Cesta do Aachen

Alena Zemančíková

Ve městě Aachen člověk vidí, že Evropská unie má původ na úplném západě Evropy. Je to impozantní, sebevědomý, bohatý model. Ale není celý.

Zatímco ve Velké Británii probíhaly předčasné volby, které vynesly na místo premiéra Borise Johnsona a jeho brexitový plán, vypravily jsme se s historičkou Evou Hahnovou do Aachen.

Mnohokrát jsem jela do Anglie autobusem, párkrát autem, a vždy ve mně zůstalo poté, co člověk přejede celé Německo a přiblíží se k belgickým hranicím, nesplněné přání. Způsobují to směrovky k místům, které znám z literatury, starých kronik, divadla a našeho českého dějepisu. Mohuč, Trevír, Koblenc, Cáchy (pomíjím Mnichov nebo Řezno, přes ty se nejede). A také Antverpy a Bruggy, Flandry a pověsti o Enšpíglovi.

Po až nelidsky rovné dálnici je to ale otravná cesta, a protože člověk spěchá, aby stihl objednaný trajekt, nikdy se nezastaví a do těch měst neodbočí. Ale vždy znovu si to slibuje: až pojedu příště, až budou delší dny, určitě se zastavím, pokaždé v jednom tom starém slavném městě.

Do Trevíru, správně Trieru, mě před dvěma lety přivedl Karel Marx, kterému v tomto jeho rodišti uspořádali výstavu a umístili sochu, kterou dodali Číňané. To ovšem nebylo při cestě do Anglie, ale na návštěvě u české historičky Evy Hahnové, která v tom kraji dnes žije.

Trier aneb Trevír je úplně římský, jeho středověká podoba je proložena římskými pozůstatky zcela viditelně. Dokonce římská Konstantinova bazilika byla přeměněna na protestantský kostel. V Trieru to člověku připomíná Lucemburky, biskup Balduin měl prsty ve sňatku Jana, syna císaře Jindřicha, s Eliškou Přemyslovnou. Píše se o tom ve Zbraslavské kronice a když to, co Eliška urazila na svém koni mimochodníku, projede člověk autem, úplně se mu sevřou útroby z té dálky.

Jak byla tenkrát už Evropa velká, a přitom dostatečně malá na to, aby se takové sňatky mohly vyjednat a uskutečnit. Průvod táhl a všude turnaje a hostiny a minnesängři a také loupeživé tlupy a přepadání. Jak dlouho to z Prahy jeli?

Tady je západ

Letos v adventu jsme byly v Aachen (české ekvivalenty místních jmen postrádají opodstatnění, cožpak je Cáchy snazší vyslovit než Aachen?). Nebudu město popisovat, to si nakonec každý může přečíst v průvodcích, vánoční trh byl obrovský, zabral obě velká náměstí, před radnicí i před katedrálou. Nebylo na něm nic špatného ani nevkusného, jen těch stánků a lidí bylo trochu moc. Člověk by rád viděl slavný dóm z většího odstupu a na volnějším prostranství.

Radnice je obrovská a vypadá goticky, ale prošla složitým stavebním vývojem, také vyhořela, regotizována byla v 19. století. Jen uvnitř ve velkém korunovačním sále jsou vidět zbytky původního zdiva. Uvnitř je všechno takříkajíc „říšské“, Francká říše, kterou na římských základech dovedl k vrcholu Karel Veliký, měla právě zde svůj politický střed. Tady se král a císař usadil u teplých pramenů (jak blahodárně musela teplá slaná voda působit na rány věčně potlučených a posekaných rytířů!), zde si vybudoval falc.

A na tuto říši navázala prvotní podoba Evropské unie. Takhle to drželo pohromadě, arabské boje byly u Poitières zažehnány, byzantský císař se choval blahosklonně, Avaři zahnáni zpátky do stepi. Císař si mohl koupat bolavé klouby v teplé minerální vodě, budovat sídlo, bylo dosaženo vrcholu.

