Vládní boj s covidem: kronika ohlášeného selhání
Jan KašpárekNynější vlna covid-19 v České republice přišla sice nečekaně rychle, varovné signály jsme ovšem mohli pozorovat již delší dobu. V podrobné analýze vysvětlujeme, kde se vláda dopustila klíčových chyb, které vedly k současné kritické situaci.
Covid-19 postupuje Českou republikou a čísla aktuálně nakažených i hospitalizovaných vysoce překonávají jarní maxima. Aktuální vlna nákazy na jednu stranu vyvolala obecné překvapení rychlostí svého nástupu, na stranu druhou varování před riziky podzimu provázeného návraty z dovolených a otevřením škol se ozývala dlouho. A mnozí komentátoři i odborníci tak dnes obviňují vládu ze selhání.
Pokud ovšem chceme vidět, co přesně se stalo, potřebujeme zrekapitulovat vývoj protipandemického úsilí již od března, kdy se u nás virus SARS-Cov-2 objevil. V líčení posloupnosti událostí se totiž jinak ztrácejí příčinné souvislosti, které usvědčují vládu z hned několika pochybení.
Za současnou situaci nese totiž vinu nejen sama zákeřnost viru, ale i snaha kabinetu Andreje Babiše (ANO) po velmi dlouhou dobu tvrdit, že je vše zcela pod kontrolou. A pak samozřejmě fakt, že v době, kdy ještě mohla a v rukou k tomu měla adekvátní podklady, nepřistoupila k nutným opatřením.
Jaro vyhrála nevídaná disciplína spolu s rychlou a tvrdou akcí
První tři záchyty SARS-Cov-2 se na českém území objevily 1. března 2020, přičemž reakce přišla takřka okamžitě. Hlavní preventivní opatření se postupně zpřísňovala v následujícím pořadí:
- 11. března: uzavření základních, středních, vyšších odborných i vysokých škol (95 nakažených, 1 hospitalizovaný, 0 mrtvých)
- 12. března: vyhlášení nouzového stavu umožňujícího omezení pohybu i další opatření. Tímto momentem se mimo jiné extrémně zpřísnily i sankce za jinak banální přečiny, což nemalá část lidí zřejmě neví (117 nakažených, 3 hospitalizovaní, 0 mrtvých)
- 14. března: uzavření restaurací a některých obchodů. Vláda jej oznamuje s velmi krátkým předstihem, a tak v praxi řada restaurací nadále vydávala pivo z okna (189 nakažených, 3 hospitalizovaní, 0 mrtvých)
- 16. března: uzavření státních hranic zevnitř. Opatření se zpětně pokládá za sporné (379 nakažených, 18 hospitalizovaných, 0 mrtvých)
- 19. března: zavedení povinnosti zakrývat si ústa a nos kdekoli mimo bydliště. Nařízení cílí na místa s vyšší koncentrací osob, a má tedy logické mezery například v podobě toho, že lidé mají teoreticky nosit „roušku“ i jdou-li sami po lese (762 nakažených, 56 hospitalizovaných, 0 mrtvých)
Vláda tedy zareagovala nekompromisně a včas, tedy ještě dříve, než čísla pozitivních případů stihla výrazněji vyskočit. Vše se zavřelo více než týden předtím, než v České republice zemřel v důsledku covid-19 první člověk. Omezení pohybu, uzavření škol a plošné nařízení zakrývat si obličej posloužilo jako pověstné kladivo, a v důsledku vedlo k tomu, že 23. dubna počet vyléčených překonal součet aktuálních případů a mrtvých.
Období prvního střetu s nákazou, v březnu, se vyznačovalo převládající disciplínou, za níž nestála reálná hrozba represe (kromě ojedinělých excesů). V případě, že někdo neměl zakrytý obličej, policie situaci zpravidla řešila domluvou.
Prakticky ihned vznikly rozsáhlé dobrovolnické sítě, jež pomáhaly především seniorům. Navzdory rostoucí averzi vůči živelné vládní komunikaci založené na neustálých tiskových konferencích a vyhlašování opatření bez zjevné koncepce se rozšířila především „roušková solidarita“.
Té se podle průzkumu Sociologického ústavu Akademie věd nejvíce účastnily vyučené ženy ve starším středním věku. Celkově se ale do dobrovolnictví zapojily nejrůznější sociální skupiny. Rozdíly mezi nimi byly převážně zanedbatelné, byť obecně platilo, že více neplacené práce odvedly ženy.
