Zatímco ve Velké Británii probíhaly předčasné volby, které vynesly na místo premiéra Borise Johnsona a jeho brexitový plán, vypravily jsme se s historičkou Evou Hahnovou do Aachen.

Mnohokrát jsem jela do Anglie autobusem, párkrát autem, a vždy ve mně zůstalo poté, co člověk přejede celé Německo a přiblíží se k belgickým hranicím, nesplněné přání. Způsobují to směrovky k místům, které znám z literatury, starých kronik, divadla a našeho českého dějepisu. Mohuč, Trevír, Koblenc, Cáchy (pomíjím Mnichov nebo Řezno, přes ty se nejede). A také Antverpy a Bruggy, Flandry a pověsti o Enšpíglovi.

Po až nelidsky rovné dálnici je to ale otravná cesta, a protože člověk spěchá, aby stihl objednaný trajekt, nikdy se nezastaví a do těch měst neodbočí. Ale vždy znovu si to slibuje: až pojedu příště, až budou delší dny, určitě se zastavím, pokaždé v jednom tom starém slavném městě.

Do Trevíru, správně Trieru, mě před dvěma lety přivedl Karel Marx, kterému v tomto jeho rodišti uspořádali výstavu a umístili sochu, kterou dodali Číňané. To ovšem nebylo při cestě do Anglie, ale na návštěvě u české historičky Evy Hahnové, která v tom kraji dnes žije.

Trier aneb Trevír je úplně římský, jeho středověká podoba je proložena římskými pozůstatky zcela viditelně. Dokonce římská Konstantinova bazilika byla přeměněna na protestantský kostel. V Trieru to člověku připomíná Lucemburky, biskup Balduin měl prsty ve sňatku Jana, syna císaře Jindřicha, s Eliškou Přemyslovnou. Píše se o tom ve Zbraslavské kronice a když to, co Eliška urazila na svém koni mimochodníku, projede člověk autem, úplně se mu sevřou útroby z té dálky.

Jak byla tenkrát už Evropa velká, a přitom dostatečně malá na to, aby se takové sňatky mohly vyjednat a uskutečnit. Průvod táhl a všude turnaje a hostiny a minnesängři a také loupeživé tlupy a přepadání. Jak dlouho to z Prahy jeli?

Tady je západ

Letos v adventu jsme byly v Aachen (české ekvivalenty místních jmen postrádají opodstatnění, cožpak je Cáchy snazší vyslovit než Aachen?). Nebudu město popisovat, to si nakonec každý může přečíst v průvodcích, vánoční trh byl obrovský, zabral obě velká náměstí, před radnicí i před katedrálou. Nebylo na něm nic špatného ani nevkusného, jen těch stánků a lidí bylo trochu moc. Člověk by rád viděl slavný dóm z většího odstupu a na volnějším prostranství.

Radnice je obrovská a vypadá goticky, ale prošla složitým stavebním vývojem, také vyhořela, regotizována byla v 19. století. Jen uvnitř ve velkém korunovačním sále jsou vidět zbytky původního zdiva. Uvnitř je všechno takříkajíc „říšské“, Francká říše, kterou na římských základech dovedl k vrcholu Karel Veliký, měla právě zde svůj politický střed. Tady se král a císař usadil u teplých pramenů (jak blahodárně musela teplá slaná voda působit na rány věčně potlučených a posekaných rytířů!), zde si vybudoval falc.

A na tuto říši navázala prvotní podoba Evropské unie. Takhle to drželo pohromadě, arabské boje byly u Poitières zažehnány, byzantský císař se choval blahosklonně, Avaři zahnáni zpátky do stepi. Císař si mohl koupat bolavé klouby v teplé minerální vodě, budovat sídlo, bylo dosaženo vrcholu.

Na radnici se připomíná panevropská myšlenka (starší než Evropská unie) i její vyznamenané hlavy. První v řadě je Richard Coudehove-Calergi, jehož tatínek diplomat si do západočeských Poběžovic přivezl z Japonska manželku. Jejich děti vyrůstaly na zámku v dnes zapadlém pohraničním městečku, otec Heinrich brzy zemřel (je tam na hřbitově pochován) a japonská matka Mitsuko s pomocí domácích učitelů různých jazyků a národností děti (celkem šest) vychovala. Dozvíme se o tom na zámku v Horšovském Týně.

Richard a jeho sourozenci o svůj domov v Poběžovicích přišli — a Poběžovice, když přišly o jejich přítomnost a kulturu, upadly do provinciálního zapomnění. Richard, který byl v kontaktu s československým prezidentem Benešem, byl neochvějným propagátorem panevropské myšlenky. Přitom však neunikl různým imponujícím vzorům: například docela obdivoval Mussoliniho. Vůbec ale nebyl antisemita a evropskému obyvatelstvu předpovídal úplné promíšení i s africkými a asijskými rasami.

Této jeho představy dnes na internetu zneužívají různí konspirátoři dokazujíce, že takto měla Evropa zaniknout. Je to nesmysl, říkáme si, jednak to k Evropě od antiky patří a jednak proč by Richard „Mister Europa“ něco takového chtěl?