Na radnici se připomíná panevropská myšlenka (starší než Evropská unie) i její vyznamenané hlavy. První v řadě je Richard Coudehove-Calergi, jehož tatínek diplomat si do západočeských Poběžovic přivezl z Japonska manželku. Jejich děti vyrůstaly na zámku v dnes zapadlém pohraničním městečku, otec Heinrich brzy zemřel (je tam na hřbitově pochován) a japonská matka Mitsuko s pomocí domácích učitelů různých jazyků a národností děti (celkem šest) vychovala. Dozvíme se o tom na zámku v Horšovském Týně.

Richard a jeho sourozenci o svůj domov v Poběžovicích přišli — a Poběžovice, když přišly o jejich přítomnost a kulturu, upadly do provinciálního zapomnění. Richard, který byl v kontaktu s československým prezidentem Benešem, byl neochvějným propagátorem panevropské myšlenky. Přitom však neunikl různým imponujícím vzorům: například docela obdivoval Mussoliniho. Vůbec ale nebyl antisemita a evropskému obyvatelstvu předpovídal úplné promíšení i s africkými a asijskými rasami.

Této jeho představy dnes na internetu zneužívají různí konspirátoři dokazujíce, že takto měla Evropa zaniknout. Je to nesmysl, říkáme si, jednak to k Evropě od antiky patří a jednak proč by Richard „Mister Europa“ něco takového chtěl?

Richard Coudenhove Calergi byl oceněn Cenou Karla Velikého v roce 1950 (později ji dostal i Winston Churchill, Konrad Adenauer, Francois Miterrand i Helmut Kohl a také Václav Havel, Donald Tusk a Angela Merkelová i Emanuel Macron.) Jak z výčtu vyplývá (připomeňme i dva papeže, Jana Pavla II. a Františka), že jde o cenu pro vysoce postavené muže (kromě Angely Merkelové je mezi oceněnými ještě pravicová politička Simone Veilová, litevská prezidentka Dalia Gybauskaité a holandská abdikovavší královna, princezna Beatrix). Cenu uděluje a sponzoruje město Aachen a očividně patří mocným tohoto světa.

Katedrála, která nese i české stopy. Foto Wiki Commons

Úchvatným zážitkem je katedrála, vysoký oktogon doplněný vznosným chórem a několika postranními kaplemi. Vlastně to ani není moc velký kostel, třeba ve srovnání s tím v Trieru, ale je nesmírně tajemný. Podle ravennského vzoru je celý vyzdoben mozaikou. Na ochozu v oktogonu stojí mramorový, železnými sponami pospojovaný trůn, prostý vší nádhery (na jeho boku se dokonce zachovala vyrytá kresba hracího pole pro stolní hru, kterou tam vyryl zřejmě při přepravě mramorových plátů někdo, kdo nevěděl, co bude smontováno). Osmihran vytažený do výšky několika pater a vysoký chór nutí člověka dívat se nahoru, až se s ním všechno zatočí.

Ano, západ Evropy je tady — a jistě k němu patříme, je tu řada českých stop, ostatně náš Karel IV. byl v dómu také korunován. Teprve tady si člověk uvědomí, jak náš kostel sv. Karla Velikého a Panny Marie v Praze na Karlově je postaven podle aachenského vzoru. Podobná je i legenda o smlouvě s ďáblem před dokončením smělého díla. A u nás máme také krásnou fiktivní podobiznu Karla Velikého, od Mistra Theodorika na Karlštejně.

Franská říše, jejímž byl Karel Veliký završitelem (brzy po jeho smrti se rozpadla) se křesťansky rozšiřovala bojem. Barbaři a odbojníci byli podrobeni násilím a teprve pak případně integrováni. Dnešní Evropa však musí fungovat jinak.

Britové nás v tom nechali

Během adventního víkendu, kdy jsme usilovně v Aachen myslely na Evropu, v Británii dali voliči ve volbách najevo své pochybnosti o ní. Jedna z nejmocnějších evropských zemí se rozhodla z unie vystoupit. Nedělejme si iluze — evropské záležitosti se budou odteď utvářet jinak a nikdo, ani Boris Johnson, nemůžou vědět, jak.

