Pokud byl někdo na pochybách, jak zareaguje česká takzvaně demokratická politika, příležitostně se zaštiťující bojem proti populismu, na americké volební vítězství ultrapravicového despoty Donalda Trumpa, vedle nějž působí i takový Andrej Babiš jako výspa osvícenství a humanismu, vyvedl ho z nich Tomáš Pojar, pravá ruka Petra Fialy, v devótně vedeném rozhovoru pro televizi CNN-Prima News. Je až neuvěřitelné, jaký festival bezpáteřnosti tam Pojar předvedl.

Je na místě podotknout, že s Tomášem Pojarem jsme se relativně dobře znali. Nebyli jsme sice nikdy žádní blízcí kamarádi, ale měli jsme vždy velmi pěkný vztah na základě vzájemného respektu a jisté kulturní, myšlenkové a filosofické blízkosti. Krátce jsem s ním v rámci Člověka v tísni pracoval jako zástupce ředitele festivalu Jeden svět, kam jsem nastupoval stále ještě plný ideálů a obdivu právě k Šimonu Pánkovi, Honzovi Kamenickému a Tomášovi Pojarovi.

Ve stejné době ale Tomáš odešel na Ministerstvo zahraničních věcí, což jsme všichni tehdy vnímali jako poměrně rozumný a potenciálně prospěšný krok, vzhledem k jeho intenzivní zkušenosti se zahraničním humanitárním působením nadace. Obecně se předpokládalo, že bude mít příznivý vliv na utváření české a potažmo evropské mezinárodní politiky v duchu obrany lidských práv, šíření humanity, vzájemnosti a podpory potřebným.

K mému překvapení, či spíše zděšení, se tak ale vůbec nestalo. Tomáš ve své nové pozici začal uplatňovat zcela neobjektivní a bezohlednou politiku. A dokonce to mělo zpětně velmi špatný vliv na Člověka v tísni, kde se tehdy začalo pracovat v podstatě jen na zakázkách pro českou vládu, v intencích kurzu, který diktovala ODS. Ačkoli organizace narostla do olbřímích rozměrů nadnárodní korporace, svůj původní charakter lidskoprávní charity ztratila. Začala se omezovat v podstatě na propagandu sloužící zájmům neokonzervativního oligarchicko-korporátního režimu.

Právě proto dokáže Člověk v tísni prosperovat stejně dobře pod vládou Mirka Topolánka, Andreje Babiše anebo Petra Fialy. Všichni totiž reprezentují stejný vykořisťovatelský systém, kdy se z lidí i přírody ždímá, co to jen jde, až na dřeň, drancuje se za cenu válek a miliónů lidských životů, a pak se nešťastníkům hodí ohlodané kosti v podobě humanitární pomoci, aby se předváděla lidskost a soucit. Není nad to, aby v takovém systému fungovaly osoby typu Tomáše Pojara, které dokonale oba dva zdánlivě oddělené, avšak finančně a politicky provázané, světy propojují.

Z humanitárního pracovníka fosilním a zbrojním lobbistou

Tomáš Pojar hned na začátku svého interview na Primě označil za klad Trumpova nástupu k moci, že z Ameriky poteče do Evropy dostatek ropy a plynu. V průběhu rozhovoru se zanedlouho dozvíme, že se právě vrátil z Baku, kde kupodivu nebyl s premiérem Fialou domlouvat dostatek plynu a ropy, nýbrž pobývali tam na světové konferenci o klimatické krizi.

Řekněte mi, jak bezcharakterní musí být člověk, jehož první slova pár hodin po návratu z klimatické konference, kde se bije na poplach, že se svět řítí do stavu „klimatického varu“, jsou projevy radosti nad tím, že se moci v USA chopí z řetězu utržený šílenec, který se chystá masivně zvýšit objemy těžby paliv přikládajících právě pod onen pomyslný kotel, v němž se celá planeta „varu“ čím dál rychleji blíží?