Richard Coudenhove Calergi byl oceněn Cenou Karla Velikého v roce 1950 (později ji dostal i Winston Churchill, Konrad Adenauer, Francois Miterrand i Helmut Kohl a také Václav Havel, Donald Tusk a Angela Merkelová i Emanuel Macron.) Jak z výčtu vyplývá (připomeňme i dva papeže, Jana Pavla II. a Františka), že jde o cenu pro vysoce postavené muže (kromě Angely Merkelové je mezi oceněnými ještě pravicová politička Simone Veilová, litevská prezidentka Dalia Gybauskaité a holandská abdikovavší královna, princezna Beatrix). Cenu uděluje a sponzoruje město Aachen a očividně patří mocným tohoto světa.

↗

Katedrála, která nese i české stopy. Foto Wiki Commons

Úchvatným zážitkem je katedrála, vysoký oktogon doplněný vznosným chórem a několika postranními kaplemi. Vlastně to ani není moc velký kostel, třeba ve srovnání s tím v Trieru, ale je nesmírně tajemný. Podle ravennského vzoru je celý vyzdoben mozaikou. Na ochozu v oktogonu stojí mramorový, železnými sponami pospojovaný trůn, prostý vší nádhery (na jeho boku se dokonce zachovala vyrytá kresba hracího pole pro stolní hru, kterou tam vyryl zřejmě při přepravě mramorových plátů někdo, kdo nevěděl, co bude smontováno). Osmihran vytažený do výšky několika pater a vysoký chór nutí člověka dívat se nahoru, až se s ním všechno zatočí.

Ano, západ Evropy je tady — a jistě k němu patříme, je tu řada českých stop, ostatně náš Karel IV. byl v dómu také korunován. Teprve tady si člověk uvědomí, jak náš kostel sv. Karla Velikého a Panny Marie v Praze na Karlově je postaven podle aachenského vzoru. Podobná je i legenda o smlouvě s ďáblem před dokončením smělého díla. A u nás máme také krásnou fiktivní podobiznu Karla Velikého, od Mistra Theodorika na Karlštejně.

Franská říše, jejímž byl Karel Veliký završitelem (brzy po jeho smrti se rozpadla) se křesťansky rozšiřovala bojem. Barbaři a odbojníci byli podrobeni násilím a teprve pak případně integrováni. Dnešní Evropa však musí fungovat jinak.

Britové nás v tom nechali

Během adventního víkendu, kdy jsme usilovně v Aachen myslely na Evropu, v Británii dali voliči ve volbách najevo své pochybnosti o ní. Jedna z nejmocnějších evropských zemí se rozhodla z unie vystoupit. Nedělejme si iluze — evropské záležitosti se budou odteď utvářet jinak a nikdo, ani Boris Johnson, nemůžou vědět, jak.

Cestou domů se bavíme o tom, že evropskému východu ten západní model, opřený o odkaz Karla Velikého, také ve všem nevyhovuje. Východ Evropy nechce být jen takovým připojeným územím, ale součástí koncepce, jíž bude spoluautorem.

Zkoušíme si současné potentáty obléci do středověkých kostýmů, posadit jim na hlavy koruny, zahalit je do kožešin, navěsit na ně šperky, do rukou jim dát meče a rozsadit je kolem stolu v hodovní místnosti, jejíž zteřelý strop hrozí, že každou chvíli spadne (jako to bylo na hostině Rudolfa Habsburského). Borise Johnsona nápadně výstředního chování, elegantního šviháka Macrona, nadšeného španělského dobyvatele, soupeřícího v bezprostřednosti s italským obchodníkem, polského vojvodu s postavou skřítka a chytrou a unavenou německou kancléřku s dánským a pobaltským fraucimorem po boku. Ale kde je uherský král a rumunský král a bulharský car obklopený popy? A v byzantském kruhu hodnostářů, kde je Řek?

V Aachen člověk vidí, že Evropská unie má původ na úplném západě Evropy. Je to impozantní, sebevědomý, bohatý model. Ale není celý. Jako když v informačním centru při turistické prezentaci ukazují stavební vývoj katedrály na různých řezech architekturou a v některých fázích stavba končí prázdnem a dál nevede. A Evropa — i v hranicích dnešní politicky sjednocené EU — není jednolité území. Skutečně dobrá správa, složená z majordomů, jak se dočítáme o správě Franské říše, musí najít spravedlivější model než doposud. Ostatně Franská říše se nedlouho poté, co Karla Velikého pohřbili v katedrále a uložili jeho ostatky do zlatého relikviáře, rozpadla.

A ještě jeden pocit z Aachen: člověk cítí, že patří sem, k západním dějinám, ke zdejší zkušenosti, estetice, k logice uspořádání. Jsme v tom doma — gotické radnice a katedrály, urbanismus, založený na trzích, řemeslnické a kramářské uličky, hradby. Ale není to všechno, tak bychom se s tím západním modelem, při vší úctě k němu, neměli spokojit.

Když jsme za svitu měsíce dorazily domů, dozvěděly jsme se, že Britové nás v tom nechali.