Uplynul už více než rok od polských parlamentních voleb, které změnily tvář této země. Nebo spíše ji změnit měly. Konzervativní hodnoty měly jít od válu, porušování práv žen a menšin mělo být zastaveno a Polsko se mělo vrátit na správnou cestu liberální demokracie, vlády práva, nezávislé justice a svobodných médií.

V praxi to ovšem vypadá tak, že vláda staronového premiéra Donalda Tuska v mnoha ohledech pokračuje v politice národně-konzervativních předchůdců ze strany Právo a spravedlnost (PiS).

Zdánlivá polarizace

Během svého loňského exposé premiér Tusk naznačoval, že datum 15. října 2023 se zapíše do dějin, a přirovnal poslední parlamentní volby k osudovým událostem polské historie, jako byl vznik Solidarity v roce 1980 nebo polosvobodné volby z 4. června 1989. Tato patetická slova mohla vyvolat dojem, že budeme mít v Polsku co do činění s velkým převratem, revolucí nebo novým začátkem.

Nic takového se ale nestalo: nová vládnoucí koalice do velké míry pokračuje v tom, co dělala během osmi let své vlády Sjednocená pravice, kterou tvořilo Právo a spravedlnost spolu s menšími koaličními partnery. Tuto kontinuitu je vidět na sociální, migrační, daňové a vojenské politice. Kromě toho by Tuskově vládě bylo možné vytknout autoritativní modus operandi, který se projevuje třeba při netransparentním jmenování šéfů státních a kulturních institucí, ovládnutí veřejnoprávních či státních médií nebo zacházení se soudnictvím.

Na jedné straně je dobře, když nová vláda pokračuje v projektech a návrzích svých předchůdců, státní zájmy a investice mají kontinuitu. Problém je ale v tom, že se tato návaznost týká i vládních patologií, antisociálních postojů a pokrytectví, což vede ke zklamání mnoha voličů. Situace v Polsku je groteskní: Tuskova Občanská platforma ve chvíli, kdy vládne, napodobuje PiS, zatímco donedávna vládnoucí Kaczyńského PiS začíná v některých ohledech imitovat Občanskou platformu.

Není náhodou, že před dvaceti lety Tusk s Kaczyńským uvažovali o vytvořeni společné koalice — tzv. POPiS. Události minulého roku ukazují, nakolik jsou dvě největší a nejvlivnější politické strany v Polsku bezpáteřní, a navíc bez konkrétní identity, takže rozdíly v jejich politickém programu jsou pouze kosmetické. Největší rozdíl mezi oběma stranami spočívá pouze v tom, kdo se zrovna dostane k mocenskému korytu.

Zatím ale ze současné situace nejvíc těží krajní pravice v podobě strany Konfederace: její podpora se aktuálně pohybuje kolem deseti procent, ale podle některých průzkumů stoupla na dvanáct až patnáct procent. Příznačné je, že podpora Práva a spravedlnosti i Občanské koalice, jejíž součásti je Občanská platforma, je skoro stejná: pohybuje se kolem třiceti až pětatřiceti procent. Za poslední rok se podpora pro všechny strany vládnoucí koalice nijak výrazně nezměnila, což není příliš dobré hodnocení. Je ale jasné, že Tuskovi partneři ve vládě — především ti levicoví — přicházejí o popularitu a důvěru.

Staronová migrační politika

Donald Tusk před pár týdny přišel s návrhem nové polské migrační politiky, kterou představil na stranické akci Občanské platformy. „Jedním z prvků migrační strategie bude dočasné územně vymezené pozastavení práva na azyl. Budu v Evropě usilovat o uznání tohoto rozhodnutí,“ tvrdil polský premiér.

Zajímavé je, že většinu lidí, kteří žádají o azyl v Polsku, tvoří především občané Ukrajiny nebo disidenti a uprchlíci z Běloruska, kteří nechtějí žít pod útlakem Lukašenkova režimu, nikoli migranti nebo utečenci z Blízkého východu. Dokument popisující návrh Tuskovy migrační politiky nese název „Získat kontrolu. Zajistit bezpečnost. Komplexní a odpovědná migrační strategie Polska 2025—2030“.

Právě slovo „bezpečnost“ znělo opakovaně na zmíněné otevřené akci Občanské platformy. Mluvilo se hodně o finanční, sociální a vojenské bezpečnosti polských občanů. A právě toto má zajistit „nová“ migrační politika, která je v některých ohledech drsnější než za vlády Práva a spravedlnosti. Věci, které během akcí prohlašoval Donald Tusk, by mohly zaznít také z úst expremiéra Mateusze Morawieckého nebo Jarosława Kaczyńského.

