Epidemická situace České republiky směřuje ke katastrofě. Pokud se něco rychle nezmění, nemocniční systém přestane rostoucí nápor zvládat. Jako jediná šance se stále více jeví pověstný lockdown prosazovaný řadou odborníků. Jde o co nejdůslednější omezení kontaktů a ekonomického provozu spojené s maximálními kompenzacemi finančních škod. Pokud jej nezavedeme a rozhodneme se dále balancovat nad propastí, bude to z dlouhodobého hlediska zřejmě dražší, navíc nepochybně zaplacené množstvím životů.

Napřed si shrňme aktuální stav a hlavní novinky:

Týdenní medián každodenních záchytů covidu-19 vystoupal po zveřejnění pondělních čísel nad 11 200. Tak vysoko byl naposledy začátkem roku, předtím jedenáctého listopadu. Křivka daného parametru vykresluje již druhé sedlo: tentokrát uvozené lednem a protažením současného trendu do dalších týdnů. Předchozí sedlo se nachází mezi podzimní a vánoční vlnou. Rozdíl je v tom, že během nynější fáze nikdy citelně nekleslo zatížení nemocnic.

Ty jsou v setrvale zoufalé situaci. Náměstek ministra zdravotnictví Vladimír Černý v úterý konstatoval, že „kapacita lůžek intenzivní péče se blíží absolutnímu vyčerpání“. Dodal, že volná místa tvoří plošně asi patnáct procent, během dvou týdnů se očekává, že podíl klesne pod třetinu — a rezervy tak prakticky dojdou. Černým uvedená data odpovídají centrální evidenci ministerstva. Z těch vidíme, že některé regiony jsou v možnostech intenzivní péče pro covid-pozitivní pacienty na samé hranici kapacit.

Situace v nemocnicích je nejhorší za celou pandemii. Navzdory číslům jsou zřejmě plnější než na podzim a počet pacientů s covidem-19 v těžkém stavu či vysoce intenzivní péči (umělá plicní ventilace, mimotělní oběh) byl v pondělí vůbec nejvyšší: 1329. Z terénu zní, že nové varianty viru v čele s „britskou mutací“ B.1.1.7 posílají do nemocnic i mladší ročníky.

Černý předal ministru zdravotnictví Janu Blatnému (nestr. za ANO) návrh, na jehož základě Česká republika konečně požádá o zahraniční pomoc: tu už dlouhé týdny žádají obyvatelé uzavřeného Chebska a Sokolovska.

Kromě nejostřeji sledovaných oblastí se ze všech sil dře i jinde. Například Nemocnice Slaný píše, že „vyčerpání personálu je nepopsatelné“. Ředitel Štěpán Votoček potvrzuje podezření, že statistiky hospitalizovaných jsou podhodnocené.

„Reálný počet u nás hospitalizovaných primárně kvůli covidu-19 je tedy mnohem vyšší, protože postcovidoví pacienti jsou ti, kteří se z covidu ještě nezotavili natolik, aby jejich stav dovolil propuštění, a personál k nim musí přistupovat stejně jako ke covidovým, protože nelze vyloučit, že jsou ještě infekční,“ uvádí Votoček v aktuálním „covid reportu“. Uzavírá apelem k občanům, aby byli maximálně odpovědní, nosili respirátory a omezovali kontakty.

Slaný spadá pod okres Kladno, který v absolutních číslech trpí velmi nadprůměrným nárůstem covid-pozitivních. Po přepočtu na množství obyvatel se však najde řada hůře zkoušených regionů.

Respirátory mají smysl, provází je však tradiční chaos

Mimořádným opatřením ministerstva zdravotnictví od konce února končí doma šité „roušky“ (přísnější část pro frekventované interiéry platí od čtvrtka). Plošně je v hromadně užívaných vnitřních prostorách nahrazují respirátory od třídy FFP2 či dvě zdravotnické ústenky naráz. Venku či v interiérech mimo ochody, dopravní prostředky a podobně stačí ústenka jedna. Lidé se mají řídit tím, jakou mají ochranné prostředky normovanou filtrační účinnost. Vše, co o praktickém užívání respirátorů potřebujete vědět, shrnuje zde odborná Iniciativa Sníh.

Blatného rezort předjímá, že ústenky jsou jen přechodná možnost a respirátory mají u většiny lidí výhledově zcela převládnout. Pořídit si je ale musí sami. Ceny nejsou zastropované, vláda je jen osvobodila od DPH. Výjimku z nošení respirátorů mají pouze lidé mladší patnácti let, pro něž se sofistikovanější ochranné prostředky obtížně shánějí. Původní látkové „roušky“ si ovšem nemohou ponechat ani děti.

