„Zvoral jsem to a pronajal si pokoj v ošklivém Lisabonu. Z několika důvodů jsem se však rozhodl tu zůstat,“ varuje mě ve zprávě před mým příjezdem Tarek, kterého jedu do Lisabonu navštívit.

Takzvaný ošklivý Lisabon se nachází mezi žlutými krky jeřábů a šedí výškových budov, které se nikdy nesnažily být krásné, daleko od všech místních vábidel: pestrobarevnými dlaždičkami obloženého pitoreskního centra i od pláže obsypané surfaři všech národností.

Pokoj Tarekovi pronajal Fernando, čerstvě nezaměstnaný absolvent magisterského studia z Ekvádoru, který teď na svůj nájem zkrátka nemá, a tak se dočasně přestěhoval na gauč v obýváku bez oken. O vedlejší pokoj se dělí dva Nepálci, jeden z nich sem přijel za studiem, druhý, otec nedávno narozeného dítěte, má zítra svou první šichtu v hotelové prádelně.

Pouze Alex, poslední trvalý obyvatel tohoto bytu, teď zvládá platit svůj pokoj sám. Za pokoj na periferii tu platí téměř totéž, co Tarek za pokoj vedle hlavního nádraží ve Freiburgu, jednom z nejdražších německých měst.

„Poprvé v životě se cítím jako expat. Místní lamentují nad tím, jak moc nájmy rostou, a já si je mohu bez problémů dovolit,“ rozpovídá se Tarek těsně poté, co se v baru v centru města zaraduje nad smaženou rybou v chlebu za dvě eura padesát.

Bezcílně bloumáme mezi výlohami natřískanými komodifikovanou krásou a spouštěmi fotoaparátů, které míří na každodenně tisíckrát zvěčněné výjevy. Naše touha po autenticitě je k smíchu: jsme od místa, kam jsme se vydali proto, abychom se potkali, úplně stejně odcizení jako zbytek turistů, jejichž iluzím o místních klišé se ulice Lisabonu tak moc přizpůsobují. Falešně se chlácholíme tím, že na rozdíl od ostatních privilegovaných cizinců alespoň neukusujeme z gentrifikovaného prostoru v „krásném Lisabonu“ .