Dvanáctého července odmítla dolní komora Parlamentu Polské republiky, takzvaný Sejm, dekriminalizaci potratů. Proti zákonu navrhovanému Levicí bylo v 460členné komoře 218 poslanců, a to včetně několika desítek představitelů vládnoucí koalice, jmenovitě Polské lidové strany (PSL) — proti hlasoval třeba vicepremiér a ministr obrany Władysław Kosiniak-Kamysz. Pobouření vyvolal přítomný poslanec Občanské koalice (KO) Roman Giertych, který, ač v posledních letech proslul hlasitou kritikou předchozí vlády Práva a spravedlnosti (PiS), se při hlasování zdržel.

Příběh Giertycha je pro polskou politiku typický — v období první vlády Práva a spravedlnosti v letech 2005—2007 byl předsedou nacionalisticko-klerikální Ligy polských rodin, ministrem školství, a hlavně koaličním partnerem Jarosława Kaczyńského. Po rozpadu koalice a předčasných volbách v roce 2007 se Giertych stal jedním z nejhorlivějších odpůrců Kaczyńského, a proto se přimknul k liberální Občanské platformě Donalda Tuska, i když neopustil konzervativní názory, jak dosvědčil i nyní svým pasivním přístupem k potratovému hlasovaní.

Lze říci, že zmíněné hlasování a politický konflikt okolo něj mají vskutku symbolický význam — pokud by zákon Sejmem prošel, prezident Andrzej Duda by jej stejně vetoval. Návrh zákona zahrnoval dekriminalizaci asistence při umělém přerušení těhotenství a možnost ukončení těhotenství se souhlasem těhotné ženy do dvanáctého týdne těhotenství. Právě druhá část návrhu vyvolala nejvíce kontroverzí a neshodu mezi koaličními partnery.

Koaliční neshody

Zdá se, že lidovci a část konzervativních poslanců Polska 2050 a Občanské koalice nikdy nepodpoří progresivní a liberální projekty Levice, což jenom potvrzuje skutečnost, že vládní koalice pod vedením premiéra Tuska stoji na vratkých nohou.

Bylo to také vidět během diskuse ohledně zavedení instituce partnerských svazků — představitelé Levice tvrdili, že tato otázka bude vyřešena koncem června. Lidovečtí poslanci však tento návrh zablokovali, protože jim vadí, že je příliš „radikální“ — zahrnuje totiž možnost osvojení dítěte a uspořádání obřadu, který může připomínat sňatek.

Podobně je tomu v případě potratů — lidovečtí politici chtějí návrat k takzvanému potratovému kompromisu z roku 1993, který legalizoval interrupce v případech znásilnění, incestu, ohrožení života matky či těžké vady plodu, ale o jakékoli další liberalizaci nechtějí ani slyšet, případně navrhují celostátní referendum.

Premiér Tusk uvedl, že návrat k situaci před rokem 2020 je vyloučený a že udělá všechno pro to, aby usnadnil polským ženám možnosti provedeni interrupce. V nejbližších týdnech se to asi nestane — poslanci mají totiž letní prázdniny, které potrvají do poloviny září. Je velice pravděpodobné, že spor ohledně interrupcí a partnerských svazků vyřeší nejdříve až změna v prezidentském křesle v roce 2025 nebo nové funkční období parlamentu.

Je docela dobře možné, že neúspěch při schvalování návrhu zákona Donaldu Tuskovi žádné rozpaky nezpůsobil. Naopak, odmítnutí potratového zákona a konflikt ohledně partnerských svazků může pro něj být další záminkou k prohlubování společenské polarizace a využívání světonázorových otázek jakožto „politického benzinu“. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby došlo k předčasným volbám, nebo pokud řádné volby v roce 2027 vyhraje opět Právo a spravedlnost, respektive koalice Sjednocená pravice, se jejími koaličními partnery stali lidovci.

Polští lidovci jsou velmi pragmatičtí, možná až cyničtí politici, těžko ale říct, proč jsou tak tvrdohlaví a proč se tak zoufale upínají ke své konzervativní agendě. V zemi, ve které počet katolíků klesl podle sčítání lidu z roku 2021 o sedm milionů za deset let a kde se společnost sekularizuje nejrychleji na světě, to prostě nedává smysl. Nemluvě o tom, že posílení práv žen a menšin bylo jedním z volebních slibů vládnoucí koalice.

Postavení katolické církve v Polsku je současně nejslabší v jejích dějinách — roli radikálního křídla polské církve začínají přejímat různé politické nebo společenské ultrakonzervativní skupiny.

Nenadějné vyhlídky

Třiadvacátého července se v polských městech konaly další demonstrace pod hlavičkou Strajku kobiet, stávky žen. Nebyly tak početné jako v letech 2016 a 2020 a nevěnovala se jim tak velká mediální pozornost jako za vlády Práva a spravedlnosti. Demonstrace a protesty samy bohužel problémy polské společnosti nevyřeší — nestalo se tak ani v letech 2015—2023 a není jediný důvod, proč by měly být efektivní nyní.