Zpřísnění pravidel dává smysl, zázračný efekt však od něj očekávat nelze. Zásadní totiž je, aby lidé respirátory nosili nejen ve veřejném prostoru, ale i tam, kde se nyní často nakazí proto, že „roušku“ či respirátor sundávají: s rodinou, přáteli či kolegy. Opatření sice ukládá povinnost „ve všech vnitřních prostorech staveb, mimo bydliště nebo místo ubytování“, zda to ale vezmou za své zaměstnavatelé, je otázka.

Z anekdotických důkazů vyplývá, že v některých podnicích se ochrana dýchacích cest nosí přinejlepším někdy, stejně jako je zvykem sabotovat testování, trasování a izolaci nakažených. Statistiky ukazují jako nadprůměrně rizikové nejen pracovní pozice, u nichž je větší expozice zjevná (hasiči, záchranáři, policisté, učitelé, vojáci), ale také ty poněkud méně intuitivní: skladník, administrativní pracovník či dělník.

Vláda se neobtěžuje informovat širší veřejnost, jaké druhy respirátorů se nač hodí. Nedobrý příklad v tom, jak ochranné prostředky nosit, dává dokonce i ministr zdravotnictví. Řada lidí má přitom jen hrubou představu o užívání respirátorů, natož aby se vyznala v jejich normování. Koluje množství předražených, často dokonce přímo podvodných nabídek, jejichž rozpoznání vyžaduje aktivní zájem a přístup k výsledkům speciálních měření.

Mimořádné opatření sice požaduje ochranný prostředek s filtrační účinností pětadevadesát a více procent, ale obratem uvádí jako patřičnou normu „např. FFP2/KN95“. Odmysleme si, že práh minimální účinnosti FFP2 není uvedených pětadevadesát procent, ale o jedno méně. Horší je, že vláda tu v souladu s obecným omylem říká, že je KN plnou alternativou, byť to často není pravda.

Matoucí je i vymezení ústenek, v němž vláda zkrátka nařizuje minimální funkčnost podle normy ČSN EN 14683+AC. Požadavek, aby se jednalo o kvalitní ochranné prostředky, má samozřejmě logiku. Očekávat po veřejnosti, aby si za pár dní nastudovala složité normování, je však absurdní. Protože ochranné prostředky nejsou zdarma, lze očekávat, že i ty jednorázové budou především chudší lidé nosit donekonečna — navzdory degradaci materiálu a prudce klesající účinnosti.

Promoření zanechá spálenou zemi

Respirátory jsou, podobně jako větší důraz na testování prosazovaný parlamentní opozicí (a kriticky rozebíraný námi), spíše dílčím krokem vpřed než souvislou protiepidemickou strategií. Samy o sobě nesnižují počet kontaktů ani mobilitu, byť snad v nějaké míře zmírní její důsledky. Stále platí, že jistější než kontakt přes respirátor je kontakt žádný, případně uskutečněný přes obrazovku. Úhelným kamenem zůstává celkové nastavení: tedy hlavně co a s jakou mírou hygienické kontroly je otevřeno.

Jak jsme opakovaně zmiňovali, současný postup České republiky odpovídá mitigační strategii, tedy jakémusi omezenému „promořování“. To pracuje s neustálým četným výskytem viru a jeho hlavním parametrem se stává zaplněnost nemocnic. Země, jež se na takovou cestu dá — ať záměrně či sérií chyb — ji draze vykoupí úmornou prací zdravotníků, vcelku bezúčelným spálením množství energie a společenské koheze, gigantickou sumou peněz a za svou anabází nechá bezpočet mrtvých.

Vlivem vysokého zastoupení nakažlivějších variant SARS-Cov-2 se náš pohyb vpřed začíná vymykat i zbytkům kontroly. Opatření, jež podle mnohých nefungují, jsou ve skutečnosti jen poloúčinná: takříkajíc zpomalují zrychlení, ale ne samotný pohyb. Rozvolnění by z hlediska epidemické zákonitosti vedlo k extrémnímu vzestupu. Nynější nepříznivé dynamiky by do dvou týdnů přešly v explozivní růst a evolučně nejúčinnější — nejinfekčnější — varianty viru by naprosto převládly.

Nynější regionální rozmach ohnisek, postupující od západu (Chebsko, Tachovsko, Plzeňsko) a severu (Trutnov, Náchod) k Praze a na východ, by přikryl Moravu. Jak před časem uvedl ředitel zdravotnických statistiků Ladislav Dušek na poslaneckém výboru pro zdravotnictví, právě moravské kraje je třeba před rychlejší variantou B.1.1.7 uchránit. Pokud se to nepodaří a celou republiku překryjí týdenní přírůstky přes tisíc nemocných na 100 tisíc obyvatel, o nějakém udržení nemocnic nemůže být řeč.