„Dobrovolníci, kteří v době koronavirové pandemie nějak pomáhali nad rámec své práce lidem mimo vlastní rodinu, se však nepatrně lišili svým psychologickým profilem, nastavením osobnosti a některými postoji ke světu. Příznačná je pro ně zejména vyšší extraverze, svědomitost a otevřenost,“ uvedli sociologové v rámci výstupů z dubnového výzkumu.
Letní klid bylo zapotřebí využít. Nestalo se
Jaro ze zpětného pohledu definoval pocit nebezpečí, kterému se můžeme úspěšně postavit dostatečnou disciplínou. Ekonomické i psychologické důsledky takové mobilizace — lze-li za mobilizaci označit situaci, kdy se velká část běžného pohybu zastaví — byly ovšem bezprecedentní a touha po tom, aby vypětí skončilo, očividná.
Výuka se postupně obnovovala od konce dubna, byť ve velmi omezené míře. Od konce května mohli žáci prvního stupně chodit do školních skupin a středoškoláci na praktickou výuku. Nouzový stav definitivně skončil 17. května. Obchody a vnitřní prostory restaurací opět otevřely 25. května. Hraniční přechody do okolních zemí začaly fungovat během první poloviny června. Povinné zakrývání obličeje skončilo venku 25. května, uvnitř 1. července.
V myslích lidí se zahnizďovala představa, že pandemie už je věcí minulou. Přes léto se rizika zpravidla popisovala coby hypotetická a budoucí: jako možná druhá vlna či návrat covid-19. Přírůstky nakažených — v první polovině července kolem sta, později dvou set denně — po dlouhou dobu táhlo ohnisko v Moravskoslezském kraji.
V absolutních číslech byly ale stále podobné jako během nepřísnějších jarních opatření. Změnilo se nicméně jejich vnímání, mimo jiné v důsledku toho, že počty hospitalizovaných zhruba dva měsíce zůstaly pod stovkou. Situace se zkrátka z čísel nejevila jako vážná.
Nezvládnutá chytrá karanténa
Vláda od jara tvrdila, že za dlouhodobé řešení pokládá takzvanou chytrou karanténu, jež zabrání obnově plošných opatření. De facto tím podpořila rétoriku, podle níž je pro nás pandemická krize věcí minulou. Zaštiťovala se přitom technicko-organizačním opatřením, jehož zavádění ovšem už nepodléhalo nijak přísné veřejné kontrole, a tak nevznikl potřebný tlak na jeho důsledné zajištění.
Systém se přesto navzdory mnohaletému oslabování sítě hygienických stanic zčásti zavést podařilo — především v podobě zdokonalení komunikačních kanálů, infrastruktury a celkové koordinace. Ale podstatná část z avizovaných opatření nikdy do širší praxe nevešla. Chytrá karanténa slibovaná od brzkého jara zůstala navzdory řadě slibů nanejvýš v půli cesty.
V Deníku Referendum jsme — zřejmě jako jediné české médium — průběžně a systematicky varovali před tím, že systém se zavést nedaří. Popsali jsme přehnaná očekávání a upozornili na limity jednotlivých mechanismů i na do očí bijící nedůvěryhodnost vládních vyjádření. Naše závěry, podle nichž systém v budoucnu větší nápor viru nezadrží, se nyní bohužel vyplnily.
Původně diskutované paměťové mapy a trasování pomocí bankovních plateb upadlo v zapomnění. A aplikace eRouška, jež měla pomoci se zjišťováním rizikových setkání pomocí bluetooth kontaktů chytrých telefonů, nabrala potřebný technický stav až v poslední době.
Premiér Andrej Babiš (ANO) přesto ke konci jarních opatření tvrdil, že „jsme připraveni na druhou vlnu, máme skvělé technologie, chytrá karanténa funguje“ a ministerstvo zdravotnictví avizovalo „chytrou karanténu 2.0“. Bylo to v nejlepším případě zbožné přání vyslovované z marketingových důvodů.
