Z jedné strany štíhlý pomník ze světlého kamene, jedna z nesčetných připomínek druhé světové války, jichž je ve Varšavě tolik, až to člověka znervózňuje. Z druhé strany ze tmy září sněhobílá budova Sejmu, sídla dolní komory polského parlamentu. Mezi nimi improvizované pódium, bedny, mladá a nadšená DJka.

Hraje Skrillex, hraje pop, hrají hity, které bych znala, kdybych poslouchala rádio nebo spíš možná kdybych měla účet na Tik Toku. Repráky občas jiskřivě zašumí. Mezi rozvlněnými tanečníky a tanečnicemi převažují lidé do pětadvaceti let. Dospívající tváře dívek zdobí pihy ze zlatých třpytek. Jen osamělý šedesátník s brýlemi a červenobílým srdcem, symbolizujícím podporu nejmocnější demokratické straně Občanská platforma, přilepeným na klopě kabátu, prkenně stojí. Snad sem vyrazil v domnění, že jde na protivládní akci, načež zjistil, že přišel na protivládní party.

Píše se pátek 13. října. Předvečer ticha. Polsko za dva dny volí a od dnešní půlnoci mají politici, média i veřejnost až do zveřejnění předběžných výsledků zapovězenou jakoukoli politickou agitaci. Dnes večer se však ještě křičet smí. „Ticho?“ bere do rukou mikrofon mladá blondýna na pódiu. „Už jsme byli!“ odpovídá jí odhodlaně tančící dav. „Zasloužíme si lepší vládu! 15. října změníme Polsko!“ pokračuje sebejistě dívka.

Snažím se ze sebe vytřískat odhodlání se s tanečníky zapovídat, ale jsem vyčerpaná. Bezostyšně si opírám záda o pomník, zatímco si zapaluji cigaretu a otevírám pivo. „Na zdraví!“ zahlaholí dvojice osmnáctiletých mladíků, načež si ke mně přisednou s žádostí o lok. „Už jsme na šrot,“ připouštějí vesele.

Blondýn s velkýma zelenýma očima se o politice a svých prvních volbách v životě rozpovídá rád. „O politiku se zajímám od třinácti. Dřív jsem fandil krajní pravici, konkrétně Konfederaci, protože jsem věřil ve volný trh, ale co se týče náboženství, jsou na mě až moc extrémní. Budu proto volit Szymona Hołowniu. Víš, jak se jmenuje jeho koalice? Třetí cesta. Dnes se totiž považuju za radikálního centristu,“ vysvětluje.

Jeho kamarád ve vínové košili a černém saku, který své oči večeru navzdory skrývá pod slunečními brýlemi, naší konverzaci nevěnuje pozornost. „Naplánoval jsem si výlet do Bologni a zrovna to vyšlo na volební víkend. Odlétám v neděli ráno. To je moje volba. Stejně nemám šanci cokoliv změnit,“ odpovídá poněkud podrážděně, když se ho ptám na názor.

„Měli jsme tady čtyřicet let komunismu tak jako vy, to nejde vrátit zpátky. Předseda Levice… jak se jmenuje ten starej z Levice?“ obrací se s žádostí o nápovědu na kamaráda. „Czarzasty! Czarzasty byl komunistickým funkcionářem už v osmdesátých letech,“ pokračuje. Ptám se ho, zda se bojí víc levice než katolické nacionalistické vládní strany Právo a spravedlnost (PiS). „Ne, to ne, spíš mám pocit, že na mém hlasu nezáleží, protože v politice jsou pořád ti stejní lidé se svými kontakty,“ odpovídá.

Naposledy ke mně naplno otáčí svou tvář a se zoufalou naléhavostí v hlase zaúpí: „Cestuješ? A kde to máš ráda? Ve Španělsku? Já to mám rád v Itálii. A teď mi řekni jediný relevantní důvod, proč bych si neděli neměl užívat v Itálii?“

Vábení ženských voliček

V letošním průzkumu agentury Profeina deklarovalo neochotu volit osmatřicet procent polských prvovoličů. Osmdesát procent z nich pak uvedlo, že se z politické situace cítí frustrovaní — a to z totožných důvodů, jaké nastínil mladík, který se šel na protivládní party před Parlament především pobavit. Na politické scéně se spolu dvacet let hašteří titíž staří muži, zatímco mladí se cítí nezastoupení, nevyslyšení, bezmocní. Nejde přitom o novou emoci. V roce 2019 se voleb zúčastnilo pouze 46,4 procent lidí do devětadvaceti let.