Cestou domů se bavíme o tom, že evropskému východu ten západní model, opřený o odkaz Karla Velikého, také ve všem nevyhovuje. Východ Evropy nechce být jen takovým připojeným územím, ale součástí koncepce, jíž bude spoluautorem.

Zkoušíme si současné potentáty obléci do středověkých kostýmů, posadit jim na hlavy koruny, zahalit je do kožešin, navěsit na ně šperky, do rukou jim dát meče a rozsadit je kolem stolu v hodovní místnosti, jejíž zteřelý strop hrozí, že každou chvíli spadne (jako to bylo na hostině Rudolfa Habsburského). Borise Johnsona nápadně výstředního chování, elegantního šviháka Macrona, nadšeného španělského dobyvatele, soupeřícího v bezprostřednosti s italským obchodníkem, polského vojvodu s postavou skřítka a chytrou a unavenou německou kancléřku s dánským a pobaltským fraucimorem po boku. Ale kde je uherský král a rumunský král a bulharský car obklopený popy? A v byzantském kruhu hodnostářů, kde je Řek?

V Aachen člověk vidí, že Evropská unie má původ na úplném západě Evropy. Je to impozantní, sebevědomý, bohatý model. Ale není celý. Jako když v informačním centru při turistické prezentaci ukazují stavební vývoj katedrály na různých řezech architekturou a v některých fázích stavba končí prázdnem a dál nevede. A Evropa — i v hranicích dnešní politicky sjednocené EU — není jednolité území. Skutečně dobrá správa, složená z majordomů, jak se dočítáme o správě Franské říše, musí najít spravedlivější model než doposud. Ostatně Franská říše se nedlouho poté, co Karla Velikého pohřbili v katedrále a uložili jeho ostatky do zlatého relikviáře, rozpadla.

A ještě jeden pocit z Aachen: člověk cítí, že patří sem, k západním dějinám, ke zdejší zkušenosti, estetice, k logice uspořádání. Jsme v tom doma — gotické radnice a katedrály, urbanismus, založený na trzích, řemeslnické a kramářské uličky, hradby. Ale není to všechno, tak bychom se s tím západním modelem, při vší úctě k němu, neměli spokojit.

Když jsme za svitu měsíce dorazily domů, dozvěděly jsme se, že Britové nás v tom nechali.

    Diskuse (15 příspěvků)
    MP
    Martin Profant
    December 23, 2019 v 11.47
    Co se vyslovuje líp?
    Nedávno jsem poslouchal v televizi, jak zničíme češtinu, když si bude jakási moderátorka říkat Ema Smetana místo Smetanová. Přišlo mi to komické, čeština se s tím uměla vypořádat před sto lety, proč nezvládla ženská jména bez přechylování dnes?
    Oproti tomu mne Aachen v českém textu -- a navíc textu v dobré češtině -- trochu děsí. Konvence, podle které používáme české zeměpisné názvy, event. české transkripce (onehdá jsem četl článek, ve kterém psal kdosi o Kievu), má docela smysl. Jména Zhořelec, Řezno, Saská Kamenice nebo Florencie mohu plnohodnotně užívat jen tehdy, když vím, že jde v němčině o Görlitz, Regensburg, Chemnitz nebo o italskou Firenzu. Korektní alternativou by bylo používání zeměpisných jmen podle jazyka země, ve které leží -- jen bude potíž s těmi vícejazyčnými zeměmi a spornými místy: Bolzano, Bozen nebo Balsan? a s transkripcemi.

    Takhle, pokud umím jen český, vím, že hrobka Karla Velikého je v Cáchách a umím to najít na mapě. A když se budu chtít domluvit s někým z Quebecku, prostě si budu muset zjistit, proč mluví o nějakém Charlemange a Aix-la-Chapelle. Nebo, že se Marx narodil v Trevíru, ale pro francouze v Trevés, pro Itala v Treviri a pokud chcema najít jméno, na kterém se shodneme, nezbude nám než Augusta Treverorum.

    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    December 23, 2019 v 13.11
    Musím přiznat, že už jsem žil nějaký čas v Německu, než jsem přišel na to, že Ďešťový Hrad (německy Regensburg) a (česky vyslovované) Řezno je jedno a totéž město. Takže ono je to s těmi názvy někdy opravdu hodně zapeklité.