Jakými prostředky chce vláda nezbytnou obranu vést, není zřejmé. Ministr Blatný hlavně apeluje na dodržování restrikcí a skrze náměstka Černého o situaci říká, že „to není ničí vina“. Vzhledem k tomu, že Černý jako jeden z členů klinické skupiny ministerstva zdravotnictví v dubnu oficiálně doporučoval „přirozenou imunizaci“ Čechů, dává u něj podobná rétorika smysl. Řada odborníků ale vidí situaci jinak a v průběhu všech epidemických bodů zlomu od podzimu vládu varovali, že je nutno jednat důsledněji.

Na pochybení či rizika při řízení epidemie jsme ostatně upozorňovali i v Deníku Referendum: například v létě na rezervy takzvané chytré karantény, v září na rozsah otřesného selhání při reakci na začátek epidemické vlny, koncem roku na nebezpečnost rozvolněných Vánoc a tak dále. Nákaza má zákonitosti a neděje se nahodile. Rizika je zcela nezbytné pojmenovat a potřít předem. Lze to.

Není nač čekat

Debatovat nyní o vině je ale bezpředmětné: svou důležitostí jasně vede neudržitelnost stávající situace. Reprodukční číslo nákazy je na asi 1,18 — počítá se tedy, že 10 tisíc covid-pozitivních předá virus dalším 11 800 lidem — a může vystoupat k 1,2. To je za stávající míry nových záchytů, zátěže nemocnic a počtu obětí covidu-19 směřujícího k průměru sto padesáti za den nepřijatelné. Očkovaných není tolik, abychom si další růst mohli dovolit.

Boj proti novým variantám si žádá promyšlený, důrazný a sociálně spravedlivý přístup. Napřed je ale nutné dostat epidemii na úroveň, kdy se dá vůbec nějak kontrolovat. Proto se v odborných i laických kruzích stále častěji skloňuje možná uzávěra země, nebo alespoň její velké části — samozřejmě s maximální kompenzací finančních ztrát ze strany státu. Takový pověstný „lockdown“ jsme tu navzdory nadužívání slova neměli: nikdy například nezavřely továrny a míra potenciálně rizikových kontaktů se sice opakovaně snižovala, ani jednou ale ne na úroveň jarní uzávěry.

Rozhodnou akci žádají i odbory. Předseda Českomoravské konfederace odborových svazů (ČMKOS) Josef Středula v pondělí na Twitteru oznámil, že požaduje lockdown kolem Velikonoc. Návrh obratem přednesl na tripartitě. V praxi by to znamenalo hlavně uzavření zbytných podniků kolem prodlouženého víkendu od druhého do pátého dubna. Stačilo by zavřít po čtyři všední dny, aby se Velikonoce propojily s předchozím víkendem, a vzniklo tak deset dní maximálně utlumeného provozu.

Středula uvedl, že jedná v předstihu skoro šesti týdnů, aby vláda vše mohla řádně projednat a nejednala pod tlakem. Hlavní odborová centrála tak pokračuje v odpovědném přístupu. Nedávno se spolu s nemocniční asociací připojila ke zdravotnickému apelu na veřejnou i politickou odpovědnost, uzávěru průmyslu žádala již během podzimní vlny.

Z epidemické logiky je tristní, že tehdejší výzvy zůstaly nevyslyšené: mohl se přerušit řetězec chyb a následků, který od té doby zabil tisíce Čechů a vyčerpal celou zemi úmorným, polofunkčním a nestrategickým „pololockdownem“. Podobně jako tehdy, skutečná krátkodobá uzávěra může rozetnout gordický uzel nákazy i teď. Nemůžeme ale čekat šest týdnů.

Nutno jednat rychleji. Jak píší experti z Centra pro modelování biologických a společenských procesů: „Pokud nic neuděláme, zhroutí se do třech týdnů zdravotnictví […] Jediná smysluplná cesta [ze] současné pandemické situace spočívá v marginalizaci viru, a to všemi dostupnými prostředky.“

Národní referenční laboratoř oznámila, že zkoumá sedm vzorků s podezřením na takzvaně jihoafrickou variantu SARS-Cov-2, B.1.351. Ta je nejen rychlejší, ale má i takzvaně únikovou mutaci oslabující zásadním způsobem účinnost některých vakcín v čele s vektorovou AstraZenecou. Jestliže tedy nezareagujeme právě teď, čekají nás bez nadsázky strašné měsíce.