Váhavost pak připouštěly především ženy: dle průzkumu nadace Batorego, zveřejněného letos v září, bylo rozhodnuto jít volit pouze dvaapadesát procent Polek do pětačtyřiceti let.

Senioři a seniorky z aktivistické skupiny Polské babičky obcházeli v předvolební čas varšavské ulice s transparenty jako „Dívky, běžte k volbám, PiS vás zabijí“ nebo „Bež k volbám, mladý voliči“. Na mladé ženy pak mířily kampaně jak demokratických stran, tak občanské společnosti, často soustředěné na téma práva rozhodovat o svém těle a těhotenství. Právě téma potratů koneckonců vehnalo mladé lidi a ženy v roce 2020 do ulic.

Nutno podotknout, že vábení ženských voliček mnohdy působilo pokrytecky. Třeba na mobilizačním Pochodu milionu srdcí, pořádaných Občanskou platformou, vyzývala ženy k volební účasti pětice mužů, jejichž vystoupení následoval projev jediné ženy, kterou lídr opozice Donald Tusk představil pouze křestním jménem — a i to si spletl.

Jít k volbám je cool

Skutečnosti, že nejvíce otrávení a vyčerpaní z politiky se cítí právě mladí lidé a ženy, si před rokem všimla i tehdy dvacetiletá Dominika Lasotová, nejvýraznější tvář polského klimatického hnutí a spoluzakladatelka iniciativy Východ. „Začaly jsme se jakožto mladé aktivistky k volbám vyjadřovat, pořádat protesty, točit videa. Daly jsme zkrátka najevo, že ať se to mocným líbí, nebo ne, představujeme v těchto volbách důležité hráčky — a že budeme zatraceně hlasité!“ líčí Lasotová, plavovláska v černém roláku.

„Máte starých politiků plné zuby? Běžte k volbám a vyměňte je za ženy! Pokud se zmobilizujeme tak jako během propotratových protestů, budeme to právě my, ignorovaná a nevyslyšená část populace, kdo se v těchto volbách stane rozhodující silou! Snažily jsme se mezi mladými rozšířit pocit, že jít k volbám je cool, že je to způsob, jak si na ty konzervativní bastardy z vlády došlápnout,“ pokračuje Lasotová.

Právě iniciativa Východ zorganizovala v úvodu popsanou předvolební protestní party. Především pak vedla jednu z nejvýraznějších a nejautentičtějších kampaní za zvýšení volební účasti mladých lidí a žen, pojmenovanou Ticho už jsme byly. Symbolem kampaně se staly černobílé fotografie mladých žen s prostředníčkem zdviženým před ústy. Lasotová dokonce v zájmu předvolebních kampaní přerušila své studium a začala pro iniciativu pracovat na plný úvazek.

Pět set zlotých na každou kočku

„Jsem zvědavá, do jakého Polska se 16. října probudím. Dáme si pak šampaňské! Buď to bude šampaňské šťastné, anebo to bude šampaňské, během nějž budu plánovat, kam z téhle země vypadnout,“ přemýšlí nahlas Emilia, moje kamarádka a potratová aktivistka, zatímco si v zešeřelou umrholenou sobotu 14. října balí batoh.

Kvůli nerovnému rozložení mandátů mezi volební obvody by její hlas v hustě obydlené a progresivní Varšavě pramálo znamenal. Emilia proto jede volit do rodného Podkarpatí, nejkonzervativnějšího a nejpobožnějšího polského regionu při hranicích s Ukrajinou.

„A teď si dáme víno! Když jedu do Podkarpatí, potřebuju být opilá. Vážně! Necítím se tam dobře. Lidem tam nesejde na ničem jiném než na tom, jak často chodíš do kostela, na takzvaných dobrých mravech,“ nalévá nám bílé, zatímco o její huňatý světlý svetr se otírá mourovatá kočka Lucyna. „Kdybych byla prezidentkou, zavedla bych program 500+ pro kočky, pět set zlotých na každou kočku,“ směje se.

