↗

V době před covidovou epidemií se Milionu chvilek pro demokracii dařilo svolávat demonstrace, jaké Česká republika zažívá jen vzácně. Foto FB Milion chvilek

Spolek Milion chvilek pro demokracii zdá se být nejaktivnější občanskou iniciativou, která v současnosti vyvíjí aktivitu směrem k volbám. Aktivisté a aktivistky z této organizace vedou komunikační kampaň, objíždějí česká města a obce, přičemž doporučují volit jednu ze dvou koalic, které mají šanci zbavit Andreje Babiše moci — tedy koalici Pirátů a Starostů, případně SPOLU. Právě rozhodnutí podpořit tyto dvě koalice vyvolalo nevoli menší části politiků, Úřadu pro dohled nad hospodařením politických stran ale i části levice.

Právě s kritikou vedenou z levicových pozic bych rád v tomto článku polemizoval. Nejčastějším terčem kritiky se spolek Milion chvilek pro demokracii setkává kvůli údajné vyprázdněnosti jejich počínání, jelikož usilují pouze o ochranu demokracie před Babišem. Jistě bych si i já přál, aby chvilkaři při obraně demokracie víc akcentovali systémový rozměr toho, co ji v plné šíři ohrožuje. Tedy nejen Babiš, ale celá oligarchizace politiky a schopnost ekonomicky silných hráčů ohýbat pravidla ve svůj prospěch.

Případně se častěji a podrobněji věnovali tématům, která jsou klíčová pro budoucnost České republiky, ale i celého světa. Tedy levné práci, rozbujelému exekučnímu byznysu, klimatické krizi či strukturálnímu rasismu. Zde lze solidní kritiku jistě vést.

Každopádně v předvolební situaci, kdy hlavním nebezpečím pro budoucnost České republiky je další prorůstání Andreje Babiše státními institucemi, je však jejich strategie zcela pochopitelná. Babiš u moci skutečně znamená cestu k maďarskému a polskému scénáři, který je právě také založený na postupném uchvacování státu a jeho institucí pro zájmy jednoho člověka či strany.

Nevidět tuto spojitost bylo možné ospravedlnit ještě před pár lety. V dnešní době, kdy i nejprestižnější světová média popisují shodný způsob fungování Babišova i Orbánova politického byznysu, kdy český premiér zve maďarského autokrata na předvolební návštěvu a ve své nové knize se k němu doslova hlásí, je to snad už naprosto očividné.

Troufnu si tvrdit, že Milion chvilek pro demokracii si je dobře vědom svých omezených kapacit a možností, a proto se strategicky rozhodl oslovovat primárně lidi, kteří k nim již nějaké sympatie chovají. Mezi statisíci signatáři chvilkařských výzev je jistě mnoho naštvaných lidí, kteří zvažují volbu Přísahy, SPD nebo jiných protestních stran. Pokud svou aktivitou přesvědčí jen část z nich k volbě jedné z koalic, ideálně Pirátů a Starostů, potom pro naší společnou budoucnost udělají hodně.

Chvilkařům se vyčítá, že nepodporují levicové strany a aktivně nekomunikují levicová témata. Zde se však dostáváme možná k jádru celého nepochopení. Neplatí totiž představa, že mluvit o kvalitě demokracie rovná se plkat vyprázdněné nesmysly. Svobodomyslné tradici levicového myšlení v České republice, pěstované exilovými sociálními demokraty, novináři jako byl Ferdinand Peroutka, ale i reformními komunisty, byla už dávno vlastní myšlenka, že o sociálně spravedlivou společnost je možné usilovat jen v demokracii.

„Politicky však v dvacátém století stojí pro demokracii otázka tak, že by se vydávala v zřejmé nebezpečí stát se menšinou, být ne pevninou, ale ostrovem v nové době, kdyby dopustila vznik představy, že na jedné straně stojí demokracie, na druhé socialismus,“ píše Peroutka v Demokratickém manifestu.

Nikoliv pravice, ale levice vždy stála v čele boje o rozšiřování svobody všude tam, kde chyběla. Jít ČSSD od začátku cestou principiálního odporu vůči jednomu z největších tuzemských oligarchů, jak by jí správně měla velet její více než stoletá tradice, mohla to být ona, která by dnes vedla autentickou oranžovo-zelenou koalici na obranu demokracie, navíc s programem sociálně-ekologické transformace.

Milion chvilek pro demokracii nemůže za to, že ČSSD a s ní část tuzemské demokratické levice opustila své vlastní hodnoty a zaprodala je za politiku několika nesystémových sociálních opatření. Důvody, proč dnes není k dispozici levicová strana či koalice, kterou by s čistým svědomím mohli chvilkaři doporučit k volbě, nehledejme u nich, ale spíše v Lidovém domě. Nakonec onen paternalismus vyčítaný chvilkařům lze přičíst té části levice, která hledá svoje vlastní pochybení u jiných namísto střízlivé sebekritiky.

Je jisté, že k důraznějšímu prosazení sociálně-ekologické politiky v České republice vede ještě dlouhá cesta. Ale i zde platí, že lépe se tyto myšlenky budou prosazovat ve státě nepracujícím ve prospěch jedné korporace a jednoho člověka. Milion chvilek pro demokracii, nebo alespoň jeho progresivnější část, je na této cestě spojencem, nikoliv nepřítelem.