Pokud byl někdo na pochybách, jak zareaguje česká takzvaně demokratická politika, příležitostně se zaštiťující bojem proti populismu, na americké volební vítězství ultrapravicového despoty Donalda Trumpa, vedle nějž působí i takový Andrej Babiš jako výspa osvícenství a humanismu, vyvedl ho z nich Tomáš Pojar, pravá ruka Petra Fialy, v devótně vedeném rozhovoru pro televizi CNN-Prima News. Je až neuvěřitelné, jaký festival bezpáteřnosti tam Pojar předvedl.

Je na místě podotknout, že s Tomášem Pojarem jsme se relativně dobře znali. Nebyli jsme sice nikdy žádní blízcí kamarádi, ale měli jsme vždy velmi pěkný vztah na základě vzájemného respektu a jisté kulturní, myšlenkové a filosofické blízkosti. Krátce jsem s ním v rámci Člověka v tísni pracoval jako zástupce ředitele festivalu Jeden svět, kam jsem nastupoval stále ještě plný ideálů a obdivu právě k Šimonu Pánkovi, Honzovi Kamenickému a Tomášovi Pojarovi.

Ve stejné době ale Tomáš odešel na Ministerstvo zahraničních věcí, což jsme všichni tehdy vnímali jako poměrně rozumný a potenciálně prospěšný krok, vzhledem k jeho intenzivní zkušenosti se zahraničním humanitárním působením nadace. Obecně se předpokládalo, že bude mít příznivý vliv na utváření české a potažmo evropské mezinárodní politiky v duchu obrany lidských práv, šíření humanity, vzájemnosti a podpory potřebným.

K mému překvapení, či spíše zděšení, se tak ale vůbec nestalo. Tomáš ve své nové pozici začal uplatňovat zcela neobjektivní a bezohlednou politiku. A dokonce to mělo zpětně velmi špatný vliv na Člověka v tísni, kde se tehdy začalo pracovat v podstatě jen na zakázkách pro českou vládu, v intencích kurzu, který diktovala ODS. Ačkoli organizace narostla do olbřímích rozměrů nadnárodní korporace, svůj původní charakter lidskoprávní charity ztratila. Začala se omezovat v podstatě na propagandu sloužící zájmům neokonzervativního oligarchicko-korporátního režimu.

Právě proto dokáže Člověk v tísni prosperovat stejně dobře pod vládou Mirka Topolánka, Andreje Babiše anebo Petra Fialy. Všichni totiž reprezentují stejný vykořisťovatelský systém, kdy se z lidí i přírody ždímá, co to jen jde, až na dřeň, drancuje se za cenu válek a miliónů lidských životů, a pak se nešťastníkům hodí ohlodané kosti v podobě humanitární pomoci, aby se předváděla lidskost a soucit. Není nad to, aby v takovém systému fungovaly osoby typu Tomáše Pojara, které dokonale oba dva zdánlivě oddělené, avšak finančně a politicky provázané, světy propojují.

Z humanitárního pracovníka fosilním a zbrojním lobbistou

Tomáš Pojar hned na začátku svého interview na Primě označil za klad Trumpova nástupu k moci, že z Ameriky poteče do Evropy dostatek ropy a plynu. V průběhu rozhovoru se zanedlouho dozvíme, že se právě vrátil z Baku, kde kupodivu nebyl s premiérem Fialou domlouvat dostatek plynu a ropy, nýbrž pobývali tam na světové konferenci o klimatické krizi.

Řekněte mi, jak bezcharakterní musí být člověk, jehož první slova pár hodin po návratu z klimatické konference, kde se bije na poplach, že se svět řítí do stavu „klimatického varu“, jsou projevy radosti nad tím, že se moci v USA chopí z řetězu utržený šílenec, který se chystá masivně zvýšit objemy těžby paliv přikládajících právě pod onen pomyslný kotel, v němž se celá planeta „varu“ čím dál rychleji blíží?

Ale to není vše. Pojar nestihl ani udělat tečku a už ve vypočítávání domnělých pozitiv příští Trumpovy vlády přešel plynule k investicím do „obrany“, což je slovo, které nelze vzhledem k tomu, že americké zbrojní výdaje zhruba odpovídají souhrnu zbrojních výdajů všech ostatních zemí světa, pokládat za nic jiného než za — jemně řečeno — eufemismus. Podle Pojara je zvyšování výdajů na zbrojení jedinou zárukou toho, že uchráníme náš svět svobodný.