Ale to není vše. Pojar nestihl ani udělat tečku a už ve vypočítávání domnělých pozitiv příští Trumpovy vlády přešel plynule k investicím do „obrany“, což je slovo, které nelze vzhledem k tomu, že americké zbrojní výdaje zhruba odpovídají souhrnu zbrojních výdajů všech ostatních zemí světa, pokládat za nic jiného než za — jemně řečeno — eufemismus. Podle Pojara je zvyšování výdajů na zbrojení jedinou zárukou toho, že uchráníme náš svět svobodný.

Tomáš Pojar, nutno říci, pochází z intelektuálních, filosoficky orientovaných kruhů. Jeho otec Miloš je mezinárodně uznávanou kapacitou na dějiny židovského národa a náboženství, a Tomáš jde v jeho stopách, ať už svým působením na ministerstvu zahraničních věcí, nebo jako velvyslanec v Izraeli.

Veškerá filosofie jde ale stranou, veškerá diplomacie a politologie, kterou Tomáš vystudoval, stejně jako jeho kumpán Fiala, nic z toho mu nepřineslo užitek. Étos disentu, který volal po světovém odzbrojení, je ten tam. Kdyby vystudoval Čingischánovu vysokou školu diplomacie, nerozuměl by světu o nic hůř nebo líp. Svobodu si prý uhájíme jedině tím, že budeme zbrojit, jak nám bude Trump diktovat.

Jen v první minutě svých odpovědí Pojar stihl pochválit zvýšení objemu těžby fosilních paliv a růst zbrojení, ale to jsme teprve na začátku. Ve druhé minutě se od Tomáše dozvídáme, že „svět byl v době prvního prezidentského období Trumpa klidnější, než je dnes“. Tomáš prý doufá, že Donald Trump pomůže ten současný svět zase zklidnit. Co na takovouto směs hlouposti a pokrytectví říct? Lze se snad jen ptát: neměli by představitelé české vlády zastupovat reálné české zájmy namísto toho, aby odezírali ze rtů tomu, kdo zrovna bydlí — nebo se chystá bydlet — v Bílém domě?

Na otázku, zda bude mít prezidentství Trumpa také nějaké mínusy, se Pojar opět točí pouze a výhradně kolem těžby ropy a cel, která se Trump chystá zavést nebo zvednout, a kolem zbrojení. Pojar vidí opět cestu z problému v tom, že „budeme rozumně investovat do zbrojení a podpoříme domácí a evropský zbrojní průmysl“. Peníze tak prý zůstanou v domácí ekonomice.

Je k nevíře, že sledujeme rozhovor s člověkem, který působil v humanitární organizaci. Stačilo, aby odtud odešel do náměstkovské pozice české vlády a už horuje za zvyšování těžby ropy a zvyšování investic do zbrojení, protože v tom spatřuje podporu české a evropské ekonomiky a jediný způsob ochrany svobody. Namísto člověka, který míval zásady a takřka z první ruky mohl vidět utrpení, které války působí, sledujeme ignoranta, válečného štváče a truchlivou postavu, jež spíše než jako politik demokratické evropské země mluví jako obchodní zástupce fosilního a zbrojního průmyslu.

O Ukrajině bez zásad

To nejhorší ale mělo teprve přijít. Na otázku, jestli Ukrajina „tak trochu neodnese“ Trumpovy plány na ukončení války, Pojar šalamounsky odpovídá, že záleží na tom, co se myslí slovy, že „to odnese“. Najednou prý podle něj záleží na úhlu pohledu!

„Názor na to bude jiný na západní Ukrajině a jiný na východní Ukrajině“, míní Pojar, patrně poučený o světě výsledkem amerických voleb. Prosím? Toto je pozice české vlády? Od kdy? Skutečně hned od zvolení Trumpa prezidentem?

Ale Pojar pokračuje: „Je možné, že se zastaví boje za podmínek, které budou rozumné...“ To je tak slizký výrok, že ani jeho řeč těla to nedokáže zamaskovat, protože se přitom skutečně kroutí doslova jako had.