Cesta do Aachen
Alena ZemančíkováVe městě Aachen člověk vidí, že Evropská unie má původ na úplném západě Evropy. Je to impozantní, sebevědomý, bohatý model. Ale není celý.
Zatímco ve Velké Británii probíhaly předčasné volby, které vynesly na místo premiéra Borise Johnsona a jeho brexitový plán, vypravily jsme se s historičkou Evou Hahnovou do Aachen.
Mnohokrát jsem jela do Anglie autobusem, párkrát autem, a vždy ve mně zůstalo poté, co člověk přejede celé Německo a přiblíží se k belgickým hranicím, nesplněné přání. Způsobují to směrovky k místům, které znám z literatury, starých kronik, divadla a našeho českého dějepisu. Mohuč, Trevír, Koblenc, Cáchy (pomíjím Mnichov nebo Řezno, přes ty se nejede). A také Antverpy a Bruggy, Flandry a pověsti o Enšpíglovi.
Po až nelidsky rovné dálnici je to ale otravná cesta, a protože člověk spěchá, aby stihl objednaný trajekt, nikdy se nezastaví a do těch měst neodbočí. Ale vždy znovu si to slibuje: až pojedu příště, až budou delší dny, určitě se zastavím, pokaždé v jednom tom starém slavném městě.
Do Trevíru, správně Trieru, mě před dvěma lety přivedl Karel Marx, kterému v tomto jeho rodišti uspořádali výstavu a umístili sochu, kterou dodali Číňané. To ovšem nebylo při cestě do Anglie, ale na návštěvě u české historičky Evy Hahnové, která v tom kraji dnes žije.
Trier aneb Trevír je úplně římský, jeho středověká podoba je proložena římskými pozůstatky zcela viditelně. Dokonce římská Konstantinova bazilika byla přeměněna na protestantský kostel. V Trieru to člověku připomíná Lucemburky, biskup Balduin měl prsty ve sňatku Jana, syna císaře Jindřicha, s Eliškou Přemyslovnou. Píše se o tom ve Zbraslavské kronice a když to, co Eliška urazila na svém koni mimochodníku, projede člověk autem, úplně se mu sevřou útroby z té dálky.
Jak byla tenkrát už Evropa velká, a přitom dostatečně malá na to, aby se takové sňatky mohly vyjednat a uskutečnit. Průvod táhl a všude turnaje a hostiny a minnesängři a také loupeživé tlupy a přepadání. Jak dlouho to z Prahy jeli?
Tady je západ
Oproti tomu mne Aachen v českém textu -- a navíc textu v dobré češtině -- trochu děsí. Konvence, podle které používáme české zeměpisné názvy, event. české transkripce (onehdá jsem četl článek, ve kterém psal kdosi o Kievu), má docela smysl. Jména Zhořelec, Řezno, Saská Kamenice nebo Florencie mohu plnohodnotně užívat jen tehdy, když vím, že jde v němčině o Görlitz, Regensburg, Chemnitz nebo o italskou Firenzu. Korektní alternativou by bylo používání zeměpisných jmen podle jazyka země, ve které leží -- jen bude potíž s těmi vícejazyčnými zeměmi a spornými místy: Bolzano, Bozen nebo Balsan? a s transkripcemi.
Takhle, pokud umím jen český, vím, že hrobka Karla Velikého je v Cáchách a umím to najít na mapě. A když se budu chtít domluvit s někým z Quebecku, prostě si budu muset zjistit, proč mluví o nějakém Charlemange a Aix-la-Chapelle. Nebo, že se Marx narodil v Trevíru, ale pro francouze v Trevés, pro Itala v Treviri a pokud chcema najít jméno, na kterém se shodneme, nezbude nám než Augusta Treverorum.
Co mě na vyprávění Aleny Zemančíkové ale spíše zarazilo, nebylo ani tak, že místo českého jména "Cáchy" použila místní (tedy originální) označení Aachen.
Nýbrž to, že napsala "Cesta do Aachen". Což mi přišlo - z hlediska češtiny - nemálo cizorodé. A jako mnohem přirozenější bych pociťoval větu "Cesta do Aachenu". Stejně jako bychom napsali "Cesta do New Yorku", a nikoli "Cesta do New York".
V češtině se často hádáme o to, zda různé místní názvy skloňovat jako plurál nebo singulár: Chornice, Libice, Jemnice, Tršnice... Ani rodáci a lokálpatrioti nebývají zajedno. Mí němečtí příbuzní z Malé Hané, když mluvili česky, tak jméno Chornice (něm. Kornitz) používali zásadně v jednotném čísle. Když jsem to pak použil při řeči s nějakým občanem Chornice českého mateřského jazyka, omlátil mi o hlavu, že správně není ta Chornice, ale ty Chornice.
To obce jako Kornice nebo Chotovice/plurál/ a naopak Cerekvice /singulár/ nepotkalo.
Proč neskloňovat Aachen, když už něčím vadí Cáchy, nechápu. Dala bych přednost Cáchám, už proto, že to ke správnému skloňování vede i ty, kteří by u té německé podoby propadli bezradnosti.
Čili v počeštěné verzi by se to pak muselo skloňovat jako "Aachenů". Tedy: Cesta do Aachenů. Stejně tak jako dejme tomu "Cesta do Karlových Varů".
Přeju krásné svátky.
Aachen je neutrum, tedy v češtině nesklonné.
Hezké svátky
K té češtině: První republika nebránila Němkám, aby svá příjmení nepřechylovaly. V tom byla situace stejná jako za monarchie.
Podle mne se čeština nemusela s ničím vypořádávat. Tedy s ničím novým a převratným. Když si Češky vyprávěly, že si daly šít blůzku u Schusterové, dotyčná je pravděpodobně nežalovala, že jí przní jméno. Neboli v běžných situacích /ale i třeba v překladech z cizojazyčné literatury/ se ženská jména přechylovala prostě proto, že to bylo v intencích jazykového citu, ne že to někdo nařizoval. Asi byste našel výjimky, ale o to mi nešlo.
S těmi Němkami a nejen Němkami za 1. republiky mi jde o opačný případ. Ty české mluvčí si prostě podle situovanosti promluvy volily, nejméně v Praze a západních Čechách by nejčastěji šily u Šusterky, pokud to byla prestižní švadlena, pak u Frau Schuster.
Schusterová, to je tak pro úřední hlášení.
Popravdě řečeno, když se mi někdo představí jako Ema Smetana, beru to jako svého druhu informaci o osobě mluvčí. Resp. musím vynaložit určité úsilí, abych to tak nebral. Ale tvrzení, že se zhroutí čeština, když dovolíme, aby se ženy rozhodovaly, zda své jméno chtějí uvádět v přechýlené či nepřechýlené verzi, považuji vzhledem k dějinným zkušenostem našeho jazyka za tragikomické.
Signatury jsou většinou s krátkým "a", ale existují i výjimky.
Potíž s Castrum Regina je, že zaniklo a legie podle něj na konci svého pobytu v Raecii a Noricu pojmenovaly tábor u Weltenburgu. Regen je nejspíš poprvé doložena ve zkomolenině, kterou dnes historici interpretují jako "Slované od Regen/Řezné" (podle Güntera Sowy). Nový, středověký život města začínal v době, kdy bylo osídlení oblasti přinejmenším značně smíšené.