Dvaadvacetiletá íránská Kurdka Mahsa — kurdským jménem Žina — Aminiová zemřela na následky zásahu íránské mravnostní neboli náboženské policie 16. září 2022 v nemocnici, kam ji přivezli z policejní stanice. Po pohřbu Aminiové se z íránského Kurdistánu rozšířila po celé zemi vlna protestů. S heslem Žena, život, svoboda se demonstrovalo v konzervativním Qomu a Mašhadu, tedy centrech šíitského islámu, stejně jako v Teheránu, Isfahánu, Ahvázu, Záhedánu a dalších velkých i menších městech.

Přestože bylo viditelné, že páteří hnutí se staly ženy, a zvláště mladá generace žen, součástí protestů byli studenti středních i vysokých škol, senioři, lékaři, stavebníci, zaměstnanci železáren stejně jako provozovatelé malých obchůdků. Lidé různého věků, pohlaví, povolání, tříd i etnik. „Takové sjednocení odlišných lidí jsem nikdy neviděla,“ říká mladá studentka teheránské univerzity.

O protestech se píše jako o největších protestech od Islámské revoluce v roce 1979 — a že těch povstání za uplynulých čtyřiačtyřicet let bylo. „Někomu více šlo o ekonomickou rovinu, jinému především o ženská práva. Koneckonců tyto cíle se navzájem nevylučují,“ dodává studentka a poukazuje na různorodost názorů protestujících. „Spojuje nás frustrace, vztek a bezmoc. Bojujeme společně proti režimu,“ vysvětluje důrazně.

Íránský režim proti opozici postupuje krutě. Zabíjí, vězní, vyhrožuje, blokuje internet, na ulicích se objevily kamery, které mají rozpoznávat lidské tváře — především pak ty ženské bez hidžábu. Podle lidskoprávních organizací ve vězení skončilo více než 20 tisíc lidi. Neblaze proslulé vězení Evin je plné politických vězňů.

Někteří demonstranti byli odsouzeni k trestu smrti popravením. Revoluční soud celé měsíce pořádal procesy s demonstranty, které obvinil z „moharebeh“, což lze přeložit buď jako vedení války proti Bohu, nebo jako nepřátelství proti Bohu a státu. Pod brutálním tlakem režimu postupně protesty slábly a omezovaly se na příležitosti, kdy veřejnost měla záminku shromáždit se — například na pohřbech, různých náboženských i světských svátcích a podobně. Dodnes se často konají po pátečních modlitbách.

Projevy občanské neposlušnosti neskončily. Ženy chodí po ulicích bez šátku a čádoru. „Já jsem si vzala i šaty — dlouhé, ale měla jsem šaty,“ popisuje s nadšením žena v rozhovoru pro BBC Persian. V souvislosti s výročím smrti Aminiové se protesty vrátily do íránských ulic. Nejsou ovšem tak početné jako loni. V noci lidé ze svých balkonů a střech skandují protivládní hesla, umělci lepí po ulicích plakáty, skládají texty, vydávají skladby a podporují tak hnutí Žena, život, svoboda.

Buď šátek, nebo pohlavek

Íránský režim ve svém boji za omezování ženských práv mění taktiku. Jestliže ještě před rokem mířil hlavně na jednotlivé ženy bez „správného“ hidžábu, dnes uděluje pokuty a vyhrožuje vězením například taxikářům nebo obchodníkům. V kavárnách, různých krámcích a obchodech i jinde ve veřejném prostoru visí nápisy: „Dodržujte hidžáb.“

V dubnu letošního roku šéf národní policie Ahmad Reza Radan oznámil spuštění „inteligentního“ programu zahrnujícího sledovací kamery, které mají identifikovat ženy, jež si na veřejnosti nezakrývají vlasy nebo nenosí volné oblečení. Varoval, že ty, jež budou při porušování zákona o hidžábu přistiženy podruhé, budou souzeny. Může jim hrozit až deset let vězení.

Podle politického analytika Saida Barzina je hidžáb symbolem a vlajkou islámské republiky. Už v roce 1979 podporovatelé Chomejního křičeli: „Ja rusari, ja tusarí!“ Tedy: „Buď šátek nebo pohlavek.“ Perské slovo tusari lze přeložit i jako „ponižovat“.

Mnohé ženy i přes všechny výhrůžky chodí nadále na veřejnosti bez šátku. Íránská disidentka a lidskoprávní aktivistka Šívá Mahbibová právě tuto změnu vnímá jako prohru islámské republiky a velký úspěch protestního hnutí. Íránský režim podle ní rezignoval, neboť „nedokáže denně uhlídat pět tisíc žen bez hidžábu“.

Politický analytik Said Barzin naopak soudí, že šlo ze strany režimu o pragmatický krok: tím, že nechá ženy chodit bez hidžábu, část společnosti se uklidní a přestane protestovat. Íránský režim ve skutečnosti jen změnil strategii — nezavře hned ženu, ale udělí pokutu taxikáři, který sveze ženu bez hidžábu, nebo zavře obchod, který ženě bez šátku poskytne svoje zboží. Mluví se o cílené sociální kontrole. Podobné kroky ostatně používá Tálibán v sousedním Afghánistánu. Již dříve bylo v Íránu například možné, aby občan poslal SMS s udáním ženy bez hidžábu.