Když jsem před třemi týdny překročila práh jejího bytu, rezignovaně mi oznámila, že od smrti Izy ze Pštiny — jedné z mnoha žen, která zemřela v nemocnici na septický šok, jelikož jí lékaři včas neprovedli potrat umírajícího plodu — nebyla na jediném protestu. „Protestovala jsem od roku 2016. A nic se nezměnilo. Ať teď bojují za změny ti, kteří nebojovali předtím.“

Spílá Tuskovi za osm let jeho ekonomicky liberální a kulturně konzervativní vlády, která následné hrůzovládě PiS vyklestila cestu. Spílá Hołowniovi za potřeštěný nápad hlasovat o potratech v referendu, jímž se beztak jen snaží alibisticky skrýt skutečnost, že se mu myšlenka svobody ženských těl příčí.

A přesto teď před svou čtyři sta kilometrů dlouhou cestou k volební urně nervózně tančí po pokoji a nahlas kalkuluje. „Poprvé přemýšlím, že budu hlasovat takticky,“ připouští. Mnoho lidí na internetu sdílelo tipy, pro koho a kde má největší smysl hlasovat v zájmu celkového vítězství demokratické opozice. „V Podkarpatí doporučují Hołowniovu Třetí cestu. A zároveň tam za Občanskou platformu kandiduje Marcin Piotrowski, který organizoval pomoc uprchlíkům z Ukrajiny. Levice v Podkarpatí nemá šanci,“ uvažuje předtím, než se ztrácí v nevlídné mlze za dveřmi.

Vítězství žen a mladých

„Lidé ztichli, unavení vládou, která nepovoluje změny. Po všech těch protestech mladých progresivních lidí nicméně zůstal ve společnosti přítomný skrytý vztek,“ popisuje Lasotová. „Když jsem 15. října v televizi sledovala reportáže o frontách před volebními místnostmi, cítila jsem stejnou energii, která byla přítomná v ulicích během propotratových protestů. Lidé začali opět věřit, že je pro ně v tomto politickém systému místo,“ pokračuje.

Vůbec nejdelší frontu k urnám stáli lidé ve vratislavské čtvrti Jagodno, kde volební místnost uzavřeli teprve ve tři hodiny ráno — tedy šest hodin po jejím oficiálním uzavření. Nečekaná situace na místě dala vzniknout spontánním dobrovolníkům, kteří odhodlání mrznoucích voličů krmili tu pizzou, tu čajem. Místní politici následující den slíbili, že čtvrť Jagodno s centrem města konečně propojí tramvají.

To, co Lasotová označuje za „historické vítězství polské demokratické komunity“ — strany demokratické opozice získaly v Parlamentu pohodlnou většinu 248 křesel — přitom umožnily právě hlasy mladých lidí a žen. Dle agentury Ipsos letos volební účast žen (73,7 %) přesáhla volební účast mužů (72 %). Účast lidí do devětadvaceti let (70,9 %) se pak téměř vyrovnala účasti průměrné.

Zároveň jak mladí, tak ženy volili výrazně víc prodemokraticky než staří muži. Jak ve své analýze zveřejněné deníkem Oko.press upozornil jeho šéfredaktor Piotr Pacewicz, kdyby volily pouze ženy, strany demokratické strany by v Sejmu držely většinu dvě stě šedesáti křesel — zatímco kdyby volili pouze muži, většinu by v Sejmu držel PiS a krajně pravicová Konfederace. Mezi lidmi do devětadvaceti let pak s osmadvaceti procenty zvítězila Občanská platforma, následovaná Levicí se ziskem téměř osmnácti procent.

Nadšení čeří obavy z postupu PiS

„Je to možná paradoxní vzhledem k tomu, o čem jsme se spolu bavily posledně, ale uvažujeme teď s manželem o dítěti,“ prozrazuje Danuta, která mi před třemi lety svěřila příběh svého potratu, když mě čtyři dny po volbách uvádí do svého sterilně čistého čerstvě zrekonstruované bytu na okraji Varšavy. „Nemusíš na to nijak reagovat,“ zastavuje můj nemotorný pokus o nadšenou reakci. „Brzy mi bude jednatřicet, asi to dává smysl. Ne proto, že bych dítě mít musela, ale protože je chci,“ pokračuje, zatímco kouříme na terase.

