V pandemii pravda dostává zabrat

Ivan Štampach

Faktem je, že za „pravdu“ se z různých úst, zaštiťovaných různým typem odbornosti, vydávají často zcela protichůdná tvrzení. Je tak třeba více než kdy jindy ponechat si kritické myšlení.

Problémem mnoha vystupujících postav je, že jejich důvěryhodost byla jejich předcházejícími výroky i činy hrubě poškozena. Foto FB Andrej Babiš

Na nové vlně covidu-19 se veze její mediální prezentace. Vystupují samozvaní soudci. Tu s výčitkou, že vláda nedělá nic proti nákaze, která se šíří geometrickou řadou. Onde zase s výtkou, že se zavádí roušková totalita a že se má ponechat na jednom každém, jak se chce chránit.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Kdyby se nemoc opravdu šířila geometricky, kdyby jeden nakazil dva, ti dva každý další dva, byli bychom za týden u známé historky se zrnky obilí na šachovnici. Na každém ze čtyřiašedesáti polí má být dvojnásobek zrn než na předešlém. Na posledním by bylo přes osmnáct kvadrilionů zrn. Celé lidstvo by už dávno bylo nemocné, ne-li vymřelé.

Vystupují však i lékaři a biologové, a to i ti, kteří jsou specializovaní na infekční nemoci, hygienu a na viry. Ti obvykle mluví opatrněji, ale bohužel říkají, někdy zaštítěni institucemi, jako třeba Česká lékařská komora, protikladné predikce a opačná doporučení.

Mohli bychom pokrčit rameny a řídit se v tomto zmatku vlastní hlavou, i s rizikem, že se spleteme. Bohužel vybraným odborníkům naslouchá vláda a ta nám může právě jejich řešení vnutit. Jak to, které způsobí katastrofu s tím, že budou umírat lidé na ulici před přeplněnými nemocnicemi jako před půl rokem v Itálii, tak to, že se vývoj nemoci v populaci zpomalí, nebo dokonce zastaví.

Jaké mohou být motivy toho, že renomovaný odborník může veřejně něco tvrdit, ukázala podezření z vážného střetu Prymulových zájmů publikovaná v souvislosti s jeho jmenováním ministrem zdravotnictví. Někdo může prosazovat očkování, protože to ukazuje výzkum, ale také to někdo může činit, protože to někomu z rodiny přinese významný ekonomický prospěch. Jak se proplétá odborná znalost, snaha posloužit dobré věci a mrzká ziskuchtivost?

Čelíme znovu tématu pravdy. Její empirické pojetí říká, že z pozorovaných faktů logicky vyplývají teoretické závěry. Jsou-li pozorování správná a nemá-li logická úvaha nějaké vady, je výsledkem pravdivý závěr.

Bylo tedy na pečlivé pozorování a experimentování málo času a nestačí to na platné závěry? Nebo je to tak mnohoznačné, protože zúčastněným unikají chyby ve výpočtech a nepřesnosti v úvaze?

Pravdivost nelze verifikovat

Dnes už dobře víme, že žádné obecné tvrzení nelze logicky odvodit z výroků zaznamenávajících pozorování. Prostě z toho, že se něco stalo tisíckrát nevyplývá, že se to stane potisícíprvé, i když je to pravděpodobné. Obecná tvrzení je možné rozporným pozorováním vyvrátit, akademici říkají — falsifikovat, nelze je ale shodným pozorováním definitivně potvrdit — verifikovat.

Pak však lze tvrdit leccos. Žádné tvrzení formulované tak, aby se dalo testovat, nelze popřít, dokud není vyvráceno. Faktům lze vyjít vstříc i těmi nejbláznivějšími hypotézami. Některé jejich varianty zakazuje spíš konvence nebo obava ze ztráty reputace na půdě vědy.

Evropská tradice zná příběh, v němž jeho hlavní hrdina o sobě říká: Já jsem pravda. Instituce, která se ho dovolává, říká: My máme pravdu, jiní se snad mohou k pravdě blížit, mohou nějaké její zlomky dokonce uznávat, avšak dokud nepřijmou pravdu celou a čistou, bez zámlk a bez nánosů, je jejich šance tváří v tvář smrti chatrná.

Lidí jejichž lateralita je taková, že dominantní je levá hemisféra mozku, a proto mají mimo jiné šikovnější pravou ruku (ve Varolově mostě se nervové dráhy kříží), je jasná většina. Ta šikovnější, zdatnější, výkonnější strana dostala název pravá. Menšina je levoruká a musí snášet třeba výroky o levotě jako nepoctivosti nebo že někdo je levý ve smyslu nešikovný.

