Léčba Uberem
Jiří HlavenkaPředběžné opatření proti provozování sdílené taxislužby Uber v Brně vyvolalo velkou pozornost. Nejedná se však o žádné zpátečnické a zbytečně restriktivní rozhodnutí, upozorňuje Jiří Hlavenka.
Předběžné opatření proti provozování Uberu v Brně je docela důležité a zaslouží si pozornost. Upřesněme si, co se vlastně stalo: „Magistrát v Brně zakázal Uber!“ Nikoli. Magistrát nic nezakázal — to krajský soud vydal předběžné opatření. Velký rozdíl: nejde o nějaké „svévolné“ rozhodnutí úředníků nebo rady města, ale o rozhodnutí soudu. Předběžné opatření dále není finální rozsudek: vlastní soud, ve kterém se může a zřejmě bude Uber bránit, se teprve bude konat. Předběžné opatření pouze nepovoluje Uberu provozovat službu, dokud ji neuvede do souladu s platnými zákony.
Ve sporu příznivců a odpůrců Uberu mají obě strany argumenty, které nejsou nesmyslné — věc skutečně není jednoznačná. Dá se říci, že za validní lze označit jak argumenty příznivců, tak odpůrců Uberu. Příznivci Uberu říkají: jde o omezení svobody podnikání, o zákaz služby, která je pro občany výhodná (jednoduchá, není potřeba hotových peněz, je levnější, funguje dobře...), je moderní a odpovídá době a technologiím, zákaz znamená lpění na naprosto obstarožním zákonu, který nevyhovuje době.
Odpůrci Uberu říkají: můžeme jistě diskutovat, zda je zákon skvělý, nebo ne, ale Uber jej porušuje, zatímco (licencovaní) taxikáři jej musí dodržovat, jinak dostanou flastr. Vidíme tu nerovné podmínky pro soutěžitele na trhu — jedni musí dodržovat zákona a druzí ne? Zákazníci nesou u Uberu riziko, kterého si nejsou ani vědomi, a služba též představuje vyhýbání se placení daní.
O licencovaných taxikářích si můžeme myslet cokoli nelichotivého, avšak pokud Uber říká, že „není taxislužba, ale spolujízda“, lže a podvádí. Spolujízda je, když jedu z Bystrce do Husovic do práce nebo za manželkou, rozhodnu se, že cestou někoho svezu a svou nabídku zveřejním. Nic takového Uber není — a to, že možná malinké procento řidičů (a ještě menší promile celkových jízd) tomuto popisu vyhovuje, na tom nic nemění. Jde o výjimky, které potvrzují pravidlo. Uber tvrdí něco jiného než to, co je, s průhledným záměrem zakrýt, že porušuje zákony a jiná platná pravidla (která musí dodržovat ostatní). Uber dále samozřejmě nepatří do „sdílené ekonomiky“ — tou by byla nefalšovaná spolujízda. Uber je jen taxislužba provozovaná nadnárodní korporací, tvářící se, že není taxislužba.
Uber porušuje zákony či místní vyhlášky. Toto je dle mého naprosto nesporné, bez ohledu na to, jak dlouho a úspěšně bude hrát kličkovanou „my nejsme taxislužba, my jsme spolujízda“. „Ale ty zákony jsou špatné a zastaralé!“ Ano, jsou — některé z nich a v některých svých formulacích. Některé zákony a předpisy upravující činnost taxislužeb skutečně patří do minulého století. Detailní místopis v době interaktivních navigačních map skutečně není moc potřebný. Taxametr v dnešní době GPS navigačních aplikací je spíše přítěží než přínosem a podvodům (že vás drožkář vezme dvakrát delší cestou) moc nebrání.
Nicméně u dalších pravidel pro taxislužbu už to neplatí — mezi užitečné pravidlo rozhodně počítám pojištění proti vzniklým škodám. Pak je zde samozřejmě otázka placení daní, kterému se „převlečená spolujízda“ může vyhýbat. Představme si existenci zákona, který je bez všech pochyb zhovadilý, škůdcovský a odporující jakési „vyšší spravedlnosti“ či „vyššímu právu“. (Ilustrativní příklad, ne docela vhodný: zákaz zpěvu na veřejnosti). Je správné jej dodržovat, protože jde přece o zákon? Nebo je naopak v pořádku jej porušovat? Já myslím, že platí druhá odpověď. Jenomže zákony a vyhlášky pro taxislužbu do této kategorie nespadají. Přestože jde často o nepříliš obratné a možná dnes zastaralé regulace, nelze je označit jako zákony zhovadilé a jdoucí proti vyššímu právu. Jakkoli tedy argumentaci s odkazem na zastaralé a nevyhovující zákony rozumím, nepovažuji ji za dostatečně silnou.
Přizpůsobme obě strany
Nemám vůbec pochybnost v jedné věci. Až se budu chtít za pět až deset let nechat dopravit z A do B individuální dopravou, poklikám něco na mobilu, nasednu, dojedu, vystoupím a odejdu. Dopředu známá a akceptovaná cena, žádné taxametry, žádné chrastění drobnými, kvalitní řidič prošlý sítem uživatelských zkušeností. Služby jako je Uber, Lyft, Liftago a další vyléčí současné taxislužby z dnešní obskurnosti a přinutí státy i města redefinovat zákony a pravidla pro taxislužby tak, aby bylo vyžadováno jen to, co je skutečně nezbytné. Aby moderní formy taxislužeb mohly fungovat, ale aby současně platily daně a nevystavovaly zákazníky rizikům, kterých si ani nejsou vědomi.
Současná situace vlastně představuje přechodný stav, ve kterém se to staré bourá a nové ještě není postaveno. (Tak nějak to platí pro celou dnešní dobu, nemyslíte?) Naprosto neberu Uberu právo to zkoušet, bourat a disruptovat trhy, měnit zažitá pravidla hry, ale právě tak naprosto neberu právo státům a městům se této disrupci bránit, protože porušuje současná pravidla a v některých ohledech je škodlivá.
V citovaném brněnském případu (myslím, že časem bude následovat i Praha a že se různé dočasné zákazy Uberu budou ve světě docela množit — mimochodem už dnes je služba zakázaná v asi deseti procentech měst, ve kterých začala působit) podle mě padlo správné rozhodnutí a souhlasím v tomto nejen s názorem soudu, ale i brněnského magistrátu.
Současně by však bylo dobré říci druhou část věty (která už — mám pocit — nezazněla): pojďme společně najít cestu, jak by Uber coby služba inovativní a zákazníkům dobře sloužící mohl v Brně i jinde působit za podmínek, které nejsou zbytečně diskriminační a buzerační. A najděme ji jak úpravou pravidel fungování Uberu (šlo to v řadě měst, půjde to i tady, Uber umí uhnout), tak i úpravou místních zákonů a vyhlášek, které už neodpovídají době a ničemu neslouží.