Dopis z ošklivého Lisabonu
Petra DvořákováLisabon a další města na portugalském pobřeží jsou stále více postižena mezinárodní gentrifikací a snahou přizpůsobit se vkusu zahraničních turistů. Krize bydlení, kterou zažívá většina evropských velkoměst, se tu ukazuje ve vší palčivosti.
„Zvoral jsem to a pronajal si pokoj v ošklivém Lisabonu. Z několika důvodů jsem se však rozhodl tu zůstat,“ varuje mě ve zprávě před mým příjezdem Tarek, kterého jedu do Lisabonu navštívit.
Takzvaný ošklivý Lisabon se nachází mezi žlutými krky jeřábů a šedí výškových budov, které se nikdy nesnažily být krásné, daleko od všech místních vábidel: pestrobarevnými dlaždičkami obloženého pitoreskního centra i od pláže obsypané surfaři všech národností.
Pokoj Tarekovi pronajal Fernando, čerstvě nezaměstnaný absolvent magisterského studia z Ekvádoru, který teď na svůj nájem zkrátka nemá, a tak se dočasně přestěhoval na gauč v obýváku bez oken. O vedlejší pokoj se dělí dva Nepálci, jeden z nich sem přijel za studiem, druhý, otec nedávno narozeného dítěte, má zítra svou první šichtu v hotelové prádelně.
Pouze Alex, poslední trvalý obyvatel tohoto bytu, teď zvládá platit svůj pokoj sám. Za pokoj na periferii tu platí téměř totéž, co Tarek za pokoj vedle hlavního nádraží ve Freiburgu, jednom z nejdražších německých měst.
„Poprvé v životě se cítím jako expat. Místní lamentují nad tím, jak moc nájmy rostou, a já si je mohu bez problémů dovolit,“ rozpovídá se Tarek těsně poté, co se v baru v centru města zaraduje nad smaženou rybou v chlebu za dvě eura padesát.
Bezcílně bloumáme mezi výlohami natřískanými komodifikovanou krásou a spouštěmi fotoaparátů, které míří na každodenně tisíckrát zvěčněné výjevy. Naše touha po autenticitě je k smíchu: jsme od místa, kam jsme se vydali proto, abychom se potkali, úplně stejně odcizení jako zbytek turistů, jejichž iluzím o místních klišé se ulice Lisabonu tak moc přizpůsobují. Falešně se chlácholíme tím, že na rozdíl od ostatních privilegovaných cizinců alespoň neukusujeme z gentrifikovaného prostoru v „krásném Lisabonu“ .
Levný jen pro někoho
Tarekem zmíněný pojem „mezinárodní gentrifikace“ odkazuje právě k takové gentrifikaci, která se děje v důsledku přílivu obyvatel ze zemí s vyšší kupní silou. V Lisabonu, Portu a dalších přitažlivých lokalitách na portugalském pobřeží představuje mezinárodní gentrifikace jeden z nejpalčivějších současných problémů, nad nímž naříká prakticky každý.
„Místní si stěžují, že v ulicích neslyší portugalštinu. O těch nejhezčích pobřežních městečkách v Algarve tvrdí, že již nejsou pro ně. A bojí se, že za deset let pro ně nebude ani Lisabon,“ líčí Hagar, která v Lisabonu žije tři roky.
„Lidé tu jsou zticha. Krize bydlení trápí Lisabon roky, demonstrovat a debatovat se o tom začalo teprve letos, za situace, kdy už lidi fakt nevědí, jak dál,“ popisuje Bela, která si před pěti lety vzala s přítelem hypotéku na skromný byt v městečku Cacilhas na druhé straně řeky Tagus, která se vlévá v Lisabonu do oceánu. Prý je to totiž vyšlo o něco levněji než nájem.
Sedíme na molu, lemovaném posprejovanými omítkami jedněch z mnoha zpustošených opuštěných budov: v Lisabonu leží ladem až padesát tisíc prázdných domů. Bela se zároveň rozhovoří o příčinách současné krize, o nichž se teď konečně píše i v médiích.
