Bez občanského aktivismu naše demokracie nepřežije
Benjamin RollVolbami v roce 2021 jsme získali čtyři roky pro upevnění demokratického systému proti budoucím útokům. Nesmíme je promarnit. To je zásadní úkol nejen pro vládu, jež nyní hazarduje s posledními zbytky důvěry občanů, ale i pro každého z nás.
„Nevolíme ideální svět, ale normální politiku. Nevolíme ideální politiky, ale bráníme rozkladu státu.“ Zhruba to byla moje hlavní myšlenka coby předsedy Milionu chvilek před sněmovními volbami v roce 2021. Kýžené změny se v oněch volbách podařilo dosáhnout. A byla to změna zásadně ku prospěchu našeho státu. Na tom trvám i přes všechnu kritiku dnešní vlády.
Jsem přesvědčen, že naše veřejnost dokázala zatáhnout za ruční brzdu unášení státu jedním oligarchou ohýbajícím pravidla pro svůj prospěch. Jsem přesvědčen, že díky konci vlády Andreje Babiše a zkušenosti s úspěšnou mobilizací veřejnosti je naše demokracie odolnější i proti jeho případnému návratu k moci. Díky výsledku voleb v roce 2021 má Česká republika navíc také jednoznačnou prozápadní orientaci, což za minulé garnitury nebylo nic samozřejmého. V době ruské války na Ukrajině je to zcela zásadní rozměr naší politiky, který je třeba oceňovat.
Navzdory tomu, že mohlo být mnohem hůř, nám poslední dva roky bohužel ukazují, v jak tristním stavu česká vnitrostátní „normální politika“ je. Ostatně Milion chvilek o tom mluvil už v prvních protestních letech své existence: demokratickým stranám chybí koncepční vize, mají jen poskrovnu silných osobností a slabou členskou základnu. Byť všichni lídři dnešní pětikoalice učinili obrovský pokrok ve svém veřejném vystupování, hlavní námitky trvají.
Nejsilnějším pozitivním krokem tak zůstává ochota potlačit vlastní ego a odhodlání k předvolebnímu spojení v zájmu záchrany demokracie. Bohužel však na tomto klíčovém strategickém kroku vykrváceli Piráti, kteří měli největší potenciál přinést alternativní pohledy na řízení státu. Nejen že je nyní jejich hlas na vládní i mediální úrovni potlačen, ale nedá se již asi nikdy počítat s tím, že by se v budoucnu do podobně odvážného a potřebného kroku mezipartajní předvolební spolupráce znovu hrnuli.
Komentátoři často oceňují vládní soudržnost a nepropadání hádkám. To je jistě sympatické, jenomže cenou za kompromisy je neschopnost rozseknout vážné problémy skutečně rázným a funkčním řešením s ráznou a jednoznačnou komunikací. A obojí přitom potřebujeme jako sůl. Že komunikovat profesionálně, rázně a zároveň citlivě je možné, přitom velmi dobře ukázal například ministr vnitra Vít Rakušan během strašlivé tragédie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Opakovaně to ukazuje také ministr zahraničí Jan Lipavský směrem k Rusku.
Jsme součástí světa, jenž zažívá polykrizi
Současná globální situace se již odborně označuje slovem polykrize. Skutečně i v naší zatím ještě docela „pohodové“ zemi je situace v mnoha oblastech života vážná. Klimatická krize, sociální krize, zdravotní krize, ekonomická krize, krize médií, krize vzdělávání, válka na Ukrajině, krize důvěry, krize demokracie… Všechny jsou provázané vzájemně, s celým světem, ale i s každým z nás.
Intence a cíle autora tohoto textu (nebo snad výzvy?) se jeví poněkud konfuzní. Na jedné straně tvrdí, že se nejedná (a jednat vůbec nemá!) o nějakou "ideální", nýbrž výhradně o "normální" politiku; ale zároveň vytýká českým politickým stranám, že "nemají vizi".
Přeložme si termín "normální politika" do její pravé formy, totiž "konvenční politika" - a pak se nám sama od sebe zodpoví otázka, zda je od tohoto druhu politiky možno očekávat jakékoli vize. Tato odpověď zní samozřejmě: nikoli. Tato "normální" politika se ze svého samotného principu omezuje jenom na víceméně pasivní reagování na problémy a krize, které s železnou nutností přírodního zákona přináší kapitalistické společenské uspořádání, kdy společnost je nezhojitelně roztržena na antagonistické skupiny jak sociálně, tak názorově a tedy i politicky.
Při tomto volání po "normální" politice Benjamin Roll (jak je tomu v českém prostředí ostatně zcela obvyklé) velmi idealizuje poměry v západních státech. Ano, bezpochyby je pravdou, že česká politika, politická kultura ještě v mnohých ohledech nedosáhla ani zavedených standardů v západních zemích, které mají už delší tradici občanské společnosti. Kde tedy příslušné normy fungování této občanské společnosti už většině lidí (i politiků) přešly do krve.
Na straně druhé - kde je ale v těchto "standardních" západních demokraciích možno nalézt nějaké opravdové vize? Tedy takové vize, které by dokázaly překročit omezený horizont oné víceméně pouze technokratické, bezduché správy všedního provozu společenského tělesa; vize které by měly humánní charakter ne pouze ve formálním (tedy že se lidské bytosti nemá činit násilí), nýbrž i v pozitivním smyslu? Tedy v tom smyslu, že by se ve všeobecném společenském dialogu hledalo a uvažovalo, co vlastně vůbec je člověk, jaká je jeho podstata, kam směřuje jeho dějinný, duchovní a duševní vývoj? - Nic takového ani ve "standardních" zemích Západu není k nalezení.
Tato konfuze cílů a idejí autora článku zřejmě rezultuje z jeho angažovanosti v hnutí "Milion chvilek", které od samého počátku trpělo právě touto dvojkolejností: na jedné straně žádalo pouze vytvoření "normální" (to jest: nedeformované, neklientelistické) politiky v českém prostředí; ale na straně druhé bylo znát že je zde přece jenom nějak přítomna touha i po něčem více, tedy po nějaké autentické vizi společenského žití, společenského usilování, jak tato vize byla definována výše.
"Milion chvilek" tedy nikdy nedokázal pozitivním způsobem vyřešit tuto svou ideovou dichotomii; a stejně tak málo ji zde řeší B. Roll. Kterážto nedořešenost se pak úzce dotýká i jeho apelu na zvýšenou občanskou aktivitu.
Zde je nutno položit otázku: o co má usilovat, k jakým cílům se má upnout tato občanská aktivita? Ke skutečně inspirativním humánním vizím - anebo pouze k oné "standardní", tedy konvenční technokratické správě státně-politických záležitostí? Pokud se má jednat pouze o tento druhý případ, pak zde je možno rovnou říci, že s takto minimalistickým programem je sotva možno inspirovat nějaké signifikantně větší množiny populace, kromě těch jedinců kteří jaksi "od své přirozenosti" vykazují vyšší zájem o politiku. Ale pokud by tato žádaná zvýšená občanská aktivita měla spočívat na nějaké progresivní, inspirativní vizi - pak je nutno to jasně deklarovat, a zároveň je nutno alespoň v základních rysech ozřejmit, čeho se tato vize má týkat, k jaké budoucnosti lidského rodu má směřovat.