Hledaní viníka, který může za neschválení dekriminalizace potratů, mezi lidovci je lákavé, ale je třeba říci na rovinu, že hlavním viníkem je Donald Tusk a stranická nedisciplinovanost Občanské koalice. Pokud by všichni poslanci Občanské koalice hlasovali pro nový zákon, Sejmem by bez problémů prošel.

Tusk před volbami tvrdil, že podpora pro legální interrupci je podmínkou pro zařazení daného kandidáta na volební listinu jeho strany, což evidentně nebyla pravda. Premiér se teď nachází ve velmi komfortní situaci — krčí rameny a říká: vidíte, já jsem pro ženská práva, ale všechno pokazili neposlušní koaliční partneři.

Naději nelze vkládat ani v Levici — ta se chová ještě hůř než koalice Třetí cesta, která se dokáže alespoň občas proti Tuskovi vymezit, zatímco přední levicoví politici v Polsku se chovají jako vazalové liberálů a Občanské koalice.

Byl to Donald Tusk, který před volbami opakoval sliby o tom, že Polsko bude usměvavé, evropské, a že se díky němu konečně stane „normální“ moderní zemí. Ukázalo se ale, že polský premiér je stále konzervativcem, který nemá rád změny a preferuje udržování statu quo. Zároveň však potřebuje podporu progresivních voličů, ale mezi tím, co povídá o lidských právech, menšinách a podobně, a tím, že se na listině jeho strany nacházejí konzervativci, kteří veškeré změny tímto směrem blokují, je zjevný rozpor.

Je to začarovaný kruh polských konzervativních liberálů. Politický život v Polsku si požírá vlastní ocas: s hořkým úsměvem dá se říct, že polští politici kolem roku 2005 uvízli v časové smyčce jako ve filmu Na Hromnice o den více.

Návrat do minulosti

V poslední době polské liberální deníky zaplavily titulky ve stylu „Tusk se naštval!“ nebo „Premiér je nespokojen s prací svých ministrů“. A zase: připomíná to období vlád Donalda Tuska z let 2007—2014. Už v té době Tusk, jak přísluší liberálně-pravicovému populistovi, hledal bezpečná náhradní témata, proti kterým mohl bojovat za účelem získaní popularity.

Takovým fackovacím panákem byly tehdy třeba syntetické drogy, které zaplavily Polsko kolem roku 2008, nebo fotbaloví fanoušci, respektive chuligáni. To politické divadlo připomíná výmluvy, které známe z feudálního Ruska: „bojaři jsou sice špatní, ale car je dobrý“. Házení zodpovědnosti na Tuskovy koaliční partnery nebo členy Občanské koalice nic nemění na tom, že hlavní zodpovědnost za dysfunkčnost cele vládnoucí koalice nese samotný premiér.

Současné dění představuje další příklad amerikanizace Polska. Celostátní politiku ovládají světonázorové otázky a hlasité radikální menšiny, které prosazuji své zájmy, jako je ultrakonzervativní skupina Ordo Iuris, obdoba české Aliance pro rodinu. Průzkumy ukazují, že podpora liberalizace potratů závisí v polské společnosti nejenom na pohlaví a věku dotazovaných osob, ale také na jejich politických, respektive stranických sympatiích.

Podle průzkumu z března 2024 liberalizaci potratů do dvanáctého týdne těhotenství podporuje přes šedesát procent Polek a Poláků. Průzkum z července odhalil, že poprvé v dějinách většina — dvaapadesát procent — polské společnosti podporuje zavedení stejnopohlavních partnerských svazků. Je vidět, že, na rozdíl od polských politiků, se polská společnost mění.

Dalším důkazem amerikanizace polské politiky je její gerontokracie — stejně jako ve Spojených státech amerických, i polský politický život ovládají starci. Jak Jarosław Kaczyński, tak Donald Tusk měli být dávno v důchodu.

Demografická katastrofa na obzoru

Zatímco političtí lídři se hádají a nadále využívají světonázorové a ideologické otázky k vyostřovaní společenské polarizace, Polsko vymírá. Podle demografických projekcí klesne polská populace do roku 2050 o 4,4 milionu a Polsko bude obývat 13,7 milionu starších lidí, o 39,8 procent více než v roce 2020. Polská společnost stárne velmi rychle a míra porodnosti v minulém roce činila pouze 1,158.

Samozřejmě nejde jen o důsledek zákazu potratů nebo mentálních a hodnotových změn ve společnosti, ale především o ekonomicko-sociální faktory. Mnoho mladých Poláků si prostě nemůže dovolit vlastní byt a vysoké výdaje na život je odrazují od založení rodiny. Přidejme k tomu působení chamtivých developerů často na hraně zákona a zanedbanou státní sociální politiku — a máme skvělý recept na demografickou katastrofu.

Je jasné, že úplná liberalizace potratového práva a legalizace partnerských svazků demografickou krizi v Polsku nevyřeší. Jejich schválení by ale snížilo pocit strachu a nejistoty mezi polskými ženami a LGBT osobami a přiblížilo Polsko evropským sociálním standardům. Zatím je však evidentní, že zdraví a psychické pohodlí žen a menšin prioritou předních polských politiků není.