    Co mě na vyprávění Aleny Zemančíkové ale spíše zarazilo, nebylo ani tak, že místo českého jména "Cáchy" použila místní (tedy originální) označení Aachen.

    Nýbrž to, že napsala "Cesta do Aachen". Což mi přišlo - z hlediska češtiny - nemálo cizorodé. A jako mnohem přirozenější bych pociťoval větu "Cesta do Aachenu". Stejně jako bychom napsali "Cesta do New Yorku", a nikoli "Cesta do New York".
    JK
    Jindřich Kalous, důchodce
    December 23, 2019 v 18.18
    Josefu Poláčkovi
    Původně jsem se chtěl zeptat, jestli se slovo Aachen i v němčině nechová jako plurál, jak by třeba někomu mohla naznačovat koncovka -en, ale teď koukám, že ve slovníku je to označeno jako neutrum a skloňování je v jednotném čísle.

    V češtině se často hádáme o to, zda různé místní názvy skloňovat jako plurál nebo singulár: Chornice, Libice, Jemnice, Tršnice... Ani rodáci a lokálpatrioti nebývají zajedno. Mí němečtí příbuzní z Malé Hané, když mluvili česky, tak jméno Chornice (něm. Kornitz) používali zásadně v jednotném čísle. Když jsem to pak použil při řeči s nějakým občanem Chornice českého mateřského jazyka, omlátil mi o hlavu, že správně není ta Chornice, ale ty Chornice.
    HZ
    Helena Zemanová, dálný východ od Prahy
    December 23, 2019 v 21.55
    Zmatení v Chornicích
    bude nejspíš souviset s tím, že se v nich obyvatelé úplně vyměnili a ti noví nemají tradici, o kterou by se mohli opřít.
    To obce jako Kornice nebo Chotovice/plurál/ a naopak Cerekvice /singulár/ nepotkalo.
    Proč neskloňovat Aachen, když už něčím vadí Cáchy, nechápu. Dala bych přednost Cáchám, už proto, že to ke správnému skloňování vede i ty, kteří by u té německé podoby propadli bezradnosti.
    HZ
    Helena Zemanová, dálný východ od Prahy
    December 23, 2019 v 22.20
    Otázka na pana Profanta:
    Jak se čeština před sto lety vypořádala s nepřechylováním?
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    December 24, 2019 v 11.43
    Pan Kalous: ano, pocitově jsem měl také sklon k tomu chápat ten název jako pomnožný. A celkem vzato co se historického původu týče by to i mohlo souhlasit: původ tohoto městského názvu sice není zcela jistý, ale podle převládající teorie vznikl z římského místního názvu "Aquae Granni", čili "Vody (léčivé) Granna (boha)".

    Čili v počeštěné verzi by se to pak muselo skloňovat jako "Aachenů". Tedy: Cesta do Aachenů. Stejně tak jako dejme tomu "Cesta do Karlových Varů".
    MP
    Martin Profant
    December 24, 2019 v 14.33
    Heleně Zemanové
    Jednoduše .-) Prostě u Němek, žen ze smíšeného manželství a některých, co chtěly, nechávala nepřechýlený "mužský" tvar. Nevím, jestli existovala nějaká oficiální norma pro přídavná jména přivlastńovací, ale zjevně to fungovalo.
    MP
    Martin Profant
    December 24, 2019 v 14.37
    Dodatek
    Problematickou výjimku představovala Zdenka Braunerová, která trvala na tom, že chce být Zdenka Braunerova. Když s cejchem, ať jasné, komu patří.

    Přeju krásné svátky.
    MP
    Martin Profant
    December 24, 2019 v 14.44
    Josefu Poláčkovi
    Řezno se jmenuje podle Řezná, poněmčeně Regen. Takže Deštný hrad se sice nabízí, ale český, resp. slovanský název a ten německý jsou doslovné překlady.

    Aachen je neutrum, tedy v češtině nesklonné.

    Hezké svátky
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    December 25, 2019 v 8.59
    Když už cestujete do Aachen, nezapomeňte se podívat také do Bonn.
    + Další komentáře