Tomáš Pojar, nutno říci, pochází z intelektuálních, filosoficky orientovaných kruhů. Jeho otec Miloš je mezinárodně uznávanou kapacitou na dějiny židovského národa a náboženství, a Tomáš jde v jeho stopách, ať už svým působením na ministerstvu zahraničních věcí, nebo jako velvyslanec v Izraeli.

Veškerá filosofie jde ale stranou, veškerá diplomacie a politologie, kterou Tomáš vystudoval, stejně jako jeho kumpán Fiala, nic z toho mu nepřineslo užitek. Étos disentu, který volal po světovém odzbrojení, je ten tam. Kdyby vystudoval Čingischánovu vysokou školu diplomacie, nerozuměl by světu o nic hůř nebo líp. Svobodu si prý uhájíme jedině tím, že budeme zbrojit, jak nám bude Trump diktovat.

Jen v první minutě svých odpovědí Pojar stihl pochválit zvýšení objemu těžby fosilních paliv a růst zbrojení, ale to jsme teprve na začátku. Ve druhé minutě se od Tomáše dozvídáme, že „svět byl v době prvního prezidentského období Trumpa klidnější, než je dnes“. Tomáš prý doufá, že Donald Trump pomůže ten současný svět zase zklidnit. Co na takovouto směs hlouposti a pokrytectví říct? Lze se snad jen ptát: neměli by představitelé české vlády zastupovat reálné české zájmy namísto toho, aby odezírali ze rtů tomu, kdo zrovna bydlí — nebo se chystá bydlet — v Bílém domě?

Na otázku, zda bude mít prezidentství Trumpa také nějaké mínusy, se Pojar opět točí pouze a výhradně kolem těžby ropy a cel, která se Trump chystá zavést nebo zvednout, a kolem zbrojení. Pojar vidí opět cestu z problému v tom, že „budeme rozumně investovat do zbrojení a podpoříme domácí a evropský zbrojní průmysl“. Peníze tak prý zůstanou v domácí ekonomice.

Je k nevíře, že sledujeme rozhovor s člověkem, který působil v humanitární organizaci. Stačilo, aby odtud odešel do náměstkovské pozice české vlády a už horuje za zvyšování těžby ropy a zvyšování investic do zbrojení, protože v tom spatřuje podporu české a evropské ekonomiky a jediný způsob ochrany svobody. Namísto člověka, který míval zásady a takřka z první ruky mohl vidět utrpení, které války působí, sledujeme ignoranta, válečného štváče a truchlivou postavu, jež spíše než jako politik demokratické evropské země mluví jako obchodní zástupce fosilního a zbrojního průmyslu.

O Ukrajině bez zásad

To nejhorší ale mělo teprve přijít. Na otázku, jestli Ukrajina „tak trochu neodnese“ Trumpovy plány na ukončení války, Pojar šalamounsky odpovídá, že záleží na tom, co se myslí slovy, že „to odnese“. Najednou prý podle něj záleží na úhlu pohledu!

„Názor na to bude jiný na západní Ukrajině a jiný na východní Ukrajině“, míní Pojar, patrně poučený o světě výsledkem amerických voleb. Prosím? Toto je pozice české vlády? Od kdy? Skutečně hned od zvolení Trumpa prezidentem?

Ale Pojar pokračuje: „Je možné, že se zastaví boje za podmínek, které budou rozumné...“ To je tak slizký výrok, že ani jeho řeč těla to nedokáže zamaskovat, protože se přitom skutečně kroutí doslova jako had.

„...Záleží to zejména na Vladimíru Putinovi a na tom, co bude on chtít dělat...,“ mudruje najednou Pojar, jako by mu noty napsal někdo z českých „Chcimírů“, jimiž vláda donedávna tak okázale pohrdala. Takové věci nám tady najednou vypráví člověk, který byl až do amerických voleb hlásnou troubou „války až do úplného osvobození Ukrajiny“ a podobných předsevzetí, jež ještě před týdnem byla dle české vlády jediným možným východiskem.

Ale nyní — najednou — to prý záleží na Trumpovi. A — pozor! — také na tom, co bude chtít dělat Vladimír Putin! Jestli prý bude chtít dál válčit, anebo zda se bude chtít dohodnout.