Vypadá to trochu tak, že pravdivost, správnost a právo je tam, kde je většina. Ortodoxie, správné mínění je to, kterému se — argumentací nebo násilím — podařilo zvítězit. Poražená menšina, to jsou bludaři, kacíři, heretici, ne-li odpadlíci. V konečném zúčtování se ocitnou po levici Soudce.

Pravdou však nemusí být to, co nejšikovněji zatlačilo menšinové mínění do okruhu pomýlených. Pravdou může být to, co se praví. Pravda může být vlastností řeči v nejširším smyslu, všemožných znaků a znakových struktur, třeba i výtvarných nebo hudebních.

Není lepší být ohlupován nežli infikován

Řeč je řečí, a ne změtí zvuků či grafických útvarů, když zahrnuje smysl či význam. Když se svět řeči stává řečí světa. Když se řečí dotud nejasná skutečnost staví do světla, a tak se stává světem. Když něco pravíme, ať použijeme pojmy nebo obrazy, ať mluvíme v matematických formulích nebo v metaforách, vnášíme do skutečnosti světlo. Nebo spíš necháváme přijít ke slovu původ všeho ve světle.

Pravda, v níž se odvážím něco pravit, vyžaduje něco jiného než schopnost utlouct druhého tvrdými argumenty. Jde spíš o to být v tom, co pravím, takový, jaký jsem. Zahrnout sebe, v individuálním i sociálním smyslu, do řečeného. Přiznat deiktickou funkcí řeči, tedy to, že vyjadřuje mé a naše stanovisko v prostorovém a časovém, ale i emocionálním smyslu.

S takovou a takovou zkušeností, po té či oné úvaze, s nějakým nebo jiným osobním nasazením v prostoru komunikace mohu něco tvrdit, pokud to, co sděluji, není příliš tvrdé, a proto nestravitelné. Pak sotva mohu vznášet univerzální nárok.

Taková pravda není absolutní, tedy ode všeho odpoutaná. Bude relativní, protože bude projevem relace. Projevem možná komplikovaného spletence vztahů mluvícího, naslouchajícího a řečeného.

Ponechám si kritické smýšlení, když na mě z displejů televizorů a počítačů mluví chytré hlavy. Mohou se mýlit stejně jako se často mýlím já. Mohou lhát, mohou si lhát do kapsy, stejně tak jako já někdy, doufám že ne často, lžu, a je mi to pak trapné. Nebuďme ovce a nepokládejme za své pastýře potenciální vlky.

Nemáme jinou možnost než mezi tím vším, co se do nás horem dolem cpe a co nás mate svou rozporností, si poradit pomocí toho útvaru, který nosíme na konci svého krku. Není tak jednoznačné, co je lepší, zda být infikován nebo ohlupován.

Nemoci se nikdo nevyhneme, každý nakonec na nějakou nemoc, na některou z ianua mortis, některou z bran smrti, zemřeme. Kéž bychom si co nejdéle do toho osudového průchodu zachovali zdravou mysl.

    Diskuse
    JP
    October 2, 2020 v 11.6
    Rozum, logos, pravda a omyl

    "Druhá vlna koronaviru nepřijde!" - Leckterý odborník by dnes byl asi velmi rád, kdyby se na tento jeho výrok vyslovený před ještě několika málo měsíci s železným přesvědčením dnes naprosto zapomnělo. Ano, byli skutečně takoví, kteří - zaštítěni svou lékařskou či dokonce epidemiologickou kvalifikací - takováto nezodpovědná tvrzení pouštěli do světa.

    Ivan Štampach naprosto právem poukazuje na to, že ani odborníkům není záhodno věřit - slepě - všechno co tvrdí a říkají. Ostatně, už samotný Aristoteles konstatoval, že naprosto absolutně není možno se spolehnout na nikoho. Že sice - když je nějaká věc nejasná - pak v dané záležitosti budeme věřit spíše těm, kteří mají znalosti v daném oboru; ale i zde je míra důvěry k nim odstupňovaná, podle toho zda to říkají "všichni", anebo "většina", anebo "ti kdo požívají v daném oboru vědění největší reputaci". Ale u žádné z těchto skupin Aristoteles neříká, že by bylo možno se na jejich úsudky a tvrzení naprosto plně a slepě spolehnout. A to ani když něco tvrdí "všichni", ani když to tvrdí ti s "největší reputací".

    Co pak tedy zbývá člověku, který v daném oboru sám není znalcem? Ivan Štampach zcela správně poukazuje na "zdravý lidský rozum". Který nás také nemůže uchránit před omylem; ale který může naši náchylnost k omylu podstatně snižovat.