„Starosta chce z Lisabonu učinit centrum technologických inovací. Digitální nomádi a byznysmeni ze zahraničí dostávají všelijaké výhody a pobídky,“ shrnuje. Jedním z nejhojněji citovaných příkladů pobídek je takzvané „zlaté vízum“, které zaručovalo boháčům ze zemí mimo Evropskou unii povolení k pobytu výměnou za investice v zemi.
Vláda letos slíbila zlatá víza zrušit s tím, že „splnila svůj účel“. Představila nicméně nový typ víza pro dočasný pobyt, které má do země svést privilegované cizince a kterému se dostalo přezdívky „vízum digitálních nomádů“. Na jeho základě dostanou povolení k pobytu v zemi po dobu jednoho roku ti občané zemí mimo Evropskou unii, kteří pracují na dálku a vydělávají alespoň 2800 eur měsíčně — tedy přibližně čtyřnásobek portugalské minimální mzdy.
Portugalsko přitom již léta vévodí internetovým žebříčkům nejpříznivějších destinací pro takzvané digitální nomády, jejichž internetové blogy zemi blahořečí jako ráj surfování, dlouhého léta, levných vín i nájmů. Levných pro někoho, chtělo by se dodat.
Dlouhodobému trendu nahrává i speciální daňový režim pro cizince bez trvalého pobytu v zemi, jenž jim umožňuje příjmy ze zahraničí zkrátka nedanit. A zesílila jej samozřejmě pandemie, během níž se v určitých odvětvích stala z práce na dálku žádaná norma.
Zároveň Portugalsko teprve letos zavedlo daň na příjmy z kryptoměn, díky čemuž si tu svou jižní, cenově příznivou pohádku žijí i šťastlivci s bitcoiny. Další problém samozřejmě představuje přebujelý turismus, který stejně jako příliv digitálních nomádů živí trh s krátkodobými pronájmy.
V roce 2019 vyšel Lisabon z celoevropského srovnání jako město s vůbec největším podílem Airbnb bytů na počet obyvatel, a to s přibližně třiceti Airbnb byty na tisíc obyvatel. Při takovém počtu neměla šanci situaci výrazně zlepšit ani skutečnost, že vláda udílení nových Airbnb licencí v roce 2020 zakázala.
Kdo je vítán
Když Lisabon opouštím stopem, řidič žijící na pobřeží — překvapivě bez zahořklosti — sčítá všechny západoevropské národnosti, které mu jsou dnes sousedy. Následně se ve Španělsku potkávám se svým britským kamarádem, též pracujícím online, který se rozpovídá o tom, jak jeho kamarád nechápe, proč si prostě tak jako ostatní nekoupí pozemek v Portugalsku — když může.
Na bílé dlaždičce před domem v centru mezitím stojí modrým písmem psáno: „Žiji v tomto domě deset let. Pronajímatelé si na mě nikdy nestěžovali, přesto se rozhodli mi smlouvu neprodloužit. Nepochybuji, že tak učinili, aby mohli ztrojnásobit nájem. Jakožto samoživitel s platem zdravotního laboranta pochybuji, že ve čtvrti, v níž bydlím čtrnáct let, budu moct zůstat.“
Dle Mezinárodního měnového fondu se reálné ceny nájmů v Portugalsku od roku 2015 zdvojnásobily. Průměrný portugalský plat se přitom pohybuje okolo tisíce eur měsíčně — což už v Lisabonu nestačí ani na pronájem většího bytu.
Celá situace pak zároveň nastiňuje odpověď na nepříjemnou otázku, které typy migrantů jsou v zemi vítané a oceňované více a které méně. Ti, kteří sem přijeli ze zemí s nižší kupní silou za prací v sektorech pohostinství či péče a kteří na rozdíl od digitálních nomádů platí daně, si dnes totiž nemohou dovolit nejenom „ten krásný“, ale už ani „ten ošklivý“ Lisabon.