My, obézní senioři

Jan Šícha

V první vlně pandemie Česká republika šila roušky, společně jsme to zvládali, a celebrity děkovaly těm v první linii. Tenkrát jsme se soukromě ptali paní doktorky, jestli dál posílat do školy malou neteř. Narodila se trochu nemocná.

Dosud nejvyšším vývojovým stádiem politického a vlivového kmene je marketingový turbobublifuk. Jeho úkolem je produkovat tvrzení, která resonují v obvyklém čase životnosti facebookové zprávy. Vztah k realitě prakticky nulový. Foto Hnutí ANO
Dosud nejvyšším vývojovým stádiem politického a vlivového kmene je marketingový turbobublifuk. Jeho úkolem je produkovat tvrzení, která resonují v obvyklém čase životnosti facebookové zprávy. Vztah k realitě prakticky nulový. Foto Hnutí ANO

„Nechte ji nakazit, dokud jsou volné jednotky intenzivní péče,“ pravila paní doktorka s realismem vlastním českému pohraničí. Tenkrát se nevědělo, že protilátky spolehlivě vydrží jenom tři měsíce. Promoření bylo vírou odvážných, třeba Švédů nebo brexita Johnsona, než covida chytil a málem nerozchodil, navzdory péči v papalášském nadstandardu.

Na slova paní doktorky si jako obézní senior vzpomínám teď, když jsou jednotky intenzivní péče plné. Jak mělo vypadat mé racionální chování při znalosti čísel a poměrů v mé vlasti? Zpětně viděno, měl jsem se nakazit. Tak před dvěma měsíci. Mohl jsem to mít za sebou, buď úplně, nebo jsem teď, s neutěsněným respirátorem a čerstvou imunitou, mohl z tramvaje klidně koukat na houkající sanitky.

Pravděpodobnost, že se nakazím teď a jako obézní senior pojdu někde na chodbě nebo v rohu, se nebývale zvýšila. Trumpové a Klausové covida přežívají, protože mají nejlepší péči. My, obézní senioři, co poslouchali vládu, jsme si možná vykopali hrob.

A takový to mohl být před dvěma měsíci mejdan! Když se člověk chce nakazit, určitě pozve ty nejméně zodpovědné lidi ze svého okolí, a co nejvíc cizích k tomu. Hodně pozvaných, aby se vzdálenosti pěkně smrštily. Pronášely by se optimistické a chvástavé projevy zesměšňující sílu čínského viru. Ne, že by něco z toho byla pravda, ale aby se hodně prskalo.

Tak mě napadá, že podobný mejdan zhruba před takovou dobou proběhl. Někde v Teplicích. Prý se tam sešli papaláši. Zpětně se dá říci, že jestli se tam jeli nakazit, byli to velmi prozíraví papaláši. Možná měli exkluzivní informace.

Zavřené hranice mi znemožňují vidět se s německými přáteli. Zvyšuje se soucit na jejich straně, což se projevuje v počtu a délce telefonátů. Otázky se dělí do dvou skupin:

  • „Jak je to možné, že zrovna u vás?“
  • „Jak to snášíš?“

Na první otázku odpovídám teorií kmenů, které se minimálně potkávají. Naše společnost léta funguje na volnoběh, bez státní myšlenky, bez výraznějších postav.

Němci se ptají na vedení a rozhodování. Ujišťuji je, že nic takového u nás není a popisuji jednotlivé kmeny. Dosud nejvyšším vývojovým stádiem politického a vlivového kmene je marketingový turbobublifuk. Jeho úkolem je produkovat tvrzení, která resonují v obvyklém čase životnosti facebookové zprávy. Vztah k realitě prakticky nulový.

Velmi početný je také kmen, který šlape vodu někde v zátoce. Hlavní zkušenost tohoto kmene je, že do zátoky občas šplouchne vlnka, vlna, někdy pomenší tsunami, jako teď. O vlnách se míní, že přitékají odněkud shora. Smetou část lidí ze zátok. V zátoce se nekouká okolo, když to někoho splachuje, a nevzpomíná na ty, které to spláchlo. Lidé, které to spláchlo, bojují o život někde níž po proudu, v peřejích, pod vodopády.

Výklad mé teorie kmenů v německém jazyce zabere značný čas. Němčina je precizní jazyk a metafory se kvůli doplňujícím dotazům musí rozebrat a dovysvětlit.

Na otázku, „Jak to snášíš?“, odpovídám většinou obecně. Život v zemi, která nefunguje, je především namáhavý. Nevíš, co zrovna platí, a ničemu nevěříš. Chováš se jako králík, co se chce vyhnout lišce. Je to jako počítačová hra.

Když se dostaneš do dalšího patra, lišek přibude, jejich pohyb zrychlí. I ve snu mezi nimi kličkuješ. Ráno v noře zjistíš, že máš na srsti liščí chlupy. Přestože jsi celý den nevytáhl čumák z nory. Máš pocit, že neutečeš, a že si z tebe dělají srandu.

  • „Jaké je řešení?“ Ptají se přátelé za kopečky.
  • „Očkování. Musím někam popravdě a víckrát napsat, že ho vymysleli migranti, samozřejmě, že ne u nás. Třeba se to rozkřikne a naši vlastenci očkování odmítnou, a přijde na mě řada dřív.“

Jestli umřu, v době, když už existuje vakcína za dvě eura na dávku, bude mi na závěr zdejšího pobytu líto, že jsem prošvihl vzdorný mejdan za účelem včasné nákazy. Racionální chování po pozitivním testu by se dalo postavit na zkušenosti branného cvičení za komunismu. Pláštěnky, pytlíky na ruce a nohy, zagumičkovat. Patami k epicentru. Plazit se k nejbližšímu hřbitovu, dodávali jsme.

Jaká by byla variace na tehdejší zkušenost? Patami k epicentru a plazit se přes zelenou hranici do nejbližší německé nemocnice.