Je to rozhodně pozitivní příspěvek k sebereflexi českého nacionalismu, který byl zejména po 2. světové válce pro další vývoj tehdejšího státu na našem území klíčový. Jen velmi málo autorů se nebojí alespoň zmínit to, že nacionalismus byl a je rovněž závažným problémem Čechů.

Autor článku se však drží zpátky, když popisuje český nacionalismus jako "částečně spravedlivý" fenomén na konci 2. světové války. Obávám se, že český nacionalismus ve smyslu antiněmectví je v moderním českém národě již v samém počátku jeho konstituce, český národ byl utvořen v jasné opozici proti němectví. Přitom německé národovectví a vlastenectví tu bylo dříve než německý nacionalismus (narozdíl od češství). Připomeňme, že se čeští obrozenci (zpočátku paradoxně jazykově především němečtí) shlédli v německém jazykovém romantismu a odtud převzali důraz na jazyk místo vztahu ke kultuře, zemi, státu. Paradoxně oba zakladatelé Sokola (Tirsch a Fügner) byli čeští Němci. Ke konci století již sokolové a mladočeši pořvávali: „Kommt her, deutsches Gesindel, ich erschlage euch!“ Ale již v roce 1850 prohlásila třeba Božena Němcová, že „Němci by měli být vyhnáni za hranice, aby se nemohli obohacovat na úkor Čechů“. To znamená, že český antiněmecký nacionalismus byl v českém národním obrození a vznikajícím českém moderním národu již v době, kdy Hitler byl teprve batoletem.

Ale právě a jedině tudy, tedy cestou pojmenování a překonání českého nacionalismu, cesta k budoucnosti vede. Ještě jednou díky autorovi za odvahu, v českém prostředí v této oblasti za naprosto nesamozřejmou.

Obávám se, že všeobecně v českých podmínkách rozšířené tvrzení, že "Německý nacionalismus potřeboval eliminovat české etnikum prý zaříznuté do těla národa" a zejména mýtus o snaze o vyhlazení českého etnika jsou především konstrukty českého nacionalismu. Kromě období druhé světové války, kde se snaha o vysídlení NĚKTERÝCH Čechů objevily pouze jako určitý exces, je snaha o úplném vyhlazení Čechů Němci spíše velkou českou pohádkou. Němci ve skutečnosti považovali Čechy za etnikum, které bude přirozeně časem germanizováno a za 2. světové války byli přesvědčeni, že jsou více germanizovatelní než Holanďané. Z kulturních důvodů. Přitom holandština je v podstatě je samostatným jazykem jen maximálně dvě stovky let a formálně je srovnatelná s německým nářečím z oblasti dolního Německa. Od toho se odvíjel rovněž přístup k Čechům během Protektorátu. Byl zde relativní klid ze dvou důvodů. Češi byli podřídiví a Němci je potřebovali jako pracovní sílu do zbrojovek. Koneckonců dle rasových teorií byl český genofond plně srovnatelný s bavorským, což platí dodnes.

Na podporu Vašeho názoru: Odlišně od Moravy, kde se Moravané a Němci dohodli už v roce 1905 na Moravském vyrovnání (Mährischer Ausgleich), český sněm byl po volbách roku 1908 česko-německými tahanicemi, vzájemnými naschvály a bojkotem OBOU stran natolik ochromen, až Království začal hrozit finanční krach, takže v roce 1913 musel byl rozpuštěn.

Nicméně český obrozenecký nacionalismus byl dle mého soudu reakcí na germanizaci, která doprovázela pobělohorskou rekatolizaci. Nebo se domníváte, že i ta germanizace byla mýtus?

Tím druhým postem ovšem pícháte do vosího hnízda... Čím máte podloženo toto?
"... zejména mýtus o snaze o vyhlazení českého etnika jsou především konstrukty českého nacionalismu. Kromě období druhé světové války, kde se snaha o vysídlení NĚKTERÝCH Čechů objevily pouze jako určitý exces, je snaha o úplném vyhlazení Čechů Němci spíše velkou českou pohádkou..."

Ano, přesně to se v českých dějinách nezdůrazňuje, že Morava dokázala v podstatě v roce 1905 ústavně národnostní problém vyřešit, zatímco Čechy nikoli.