Íránský režim má podle Barzina v současnosti tvrdší jádro, ale jemnější tvář a povrch. To znamená, že v místech, kde dochází k přímému kontaktu se společností, předstírá rezignaci, ale uvnitř vládnoucí elity přitvrzují represivní opatření. Podle Barzina je jasné, že vláda ultrakonzervativního prezidenta Raisího chce zpřísnit pravidla pro nošení hidžábu, jen v tuto chvíli předstírá, že ženy netrestá. Přitom ale cíleně umlčuje a likviduje opozici.

Režim podle Barzina vybírá lidi, kteří jsou z hlediska vlády důležití a mohou ovlivnit veřejné mínění, a ty se snaží umlčet. Významný íránský sociolog Mohsen Ránání se ptá: „Proč nezavřou mě? Jsem svobodomyslný člověk, který je velice kritický vůči režimu.“ A sám si odpovídá: „Protože jsem režimu lhostejný, nestojím mu za to. Naopak zavírá, mučí a zabíjí mladí lidi, kteří odvážně vycházejí ven ze svých domovů a střetávají se s režimem tváří v tvář.“

Ve vězení nedávno skončil Mahdi Jarrahi, íránský zpěvák a textař původem z Ahvázu, hlavního města provincie Chúzistán. Při svých vystoupeních i v textech je dlouhodobě kritický vůči režimu. Během jednoho ze svých koncertů si například vzal na pódium láhev, ve které měl „pitnou“ vodu z Ahvázu. Voda byla na první pohled velmi znečištěná. Zpěvák chtěl takto poukázat na nedostatek pitné vody v této oblasti. Dlouhodobě se totiž po celém Íránu mluví o vodní krizi, neboť země vysychá.

Jarrahi přímo v Íránu také natočil a vydal píseň „Sundej si šátek“ se vzkazem: „Věnováno všem svobodným ženám mé země, které statečně září v přední linii hnutí Žena, život svoboda.“ Jarrahi byl za tento čin zatčen a skončil ve vězení. Hrozí mu zákaz umělecké činnosti.

Co hnutí přineslo

Podle různých íránských intelektuálů hnutí Žena, život svoboda i přes veškerou hořkost a ztráty přineslo íránské společnosti pozitivní politické a sociální změny. Ukázalo také íránskou společnost v jiných kontextech. Filozof Hosejn Dabbágh uvádí několik takových příkladů.

Prvním z nich je nesouhlas, vědomí neshody ve společnosti, což pokládá za velice prospěšnou věc. Existence neshod totiž považuje za důkaz, že společnost prosperuje. Protesty ukázaly, že v íránské společnosti existuje nesouhlas a lidé se nebojí vyjádřit ho nahlas. Společnost, která to nedokáže, ztrácí svou životaschopnost a dynamiku. Autoritářské režimy obecně prosazují jednomyslnost a vyhýbají se nesouhlasu.

Další pozitivum, které hnutí íránské společnosti přineslo, je transparentní dialog. Lidé různých názorů stáli bok po boku a byli ochotni požadovat podobné cíle. Důležitější než existence nesouhlasu je totiž tolerance jiného názoru. I tu Íránci během loňského roku prokázali. Pro společnost bylo velmi důležité vidět vzájemnou solidaritu a sjednocení.

Významným bodem je podle Dabbágha rovněž to, že hnutí přineslo představu o nenáboženské, ať již liberální nebo sociálně demokratické, vládě. Náboženští i nenáboženští lidé se shodují, že volba nenáboženské vlády může být řešením, jak překonat současnou bezvýchodnou politickou situaci.

Menší cíl, malé kroky

Íránští odborníci — především pak ti v diaspoře — řeší, jak postupovat dál. Politoložka Farináz Arianfárová se domnívá, že protestní hnutí v Íránu si klade velký cíl, zároveň neví, jak toho dosáhnout. Podle ní je sice pravda, že lidé se během protestů sjednotili, nemají však žádný plán a to další změny brzdí. Protestující jednají emocionálně, nikoli strategicky.

Domnívá se, že existují dvě cesty: buď vyjdete spontánně, bez jakéhokoli plánování do ulic, budete riskovat životy a nakonec budete zklamaní, že jste ničeho velkého nedosáhli, anebo se začnete mobilizovat a v menších skupinách plánovat svoje kroky. Důležité je podle ní klást si menší cíle a také radovat z jejich — byť krátkodobého — dosažení. Jenom malými a jasnými kroky podle Arianfarové lze dosáhnout něčeho významnějšího.

Usilovat o svržení režimu může být podle některých odborníků nebezpečné. Jako příklad uvádějí země jako Sýrie nebo Libye. Írán je multietnický stát a pád islámské republiky může znamenat rozpad země. Silná opozice ani uvnitř Íránu, ani v diaspoře neexistuje. Domnívají se také, že v blízké době je svržení režimu nemožné, neboť režim má pevné kořeny a část Íránců ho silně podporuje.

Změnu tak může přinést a provést především mladá generace, která se už dívá na svět jinýma očima. Je zřejmé, že Íránci a Íránky nemají před sebou lehkou budoucnost. Hnutí Žena, život, svoboda se však silně zapsalo do íránských dějin. A hodnoty, které toto hnutí představuje, snad budou dál růst a bude je sdílet stále větší část íránské společnosti.