„Nevolíme ideální svět, ale normální politiku. Nevolíme ideální politiky, ale bráníme rozkladu státu.“ Zhruba to byla moje hlavní myšlenka coby předsedy Milionu chvilek před sněmovními volbami v roce 2021. Kýžené změny se v oněch volbách podařilo dosáhnout. A byla to změna zásadně ku prospěchu našeho státu. Na tom trvám i přes všechnu kritiku dnešní vlády.

Jsem přesvědčen, že naše veřejnost dokázala zatáhnout za ruční brzdu unášení státu jedním oligarchou ohýbajícím pravidla pro svůj prospěch. Jsem přesvědčen, že díky konci vlády Andreje Babiše a zkušenosti s úspěšnou mobilizací veřejnosti je naše demokracie odolnější i proti jeho případnému návratu k moci. Díky výsledku voleb v roce 2021 má Česká republika navíc také jednoznačnou prozápadní orientaci, což za minulé garnitury nebylo nic samozřejmého. V době ruské války na Ukrajině je to zcela zásadní rozměr naší politiky, který je třeba oceňovat.

Navzdory tomu, že mohlo být mnohem hůř, nám poslední dva roky bohužel ukazují, v jak tristním stavu česká vnitrostátní „normální politika“ je. Ostatně Milion chvilek o tom mluvil už v prvních protestních letech své existence: demokratickým stranám chybí koncepční vize, mají jen poskrovnu silných osobností a slabou členskou základnu. Byť všichni lídři dnešní pětikoalice učinili obrovský pokrok ve svém veřejném vystupování, hlavní námitky trvají.

Nejsilnějším pozitivním krokem tak zůstává ochota potlačit vlastní ego a odhodlání k předvolebnímu spojení v zájmu záchrany demokracie. Bohužel však na tomto klíčovém strategickém kroku vykrváceli Piráti, kteří měli největší potenciál přinést alternativní pohledy na řízení státu. Nejen že je nyní jejich hlas na vládní i mediální úrovni potlačen, ale nedá se již asi nikdy počítat s tím, že by se v budoucnu do podobně odvážného a potřebného kroku mezipartajní předvolební spolupráce znovu hrnuli.

Komentátoři často oceňují vládní soudržnost a nepropadání hádkám. To je jistě sympatické, jenomže cenou za kompromisy je neschopnost rozseknout vážné problémy skutečně rázným a funkčním řešením s ráznou a jednoznačnou komunikací. A obojí přitom potřebujeme jako sůl. Že komunikovat profesionálně, rázně a zároveň citlivě je možné, přitom velmi dobře ukázal například ministr vnitra Vít Rakušan během strašlivé tragédie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Opakovaně to ukazuje také ministr zahraničí Jan Lipavský směrem k Rusku.

Jsme součástí světa, jenž zažívá polykrizi

Současná globální situace se již odborně označuje slovem polykrize. Skutečně i v naší zatím ještě docela „pohodové“ zemi je situace v mnoha oblastech života vážná. Klimatická krize, sociální krize, zdravotní krize, ekonomická krize, krize médií, krize vzdělávání, válka na Ukrajině, krize důvěry, krize demokracie… Všechny jsou provázané vzájemně, s celým světem, ale i s každým z nás.

Naši političtí představitelé však nejsou schopni relevantně, citlivě a efektivně reagovat. Vláda, a v ní zejména dominantní ODS, opakuje staré chyby a ukazuje svou odtrženost od reality běžných občanů. Premiér hájí opakovaná selhání ministra spravedlnosti, zlehčuje závažnost sociální propasti ve společnosti, nevidí důsledky své nešťastné komunikace. Tím stejně jako před deseti lety žene voliče do náručí autoritářů.

To je jeden z klíčových problémů a projevů toho, že v situaci „normální politiky“ prostě nejsme a nebudeme: Nemáme důstojnou demokratickou alternativu vůči současné koalici. A tak lidé naštvaní z asociálních a nekoncepčních kroků vládních stran deklarují v současných průzkumech neochotu vůbec jít k volbám.

Jako důsledek vidíme opětovný vzestup Andreje Babiše a Tomia Okamury, kteří se lživě staví do role obhájců chudých, a přitom jim jde jen o sebe a svou moc. Vláda zkrátka nebezpečně hazarduje s důvěrou občanů. Nejen s důvěrou v ni samotnou, ale s důvěrou občanů v demokracii vůbec.

Neměl jsem od vlády nějaká veliká očekávání a trochu jsem tušil, že jsme společně — mobilizovaná občanská společnost a politici překračující svůj stín — dost možná získali pouze jedno čtyřleté okno pro upevnění demokratického systému proti budoucím útokům. Vzápětí jsme ještě zvolili i důstojného prezidenta. Nyní je potřeba to okno využít.