Tady se zřejmě dostáváme k jádru toho, jak vzniká český vládní postoj k Ukrajině. Dokud byla v Bílém domě vláda, které nevadilo pokračovat v zákopové a nikam nevedoucí válce bez ohledu na tisíce obětí na ukrajinské a ruské straně, rétorika byla jednoznačná: „Putin nás nezajímá“, „Putina zničíme“, „Rusko rozložíme, uzbrojíme, vyhladovíme“, „Rusko musí přestat existovat“ a podobné bláboly, které vůbec nikdy nedávaly smysl, a nikdo soudný by si nevsadil ani pětník, že kdy dojdou uskutečnění.

V momentu, kdy je ale jasné, že se vláda v USA změní a s ní i přístup k Ukrajině, najednou prý „záleží na tom, co bude chtít Putin“ a najednou se prý „mohou najít podmínky, které budou rozumné“. Bude se ještě někdo z českých představitelů na něco ptát legitimní vlády v Kyjevě a Ukrajinců, kteří přinesli největší oběti?

Pojar se tu projevil jako bezpáteřní figura chamberlainovského typu, spolu s ním celá česká vláda a podobně smýšlející reprezentace dalších států, které tuhle hrůzu už dva roky živí a podporují, v čele s Joem Bidenem. Nyní se ukáže, jak rychle půjde tahle podvodná politika ke dnu, protože Trump najednou válku zatrhne a všichni teď budou předstírat, jak je to „rozumné“ a jak podporují konec bojů, protože „záleží na úhlu pohledu“.

Je opravdu fyzicky bolestivé sledovat, jak se z Tomáše Pojara stal nástroj lobbingu, obhájce a zastánce ropných a zbrojařských zájmů a bezcharakterní lhář, který zapře sám sebe v minutě, kdy pochopí, odkud začal foukat vítr. Nemělo by význam zabývat se jím osobně nebýt toho, že právě na něm jako na člověku, který míval ryzí charakter, lze ilustrovat obludnost celého prostředí takzvaně demokratické české politiky, v níž všichni lžou ve vztahu k Ukrajině, ve vztahu k Izraeli, ve vztahu k USA, a nakonec i ve vztahu k zájmům České republiky a jejích občanů.

Povstání? Kdepak… Nějak bylo, nějak bude

Celá krajně pravicová klika ODS, která dnes za neškodného přicmrndávání tří koaličních stran, řídí stát, dávno nereprezentuje — pokud vůbec kdy reprezentovala — české zájmy, zájmy ochrany životního prostředí, zájmy míru a lidských práv. Pracují výhradně pro zájmy svoje, svých korporátních chlebodárců, loutkovodičů z řad oligarchie a geopolitických hráčů, kteří hrají vabank o globální vliv, přičemž v sázce je světový mír a planetární klimatická katastrofa.

Lidé jako Pojar, Fiala a jim podobní jsou přímo odpovědní za hrůzy, které se nyní už dějí a které v ještě mnohem horší formě přijdou již velmi brzy a postihnou obrovskou část lidstva po celém světě. Pojar v tomto jediném rozhovoru přímo instruktážně a zcela amatérsky odhaluje nejen svou osobní bezmeznou bezcharakternost a pokrytectví, ale zvrhlost celého prostředí ODS, jehož se stal výstavní postavou.

Za lepších časů by takovýto rozhovor s parametry Jakešova blekotání o kůlu v plotě měl být impulsem k povstání, protože lidem odhaluje míru korupce a falše, kterou vládní činitelé mohou jen těžko zastírat a, jak vidno, už ani nezastírají. Jenomže úroveň letargie a rezignovanosti českého obyvatelstva je pětatřicet let zklamávaných nadějí od poslední revoluce už tak pokročilá, že vrtochy vlády a vládní garnitury nikým nehnou. Pojede se dál, za rok se to tu celé předá Babišovi a…

… a ono zase bude „nějak“. Tady totiž vždycky bylo „nějak“ a zase „nějak“ bude. Jak lže nyní Fiala, Pojar, Lipavský a další, bude lhát Babiš, Havlíček a jejich výkonný aparát. Poslušně hlásím, že do zhroucení planetárního ekosystému vlivem klimatického varu už to nějak doklepeme, ne?