Jakmile se Danuta dozvěděla, že jsem zpátky v Polsku, začala mě takřka dennodenně zásobit svými postřehy k volbám: rekordně nízký počet věřících v nejnovějším průzkumu, fakta o nepoměrnosti takzvaně poměrného volebního systému, důvody, proč to hodit Levici, důvody, proč to hodit Občanské platformě, důvody, proč to hodit Třetí cestě, nálada její babičky.

Přestože z ní i přes chat sršel entuziasmus, s nímž se snažila vzpružit volební nadšení svého širokého okolí, počítala prý s tím, že většinu v Sejmu získá PiS a Konfederace. Ve volební den okolo šesté večer usnula. Když se probudila, v telefonu už měla vděčnou zprávu od babičky, která Danutě děkovala za všechny taktické tipy, jak hlasovat.

Bezstarostnému nadšení nicméně navzdory vítězství demokratické opozice Danuta nepropuká. „Pochybuji, že PiS odejde mírumilovně. Včera jsem se sebou vedla myšlenkový experiment: když PiS moc nepředá, co se stane? Policie pořád pracuje pro ně. Kdo se nás zastane, pokud se odmítnout vzdát?“ táže se mě naléhavě, zatímco se na šedivém gauči v obývacím pokoji, z jehož stropu visí několikero bílých kulatých lamp, choulí do chlupaté deky.

Hrůza z toho, co PiS ještě udělá, aby zmařil snahy demokratické opozice o sestavení vlády, jímá většinu polských demokratů. Politici PiS se koneckonců nadále chovají jako vítězové a prohlašují, že budou o možné koalici jednat s lidovci, kteří se do Parlamentu dostali s demokratickou koalicí Třetí cesta.

„Co když se lidovci domluví s PiS kvůli potratům?“ bojí se Danuta. Lidovecký předseda Kosiniak-Kamysz tento týden odmítl, že by koaliční smlouva demokratické opozice mohla obsahovat příslib legalizace potratů — důležitý bod volebního programu jak Levice, tak Občanské koalice.

I kdyby však PiS demokratickému táboru odloudil všech třicet lidoveckých poslanců — což politici strany vehementně odmítají a lze si jen těžko představit, že by se takové zrady dopustili — stále by na většinu 231 křesel nedosáhl.

Bývala jsem antipatriotkou

„Demokratická opozice má teď obrovskou zodpovědnost: dodržet sliby, kvůli nimž jsme ji volili. Pokud se tak nestane, vrátíme se do ulic. Vláda PiS nás naučila nesmírné vytrvalosti. Náš boj neskončil, ba naopak,“ upozorňuje Lasotová.

Od vlády prý očekává především to, že občanům poskytne bezpečí — definuje je však výrazně jinak než PiS, jehož volebním sloganem bylo „Bezpečná budoucnost Poláků“. „Chci, aby demokratická vláda poskytla bezpečí pracujícím, nikoliv velkému byznysu a fosilním korporacím. Chci, aby se nikdo nemusel bát ani konce měsíce, ani konce světa,“ vysvětluje.

„Víte, bývala jsem tou největší antipatriotkou. Nenáviděla jsem život tady, měla jsem pocit, že tahle země je nemocná a zpátečnická. Cítila jsem se v tom pocitu osamělá. Až aktivismus, díky němuž jsem potkala lidi s podobným vztekem i nadějemi, to změnil. Dnes chci v Polsku zůstat a sloužit jako aktivistka své zemi,“ uzavírá náš rozhovor.

Šťastné šampaňské

„Lucyno, nikam se stěhovat nemusíme!“ víská Emilia vesele na svou milovanou kočku poté, co se konečně vrátila z Podkarpatí domů. „Ať už nám dají konečně potraty, sakra. Co si bez potratů počneme? Můžu začít gynekology učit. No fakt, plácají o potratech úplné nesmysly,“ pokračuje s kočkou v klíně. A má pravdu — v zemi, kde se potraty v nemocnicích takřka neprovádějí, toho o potratech nejvíc vědí právě potratové aktivistky.

Emilia pouští vánoční playlist — v polovině října, rozhodnutá naleptat mou emoční zdrženlivost vůči tomuto svátku. Konečně nastává čas na šťastné šampaňské. Zaváháme: na co si přiťuknout? Když tu Emilia přichází s výstižně formulovaným a fér očekáváním vůči budoucí demokratické vládě: „Tak na to, ať toho tato vláda pro ženy a svobodu udělá alespoň tolik, kolik jsme toho pro ně udělali my!“