Spolek Milion chvilek pro demokracii zdá se být nejaktivnější občanskou iniciativou, která v současnosti vyvíjí aktivitu směrem k volbám. Aktivisté a aktivistky z této organizace vedou komunikační kampaň, objíždějí česká města a obce, přičemž doporučují volit jednu ze dvou koalic, které mají šanci zbavit Andreje Babiše moci — tedy koalici Pirátů a Starostů, případně SPOLU. Právě rozhodnutí podpořit tyto dvě koalice vyvolalo nevoli menší části politiků, Úřadu pro dohled nad hospodařením politických stran ale i části levice.

Právě s kritikou vedenou z levicových pozic bych rád v tomto článku polemizoval. Nejčastějším terčem kritiky se spolek Milion chvilek pro demokracii setkává kvůli údajné vyprázdněnosti jejich počínání, jelikož usilují pouze o ochranu demokracie před Babišem. Jistě bych si i já přál, aby chvilkaři při obraně demokracie víc akcentovali systémový rozměr toho, co ji v plné šíři ohrožuje. Tedy nejen Babiš, ale celá oligarchizace politiky a schopnost ekonomicky silných hráčů ohýbat pravidla ve svůj prospěch.

Případně se častěji a podrobněji věnovali tématům, která jsou klíčová pro budoucnost České republiky, ale i celého světa. Tedy levné práci, rozbujelému exekučnímu byznysu, klimatické krizi či strukturálnímu rasismu. Zde lze solidní kritiku jistě vést.

Každopádně v předvolební situaci, kdy hlavním nebezpečím pro budoucnost České republiky je další prorůstání Andreje Babiše státními institucemi, je však jejich strategie zcela pochopitelná. Babiš u moci skutečně znamená cestu k maďarskému a polskému scénáři, který je právě také založený na postupném uchvacování státu a jeho institucí pro zájmy jednoho člověka či strany.

Nevidět tuto spojitost bylo možné ospravedlnit ještě před pár lety. V dnešní době, kdy i nejprestižnější světová média popisují shodný způsob fungování Babišova i Orbánova politického byznysu, kdy český premiér zve maďarského autokrata na předvolební návštěvu a ve své nové knize se k němu doslova hlásí, je to snad už naprosto očividné.

Troufnu si tvrdit, že Milion chvilek pro demokracii si je dobře vědom svých omezených kapacit a možností, a proto se strategicky rozhodl oslovovat primárně lidi, kteří k nim již nějaké sympatie chovají. Mezi statisíci signatáři chvilkařských výzev je jistě mnoho naštvaných lidí, kteří zvažují volbu Přísahy, SPD nebo jiných protestních stran. Pokud svou aktivitou přesvědčí jen část z nich k volbě jedné z koalic, ideálně Pirátů a Starostů, potom pro naší společnou budoucnost udělají hodně.

Chvilkařům se vyčítá, že nepodporují levicové strany a aktivně nekomunikují levicová témata. Zde se však dostáváme možná k jádru celého nepochopení. Neplatí totiž představa, že mluvit o kvalitě demokracie rovná se plkat vyprázdněné nesmysly. Svobodomyslné tradici levicového myšlení v České republice, pěstované exilovými sociálními demokraty, novináři jako byl Ferdinand Peroutka, ale i reformními komunisty, byla už dávno vlastní myšlenka, že o sociálně spravedlivou společnost je možné usilovat jen v demokracii.

„Politicky však v dvacátém století stojí pro demokracii otázka tak, že by se vydávala v zřejmé nebezpečí stát se menšinou, být ne pevninou, ale ostrovem v nové době, kdyby dopustila vznik představy, že na jedné straně stojí demokracie, na druhé socialismus,“ píše Peroutka v Demokratickém manifestu.

Nikoliv pravice, ale levice vždy stála v čele boje o rozšiřování svobody všude tam, kde chyběla. Jít ČSSD od začátku cestou principiálního odporu vůči jednomu z největších tuzemských oligarchů, jak by jí správně měla velet její více než stoletá tradice, mohla to být ona, která by dnes vedla autentickou oranžovo-zelenou koalici na obranu demokracie, navíc s programem sociálně-ekologické transformace.

Milion chvilek pro demokracii nemůže za to, že ČSSD a s ní část tuzemské demokratické levice opustila své vlastní hodnoty a zaprodala je za politiku několika nesystémových sociálních opatření. Důvody, proč dnes není k dispozici levicová strana či koalice, kterou by s čistým svědomím mohli chvilkaři doporučit k volbě, nehledejme u nich, ale spíše v Lidovém domě. Nakonec onen paternalismus vyčítaný chvilkařům lze přičíst té části levice, která hledá svoje vlastní pochybení u jiných namísto střízlivé sebekritiky.

Je jisté, že k důraznějšímu prosazení sociálně-ekologické politiky v České republice vede ještě dlouhá cesta. Ale i zde platí, že lépe se tyto myšlenky budou prosazovat ve státě nepracujícím ve prospěch jedné korporace a jednoho člověka. Milion chvilek pro demokracii, nebo alespoň jeho progresivnější část, je na této cestě spojencem, nikoliv nepřítelem.