Vládní strany mají v tomto období nečekaně a neopakovatelně silnou pozici. Letos musí vláda začít tuto nesamozřejmou moc začít využívat tak, aby dosáhla co nejvíce potřebných změn. Měla by konečně prosadit zákony, které posílí nezávislost státního zastupitelství, zvýší poplatky pro veřejnoprávní média, zjednoduší očištění státní správy od lidí navázaných na Agrofert, umožní efektivní prevenci proti dezinformacím, zajistí krajanům v zahraničí skutečnou možnost hlasovat ve volbách.

Vedle toho je potřeba řada zásadních kroků, které ukotví naši příslušnost k západu: manželství pro všechny, euro, přísnější politika ohledně zbraní, skutečná podpora školství, dodržování klimatických i obranných dohod… A samozřejmě obrat vládního politického myšlení a komunikace k větší sociální citlivosti tak, aby občané v nouzi nezůstali na pospas lhářům s autoritářskými sklony.

Vláda v čele s ODS musí skoncovat se zvýhodňováním zájmů velkého byznysu a oligarchů. Konečně přijít s jejich efektivním zdaněním, například přestat tolerovat daňové ráje, a s koncepčním investováním veřejných prostředků do bolavých míst naší společnosti.

Vládní politici se občas tváří bezbranně, jako by byly oběťmi vnějších událostí. Přitom se ale nacházejí v bezprecedentně silné pozici pro to, aby tolik potřebné politické kroky dotáhli. Tato pozice se už nebude opakovat a její promarnění bude neomluvitelné.

Vládní představitelé si zřejmě myslí, že dokud je jejich jedinou alternativou ANO, mohou si dělat, co chtějí, a lidé je kvůli obavám z návratu Babiše zvolí znovu. To je však nebezpečná fikce, která nemá oporu v realitě. Vládní strany musí zcela změnit své myšlení, jednání i komunikaci. Jinak prohrají a s sebou stáhnou ke dnu i zbývající důvěru v tradiční demokratické instituce.

Nespoléhejme na politiky. Měňme život sami

Co můžeme dělat my ostatní? Zejména nesmíme rezignovat a propadnout skepsi či lhostejnosti. Hlavní myšlenkou Milionu chvilek je od počátku občanská angažovanost každého jednotlivce. Ta je základním kamenem demokracie. Na jedné straně tak svou osobní aktivitou popohánějme vládu k efektivnější a spravedlivější politice, podporujme média a braňme nezávislost státních institucí.

A na druhé straně kultivujme své okolí a mluvme s lidmi, kteří už nad normální politikou zlomili hůl. Probírejme s nimi, jaké jsou alternativy a co nám hrozí. V době sociálních sítí a vzestupu umělé inteligence se přeorientujme na osobní kontakt naživo. Mluvme s lidmi v nejužší komunitě, ale naučme se z ní i vykročit ven a mluvit s lidmi z jiného prostředí. Z jiných koutů republiky a jiných sociálních vrstev.

Před volbami 2021 jsme to s tisícem dobrovolníků Milionu chvilek dělali ve velkém, a i když to bylo velmi psychicky i fyzicky náročné, stálo to za to. A nejen proto, že to přispělo k výsledku voleb. Jako největší přínos jsem vnímal každý rozhovor, ve kterém jsem i s člověkem s jinou politickou orientací dokázal nalézt společnou řeč a smír.

Zmírňování společenské nevraživosti je opravdu zásadním úkolem každého z nás. A jsem přesvědčen, že toho lze dosáhnout jedině v reálném světě mimo internet. Při osobním kontaktu, při konkrétním projevu vzájemnosti a solidarity.

V roce dvacátého výročí vstupu do Evropské unie bychom měli rehabilitovat její heslo: „Jednotná v rozmanitosti.“ Mohlo by se stát heslem našeho všedního; i našeho kulturního; i našeho politického života. Nenechme se svést na scestí těmi, kdo hlásají sobectví a nenávist. Babiš, Okamura a jim podobní nás z momentálního zklamání z „normální politiky“ opravdu nezachrání.

Orientačním smyslem do nového roku nám naopak mohou být myšlenky spolupráce, setkávání, dialogu, péče o znevýhodněné, hledání pokoje a pomoci, ochrany přírody. A kompas takových ideálů využijme například ve volbách do Evropského parlamentu. Po dlouhé době můžeme volit beze strachu a strategizování.

Máme příležitost podpořit jinou podobu politiky. Příležitostí ukázat alternativu jak vůči hlavní linii vlády, tak vůči autoritářům z ANO či SPD. Podpořme takové politiky a političky, kteří se drží západních hodnot humanismu, a přitom mají environmentální i sociální cítění a odhodlání měnit budoucnost.

Rok 2021 ukázal, že občanská aktivita a spolupráce napříč názorovým spektrem může pohnout dějinami. Pojďme jimi hýbat i dál. Je to na každém z nás. Přeji vám mnoho povzbuzujících chvilek v roce 2024.