Průzkumy stranických preferencí ukazují, že strany současné vládní koalice by většinovou vládu, kdyby se volby konaly nyní, opět vytvořit nedokázaly. Hnutí ANO vede s velkým náskokem a bylo by schopné sestavit většinovou vládu s hnutím Svoboda a přímá demokracie, popřípadě s některými dalšími nesystémovými subjekty, které — posíleny výsledky evropských voleb — by se zřejmě dostaly do Sněmovny.

Zdá se však, že strany vládní koalice i jejich vládu nechávají nepříznivé trendy ve veřejném mínění v klidu. Chovají se tak, jako by vláda měla v rukávu nějaké eso, které stranám vládní koalice zázračně pomůže volby opět vyhrát.

V minulých volbách bylo tímto esem do jisté míry poukazování na chaos, který vytvořila Babišova vláda, zejména sám Babiš, během epidemie covidu. A také varování, že další čtyři roky vlády ANO by mohly ohrozit samu demokracii.

Karta chaosu způsobeného Babišem, včetně jeho populistického otevření stavidel státních financí, je ale nyní zapomenuta. A to částečně i proto, že ani Fialova vláda nedokázala dát navzdory svým slibům státní finance do pořádku. Občanská demokratická strana, která ve vládě drží otěže financí, praktikuje směs populismu a neoliberálního blouznění o nízkých daních a zeštíhlování údajně přebujelého státu.

Boj o demokracii se nekoná

Karta Babiše coby hrozby pro demokracii by přitom mohla pomoci s mobilizací „demokratických“ voličů i tentokrát. Strany vládní koalice by ji ovšem musely aktivně používat. Munice by k tomu měly teoreticky dost, protože Babiš v posledním roce posunul hnutí ANO od levicového populismu do vod nacionalistického, protievropského konzervatismu, kopírujícího v mnoha směrech politickou filosofii Viktora Orbána v Maďarsku. Hrozbou je i jeho lavírování ohledně ruské agrese na Ukrajině.

Když se Babiš rozhodl, že se hnutí ANO připojí v Evropském parlamentu k frakci Patrioti pro Evropu, v níž se to hemží fašizujícími proruskými stranami s problematickými postoji k liberální demokracii, vládní koalice toho nijak nevyužila. V Evropském parlamentu vytvořily strany politického mainstreamu okolo Patriotů i okolo krajně pravicové frakce Evropa suverénních národů, k níž se připojilo hnutí SPD, „cordon sanitaire“. Na domácí české politické scéně se ale s ANO a SPD dál zachází tak, jako by to byla legitimní opozice.

Vládní koalici spolupráce těchto hnutí s fašizující krajní pravicí v Evropském parlamentu zkrátka nepřiměla k žádným obranným krokům. Představitelé ANO a SPD jsou dál ve vedení Sněmovny, předsedají dál některým výborům, jako by šlo o normální demokratickou opozici.

Vládní koalice nedokázala využít své většiny v obou komorách parlamentu ani k tomu, aby změnila jednací řád Sněmovny tak, že by omezil či znemožnil obstrukce nedemokratické opozice. Příkladů, jak to udělat bez toho, aby se vážně mluvilo o nedemokratickém chování, je přitom dost v sousedním Německu a Rakousku.

Strany vládní koalice evidentně nemají zájem ani na tom, aby přítomnosti příznivců nesystémových stran výrazněji zbavily mediální rady. A vůbec neuvažují o změnách zákonů o veřejnoprávních médiích tak, aby z nich zmizela ustanovení, která tato média nutí ke zvaní hostů do debat proporčně podle výsledků stran ve sněmovních volbách.

Jsme tak každý den svědky toho, že v diskusních pořadech je přítomnost zástupců demokratických stran vyvažována „oponenty“ ze stran, které se nyní otevřeně hlásí k fašizující krajní pravici na evropské úrovni. Netřeba dodávat, že tato každodenní přítomnost zástupců těchto stran ve veřejnoprávních médiích je v očích části veřejnosti legitimizuje, stejně jako legitimizuje jejich zhusta nesmyslné názory.

Pokud se Babiš dostane k moci v koalici s dalšími nesystémovými stranami, nemusí ani podnikat frontální útok na média. Současná vládní koalice mu k „normalizaci“ po slovenském či maďarském vzoru sama připravuje cestu.

