„Porodnost v Itálii se propadla na historické minimum,“ hlásí deník Il Sole 24 Ore s dovětkem, že na jednu ženu teď v zemi připadá 1,18 dítěte. Ve státě, kde už téměř tři roky vládne silně pronatalistická konzervativně populistická koalice Georgie Meloniové, je to velké téma. Trend nízkého počtu dětí v rodinách je nicméně celoevropský.

I v balkánských zemích nebo ve Francii, kde jde tradičně o méně palčivý problém než ve většině Evropy, je porodnost už dlouho pod reprodukční hranicí 2,1 dítěte na ženu — v posledních letech konkrétně na úrovni 1,6. Porodnost v Evropě jako celku klesá soustavně od let 2007—2008.

Některé konzervativně populistické vlády — nejokázaleji Orbánova v Maďarsku a svého času PiSu v Polsku — v minulé dekádě ohlásily, že trend zvrátí. Do tzv. prorodinné politiky pak investovaly velké prostředky. Deklarovaného cíle však nedosáhly.

V Maďarsku se sice porodnost zvedla z 1,25 dítěte na ženu při Orbánově nástupu v roce 2010 postupně až na průměr úspěšnějších evropských zemí, a to na 1,6 v roce 2021; od té doby ale už zase klesá. V Polsku se potom zvýšila z 1,23 v doby Kaczyńského první vlády (2005, 2006) na 1,48 v roce 2017; od té doby však přinejlepším kolísá.

Konzervativní populisté z obou zemí si žádné chyby nepřipouštějí a hájí se tím, že porodnost přece zvedli. Ani v jedné však nedosáhli — byť třeba i jen přechodně — na reprodukční hranici, a obě země navíc — Maďarsko obzvláště — stále zároveň populačně tratí kvůli odchodům desetitisíců mladých každý rok do zahraničí.

Naopak soustavně růstový populační trend v posledních letech vykazují Irsko nebo Norsko (tradiční přistěhovalecké státy jako Švýcarsko, Francie, Dánsko či Nizozemsko rostou také, ale ty jen velmi pomalu). A jak připomíná Maria Delaneyová z The Journal Investigates, rovněž irská vláda do podpory natality hodně investuje — podobně jako maďarská.

V čem je mezi oběma zeměmi rozdíl? Zjišťovat limity orbánovského přístupu přijel na jaře do Maďarská americký konzervativní akademik a komentátor Timothy P. Carney a zjistil zajímavou věc: jím oslovení lidé v optimálním rodičovském věku sice velebili daňové úlevy, zvláštní půjčky či nově vystavěné parky, zároveň si ale stěžovali na celkovou atmosféru a směřování země.

„Nejpodstatnější je, že nevíme, co nás čeká zítra. Premiér se může vzbudit v jedné ze svých nálad a vše (ve smyslu ekonomické a sociální politiky) bude zase jinak“, cituje Maďary ve svém článku Carney s tím, že respondent Gábor viní korupční prostředí, zatímco respondent Péter Orbánova osobní specifika.

Sám autor reportu pak doplňuje: „Žádné, byť masivnější daňové úlevy nepřesvědčí (z hlediska rodičovství) toho, kdo věří, že hned za nejbližším rohem může číhat recese, politická nestabilita či vládní zvůle.“

V principu podobná je přitom i polská zkušenost. Jak uvádí Paulina Nodzyńska z Gazety Wyborczy, vedle sociálně ekonomických ohledů uvádí Polky v dotaznících k tématu rodičovství špatné klima neefektivní rodinné politiky a restriktivních interrupčních zákonů.

Komplexní i prosté

Příčiny klesající porodnosti v Evropě jsou dle odborníků komplexní a ne všechny zde působící faktory jsou negativní — například posun v tradičních očekáváních od ženy či širší možnosti seberealizace. Obrovský vliv mají navíc faktory jako dostupnost městského bydlení, které trápí téměř veškeré evropské země, včetně například zmiňovaného Irska — byť naše české selhání je v této věci do nebe volající.

I v tomto kontextu je nicméně zřejmé, že sama výdajová proporodní politika — byť velmi štědrá — problém neřeší. Mladí lidé potřebují krom sociálních jistot cítit, že mají v zemi perspektivu i v širším smyslu. Jinak rodičovství odkládají, a to často i na neurčito, nebo stát, podpora nepodpora, rovnou opustí.