    Mýlili se tedy ohledně nebezpečí epidemie i - leckteří - odborníci; a navíc jsou zde celé skupiny populace, které v dané věci propadají naprostým bludům a zcela nesmyslným názorům a postojům. Jejich takzvaná "svoboda" je jim mnohem důležitější nežli požadavek nošením roušek omezovat šíření pandemie. - Tady se pak ovšem nutně klade otázka, jak je možno s takovými lidmi, kteří nevykazují ani ty základní znaky racionality, vůbec budovat - prostřednictvím demokratických mechanismů - racionálně řízený stát. Přímo řečeno: jak je vůbec možno takovéto tvrdolíny pustit k volbám; a jaké to pak bude mít nevyhnutelně důsledky.

    Ivan Štampach se odvolává na to, že lidská řeč (jakož i jiné, nonverbální způsoby vyjadřování) je ve své podstatě rozumná, respektive její podstatou a původním pramenem je samotná pravda - "světlo".

    Ovšem, namísto značně nespecifického (křesťanského) "světla" by asi bylo lépe sáhnout po antickém pojmu "logos". Který sám měl tu základní podvojnou funkci, že vyjadřoval na straně jedné onu "rozumnou řeč", ale na straně druhé základní struktury samotného - objektivně jsoucího - bytí. Ovšem, je nutno přiznat - staří Řekové žili ještě v té v daném smyslu šťastné době, kdy neexistoval žádný zásadní rozdíl mezi lidským rozumem a objektivní skutečností, respektive pravdou.

    Co se toho "světla" týče: je sice fakt že Platón ve svém proslulém "Příměru o jeskyni" jako symbol pro nejvyšší poznání (a tedy nejvyšší pravdu) používá obraz slunce a jeho svitu; nicméně toto byl skutečně jenom příměr, zatímco vlastní Platónovy analýzy skutečnosti a jeho struktur probíhaly už prostřednictvím onoho racionálního a

    strukturovaného "logu".

    Celkově z toho všeho pro nás vyplývá: ano, náš rozum, naše užívání rozumu a logických pojmů jsou v zásadě zakotveny ve jsoucí, objektivní skutečnosti, tedy v samotné pravdě. A měly by k ní tedy také zase směřovat.

    Ale - na straně druhé náš s u b j e k t i v n í, individuální rozum nás může - při nerozumném či neodpovědném užívání - také velice šeredně klamat. A toho bychom si skutečně měli být kdykoli vědomi; neboť je to právě toto vědomí naší omylnosti, které nás může chránit před propadnutím jejím nástrahám.

    October 2, 2020 v 18.44

    Možná je pravda bez omylu nemyslitelná. Vždyť se přece říká: Zavřeli jsme dveře, aby nevešel omyl. Ale jak by potom mohla vejít pravda?

    Možná je nemyslitelné i světlo bez tmy. Vždyť je psáno: Světlo svítí ve tmě...

    PK
    October 2, 2020 v 22.17
    Jenom podotýkám,

    že omyl je jenom jeden ze dvou možných protikladů pravdy.

    Tím druhým protikladem, se kterým máme mnohem častěji co do činění, je lež.

    JP
    October 3, 2020 v 9.36
    "Není pravdy bez omylu"

    Paní Hájková, tohle je myšlenka přímo platónovská.

    Napřed k tomu světlu: ano, v naprostém, absolutním světle by nebylo vidět naprosto nic, jako v naprosté tmě. Prostě - chyběl by tu jakýkoli kontrast, který by oku umožňoval něco navzájem rozlišovat. A vidění sestává právě ze spatřování rozdílů - kontrastů, a tedy negace. Tedy: skutečně není světla bez tmy; alespoň z našeho pohledu ne.

    A tím se dostáváme k Platónovi: Parmenides chtěl vlastně - svým konceptem čistého, ničím dalším nezkaleného - Bytí mít vlastně takové "absolutní světlo pravdy". Ale sofisté pak dokázali, že takové pojetí vede k neřešitelným logickým aporiím. A poté pak Platón rozpracoval svůj koncept negace. Podle Parmenida existuje jenom čisté bytí; zatímco nebytí neexistuje. Platón ale dovodil, že i nebytí v určitém (relativním) smyslu existuje; totiž jako konkrétní negace. To jest: stůl je proto stolem, že není židlí. Všechny věci jsou samy sebou jenom proto, že nejsou něčím jiným. Že se tedy odlišují od všeho, s čím by mohly být zaměněny.

    Jenže: právě tím vzniká možnost omylu. Věci jsou samy sebou; a přesto jsou vždy podobné i něčemu jinému. Když ničím jiným, tak tím že existují. Jinak řečeno: máte plnou pravdu v tom, že "pravda" (tedy vlastní bytí věcí) může existovat jenom tím, že je zároveň přítomna možnost omylu (tedy principiální možnost záměny s fenoménem jiným, ale podobným).