Demokracie není bez hodnoty. Na obranu strategie Milionu chvilek

Radek Kubala

Autor reaguje na kritiku nejznámější české protestní iniciativy za to, že dnes doporučuje volit pouze dvě pravicové koalice. Že u nás není k Babišovi i levicová alternativa, není podle něj vina chvilkařů.

V době před covidovou epidemií se Milionu chvilek pro demokracii dařilo svolávat demonstrace, jaké Česká republika zažívá jen vzácně. Foto FB Milion chvilek

Spolek Milion chvilek pro demokracii zdá se být nejaktivnější občanskou iniciativou, která v současnosti vyvíjí aktivitu směrem k volbám. Aktivisté a aktivistky z této organizace vedou komunikační kampaň, objíždějí česká města a obce, přičemž doporučují volit jednu ze dvou koalic, které mají šanci zbavit Andreje Babiše moci — tedy koalici Pirátů a Starostů, případně SPOLU. Právě rozhodnutí podpořit tyto dvě koalice vyvolalo nevoli menší části politiků, Úřadu pro dohled nad hospodařením politických stran ale i části levice.

Právě s kritikou vedenou z levicových pozic bych rád v tomto článku polemizoval. Nejčastějším terčem kritiky se spolek Milion chvilek pro demokracii setkává kvůli údajné vyprázdněnosti jejich počínání, jelikož usilují pouze o ochranu demokracie před Babišem. Jistě bych si i já přál, aby chvilkaři při obraně demokracie víc akcentovali systémový rozměr toho, co ji v plné šíři ohrožuje. Tedy nejen Babiš, ale celá oligarchizace politiky a schopnost ekonomicky silných hráčů ohýbat pravidla ve svůj prospěch.

Případně se častěji a podrobněji věnovali tématům, která jsou klíčová pro budoucnost České republiky, ale i celého světa. Tedy levné práci, rozbujelému exekučnímu byznysu, klimatické krizi či strukturálnímu rasismu. Zde lze solidní kritiku jistě vést.

Každopádně v předvolební situaci, kdy hlavním nebezpečím pro budoucnost České republiky je další prorůstání Andreje Babiše státními institucemi, je však jejich strategie zcela pochopitelná. Babiš u moci skutečně znamená cestu k maďarskému a polskému scénáři, který je právě také založený na postupném uchvacování státu a jeho institucí pro zájmy jednoho člověka či strany.

Nevidět tuto spojitost bylo možné ospravedlnit ještě před pár lety. V dnešní době, kdy i nejprestižnější světová média popisují shodný způsob fungování Babišova i Orbánova politického byznysu, kdy český premiér zve maďarského autokrata na předvolební návštěvu a ve své nové knize se k němu doslova hlásí, je to snad už naprosto očividné.

Troufnu si tvrdit, že Milion chvilek pro demokracii si je dobře vědom svých omezených kapacit a možností, a proto se strategicky rozhodl oslovovat primárně lidi, kteří k nim již nějaké sympatie chovají. Mezi statisíci signatáři chvilkařských výzev je jistě mnoho naštvaných lidí, kteří zvažují volbu Přísahy, SPD nebo jiných protestních stran. Pokud svou aktivitou přesvědčí jen část z nich k volbě jedné z koalic, ideálně Pirátů a Starostů, potom pro naší společnou budoucnost udělají hodně.

Chvilkařům se vyčítá, že nepodporují levicové strany a aktivně nekomunikují levicová témata. Zde se však dostáváme možná k jádru celého nepochopení. Neplatí totiž představa, že mluvit o kvalitě demokracie rovná se plkat vyprázdněné nesmysly. Svobodomyslné tradici levicového myšlení v České republice, pěstované exilovými sociálními demokraty, novináři jako byl Ferdinand Peroutka, ale i reformními komunisty, byla už dávno vlastní myšlenka, že o sociálně spravedlivou společnost je možné usilovat jen v demokracii.

„Politicky však v dvacátém století stojí pro demokracii otázka tak, že by se vydávala v zřejmé nebezpečí stát se menšinou, být ne pevninou, ale ostrovem v nové době, kdyby dopustila vznik představy, že na jedné straně stojí demokracie, na druhé socialismus,“ píše Peroutka v Demokratickém manifestu.

Nikoliv pravice, ale levice vždy stála v čele boje o rozšiřování svobody všude tam, kde chyběla. Jít ČSSD od začátku cestou principiálního odporu vůči jednomu z největších tuzemských oligarchů, jak by jí správně měla velet její více než stoletá tradice, mohla to být ona, která by dnes vedla autentickou oranžovo-zelenou koalici na obranu demokracie, navíc s programem sociálně-ekologické transformace.

