Na svém manifestačním mítinku Konec levné práce v září tohoto roku přišly odbory nejen s požadavkem na zvyšování mezd, jako v letech předchozích, ale nově si nárokují také plošné snížení pracovní doby o půl hodiny denně bez odpovídajícího krácení mzdy. Připojují se tak ke stále četnějším hlasům všude po Evropě, které jsou přesvědčeny o tom, že čas je ve vyjednávání mezi zaměstnanci a zaměstnavateli podobně důležitou měnou jako peníze, protože to je teprve příznivá souhra obou veličin, která ovlivňuje kvalitu života pracujících.

Zkrátka: i čas je konfliktní politická kategorie, byť dosud jako taková spíše opomíjená. Je to ale nasnadě - na co jsou člověku slušné peníze, když nemá dostatek volného času na věci, které ho těší, ať už jde o rodinu, přátele nebo koníčky. Debata to samozřejmě není zcela nová, i naše stávající standardní osmihodinová pracovní doba byla svého času zkrácením delší pracovní doby, v mezičase ale jako by se už skoro zapomnělo, že to rozhodně nemusí být konečná.

Odbory mají řadu silných argumentů

Argumentů, které na své straně odbory pro takovou změnu mají, je nepřeberné množství. Mimo již nastíněného apelu na zvýšení kvality života pracujících se kupříkladu v zahraniční praxi ukazuje, že kratší pracovní doba může, poněkud kontraintuitivně, vést k tomu, že lidé práce zvládnou více či ji odvedou kvalitněji. To proto, že jsou odpočatější a také motivovaní k tomu pracovat bez větších průtahů.

To se neprojevuje jen na úrovni jednotlivých podniků, ale i celých národních hospodářství. Existuje souvislost mezi délkou pracovní doby a ekonomickou prosperitou a obecně platí, že země s kratší délkou práce jsou na tom ekonomicky lépe.

Nejde samozřejmě jen o důsledek toho, že by jejich pracující byli díky většímu množství volného času v práci svěžejší. Celkově většinou tyto země disponují ekonomikami, které místo na velký objem levné, nízkokvalifikované práce sází na méně vysoce kvalifikované drahé práce podpořené špičkovými technologiemi. Zkracování pracovní doby je tak ve specificky českém případě také jedním z prostředků, jak přechod na takovou záhodnou podobu našeho hospodářství vyvolat.

Modelů, jakými lze pracovní dobu zkracovat, je celá řada. Byť se české odbory pro tento okamžik již pro jeden konkrétní rozhodly, určitě se vyplatí zabývat se dalšími možnými — ať již pro brzkou přípravu dalších celoplošných požadavků či například pro inspiraci, co je nad rámec centrálního zákonného řešení možné vyjednat kolektivně.

Základní osy, které nám napomohou přemýšlení o různých možnostech strukturovat, jsou tyto: je záhodné usilovat o zkrácení pracovní doby centrálně a jednotně, nezávisle na různých individuálních potřebách pracujících, nebo preferujeme v rámci stanoveného koridoru individuální řešení? Má jít o zkrácení pracovní doby trvalé či dočasné a jak budou v druhém případě nastaveny podmínky pohybu mezi různými modely?

Hovoříme o zkracování denní pracovní doby či usilujeme o to vydobýt si další celý den v týdnu volný? Nebo nám jde o snížení jejího objemu za ještě delší časové období, než je týden, například tedy o zkrácení celoroční pracovní doby prodloužením zákonné dovolené či zavedením možnosti vzít si v případě potřeby delší volno? Má takové delší volno být alespoň zčásti placené či neplacené? Bude možné si ho vzít pouze na předem stanovené, kontrolované účely?