Vzpomínám si, jak se asi před deseti lety naše vyučující během přednášky z komparatistiky na univerzitě v Poznani odkázala na knihu Imaginární společenství Benedicta Andersona. Tvrdila, že bychom se měli zamyslet nad tím, jestli si nejsme blíž s průměrným Němcem než s Polákem bydlícím třeba u Tarnowa, a že národ je umělý a zastaralý koncept, který především slouží k posilování nebezpečného nacionalismu.

Ano, národy a společenství vůbec jsou do velké míry umělé koncepty, což ovšem nutně neznamená, že nejsou užitečné: pomáhají strukturovat život v rámci státu, regionu, města či lokální komunity. Představa, že jsme jen a pouze Evropané, a že toho máme víc společného s Němcem, Francouzem nebo Španělem než s člověkem, který bydlí ve stejně ulici a mluví stejným jazykem jako my, je dost radikální a v delší perspektivě nevede k ničemu dobrému. Respektive vede hlavně k tomu, co se stalo v Polsku po roce 1989: k triumfu egocentrického liberalismu a úpadku komunitního myšlení.

Úpadek levice, Tuskovo vítězství

Evropské volby v Polsku dopadly podle očekávání: skoro 70 % společnosti nadále volí duopol Občanská koalice — Právo a spravedlnost. Tvrzení, že polarizace polské politiky začne postupně slábnout, se tak nakonec zjevně stalo jen zbožným přáním. Drobným překvapením je špatný výsledek koalice Třetí cesta (necelých 7 %) a úspěch krajně pravicové Konfederace (12 %).

Nepřekvapuje kompromitující výsledek (6,3 %) koalice Levice: ta je v dlouhodobém rozpadu, a nemá svým voličům co nabídnout, láká většinou jenom velkoměstské elity. Podle povolebních průzkumů Levici přestávají volit i mladé ženy, jeden z pilířů jejího voličstva v posledních letech.

Ačkoli má polská levice ve svých řadách mladé, schopné politiky, není s to konkurovat větším a razantnějším stranám jako Konfederace nebo PiS. Levice navíc dělá mnoho chyb v oblasti PR: těsně před eurovolbami Robert Biedroń, jeden z lídrů strany Wiosna (Jaro), oznámil, že Levice se bude usilovat o zavedení rodného čísla pro psy, což jenom potvrzuje odtržení současné polské levice od každodenní reality a potřeb společnosti.

Levice má navíc v Polsku velmi negativní ohlas, zejména u mladých můžu: ať už by levicoví politici udělali či slíbili cokoliv, většina je prostě volit nebude.

Vítězství zato slaví Donald Tusk — jeho Občanská koalice konečně po deseti letech dosáhla ve volbách lepšího výsledku než PiS Jarosława Kaczyńského. V jednom ze svých předchozích textů jsem psal, že polského premiéra nechci kritizovat, protože v té době jeho třetí mandát předsedy vlády teprve začínal. Teď, víc než půl roku po zformovaní nové polské vlády, embargo na kritiku mizí: a je to kritika zasloužená.

Od poloviny prosince se v Polsku nepodniklo nic pro uvolnění potratového práva nebo zavedení registrovaného partnerství, což zklamalo mnoho voličů vládnoucí koalice, zejména představitelů mladé generace (notabene když Tusk sliboval, že otázku registrovaného partnerství vyřeší, již v roce 2011). Po volbách také ohlásil, že v rámci nové polské vlády vznikne koherentní migrační politika — slehla se po ní zem.

Polskem kolují zprávy o masovém vyhazovaní lidi z práce, respektive „rušení pracovních míst z ekonomických důvodů“ (třeba z Polské pošty nebo železniční společnosti PKP Cargo). Velké inovativní projekty jako první polská jaderná elektrárna, obrovské letiště CPK u Varšavy nebo síť rychlodrah, jsou odložené a vláda s občany komunikuje jen velmi vlažně a neurčitě.

Asi jediným „úspěchem“ Donalda Tuska je tak odblokování peněz z fondu Evropské unie: problém je ale v tom, že jediným faktorem, který toto odblokování způsobil, byla samotná změna vlády v Polsku, nikoli náprava soudnictví, které bylo za vlády PiS úplně rozvráceno. Ve své volební kampani Tusk slíbil, že během 100 dní své vlády splní 100 konkrétních návrhů, tykajících se společenských, politických a hospodářských změn. Koncem března jich bylo splněno šest…

Polsko-polská válka vzkvétá

Někdo spočítal, že v posledních měsících se většina tweetů na oficiálním účtu polského premiéra týkala PiS, a ne jeho vlastní strany, což vyvolává oprávněný dojem, že se jedná o obsesi. Donald Tusk se totiž pořád tváří, jako by říjnové volby prohrál a stále musel bojovat s Jarosławem Kaczyńským coby lídr opozice. Scénář, který se aktuálně v Polsku odvíjí, je bez nadsázky bizarní.

