Na nové vlně covidu-19 se veze její mediální prezentace. Vystupují samozvaní soudci. Tu s výčitkou, že vláda nedělá nic proti nákaze, která se šíří geometrickou řadou. Onde zase s výtkou, že se zavádí roušková totalita a že se má ponechat na jednom každém, jak se chce chránit.

Kdyby se nemoc opravdu šířila geometricky, kdyby jeden nakazil dva, ti dva každý další dva, byli bychom za týden u známé historky se zrnky obilí na šachovnici. Na každém ze čtyřiašedesáti polí má být dvojnásobek zrn než na předešlém. Na posledním by bylo přes osmnáct kvadrilionů zrn. Celé lidstvo by už dávno bylo nemocné, ne-li vymřelé.

Vystupují však i lékaři a biologové, a to i ti, kteří jsou specializovaní na infekční nemoci, hygienu a na viry. Ti obvykle mluví opatrněji, ale bohužel říkají, někdy zaštítěni institucemi, jako třeba Česká lékařská komora, protikladné predikce a opačná doporučení.

Mohli bychom pokrčit rameny a řídit se v tomto zmatku vlastní hlavou, i s rizikem, že se spleteme. Bohužel vybraným odborníkům naslouchá vláda a ta nám může právě jejich řešení vnutit. Jak to, které způsobí katastrofu s tím, že budou umírat lidé na ulici před přeplněnými nemocnicemi jako před půl rokem v Itálii, tak to, že se vývoj nemoci v populaci zpomalí, nebo dokonce zastaví.

Jaké mohou být motivy toho, že renomovaný odborník může veřejně něco tvrdit, ukázala podezření z vážného střetu Prymulových zájmů publikovaná v souvislosti s jeho jmenováním ministrem zdravotnictví. Někdo může prosazovat očkování, protože to ukazuje výzkum, ale také to někdo může činit, protože to někomu z rodiny přinese významný ekonomický prospěch. Jak se proplétá odborná znalost, snaha posloužit dobré věci a mrzká ziskuchtivost?

Čelíme znovu tématu pravdy. Její empirické pojetí říká, že z pozorovaných faktů logicky vyplývají teoretické závěry. Jsou-li pozorování správná a nemá-li logická úvaha nějaké vady, je výsledkem pravdivý závěr.

Bylo tedy na pečlivé pozorování a experimentování málo času a nestačí to na platné závěry? Nebo je to tak mnohoznačné, protože zúčastněným unikají chyby ve výpočtech a nepřesnosti v úvaze?

Pravdivost nelze verifikovat

Dnes už dobře víme, že žádné obecné tvrzení nelze logicky odvodit z výroků zaznamenávajících pozorování. Prostě z toho, že se něco stalo tisíckrát nevyplývá, že se to stane potisícíprvé, i když je to pravděpodobné. Obecná tvrzení je možné rozporným pozorováním vyvrátit, akademici říkají — falsifikovat, nelze je ale shodným pozorováním definitivně potvrdit — verifikovat.

Pak však lze tvrdit leccos. Žádné tvrzení formulované tak, aby se dalo testovat, nelze popřít, dokud není vyvráceno. Faktům lze vyjít vstříc i těmi nejbláznivějšími hypotézami. Některé jejich varianty zakazuje spíš konvence nebo obava ze ztráty reputace na půdě vědy.

Evropská tradice zná příběh, v němž jeho hlavní hrdina o sobě říká: Já jsem pravda. Instituce, která se ho dovolává, říká: My máme pravdu, jiní se snad mohou k pravdě blížit, mohou nějaké její zlomky dokonce uznávat, avšak dokud nepřijmou pravdu celou a čistou, bez zámlk a bez nánosů, je jejich šance tváří v tvář smrti chatrná.

Lidí jejichž lateralita je taková, že dominantní je levá hemisféra mozku, a proto mají mimo jiné šikovnější pravou ruku (ve Varolově mostě se nervové dráhy kříží), je jasná většina. Ta šikovnější, zdatnější, výkonnější strana dostala název pravá. Menšina je levoruká a musí snášet třeba výroky o levotě jako nepoctivosti nebo že někdo je levý ve smyslu nešikovný.

Vypadá to trochu tak, že pravdivost, správnost a právo je tam, kde je většina. Ortodoxie, správné mínění je to, kterému se — argumentací nebo násilím — podařilo zvítězit. Poražená menšina, to jsou bludaři, kacíři, heretici, ne-li odpadlíci. V konečném zúčtování se ocitnou po levici Soudce.

Pravdou však nemusí být to, co nejšikovněji zatlačilo menšinové mínění do okruhu pomýlených. Pravdou může být to, co se praví. Pravda může být vlastností řeči v nejširším smyslu, všemožných znaků a znakových struktur, třeba i výtvarných nebo hudebních.

Není lepší být ohlupován nežli infikován

Řeč je řečí, a ne změtí zvuků či grafických útvarů, když zahrnuje smysl či význam. Když se svět řeči stává řečí světa. Když se řečí dotud nejasná skutečnost staví do světla, a tak se stává světem. Když něco pravíme, ať použijeme pojmy nebo obrazy, ať mluvíme v matematických formulích nebo v metaforách, vnášíme do skutečnosti světlo. Nebo spíš necháváme přijít ke slovu původ všeho ve světle.

Pravda, v níž se odvážím něco pravit, vyžaduje něco jiného než schopnost utlouct druhého tvrdými argumenty. Jde spíš o to být v tom, co pravím, takový, jaký jsem. Zahrnout sebe, v individuálním i sociálním smyslu, do řečeného. Přiznat deiktickou funkcí řeči, tedy to, že vyjadřuje mé a naše stanovisko v prostorovém a časovém, ale i emocionálním smyslu.

S takovou a takovou zkušeností, po té či oné úvaze, s nějakým nebo jiným osobním nasazením v prostoru komunikace mohu něco tvrdit, pokud to, co sděluji, není příliš tvrdé, a proto nestravitelné. Pak sotva mohu vznášet univerzální nárok.

Taková pravda není absolutní, tedy ode všeho odpoutaná. Bude relativní, protože bude projevem relace. Projevem možná komplikovaného spletence vztahů mluvícího, naslouchajícího a řečeného.

Ponechám si kritické smýšlení, když na mě z displejů televizorů a počítačů mluví chytré hlavy. Mohou se mýlit stejně jako se často mýlím já. Mohou lhát, mohou si lhát do kapsy, stejně tak jako já někdy, doufám že ne často, lžu, a je mi to pak trapné. Nebuďme ovce a nepokládejme za své pastýře potenciální vlky.

Nemáme jinou možnost než mezi tím vším, co se do nás horem dolem cpe a co nás mate svou rozporností, si poradit pomocí toho útvaru, který nosíme na konci svého krku. Není tak jednoznačné, co je lepší, zda být infikován nebo ohlupován.

Nemoci se nikdo nevyhneme, každý nakonec na nějakou nemoc, na některou z ianua mortis, některou z bran smrti, zemřeme. Kéž bychom si co nejdéle do toho osudového průchodu zachovali zdravou mysl.