Zastoupení Evropské komise v České republice, Informační kancelář Evropského parlamentu a think-tank EUROPEUM pořádají ve středu 25. října v rámci svého debatního cyklu Café Evropa diskusi s názvem „Sdílená ekonomika — jak by měly vypadat služby 21. století?“ Téma je to velmi aktuální a má potenciálně dalekosáhlé společenské důsledky, a proto je třeba ocenit, že bylo pro cyklus vybráno.

Bližší pohled na složení panelu ovšem bohužel veškeré naděje na zevrubnou a kritickou debatu této zásadní problematiky hned zase zklame. Organizátoři se totiž rozhodli pozvat jako hosty šéfa české a slovenské pobočky firmy Uber Tomáše Peťovského a bývalého vládního koordinátora pro digitální agendu Tomáše Prouzu. Tento výběr je z mnoha důvodů nešťastný a není jasné, jaké cíle má plnit.

Za pochybné se dá považovat již samo rozhodnutí dát pod záštitou veřejných institucí, a tudíž za veřejné peníze, prostor firmě, u níž je dobře doloženo, že se jedná o ztrátový byznysový model dotovaný americkým rizikovým kapitálem, kvůli čemuž její cenová politika vzbuzuje podezření z cenového dumpingu; která je proslulá masivními daňovými optimalizacemi, díky nimž neplatí vůbec žádné daně v zemích, kde se jízdy uskutečnily; dáváním rukou pryč od toho, že řada jejích řidičů nejen u nás nedodržuje platnou legislativu; sexismem ve vnitřním fungování a cynickým chováním vedení firmy ke svým řidičům; softwarovými manipulacemi za účelem vyhýbání se úředním kontrolám, což všechno na mnoha místech — naposledy v říjnu 2017 v Londýně — již vedlo k jejímu zákazu. I samy spolupořádající evropské instituce si přitom kupříkladu boj s daňovými optimalizacemi nadnárodních gigantů vytyčily jako jeden ze svých aktuálně nejdůležitějších cílů.

Není jasné, k čemu jinému může její zástupce využít prostor na debatě než k reklamě pro tento pochybný způsob podnikání. Že by rozkryl něco z kontroverzních souvislostí fungování firmy, se dá očekávat stěží. V českém prostředí přitom operují jiné dopravní služby využívající digitální platformy, které zdaleka takto problematické nejsou. Proč nebyli radši pozváni jejich zástupci? Je očividné, že jejich byznysový model je solidnější, a mají proto k budoucí podobě služeb zprostředkovávaných digitálními platformami mnohem víc co říct. Dalo by se ale i oprávněně žádat, aby prostor nedostávala vůbec žádná konkrétní firma, nýbrž odborník či odbornice, kteří by dokázali kriticky popsat způsob fungování těchto platforem včetně jejich stinných stránek. Nabízel by se například kolektiv autorů, kteří zpracovali k dané tematice studii pro Úřad vlády.

Když už opravdu prostor musel dostat Uber, pak je naprosto nedostatečnou protiváhou, pokud vedle jeho zástupce zasedne v panelu člověk, který se otevřeně postavil na stranu tohoto byznysu, ale neváhal tuto svou lobbistickou aktivitu zaštítit svou v tom okamžiku již dávno neaktuální veřejnou funkcí vládního koordinátora pro digitální agendu. Nejpozději po účasti v této nátlakové akci Tomáš Prouza ztratil právo vyjadřovat se jako nestranný odborník či arbitr veřejného zájmu — jenže v pozvánce na debatu je opětovným uvedením dřívější funkce bez upozornění na jeho aktivity, které následovaly potom, právě takto prezentován. Klíčové by bylo vědět, jakou funkci zastává nyní, to se ale bohužel z pozvánky na akci nedozvíme. Stejně tak záhadou zůstává, proč byl pozván on a ne koordinátor stávající. Nebo proč nebyli jako protiváha Uberu pozváni zástupci tradičních taxislužeb nebo odborů.

Řeklo by se, že to je jen jedna debata a že přece zase o tolik nejde. Jenže ono jde. Nástup zakázkové ekonomiky — jak zní správný název pro to, co bývá zavádějícím způsobem nazýváno ekonomika sdílení — otevírá celou řadu principiálních otázek: má potenciál proměnit to, jak budeme žít a pracovat, kdo o tom bude rozhodovat a kdo na tom bude jakými praktikami vydělávat. A čím dál tím více se ukazuje, že dost možná nepůjde jen o proměnu k lepšímu.

Fenomén zřejmě promění povahu práce, od stálých a jistých zaměstnaneckých úvazků k jednorázovým drobným zakázkám, při kterých bude veškeré riziko nést jejich vykonavatel a zadavatel žádné; posune hranice mezi volnočasovou aktivitou a podnikáním a mezi amatérstvím a kvalifikovanou činností; otevírá otázky po spravedlivém zdanění a udržitelnosti sociálních systémů nebo vůbec po možnostech smysluplné regulace nadnárodních digitálních koncernů, které začínají být z hlediska své hodnoty, s tím související moci a také toho, jak důležitou infrastrukturu dávají k dispozici, důležitější a mocnější než státy.

Dá se proto považovat za skandální, že se ve středu v Praze pod hlavičkou veřejných institucí povede takto směrem ke korporátním zájmům vychýlená debata. Od evropských institucí by se přitom naopak očekávalo, že do naší stále velmi volnotržně a technooptimisticky laděné debaty přinesou některé z kritických impulsů z mnohem pokročilejších zahraničních debat. Zda organizátory ke složení debaty, jaké je, vedla spíše neschopnost alespoň základně se před koncipováním akce zorientovat v tématu a relevantních aktérech, či zda se záměrně z jakýchkoli důvodů snaží protežovat nekritický pohled na věc prostřednictvím složení panelu, dost dobře nelze říct. A to ani na základě reakcí pořadatelů na kritiku řady lidí jak na zdi facebookové události, tak z jejich odpovědi na stížnosti e-mailovou formou.

Obě evropské instituce nezareagovaly v podstatě na žádný konkrétní bod stížnosti, jak jsou uvedeny i v tomto textu, odvolávaly se pouze na korektiv, který údajně vznikne tím, že do publika může přijít kdokoli, či podaly chabé vysvětlení, že oba pozvaní k tématu zkrátka „mají co říct“. Spolupořádající institut EUROPEUM na stížnost pro jistotu nezareagoval vůbec.

V každém jednotlivém případě, byť by se mohl zdát sebemalichernější, je potřeba apelovat na to, aby takto závažná témata nebyla na veřejnosti pojednávána jednostranně, zejména pokud se u této jedné strany jedná o zájmy korporátní. Každá dílčí debata utváří to, jak o problému přemýšlíme, jaké jeho dimenze považujeme za důležité a na jaká řešení jsme schopni přijít.

Všechny pořádající instituce v tomto případě naprosto selhaly v tom vytvořit prostor na mnohostrannou, kritickou debatu, což je primárním posláním, které by měly za veřejné peníze sledovat. A co je možná ještě horší: adekvátně nezareagovaly ani v okamžiku, kdy na toto své pochybení byly upozorněny. Nedokázaly si složení panelu totiž ani věrohodně obhájit, ani ho korigovat.