Tusk a Kaczyński si prostě vystřídali místa: jsou to dvě strany jedné mince, političtí dinosauři, kteří na začátku století měli společně budovat čtvrtou polskou republiku. Místo toho rozhádali a polarizovali třetí republiku a dvacet let spolu vedou nesmyslnou válku, která prospívá pouze jejich politickým ambicím, nikoli polské společnosti.

V poslední době se Tusk a Kaczyński vzájemně obviňují z podléhání ruským vlivům a vlastizrady, což v jedné z nejvíc protiruských zemí světa působí přinejmenším komicky. V mnoha ohledech se politické narativy dvou lídrů největších polských politických stran v posledních měsících staly svým odrazem (tyká se to třeba i přístupu k migrantům na polsko-běloruské hranici).

Tusk stále mluví o zlu, které je třeba porazit, a o volání pisovských zločinců k odpovědnosti. Jde o velmi lacinou rétoriku, na niž slyší pouze nejradikálnější příznivci Občanské koalice. Ti vzhlíží k Tuskovi stejně nekriticky jako nejfanatičtější voliči PiS ke Kaczyńskému.

Všechno nasvědčuje tomu, že Tusk bude své koaliční partnery pomalu kanibalizovat. Polský premiér se totiž nezajímá o plnění předvolebních slibů a závazků ke svým politickým spojencům. Stejně jako většina polských premiérů po roce 1989 se Tusk bojí provádět reformy a radikální změny. Nedávno jsem se na polském internetu setkal s názorem, že máme vládu, která nevládne, ale pouze administruje — myslím, že je to naprosto výstižný popis toho, jak vypadá současný politický život v Polsku.

Souhlasím s Tomášem Brolíkem, který — v souvislosti s atentátem na premiéra Roberta Fica — napsal, že „agresivita a nenávist je něco, co v Polsku z politiky dobře znají“ a že konflikt Občanské koalice s Právem a spravedlností nahrává spíše Rusku než polským občanům.

„Solidarita“ jako přežitek

Zpět ale k myšlence, kterou jsem tento text začal. Tusk a Kaczyński rádi mluví o solidaritě, o vlastenectví, o polských zájmech a komunitě. Jsou to ale v jejich případě jen prázdná slova. Pravdou je opak: jejich působení na politické scéně vede k ještě větší polarizaci společnosti a radikalizaci politického prostředí. Oba politici se mentálně zasekli v 80. a 90. letech — dělají ze sebe pravé následovníky Solidarity a soupeří o status politika, který po roce 1989 zavedl v Polsku svobodu a blahobyt.

Mladá generace Poláků si ale na Polskou lidovou republiku ani na 90. léta jednoduše nepamatuje. Je to pro ně historická epocha, vzdálena minulost, ke které nemají žádný vztah. Mladé Polky a mladí Poláci — na rozdíl od svých rodičů a prarodičů — nemají mindráky, nestydí se za svůj původ, touží po modernizaci země, zároveň ale nechtějí do nekonečna „dohánět Západ“, protože dobře vědí, že Polsko se stalo součásti Západu už dávno a má obrovský potenciál, který nevyužívá naplno.

Troufám si tvrdit, že se Polsko šestou největší ekonomikou EU nestalo díky schopnosti politiků a vlád, ale právě jejich neschopnosti a ubohosti navzdory. Ekonomický úspěch Polska po roce 1989 je zásluhou těžké práce obyčejných Poláků, kteří prostě makali, aby si polepšili. Ostatně podle průzkumu Eurostatu Poláci spolu s Řeky a Rumuny patří mezi nejvíce pracující společnosti v EU.

Ačkoli kvůli kulatému výročí polosvobodných voleb ze 4. června 1989 vznikají v dnešním Polsku různá umělecká díla glorifikující tento zlomový moment v dějinách Střední Evropy (nedávno vznikl dokonce i muzikál věnovaný těmto událostem), součástí mainstreamu se stále častěji stávají knihy, studie nebo reportáže, které se dívají na přechod od komunismu k liberalismu s určitým kritickým odstupem.

Jde třeba o knihu Dziki Wschód. Transformacja po polsku 1986—1993 (Divoký východ. Transformace na polský způsob 1986—1993) sociologa Michała Przeperského nebo o publikaci Klucz do Kaczyńskiego (Klíč ke Kaczyńskému) Roberta Krasowského, v níž autor velmi ostře kritizuje polské elity a étos polských intelektuálů.

Takzvaný „karneval Solidarity“, který by se dal přirovnat k pražskému jaru, trval velmi krátce (1980—1981) a Solidarita, která v roce 1989 jednala s komunisty, ani zdaleka nepřipomínala původní lidové hnutí z počátku 80. let. Po roce 1989 bylo dědictví Solidarity kompromitováno a redukováno na vnitropolitické hádky.

Je na čase, aby Poláci zapomněli na Solidaritu (a její pohrobky) a začali se soustřeďovat na solidaritu s malým „s“: každodenní společenskou a politickou práci. Prostředí, ve kterém je možnost výběru v podstatě omezena na pravicové populisty nebo chamtivé neoliberály odtržené od reality, však žádnému dobrému vývoji nepřeje.