Maroko zavede do středoškolských osnov výuku o holocaustu. Oznámil to ministr školství Saíd Amzází, který kolegům na uzavřeném setkání v rámci schůze Valného shromáždění OSN přednesl dopis krále Muhammada VI. Právě od marockého panovníka iniciativa vzešla.

„Vzdělání má sílu bojovat proti diskriminaci, rasismu a strašlivému fenoménu antisemitismu, který je v samém protikladu se svobodou projevu,“ píše se v dopisu, v němž král mimo jiné antisemitismus označuje za „mor“: „Boj proti tomuto moru nemůže být brán na lehkou váhu. Nejde přitom o boj vedený prostřednictvím zbraní nebo peněz. Ze všeho nejvíc záleží na vzdělání a kultuře.“

S tím souhlasí odborníci, podle nichž projevy antisemitismu v Maroku úzce souvisí se vzdělávacím systémem. Vztah k židovství bývá definován arabsko-izraelským konfliktem, aniž by existovalo širší povědomí o bohaté historii židovské komunity v zemi samotné.

„Marocké školy hrají obrovskou roli v neznalosti židovské kultury u nás. Řada Maročanů je šokovaná, když se setká s marockým židem hovořícím marockou arabštinou,“ popisuje profesor hebrejských studií na univerzitě ve městě Fes, Saíd Gafaití.

Kontinuita

Zavedení výuky o holocaustu do školních osnov navazuje na předchozí iniciativy marockých institucí a představitelů státu. Například už v roce 2007 se marocká Národní knihovna dohodla na úzké spolupráci s Muzeem holocaustu ve Washingtonu; v tu dobu se jednalo o vůbec první oficiální dohodu mezi státní institucí v kterékoli arabské zemi a muzeem připomínajícím holocaust. Podobnou dohodu s washingtonským muzeem a s francouzským Památníkem holocaustu nedávno uzavřel také marocký národní archiv.

Na organizaci této „spolupráce na poučení se z minulosti pro řešení současných problémů a vytváření lepší budoucnosti“ se mimo jiné podílel bratr marockého krále, princ Mulaj Rašid, který loni oficiálně přijal ředitelku washingtonského Muzea holocaustu v hlavním městě Rabatu. Ve zlepšení marocko-židovských vztahů se osobně angažuje také další členka královské rodiny a současná velvyslankyně ve Spojených státech, princezna Lalla Džúmala.

Bohaté židovské dědictví

Maroko bylo v minulosti domovem největší židovské komunity v severní Africe a v celém arabském světě, jejich počet se ale po druhé světové válce postupně ztenčil z několika set tisíc na zhruba 2 200 osob převážně v důchodovém věku. Situace marockých židů sice byla i po vzniku Státu Izrael o poznání lepší než v jiných arabských zemích a nikdy se nemuseli potýkat se systémovou diskriminací — komunita byla naopak pod ochranou vládnoucí dynastie, která například za války zabránila přijetí rasových zákonů požadovaných vichistickým režimem a nacistickým Německem.

Arabsko-izraelský konflikt a blízký kontakt s francouzskou koloniální správou přesto vztahy marockých muslimů a židů poznamenal a zemi se nevyhnulo ani násilí: při dvoudenním pogromu ve městech Udžda a Džerada v létě roku 1948 zemřelo čtyřiačtyřicet lidí. Zemi v následujících letech a mnohdy také z ekonomických důvodů postupně opustili prakticky všichni Maročané židovského vyznání.