Chytrá karanténa sice jak takž zachycovala lokální ohniska viru, v dlouhodobém horizontu ale spíše hasila zárodky možného požáru. I z příležitostných vládních sporů bylo patrné, že při náhlém zhoršení situace systém nemusí obstát. Ministr vnitra Jan Hamáček (ČSSD) ke konci července vmetl tehdejšímu ministru zdravotnictví Adamu Vojtěchovi (nestr. za ANO), že jeho rezort potřebný rozvoj chytré karantény nezvládá.
Premiér spor vyřešil sestavením Rady vlády pro zdravotní hrozby, v jejímž čele sám zasedl. Do chytré karantény měla vstoupit armáda, a vnést tak hierarchii a pořádek do systému, který se předtím poněkud rozpadl tím, že se klíčová odpovědnost přesunula na krajské hygienické stanice.
Vláda tvrdila, že se dosavadní problémy vyřeší. A ministr Vojtěch posledního července na twitteru přímo uvedl: „Na případnou podzimní vlnu covid-19 jsme dobře připraveni.“
Zanedbané testování
Vláda tedy během léta především uklidňovala, přestože obavy leckde narůstaly. Jako varovné znamení lze zpětně číst i audit dat o covid-19 z konce července, kdy ministerstvo zdravotnictví naráz převedlo zhruba třetinu aktivních případů do sekce uzdravených.
K revizi se přistoupilo, protože hygienici nestíhali kontrolovat záznamy. „Zátěž na ně byla extrémní, jejich priorita bylo trasování kontaktů [v Moravskoslezském kraji a Praze],“ vysvětlil tehdy ředitel Ústavu zdravotnických informací a statistiky Ladislav Dušek deníku Právo.
Hlavní problém ale ležel jinde: mimo jiné bylo kupříkladu zjevné, že opoziční požadavky z jara na zvýšení testovacích kapacit alespoň ke třiceti tisícům denně zůstanou nevyslyšené. Pro pořádek dodejme, že dosavadní rekord v počtu provedených testů je z 16. září a činí zhruba 23 500 testů.
Kapacita se má zvyšovat až nyní. A současný ministr zdravotnictví Roman Prymula uvádí jako cíl stejnou hodnotu, jakou požadovali Piráti v květnu, tedy třicet tisíc testů denně.
Zlom nezpůsobilo otevření škol, ale vládní chyby na konci srpna
Klíčový, byť vzhledem k povaze šíření nemoci v té době neviditelný, zvrat nastal v druhé polovině srpna. 17. srpna se vláda rozhodla od 1. září obnovit povinnost zakrývání nosu a úst ve vnitřních prostorech, především ve veřejné dopravě, v obchodech a ve školách mimo třídy. Po dvou dnech se záměr rozšířil na restaurace či kadeřnictví.
Denní přírůstky nakažených se tou dobou ustálovaly nad třemi sty vlivem ohnisek v dosud klidných částech republiky. A blížící se otevření škol vzbuzovalo obavy.
Především na sociálních sítích se rozhořela polemika, a někteří lidé začali proti náhlému a nepříliš vysvětlenému zpřísňování dosud zcela rozvolněného režimu dokonce organizovat demonstrace. Pobouření tehdy budily i dřívější vládní sliby, podle nichž se plošná opatření již neměla vrátit.
Do věci se následně vložil premiér. A po následném jednání se pravidla opět zmírnila: „roušky“ se plošně nezavedly ve školách, obchodech ani restauracích.
Epidemiologa Rastislava Maďara, který přísnější variantu prosazoval, i s jeho pracovní skupinou vedení „chytré karantény“ de facto degradovalo a přesunulo pod dohled hlavní hygieničky. Maďar ze skupiny obratem raději odešel. Ovšem právě tehdy, kdy se vláda snažila uklidnit zmatek vyvolaný hned trojí změnou preventivních opatření, dotud nenápadný růst případů covid-19 výmluvně napověděl, jaká bude další tendence.
Křivka nových případů právě tehdy začala očividně stoupat a nabírat výhrůžný exponenciální tvar. 28. srpna Praha dostala oranžovou barvu na epidemiologickém semaforu, o necelé dva týdny později zavedla „roušky“ v obchodech i nákupních centrech a omezila provozní dobu barů. 10. září již vešla v platnost přibližně stejně přísná opatření, o něž se v srpnu spustily spory a vyústily v následný zmatek.
