Pokud jde o populační růst v té které zemi, západní politici jsou chyceni v jisté logické pasti. Na jedné straně si mnozí stěžují, že planeta bude brzy na pokraji kolapsu, pokud bude pokračovat globální nárůst populace, na straně druhé ve svých zemích ale vybízejí občany k tomu, aby měli více dětí. Prý alespoň tolik, aby se bez migrace nezmenšoval počet obyvatel dané země.

Jinými slovy: náš národ si zaslouží, aby se populačně zvětšoval, globálně je to ale problém. V některých zemích pak dokonce slyšíme, že úbytek „našich“ bychom neměli doplňovat importem lidí z částí světa, kde se ještě pořád rodí více dětí, než kolik lidí umírá.

V podobném duchu se nyní vyjádřil i český premiér Andrej Babiš na nedávné demografické konferenci v Budapešti. Pravil, že „dobrému státu“ stoupá počet obyvatel i bez migrace.

↗

Jaký šel, takového potkal.  Foto Daily News Hungary

V Babišově vyjádření, které je podbarveno jeho populistickým zneužíváním tématu migrace, se přitom skrývá několik logických a informačních lapsů. Chtěl nám snad český premiér říci, že Česká republika není dobrá země, a proto se v ní rodí méně dětí, než kolik lidí umírá, a musí tedy nakonec spoléhat, jak se to děje, ve svém populačním růstu na migraci? Je tedy Babiš premiérem „dobrého státu“?

Vše, co Babiš o České republice říká, přitom naznačuje, že podle jeho mínění se u nás máme — přinejmenším od doby, kdy právě on vstoupil do vysoké politiky — skvěle, a že bude líp. Jak je tedy možné, že se v tak skvělé zemi rodí málo dětí? Jak je možné že zatím nedokázal „zařídit“, aby se jich rodilo víc?

Zavádějící je i podprahový argument, že právě v dobře fungujících, tedy vyspělých zemích, není třeba spoléhat na migraci. Statistiky i trendy jsou neúprosné: skoro všechny evropské země mají porodnost nižší než dvě děti na ženu, což by stačilo alespoň k udržování počtu obyvatel země i bez migrace.

Ve většině z nich už vyzkoušeli, bez větších úspěchů, i celou řadu opatření, jako jsou různé úlevy a výhody pro rodiny s třemi a více dětmi, která na zmíněné konferenci „novátorsky“ navrhoval Babiš nebo maďarský premiér Viktor Orbán. Navzdory tomu, co by leckdo mohl předpokládat, nefunguje ani míra religiozity v té které zemi. Ani nejvíce katolické země, jako jsou Polsko, Irsko nebo Itálie, na tom nejsou lépe než zbytek Evropy.

Polsko v natalitě dokonce pokulhává za ne příliš religiózní Českou republikou. I muslimská Albánie je hluboko pod českým průměrem. Ba i v Turecku se rodí tak dvě děti na ženu, přičemž porodnost s rostoucí životní úrovní klesá i tam.

Spousta západních politiků bohužel mluví o porodnosti jako o jakémsi výrobním procesu, v němž se mají v dostatečných počtech doplňovat pracovníci pro národní hospodářství a zejména budoucí plátci sociálního pojištění. I v zemi, kde je momentálně zoufalý nedostatek pracovních sil, jako je ta naše, se přitom politici zuby nehty brání tomu, aby více otevřeli stavidla migraci.

Je zde naopak „samozřejmý“, podprahově nacionalistický předpoklad, že žádoucí je zvyšovat počet „nás“ — Čechů, Maďarů, Slováků, a tak dále. Jinak prý neobstojíme v konkurenci s jinými, naše kultura a hodnoty se rozpustí v globální polévce. Jako by o tom dnes ještě rozhodovalo, zda je „nás“ deset miliónů, nebo jen devět miliónů.

V Babišově argumentu během zmíněné demografické konference je podprahově přítomen názor, že z migrantů, nebo jejich dětí, není možné plnohodnotné Čechy „vyrobit“. Což je v podání migranta ze Slovenska, o němž se dnes zásadně mluví jako o „českém“ premiérovi či druhém nejbohatším „Čechovi“ argumentace vskutku pikantní.

Jisté je, že až na výjimky politické apely, jakož i vyšší natalitu údajně podporující sociální opatření, v zemích s vysokou životní úrovní nefungují. Nejenže zmizely ekonomické a sociální důvody, které v chudších poměrech vedly lidi k plození většího počtu dětí, ale také se zásadně mění přístup k životu.

Změnilo se i postavení žen nebo fungování rodiny, přičemž to vše není důsledkem jakési rostoucí západní dekadence, jak se to snaží portrétovat obránci tradičních hodnot. I země, které kombinují modernitu s tradiční kulturou, jako je Japonsko nebo Jižní Korea, mají nízkou porodnost.

O mnoho lépe na tom nejsou ani ekonomicky vyspělejší země Jižní Ameriky, jako je Brazílie a Argentina. A porodnost se začíná propadat i v ještě stále populačně rostoucích zemích, jako je Indie nebo Čína. Je tak docela dobře možné, že migranti ze zemí, kde je ještě stále vysoká natalita, budou brzy nedostatkovým zbožím, ačkoliv jsme zásobování temnými předpověďmi o jejich invazi, která zničí naše kultury.

Ačkoliv je pravděpodobné, že robotizace sníží potřebu dovážet lidskou práci, v několika příštích dekádách nebude ve vyspělých ekonomikách ještě schopna migraci plně nahradit. Jisté se také zdá být, že díky robotizaci a dalším novým technologiím poroste dál celkové bohatství západních společností, takže temné předpovědi, že pokud nezvýšíme porodnost, nebude v tom a tom roce na důchody, jsou do jisté míry jen projekcemi dnešních znalostí do budoucí reality, která může být úplně jiná.

Obecně je též zajímavé, jak se volání politiků po větší porodnosti míjí s jejich poměrně malou starostí o existenční podmínky, do nichž se mají děti rodit. Odpověď na otázku, zda je žití v podmínkách, které dnes pozorujeme obecně ve světě i v jednotlivých zemích, smysluplné, je samozřejmě velmi individuální, jisté ale je, že ve svém volání po větší porodnosti politici nic takového zpravidla nezvažují.

Nově narození jsou pro ně jen čísla, indikátory budoucího HDP. Přitom sami nadále většinově připívají k tomu, že svět je plný rizik a globálních kalamit, jež nejsou schopni řešit.

Není divu, že spoustu mladých párů nepřesvědčí o nutnosti plodit více dětí argumenty o současných demografických trendech, podle nichž nebude údajně v tom či onom roce na výplatu důchodů pro stárnoucí populaci. A pro spoustu mladších lidí, vyrostlých v globalizujícím se světě, není také příliš přesvědčivý ani „vlastenecký“ argument, že kupříkladu právě „nás“, Čechů, musí být nezbytně více než deset miliónů.