Z jedné strany štíhlý pomník ze světlého kamene, jedna z nesčetných připomínek druhé světové války, jichž je ve Varšavě tolik, až to člověka znervózňuje. Z druhé strany ze tmy září sněhobílá budova Sejmu, sídla dolní komory polského parlamentu. Mezi nimi improvizované pódium, bedny, mladá a nadšená DJka.

Hraje Skrillex, hraje pop, hrají hity, které bych znala, kdybych poslouchala rádio nebo spíš možná kdybych měla účet na Tik Toku. Repráky občas jiskřivě zašumí. Mezi rozvlněnými tanečníky a tanečnicemi převažují lidé do pětadvaceti let. Dospívající tváře dívek zdobí pihy ze zlatých třpytek. Jen osamělý šedesátník s brýlemi a červenobílým srdcem, symbolizujícím podporu nejmocnější demokratické straně Občanská platforma, přilepeným na klopě kabátu, prkenně stojí. Snad sem vyrazil v domnění, že jde na protivládní akci, načež zjistil, že přišel na protivládní party.

Píše se pátek 13. října. Předvečer ticha. Polsko za dva dny volí a od dnešní půlnoci mají politici, média i veřejnost až do zveřejnění předběžných výsledků zapovězenou jakoukoli politickou agitaci. Dnes večer se však ještě křičet smí. „Ticho?“ bere do rukou mikrofon mladá blondýna na pódiu. „Už jsme byli!“ odpovídá jí odhodlaně tančící dav. „Zasloužíme si lepší vládu! 15. října změníme Polsko!“ pokračuje sebejistě dívka.

Snažím se ze sebe vytřískat odhodlání se s tanečníky zapovídat, ale jsem vyčerpaná. Bezostyšně si opírám záda o pomník, zatímco si zapaluji cigaretu a otevírám pivo. „Na zdraví!“ zahlaholí dvojice osmnáctiletých mladíků, načež si ke mně přisednou s žádostí o lok. „Už jsme na šrot,“ připouštějí vesele.

Blondýn s velkýma zelenýma očima se o politice a svých prvních volbách v životě rozpovídá rád. „O politiku se zajímám od třinácti. Dřív jsem fandil krajní pravici, konkrétně Konfederaci, protože jsem věřil ve volný trh, ale co se týče náboženství, jsou na mě až moc extrémní. Budu proto volit Szymona Hołowniu. Víš, jak se jmenuje jeho koalice? Třetí cesta. Dnes se totiž považuju za radikálního centristu,“ vysvětluje.

Jeho kamarád ve vínové košili a černém saku, který své oči večeru navzdory skrývá pod slunečními brýlemi, naší konverzaci nevěnuje pozornost. „Naplánoval jsem si výlet do Bologni a zrovna to vyšlo na volební víkend. Odlétám v neděli ráno. To je moje volba. Stejně nemám šanci cokoliv změnit,“ odpovídá poněkud podrážděně, když se ho ptám na názor.

„Měli jsme tady čtyřicet let komunismu tak jako vy, to nejde vrátit zpátky. Předseda Levice… jak se jmenuje ten starej z Levice?“ obrací se s žádostí o nápovědu na kamaráda. „Czarzasty! Czarzasty byl komunistickým funkcionářem už v osmdesátých letech,“ pokračuje. Ptám se ho, zda se bojí víc levice než katolické nacionalistické vládní strany Právo a spravedlnost (PiS). „Ne, to ne, spíš mám pocit, že na mém hlasu nezáleží, protože v politice jsou pořád ti stejní lidé se svými kontakty,“ odpovídá.

Naposledy ke mně naplno otáčí svou tvář a se zoufalou naléhavostí v hlase zaúpí: „Cestuješ? A kde to máš ráda? Ve Španělsku? Já to mám rád v Itálii. A teď mi řekni jediný relevantní důvod, proč bych si neděli neměl užívat v Itálii?“

Vábení ženských voliček

V letošním průzkumu agentury Profeina deklarovalo neochotu volit osmatřicet procent polských prvovoličů. Osmdesát procent z nich pak uvedlo, že se z politické situace cítí frustrovaní — a to z totožných důvodů, jaké nastínil mladík, který se šel na protivládní party před Parlament především pobavit. Na politické scéně se spolu dvacet let hašteří titíž staří muži, zatímco mladí se cítí nezastoupení, nevyslyšení, bezmocní. Nejde přitom o novou emoci. V roce 2019 se voleb zúčastnilo pouze 46,4 procent lidí do devětadvaceti let.

Váhavost pak připouštěly především ženy: dle průzkumu nadace Batorego, zveřejněného letos v září, bylo rozhodnuto jít volit pouze dvaapadesát procent Polek do pětačtyřiceti let.

Senioři a seniorky z aktivistické skupiny Polské babičky obcházeli v předvolební čas varšavské ulice s transparenty jako „Dívky, běžte k volbám, PiS vás zabijí“ nebo „Bež k volbám, mladý voliči“. Na mladé ženy pak mířily kampaně jak demokratických stran, tak občanské společnosti, často soustředěné na téma práva rozhodovat o svém těle a těhotenství. Právě téma potratů koneckonců vehnalo mladé lidi a ženy v roce 2020 do ulic.

Nutno podotknout, že vábení ženských voliček mnohdy působilo pokrytecky. Třeba na mobilizačním Pochodu milionu srdcí, pořádaných Občanskou platformou, vyzývala ženy k volební účasti pětice mužů, jejichž vystoupení následoval projev jediné ženy, kterou lídr opozice Donald Tusk představil pouze křestním jménem — a i to si spletl.