Milion chvilek pro demokracii nemůže za to, že ČSSD a s ní část tuzemské demokratické levice opustila své vlastní hodnoty a zaprodala je za politiku několika nesystémových sociálních opatření. Důvody, proč dnes není k dispozici levicová strana či koalice, kterou by s čistým svědomím mohli chvilkaři doporučit k volbě, nehledejme u nich, ale spíše v Lidovém domě. Nakonec onen paternalismus vyčítaný chvilkařům lze přičíst té části levice, která hledá svoje vlastní pochybení u jiných namísto střízlivé sebekritiky.

Je jisté, že k důraznějšímu prosazení sociálně-ekologické politiky v České republice vede ještě dlouhá cesta. Ale i zde platí, že lépe se tyto myšlenky budou prosazovat ve státě nepracujícím ve prospěch jedné korporace a jednoho člověka. Milion chvilek pro demokracii, nebo alespoň jeho progresivnější část, je na této cestě spojencem, nikoliv nepřítelem.

Diskuse
JP
September 18, 2021 v 11.05
Demokracie versus socialismus

Znovu a znovu vzniká spousta zmatků jenom proto, že se operuje s pojmy které nebyly dostatečně jasně určeny. V daném smyslu se jedná především o nevyjasněné pojetí pojmu demokracie.

Vůči demokracii jsou totiž v zásadě možné dva značně rozdílné přístupy: na straně jedné pojetí institucionální (formalistické), na straně druhé pojetí substanciální (obsahové).

Standardní je pojetí první: jako "demokracie" je chápáno takové politické a státní uspořádání, které je založeno na svobodných volbách a systému pluralitních politických stran.

V tomto pojetí byl ovšem Babiš zvolen naprosto demokraticky; a svou funkci premiéra vykonává také (v zásadě) demokraticky. Je tu samozřejmě otázka střetu zájmů; ale (přinejmenším doposud) se nikomu nepodařilo dokázat, že by Babiš vládl v rozporu s českým zákonodárstvím.

Jinak je tomu ovšem, když se pojem "demokracie" bude chápat substanciálně - tedy když se stav demokracie nebude hodnotit pouze podle oněch výše uvedených formálně-institucionálních kritérií, nýbrž podle reálných výsledků. Tedy podle reálného stavu, do jaké míry může lid "mít vládu věcí svých ve svých rukou".

Tento druhý přístup má samozřejmě mnohem blíže k socialismu nežli onen první (aniž by s ním ovšem plně splýval). U tohoto pojetí ale vždy existuje jeden zásadní problém: nejsou žádná objektivní kritéria pro to, co je onou "pravou vládou lidu". V posledku je toto možno určit jenom na základě celospolečenského konsensu.

Abychom tedy odpověděli na otázku, jestli hnutí "Milion chvilek pro demokracii" je či není spojencem levice, pak odpověď zní: ano i ne.

Zdá se totiž, že sám "Milion chvilek" se bez nějakého jasného vědomí zmítá někde mezi pojetím demokracie institucionálním, a mezi pojetím substanciálním. Na jednu stranu jeho představitelé trvají na tom, že jsou nepolitičtí, že nezastupují žádný konkrétní politický směr - což pak ale nevyhnutelně znamená, že nijak nepřekračují horizont oné fomálně-institucionalisticky chápané demokracie. Na straně druhé jejich výtky oproti způsobu vládnutí Babiše (případně jiných představitelů) zcela jasně překračují tento formálně-institucionalistický rámec, a argumentují ve smyslu demokracie substanciální.

Pro levici tento stav věcí znamená dvojí:

- za prvé, "Milion chvilek" může být chápán jako spojenec; ale jenom po určitou hranici, víceméně jenom ad hoc

- a za druhé, při dané příležitosti by vůbec nebylo marné, kdyby si levice konečně jednou v plné míře dokázala uvědomit tento zásadní rozdíl mezi demokracií formálně institucionální a mezi demokracií substanciální, a začala se podle toho také chovat. Protože činnost, a vůbec samotný smysl existence levice se nikdy nemůže vyčerpat s onou demokracií pouze formálně-institucionalistickou. Takovou demokracii vyznává pravice; neboť ta ji (pravici) nezavazuje a nenutí k ničemu, co by nějak překračovalo její inherentní egoismus.

PK
September 18, 2021 v 19.34

Demokracie je definována podílem maximálního počtu občanů na vládě. Naproti tomu Milion chvilek chce zastupovat jen část občanů a to dokonce těch občanů, kteří to až tak nepotřebují - těch bohatších. A platilo to i pro trapný pokus Mikuláše Mináře založit vlastní projekt. Milion chvilek tudíž nemůže být demokratickou organizací, ba naopak, je organizací demokracii ohrožující!