Deagrofertizace se nekonala

Kromě zákazu pro politiky, aby vlastnili média, i jasnějšího oddělení politiků od podnikání, vládní koalice také nedokázala příliš mnoho v boji proti tomu, co nazývala před volbami „agrofertizací“ státní správy. A také se nepokusila ztížit Babišovi případný návrat do čela vlády tím, že by do lustračního zákona vrátila ustanovení, zrušené po volbách v roce 2014, že i členové vlády musejí předložit čisté lustrační ustanovení.

Lustrační zákon byl a je sporná norma. Prodlužování jeho platnosti coby projevu jakéhosi povinného antikomunismu demokratických stran české demokracii obecně nijak neprospívá. Na druhou stranu lze argumentovat, že když už vládní koalice na jeho pokračující existenci trvá coby odznaku své obrany demokracie proti pohrobkům komunismu, je jejím selháním, že do zákona nevrátila ustanovení o tom, že se vztahuje i na členy vlády.

Kritici takového kroku namítají, že by šlo jen o další „lex Babiš“, protože by bylo jasné, kvůli komu vládní koalice takové ustanovení prosadila. Jenže za lex Babiš lze považovat především rozhodnutí tehdejší vládní většiny z roku 2014, že se lustrační zákon už nebude vztahovat na členy vlády a jejich náměstky. Cílem této změny bylo především legalizovat účast Babiše ve vládě, protože čisté lustrační osvědčení jednoduše předložit nemohl.

Vládní koalice se nijak nevyznamenala ani v očistě státní správy od lidí, které tam i za cenu velmi sporné interpretace zákona o státní službě instaloval Babiš, s čímž začal už v době, kdy stál v čele menšinové vlády držené u moci prezidentem Miloše Zemanem. Tedy v prvních šesti měsících roku 2018. Později Babiš prosadil i změny v zákoně o státní službě, které ho rozmělnily.

Do pozic vysokých státních úředníků i náměstků na ministerstvech se tak dostali lidé, kteří byli spojeni s Babišem nejen osobně, ale i s jeho podnikatelským impériem, Agrofertem.

Žádné velké „deagrofetizační“ ofenzivy současné vládní koalice jsme ale svědky nebyli. Zejména na nižších úrovních státní správy zůstává mnoho úředníků, kteří jsou s Babišovou érou tak či onak spojeni. Když nedávno skončil fiaskem pokus ministra pro místní rozvoj Ivana Bartoše (Piráti) spustit nový systém stavebního řízení, v médiích se objevily zprávy, že důvodem byla nejen nepřipravenost systému, ale i odpor úředníků spojených s Babišovou érou.

Vládní koalice se nijak nevyznamenala, ani když schválila vlastní novelu služebního zákona. Ta zrušila pozice odborných náměstků na ministerstvech, jakož i omezení počtu politických náměstků, které ministr může jmenovat. Vysocí úředníci jsou podle ní nově jmenováni do svých pozic jen na pět let, načež má být na jejich pozice vypsáno výběrové řízení.

Nejenže toto rozhodnutí jde proti zákonným úpravám běžným ve většině západních demokracií, které kladou důraz na odstínění státních úředníků od politických tlaků s pomocí kariérního postupu a někdy i definitivy, ale stanovení lhůty právě na pět let bylo poněkud nešťastným pokusem o „odagrofertizování“ státní správy.

V polovině roku 2023 sice uplynulo pět let od doby, kdy Babiš prosadil do státní správy své lidi, ale pokud se dostane opět k moci, může zákona o státní službě v podobě, v jaké ho prosadila současná vládní koalice, využít k tomu, aby opět svoje lidi do státní správy dosadil. Navíc zákon může znovu změnit.

Pokud Fialova vláda chtěla zákon o státní službě měnit i proto, aby odagrofertizovala státní správu, měla se spíše soustředit na to, aby byl zákon o státní službě těžko změnitelný a lpěl na kritériích odbornosti. Svým postupem otevřela dveře k pravému opaku.

Nejnovější komunikační fiaska

Rok před volbami se Fialova vláda navíc potýká se třemi politickými kauzami, které jí nejspíš na straně veřejného mínění ublíží. Jde o komunikačně i politicky nezvládnutou debatu o zvýšení platů nejníže ohodnocených zaměstnanců státu, o digitalizaci stavebního řízení a o tendr na dostavbu jaderné elektrárny v Dukovanech.

Zvýšení platů státních zaměstnanců v nejnižších tarifních třídách mohlo vládě přinést politické body, kdyby proběhlo rychle a bylo jasně vysvětleno. Bylo by vnímáno jako akt sociální spravedlnosti, který vláda, jež se pokouší šetřit, prosadila, protože je prostě správný.

