Zmutovaný chaos útočí

Filip Outrata

Nekonečný seriál jménem prodlužování nouzového stavu je jen nejkřiklavějším projevem chaosu, který ovládá český přístup ke covidové pandemii a stává se sám o sobě závažným problémem.

Grafika německé televize ilustruje počty nově nakažených na sto tisíc obyvatel za poslední týden den poté, co česká Sněmovna neprodloužila nouzový stav, a de facto tak rozhodla o rozvolňování. Repro DR
Grafika německé televize ilustruje počty nově nakažených na sto tisíc obyvatel za poslední týden den poté, co česká Sněmovna neprodloužila nouzový stav, a de facto tak rozhodla o rozvolňování. Repro DR

Když byl v listopadu loňského roku, krátce po nástupu Jana Blatného do křesla ministra zdravotnictví, zaveden protiepidemický systém PES, zaradoval jsem se, že konečně budeme mít nějaký pevný rámec, jak postupovat proti epidemii, že budeme lépe a přesněji vědět, co a kdy se nebude smět a za jakých podmínek se opět smět bude. Navíc v sympatické podobě hlídacího psa pěti barev.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Dnes, po čtvrt roce, zůstaly z nebohého psa vlastně jen absurdní titulky o tom, že pes štěká zbytečně, nikoho nezajímá, musí se změnit, ale proč vlastně, když se jím vláda stejně neřídí... Je to velmi smutné. Zbyl jen dojem, že nemá smysl snažit se o nějaký řád a plánovat cokoli dopředu, protože nic neplatí a o všem se rozhoduje na poslední chvíli a bez koncepce. Zůstal jen chaos.

Rozpoložení obyvatel České republiky necelý rok od vypuknutí covidové pandemie je nepříznivé. Počet nakažených stagnuje nebo opět začíná růst, přitom se nepřistoupilo k žádnému uvolňování, pokud nepočítáme návrat pouhých dvou tříd základní školy do lavic a otevření papírnictví a obchodů s dětským oblečením.

Skoro všechno je zavřené a zakázané, a přitom se situace nezlepšuje. Hrozba nových mutací viru se vznáší nad neutěšenou realitou těchto jinak krásných zimních dní.

Bylo by zajímavé vědět přesněji, do jaké míry tu hraje roli neochota dodržovat platná omezení, a jaké jsou motivace této neochoty. Nepůjde jen o individualismus a sobectví, o asociální přístup k životu a k druhým. Doporučovaný správný postoj zůstávat pokud možno doma a minimalizovat veškeré fyzické kontakty, mnoha lidem jednoduše není umožněn, zejména zaměstnavatelem.

Další už toho mají jednoduše plné zuby, mají problémy různého druhu, finanční, psychické, ty vyplývající ze sociální izolace, často vzájemně nakombinované a nahromaděné. I přesto by asi někteří z nich byli ochotni zuby zatnout a chovat se předpisově, kdyby viděli příslovečné světlo na konci tunelu a také mohli věřit tomu, že přijímaná opatření dávají smysl.

Bohužel, to je teď značně obtížné. Vidina účinné rozsáhlé vakcinace se vzdaluje a už nenaplňuje nadějí a optimismem tak, jako před koncem loňského roku. K tomu se navíc přidávají některá rozhodnutí, u nichž se smysl dá hledat jen obtížně.

Výmluvný je třeba příběh znojemského minipivovaru, který v lednu začal rozvážet pivo po okolních obcích pojízdnou prodejnou. Pokus aspoň částečně nahradit výpadek tržeb v zavřených hospodách se nečekaně vydařil, ale po dvou týdnech musel skončit poté, co byl v rámci zpřísnění plošně zakázán provoz mobilních prodejen.

To vše v situaci, kdy e-shopové potravinářské firmy jako Rohlík.cz a Košík.cz prosperují a posilují, a to zcela zaslouženě, protože nabízejí lidem možnost nakoupit si bez toho, že by se museli mačkat ve frontách u pokladen. Pojízdné prodejny ale poskytují stejnou službu, možná z epidemiologického hlediska ještě bezpečnější, protože zboží prodávají a předávají na čerstvém vzduchu.

Je snadné si představit, jak se naštvanost na podobná obtížně pochopitelná a špatně vysvětlená opatření kumuluje, narůstá a kypí, až prostě překypí a výsledkem je, že se přestávají dodržovat i zákazy, které smysl mají. Samozřejmě, nezodpovědné chování ohrožující druhé se nedá omlouvat frustrací z chaotických vládních opatření. Stejně neomluvitelné je ale vytváření chaosu a špatná a zmatená komunikace s veřejností na straně administrativy.

Vrcholem chaosu je nekonečný nastavovaný seriál jménem prodlužování nouzového stavu. Je opravdu nutné, aby to probíhalo takto? Nebylo by lepší dospět k dohodě napříč stranami a najít praktičtější, trvalé řešení? Když jde o lidské životy a živobytí? Naivní pozorovatel politické scény zvenčí by řekl, že něco takového přece musí být možné. Ale zřejmě není.

Něco z toho všeobjímajícího zmatku je téměř zábavné. Sdílení příhod o tom, jak v jednom a tomtéž obchodě bylo možné koupit aromatickou svíčku, nikoli však svíčku narozeninovou, pomáhá udržet si tak potřebnou dobrou náladu. Přesto to ale úplná legrace není, protože i takové drobnosti spoluvytvářejí velký zmatek jako základní prostředí, které ovlivňuje vše.

Dětští psychologové varují před zhoršováním psychického stavu dětí kvůli zavřeným školám a kroužkům, zákazu kolektivního sportování a dalších forem vyžití. To je závažný problém a je potřeba o něm mluvit a hledat možná řešení. Ale psychika dospělých také trpí. A v neposlední řadě právě vinou všudypřítomného zmatku, nejistoty a nepředvídatelnosti téměř všeho.

Samotnou epidemii nelze zrušit a sprovodit ze světa, bude tu s námi pravděpodobně ještě dlouho. Ale epidemii zmatku, který vytvářejí lidé, by mělo být možné nějak omezit. Pokud už i chaos definitivně nezmutoval do nějaké nové, na lidech víceméně nezávislé formy.