Honíme vlak, který už odjel
23. září počet aktivních případů covid-19 poprvé od dubna překročil výčet uzdravených a v souvislosti s nákazou zemřelo vůbec nejvíc lidí: devatenáct během čtyřiadvaceti hodin. Na pandemickém semaforu postupně zoranžověly další okresy a nový ministr zdravotnictví glosoval, že semafor ztrácí smysl, neboť bude do dvou týdnů celý červený. Honíme vlak, který už odjel.
Co se stalo? Zkrátka eskaloval růst případů, který jsme mohli v zárodku pozorovat koncem srpna, aniž se na něj včas reagovalo. Otevření škol a celkově konec letního režimu se na šíření SARS-Cov-2 jistě podepsal, ale jen tak, že přiložil do již praskajícího ohně. Nakažení, jejichž pozitivní testy vynesly mezi 1. a 4. zářím denní přírůstky od pěti k osmi stům, na virus narazili ke konci srpna, kdy byl růst z čísel již patrný, byť nikoli tak prudký.
Počet hospitalizovaných, který je jedním ze základních statistických parametrů i proto, že se navyšuje až se značným zpožděním za pozitivním testováním, ostatně téměř nepřetržitě stoupá zhruba od poloviny srpna. Tehdy se sice hygienickému systému ještě dařilo zachycovat místní ohniska, očividně již ale nešlo o doménu Moravskoslezského kraje.
Jisté je, že vláda měla po celou dobu aktuální data dodávaná zdravotnickými statistiky. Míra rychlosti, s jakou šíření SARS-Cov-2 v září propuklo, možná překvapila i mnohé odborníky. Je ovšem patrné, že když Babiš 15. září situaci zlehčoval, měl k dispozici všechny podklady pro to, aby ji naopak hodnotil jako nanejvýš vážnou. Odborníci dlouho před premiérovými výzvami ke klidu varovali, že Česká republika stojí na prahu tragédie.
Vládu dohnala dlouhodobá nedbalost. Na úkor všech
Shrneme-li výše uvedené, zjistíme, že nastalou situaci sice zřejmě nešlo laicky odhadnout co do rychlosti, celkově ovšem není příliš překvapivá. Jarní vypětí sil se promítlo do následného nevázaného uvolnění.
Během toho neprošel systém chytré karantény dostatečným posílením, což ale vláda nikdy přímo nepřiznala. Namísto toho ujišťovala Čechy, že se s podzimem bez větších problémů vypořádáme, přičemž si tím sama nemohla být jistá.
V srpnu se situace objektivně zhoršovala, přesto po většinu měsíce zůstávala pod kontrolou. Avizovaná plošná opatření se ale vládě nepodařilo srozumitelně obhájit a ostatně ani efektivně zavést, na čemž nese vinu i obecná averze k návratu do pandemického módu.
A tak ve chvíli, kdy Česká republika nejvíce potřebovala virus zvládat — tedy při otevření škol — se jí zrovna vytrhával z rukou. SARS-Cov-2 se tou dobou vlivem stále minimálních omezení již intenzivně šířil.
Když Babiš zpětně uznal, že letní rozvolnění bylo možná přílišné, popsal tím hlavní příčinu. Tu dovršilo, že příprava na omezení přišla pozdě a cílila na příliš vzdálený časový úsek.
Doufat, že „trochu“ rostoucí čísla nově nakažených nevyletí do nebes, se ukázalo jako pošetilé nepochopení epidemiologických zákonitostí. Dané skutečnosti spolu s dřívějším mlžením o chytré karanténě a zvládání rizik nemohla přinést příznivý výsledek.
V mezinárodním srovnání se nejedná o zcela výjimečnou situaci: virus je oproti centrálně zaváděným opatřením vlivem matoucího časového posunu dat mnohdy o krok napřed. Vláda ovšem zaspala i ve chvíli, kdy byla nastupující krize očividná, a nepodařilo se jí včas vysvětlit, co se děje.
Ministr Prymula v pátek uvedl, že současnou vlnu bude Česká republika srážet do „přijatelných hodnot“ zhruba dva měsíce. Jisté je jedno: náprava vládních chyb posledního měsíce bude stát mnoho sil a jarní vypětí lze přitom jen stěží opakovat — jak ekonomicky, tak lidsky.
Pandemie navíc nekončí. A to, že se v boji s ní selhalo nyní, bohužel neznamená, že se totéž nemůže zopakovat.