↗

Z člověka, který míval zásady a takřka z první ruky mohl vidět utrpení, které války působí, se změnil v ignoranta, válečného štváče a truchlivou postavu, jež spíše než jako politik demokratické evropské země mluví jako obchodní zástupce fosilního a zbrojního průmyslu. Foto U. S. Department of State, WmC

Pokud byl někdo na pochybách, jak zareaguje česká takzvaně demokratická politika, příležitostně se zaštiťující bojem proti populismu, na americké volební vítězství ultrapravicového despoty Donalda Trumpa, vedle nějž působí i takový Andrej Babiš jako výspa osvícenství a humanismu, vyvedl ho z nich Tomáš Pojar, pravá ruka Petra Fialy, v devótně vedeném rozhovoru pro televizi CNN-Prima News. Je až neuvěřitelné, jaký festival bezpáteřnosti tam Pojar předvedl.

Je na místě podotknout, že s Tomášem Pojarem jsme se relativně dobře znali. Nebyli jsme sice nikdy žádní blízcí kamarádi, ale měli jsme vždy velmi pěkný vztah na základě vzájemného respektu a jisté kulturní, myšlenkové a filosofické blízkosti. Krátce jsem s ním v rámci Člověka v tísni pracoval jako zástupce ředitele festivalu Jeden svět, kam jsem nastupoval stále ještě plný ideálů a obdivu právě k Šimonu Pánkovi, Honzovi Kamenickému a Tomášovi Pojarovi.

Ve stejné době ale Tomáš odešel na Ministerstvo zahraničních věcí, což jsme všichni tehdy vnímali jako poměrně rozumný a potenciálně prospěšný krok, vzhledem k jeho intenzivní zkušenosti se zahraničním humanitárním působením nadace. Obecně se předpokládalo, že bude mít příznivý vliv na utváření české a potažmo evropské mezinárodní politiky v duchu obrany lidských práv, šíření humanity, vzájemnosti a podpory potřebným.

K mému překvapení, či spíše zděšení, se tak ale vůbec nestalo. Tomáš ve své nové pozici začal uplatňovat zcela neobjektivní a bezohlednou politiku. A dokonce to mělo zpětně velmi špatný vliv na Člověka v tísni, kde se tehdy začalo pracovat v podstatě jen na zakázkách pro českou vládu, v intencích kurzu, který diktovala ODS. Ačkoli organizace narostla do olbřímích rozměrů nadnárodní korporace, svůj původní charakter lidskoprávní charity ztratila. Začala se omezovat v podstatě na propagandu sloužící zájmům neokonzervativního oligarchicko-korporátního režimu.

Právě proto dokáže Člověk v tísni prosperovat stejně dobře pod vládou Mirka Topolánka, Andreje Babiše anebo Petra Fialy. Všichni totiž reprezentují stejný vykořisťovatelský systém, kdy se z lidí i přírody ždímá, co to jen jde, až na dřeň, drancuje se za cenu válek a miliónů lidských životů, a pak se nešťastníkům hodí ohlodané kosti v podobě humanitární pomoci, aby se předváděla lidskost a soucit. Není nad to, aby v takovém systému fungovaly osoby typu Tomáše Pojara, které dokonale oba dva zdánlivě oddělené, avšak finančně a politicky provázané, světy propojují.

Z humanitárního pracovníka fosilním a zbrojním lobbistou

Tomáš Pojar hned na začátku svého interview na Primě označil za klad Trumpova nástupu k moci, že z Ameriky poteče do Evropy dostatek ropy a plynu. V průběhu rozhovoru se zanedlouho dozvíme, že se právě vrátil z Baku, kde kupodivu nebyl s premiérem Fialou domlouvat dostatek plynu a ropy, nýbrž pobývali tam na světové konferenci o klimatické krizi.

Řekněte mi, jak bezcharakterní musí být člověk, jehož první slova pár hodin po návratu z klimatické konference, kde se bije na poplach, že se svět řítí do stavu „klimatického varu“, jsou projevy radosti nad tím, že se moci v USA chopí z řetězu utržený šílenec, který se chystá masivně zvýšit objemy těžby paliv přikládajících právě pod onen pomyslný kotel, v němž se celá planeta „varu“ čím dál rychleji blíží?