Znovu a znovu vzniká spousta zmatků jenom proto, že se operuje s pojmy které nebyly dostatečně jasně určeny. V daném smyslu se jedná především o nevyjasněné pojetí pojmu demokracie.

Vůči demokracii jsou totiž v zásadě možné dva značně rozdílné přístupy: na straně jedné pojetí institucionální (formalistické), na straně druhé pojetí substanciální (obsahové).

Standardní je pojetí první: jako "demokracie" je chápáno takové politické a státní uspořádání, které je založeno na svobodných volbách a systému pluralitních politických stran.

V tomto pojetí byl ovšem Babiš zvolen naprosto demokraticky; a svou funkci premiéra vykonává také (v zásadě) demokraticky. Je tu samozřejmě otázka střetu zájmů; ale (přinejmenším doposud) se nikomu nepodařilo dokázat, že by Babiš vládl v rozporu s českým zákonodárstvím.

Jinak je tomu ovšem, když se pojem "demokracie" bude chápat substanciálně - tedy když se stav demokracie nebude hodnotit pouze podle oněch výše uvedených formálně-institucionálních kritérií, nýbrž podle reálných výsledků. Tedy podle reálného stavu, do jaké míry může lid "mít vládu věcí svých ve svých rukou".

Tento druhý přístup má samozřejmě mnohem blíže k socialismu nežli onen první (aniž by s ním ovšem plně splýval). U tohoto pojetí ale vždy existuje jeden zásadní problém: nejsou žádná objektivní kritéria pro to, co je onou "pravou vládou lidu". V posledku je toto možno určit jenom na základě celospolečenského konsensu.

Abychom tedy odpověděli na otázku, jestli hnutí "Milion chvilek pro demokracii" je či není spojencem levice, pak odpověď zní: ano i ne.

Zdá se totiž, že sám "Milion chvilek" se bez nějakého jasného vědomí zmítá někde mezi pojetím demokracie institucionálním, a mezi pojetím substanciálním. Na jednu stranu jeho představitelé trvají na tom, že jsou nepolitičtí, že nezastupují žádný konkrétní politický směr - což pak ale nevyhnutelně znamená, že nijak nepřekračují horizont oné fomálně-institucionalisticky chápané demokracie. Na straně druhé jejich výtky oproti způsobu vládnutí Babiše (případně jiných představitelů) zcela jasně překračují tento formálně-institucionalistický rámec, a argumentují ve smyslu demokracie substanciální.

Pro levici tento stav věcí znamená dvojí:

- za prvé, "Milion chvilek" může být chápán jako spojenec; ale jenom po určitou hranici, víceméně jenom ad hoc

- a za druhé, při dané příležitosti by vůbec nebylo marné, kdyby si levice konečně jednou v plné míře dokázala uvědomit tento zásadní rozdíl mezi demokracií formálně institucionální a mezi demokracií substanciální, a začala se podle toho také chovat. Protože činnost, a vůbec samotný smysl existence levice se nikdy nemůže vyčerpat s onou demokracií pouze formálně-institucionalistickou. Takovou demokracii vyznává pravice; neboť ta ji (pravici) nezavazuje a nenutí k ničemu, co by nějak překračovalo její inherentní egoismus.