Když režisérka Agnieszka Hollandová loni natočila film Hranice o uprchlické krizi na polsko-běloruských hranicích, liberální a mainstreamová média v Polsku vyjadřovala své pobouření ohledně humanitární situace uprchlíků. Teď se žádný film nechystá, média mlčí a situace zůstává víceméně stejná. Bartłomiej Sienkiewicz, polský europoslanec a bývalý ministr kultury v Tuskově vládě, nedávno označil aktivisty a ochránce lidských práv za manipulátory odtržené od reality.

Návrh Donalda Tuska o časovém omezení práva na azyl podpořila nejen Ursula von der Leyenová, ale také Michael O’Flaherty, evropský komisař pro lidská práva. Není to velké překvapení: po roce 2016 totiž evropské elity vůbec nejsou ochotné propagovat „politiku otevřených dveří“. Tusk jakožto bývalý předseda Evropské rady tyto názory samozřejmě sdílí. Pro velkou část polských liberálů totiž nejsou migranti a uprchlíci lidé, ale pouze politický nástroj morálního vydíraní.

Postpopulistická doba?

Někteří polští komentátoři tvrdí, že žijeme v postpopulistické době: liberálové používají populistické narativy a metody, protože ve světě, který z velké míry ovládají populisté, to jinak nejde. Donald Tusk by totiž další volební porážku se stranou Jarosława Kaczyńského psychicky a emocionálně neunesl.

Je to ale dvojsečný meč: používáním téhož jazyka může polský premiér své dosavadní voliče antagonizovat a demobilizovat, přičemž velmi pravděpodobně žádné nové nezíská. Proč by měli tradiční voliči PiS najednou volit Tuska, kterého dlouhá léta doslova nenávidí?

Někteří západní politici se zřejmě dívají na současné Polsko jako na jakousi laboratoř a ptají se, jak je možné, že tu po osmi letech byli poraženi autoritářští populisté. Problém ale spočívá v tom, že poslední parlamentní volby PiS s 35,38 procenty vlastně vyhrál, jen nebyl schopen složit vládu. Politická změna v Polsku byla možná pouze díky nečekaně vysoké volební účasti mladých lidí, kteří toužili po změně. Strana PiS se stále těší podpoře třetiny Poláků — nelze tedy mluvit o nějakém radikálním antipopulistickém obratu.

Polský výkaz zisků a ztrát

Tuskova vláda jistě nedělá všechno špatně. Můžeme ji pochválit za udržení a rozšíření dosavadních sociálních programů, což je hlavně zásluhou levicové ministryně rodiny, práce a sociálních věcí, Agnieszky Dziemianowicz-Bąkové. Správnou cestou je také pokračovaní — zatím ale pouze deklarativní — velkých projektů a investic, jako je třeba centrální komunikační uzel u Varšavy, vysokorychlostní tratě nebo výstavba jaderných elektráren.

Nemění to však nic na tom, že Polsko má stále mnoho problémů, které vláda odmítá řešit. Jedním z nejnaléhavějších je jistě nedostupnost a vysoké ceny bydlení. Vládní neoliberálové přitom tlačí na zavedení nejasného, kontroverzního programu Půjčka 0 %, který by ovšem způsobil pouze další zvýšení cen bytů.

Další problémy se týkají demografie a struktury pracovního trhu. Například v polské policii je v současnosti 15 tisíc (!) volných pracovních míst. Kvůli rychlému stárnutí společnosti a demografické krizi se může brzy stejná situace týkat i dalších profesí, například zdravotních sester, úředníků a učitelů. Mnoho Poláků nechce pracovat ve státní správě — především kvůli nízkým platům a nedůvěře ve vlastní stát.

Polské zdravotnictví je v zoufalém stavu: nejde tady o vzdělání lékařů nebo výbavu nemocnic — ty jsou většinou na velmi dobré úrovni. Problémem jsou systémová řešení a financování: Polsko věnuje na zdravotnictví kolem šesti procent státního rozpočtu, což je víc než čtyři procenta pod západoevropským průměrem — notabene v blízké budoucnosti mají polské výdaje na obranu a armádu tvořit až pět procent státního rozpočtu. Kvůli tomu je mnoho Poláků nuceno využívat předražené soukromé zdravotnické služby. Mezitím premiér Tusk oznámil, že vláda chystá snížení státních příspěvků na zdravotní pojištění pro firmy a podnikatele.

Podle zprávy Poverty Watch agentury EAPN žije skoro každý patnáctý Polák v extrémní chudobě a téměř polovina společnosti se potýká s různými formami diskriminace. S trochou nadsázky lze říct, že pro polské politické elity je vybudovaní nejsilnější armády v Evropě nebo formování východní politiky Evropské unie tím nejjednodušším úkolem pod sluncem, zatímco zkrocení chamtivých developerů či korporátů a financování státního zdravotnictví je nad jejich síly.