Současná vláda byla zvolena také proto, že slibovala zabránit demontáži právního státu ve prospěch oligarchických zájmů. Čekali bychom tedy, že se po svém jmenování pustí do práce a bryskně schválí zákony, které současným i budoucím oligarchům zamezí, byť jen pomyslet na „únos státu“ do spárů soukromých zájmů.

Žádný bouřlivý příliv protikorupční legislativy se však dosud nekoná. Vláda zatím projednala jen zákon o ochraně oznamovatelů, který má už — vzhledem ke dvouleté lhůtě stanovené Evropskou komisí — téměř rok zpoždění. Zákon o regulaci lobbingu nebo novela zákona o střetu zájmů uvízly na Ministerstvu spravedlnosti nebo v Poslanecké sněmovně.

Jedinou z mála výjimek, kterou vláda dokázala schválit a za niž je ji třeba pochválit, je novela zákona o provádění mezinárodních sankcí. Dokazuje, že když vláda chce, umí důležitou legislativu připravit a schválit relativně rychle. Od předložení novely vládě do jejího vyhlášení ve sbírce zákonů uběhly přibližně tři měsíce — i když je třeba poznamenat, že ke schválení ve Sněmovně stačilo první čtení.

Výmluvy, proč protikorupční legislativa vázne

Proč se příprava ostatních protikorupčních zákonů nedaří stejně rychle? Politici zmiňují především dva důvody. Prvním je argument, že vláda se teď musí zabývat důležitější agendou jako je energetická krize, válka na Ukrajině, případně české předsednictví Rady Evropské unie.

I když lze pochopit, že řešení těchto problémů kabinet Petra Fialy (ODS) plně zaměstnává, nelze se ubránit dojmu, že argumentace se až příliš podobá výmluvám, které slýcháme posledních dvacet let. Na protikorupční zákony totiž, zdá se, není vhodný čas nikdy.

Korupce oslabuje důvěryhodnost politiky i politiků samotných. Kdy jindy než v době krize a narůstající nejistoty by se měli právě politici snažit posilovat důvěru společnosti v demokratický systém? Navíc se v současné situaci, kdy demokratický svět čelí otevřeným i skrytým hrozbám autoritářských režimů, ukazuje, že transparentnost, funkční pravidla a akceschopné instituce jsou důležité nejen v protikorupčním, ale též v bezpečnostním a ekonomickém kontextu.

Stačí se podívat, jaké obtíže mají státy Evropské unie, včetně České republiky, s dodržováním protiruských sankcí. V této souvislosti není od věci se vážně zabývat problematikou vlastnictví společností důležitých pro kritickou infrastrukturu nebo spolků a uskupení záměrně šířících dezinformace.

Druhý argument či spíše výmluva, kterou v souvislosti s laxním přístupem k protikorupční agendě slýcháme od některých politických představitelů, zní, že žádný zákon nás korupce nezbaví, pravidla budou dodržovat stejně jen poctiví a podvodníci je vždy obejdou.

Příkladem tohoto způsobu uvažování je Miroslav Kalousek (TOP 09), bývalý ministr financí ve vládách Mirka Topolánka a Petra Nečase (oba ODS), který ve svém rozhořčení nad salámy v Jihlavě, které při senátní kampani rozdávalo hnutí ANO Andreje Babiše, vyzval na Twitteru ke zrušení rovnou celého Úřadu pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí pro jeho údajnou zbytečnost.

Bývalý politik zároveň neopomněl doplnit, že v případě, kdy lze regulaci obejít, je lepší ji rovnou zrušit. Co by se v takovém případě stalo s férovostí politické soutěže, když v politice působí subjekt s vazbami na holding s ohromným finančním i mediálním kapitálem, raději nechci domýšlet.

Protikorupční legislativa jako nutné minimum morálky

Všem, kteří smýšlejí podobně jako pan Kalousek, je proto třeba zdůraznit: protikorupční zákony jistě neudělají z vlků beránky, není však také žádný důvod pro zpochybňování jejich potřebnosti.

Zákony jsou důležité už jen proto, že nastavují základní úroveň „slušného chování“. Chyby v pravidlech nejsou důvodem pro zrušení pravidel samých, ale pro diskusi nad tím, jak je napravit. Také by bylo dobré, kdyby politici vybavili protikorupční úřady dostatečnými kompetencemi i kapacitami, a nezaváděli je jako „bezzubé“ instituce. V neposlední řadě je třeba zmínit roli politické kultury, na jejíž úrovni mají politici lví podíl.

V tomto smyslu by například velmi pomohlo, kdyby se přestalo diskutovat, jestli má člověk, v jehož kanceláři právě proběhla policejní prohlídka — natož trestně stíhaná osoba — zastávat důležitou politickou funkci. Zcela určitě nemá. Tuto otázku však nemají vyjasněnou jak opoziční strany, tak strany vládní koalice.

Pokud politici zpochybňují vlastní schopnost tvořit efektivní a kvalitní zákony a v podstatě i schopnost společnosti tyto zákony dodržovat, otevírají dveře — nejen — do politiky různým kariéristům, šmelinářům a populistům, pro které jsou zákony džungle vždy nejvýhodnější.

Jeden takový téměř před rokem vládu opustil. Nepřivolávejme jej relativizováním důležitosti protikorupční legislativy zpátky.