Jenže ve Fialově vládě téměř vše zabředne do debat a vnitřních sporů, které jsou pro veřejnost často nesrozumitelné. Takže se vláda začala uvnitř sebe sama i v debatách s odbory handrkovat o procenta navýšení, a nyní jsme svědky „nedohody“, která může vyústit v odborářské demonstrace a zklamání části veřejnosti.

Kdyby se vláda opravdu držela svých předsevzetí výrazně snížit rozpočtové deficity, mohla by argumentovat, že peníze na navýšení platů nejvíce podhodnocených státních zaměstnanců prostě nemá. Jenže při plánovém deficitu přesahujícím 230 miliard korun, z něhož vláda uspokojí na základě ne vždy srozumitelných kritérií požadavky řady dalších skupin, se tato logika prostě použít nedá.

Odmítání přidat k deficitu nebo někde v rozpočtu ušetřit zhruba dvě miliardy korun, které by zvýšení platů nejhůře placených zaměstnanců státu stálo, tak vysílá do společnosti potenciálně devastující poselství: vláda vedená asociální ODS se zbaběle „vozí“ po těch nejzranitelnějších státních zaměstnancích.

Dalším fiaskem je hojně probíraný neúspěch při zavádění digitalizace stavebního řízení. Nejenže je záhadou, proč ministerstvo pro místní rozvoj a vláda jako celek nevyzkoušely nejprve celý systém v offline provozu. Nešťastné je i to, že některé politické strany ve vládní koalici, nejvíce TOP 09, se okamžitě pokusily na pirátského předsedu a ministra pro místní rozvoj v jedné osobě zaútočit s cílem sbírat body před krajskými volbami.

Pokud se nepodaří problémy s novým systémem stavebního řízení rychle vyřešit, může to mít negativní dopady jak pro Piráty, tak pro vládu. Pětikoalice nemůže produktivně fungovat, pokud úspěchy prezentuje jako dílo celé vlády, zatímco případné neúspěchy začnou jednotlivé strany připisovat těm ostatním.

Vláda má před sebou i další problém v podobě komplikací s tendrem na dostavbu jaderné elektrárny v Dukovanech. Oba poražení uchazeči, americký Westinghouse i francouzská EDF, si stěžují u antimonopolního úřadu na průběh výběrového řízení. Westinghouse konkrétně na to, že jihokorejská firma KHNP, která tendr vyhrála, nemá licence na provozování reaktorů. Ty má firma Westinghouse, od níž by je Korejci museli získat.

Z tendru se tedy stává typická česká bramboračka. I když ČEZ a vláda ujišťují, že tendr má bezpečnostní výjimku, a není tudíž možné se k ÚOHS odvolat, je jasné, že na obzoru je přetahovaná, která může značně zpozdit dokončení projektu. Na přetřes bezpochyby přijdou otázky, proč tendr vyhrála firma bez potřebných licencí, i když byl prý jinak její projekt nejvýhodnější.

Diskutovat se bude znovu i o bezpečnostních otázkách. Jestliže z tendru byli kvůli bezpečnostním hlediskům vyloučeni případní uchazeči z Ruska a Číny, nebylo by logické, aby zakázku získala firma buď ze spojenecké země v EU, která postavila na rozdíl od KHNP desítky reaktorů, nebo z USA, vedoucí země NATO?

Průtahy okolo tendru bohužel asi u nás neotevřou otázku o smysluplnosti jaderné energetiky v době, kdy dochází k rychlému rozvoji levnějších alternativních energií. V celé současné politické scéně v současnosti panuje shoda, že obrovské investice do jaderných reaktorů, jsou tou nejlepší cestou. A to i navzdory tomu, že jaderná energie může být za dvacet let zastaralá a že je téměř jisté, že celý projekt bude nakonec podstatně dražší, než se plánuje, a také, že se téměř jistě zpozdí.

Možná právě tato shoda, za níž stojí vidina proinvestovaných stovek miliard, na nichž se politické strany mohou různými způsoby přiživit, je určující pro to, kam se bude česká politika vyvíjet. Stamiliardový betonářský projekt přidělený firmě ze země, která coby mladá demokracie čelí nemalým problémům s korupcí, může být také částečným vysvětlením toho, proč je zabetonovaná i současná česká politika a obavy o osud demokracie v ní hrají až druhé housle.