Uplynul už více než rok od polských parlamentních voleb, které změnily tvář této země. Nebo spíše ji změnit měly. Konzervativní hodnoty měly jít od válu, porušování práv žen a menšin mělo být zastaveno a Polsko se mělo vrátit na správnou cestu liberální demokracie, vlády práva, nezávislé justice a svobodných médií.

V praxi to ovšem vypadá tak, že vláda staronového premiéra Donalda Tuska v mnoha ohledech pokračuje v politice národně-konzervativních předchůdců ze strany Právo a spravedlnost (PiS).

Zdánlivá polarizace

Během svého loňského exposé premiér Tusk naznačoval, že datum 15. října 2023 se zapíše do dějin, a přirovnal poslední parlamentní volby k osudovým událostem polské historie, jako byl vznik Solidarity v roce 1980 nebo polosvobodné volby z 4. června 1989. Tato patetická slova mohla vyvolat dojem, že budeme mít v Polsku co do činění s velkým převratem, revolucí nebo novým začátkem.

Nic takového se ale nestalo: nová vládnoucí koalice do velké míry pokračuje v tom, co dělala během osmi let své vlády Sjednocená pravice, kterou tvořilo Právo a spravedlnost spolu s menšími koaličními partnery. Tuto kontinuitu je vidět na sociální, migrační, daňové a vojenské politice. Kromě toho by Tuskově vládě bylo možné vytknout autoritativní modus operandi, který se projevuje třeba při netransparentním jmenování šéfů státních a kulturních institucí, ovládnutí veřejnoprávních či státních médií nebo zacházení se soudnictvím.