Pokud jde o představy o řešení české otázky za Třetí říše, a nelze opomenout, že v německých dějinách byl celý nacismus excesem a slepou uličkou, předkládám následující podklady:

Reinhard Heydrich jako zastupující říšský protektor nastínil
technické detaily zacházení s Čechy v tajném proslovu k vysokým funkcionářům NSDAP dne 2. 10. 1941 v Černínském paláci v Praze. Podle něj existují různé skupiny: „jedni mají dobrou rasu a dobré smýšlení, tady je to úplně jednoduché, ty můžeme poněmčit. Pak tu máme jejich protipól: vadná rasa a vadné smýšlení. Tyhle lidi musím dostat pryč. Na východě je místa dost. Uprostřed pak zůstává středová vrstva, kterou musím podrobit důkladným zkouškám. V této vrstvě jsou dobře smýšlející lidé vadné rasy a vadně smýšlející lidi dobré rasy. U dobře smýšlejících lidí vadné rasy – tak tady to bude pravděpodobně třeba udělat tak, že budou nasazeni někde v říši nebo tak nějak a bude postaráno o to, aby už neměli děti, protože v tomto prostoru si je dále pěstovat nechceme… Pak zbývají vadně smýšlející lidé dobré rasy. To jsou ti nejnebezpečnější, neboť to je elita s dobrou rasou. U části vadně smýšlejících lidí dobré rasy bude zbývat jediné, že se totiž pokusíme je usídlit v říši, v čistě německém prostředí, poněmčit je a názorově je vychovat anebo, když to nepůjde, s konečnou platností je postavit ke zdi“. Tento pasus bývá českými historiky zdůrazňován, většinou se však již nezmiňují o tom, že Heydrich ve svém projevu též prohlásil: „Ale nenaštvat! Vždyť je to všechno jen teoreticky!“ [The Speech of the Reich Protector Reinhard Heydrich on the Elimination of the Czech Nation].

Pozdější vývoj plánů v roce 1944: Karl Hermann Frank se ve svém projevu o říšské politice v Čechách v Karlově Studánce zmínil o Češích a zacházení s nimi takto: „Je jisté, že protektorát – pokud nedojde k mimořádným událostem – bude zachován do konce války i po ní ve svých dnešních hranicích… Diskuse o rozčlenění českomoravského prostoru, ať jsou vedeny z jakékoli strany, jsou politicky chybné a musejí přestat… Český národ patřící k západním Slovanům neleží pouze v německém politickém, nýbrž i v německém národním prostoru. Tato poloha zapovídá politickou samostatnost. Neschopnost Čechů se natrvalo státně organizovat je osud tohoto prostoru… Původně existoval velký rasový rozdíl mezi germánskými Němci a slovanskými Čechy. Tisíciletá příslušnost Čechů ke staré říši nebo ke státům vedených Němci určila a rozsáhle změnila nejen politickou a sociální, nýbrž také rasovou strukturu českého národa. Od počátku probíhalo v českomoravském prostoru mísení česko–německé krve, česká knížata si brala ženy z německých šlechtických rodů… Výsledkem tisíciletého dějinného procesu je rozsáhlé rasové sblížení obou národů… Vzdálený cílem nacionálně socialistické říšské politiky v Čechách a na Moravě je směřování ke znovuzískání půdy a na ní sídlících lidí pro němectví a říšskou ideu. K tomu existují dvě možnosti. Buď (A) úplné vysídlení Čechů z Čech a Moravy mimo říši, nebo (B) ponechání většiny Čechů a Čechách a na Moravě při současném použití rozmanitých metod sloužících k asimilaci a přenárodnění podle x-letého plánu. Přitom se mohou sledovat tři základní linie: (1) přenárodnění rasově vhodných, tedy podle krve nám vítaným Čechů, (2) vysídlení rasově nepřijatelných (v originále „nestravitelných“) Čechů a všech destruktivních elementů z řad říši nepřátelské inteligence, (3) znovuosídlení prázdného prostoru čerstvou německou krví. Ad A: Totální vysídlení 7,2 milionů Čechů nepovažuji za proveditelné, protože (a) není k dispozici vhodný prostor, kde by mohli být nově usídleni, (b) nejsou k dispozici Němci, kteří by prázdný prostor zaplnili, (c) vysoce civilizované, hospodářsky a z dopravně technického hlediska nanejvýš citlivé srdce Evropy nesnese narušení své funkce a vakuum, (d) na desetiletí dopředu jsou zde lidé říšským kapitálem a my v nové říši nemůžeme postrádat sedm milionů Čechů, (e) šokující účinek takové evakuace na ostatní národy je nežádoucí“ [Brandes 1999, Küpper, Frank, K. H. 1944].

A to zmiňuji ty nejradikálnější představitele - Heydricha a K. H. Franka (jediného nacisty v řadách SdP před Mnichovem).

Každopádně žádné úplné vyhlazení a můžeme jen spekulovat, jak by se k české otázce Němci postavili v případě vyhrané války třeba v roce 1942 nebo v případě dohody se západními mocnostmi po odstranění Hitlera na konci války.

Děkuji.

Můžete tyto plány ještě prosím srovnat s plány a skutečnou praxí nacistů vůči Lužickým Srbům?

nacistická praxe vůči Lužickým Srbům mi není známa. Ale je potřeba říci, že kultura Lužických Srbů nezanikla a přežila do 21. století. A to i přesto, že Lužičtí Srbové nemají zemskou autonomii od třicetileté války, kdežto Čechy a Morava měly nepřetržitě své zemské sněmy a úřady do roku 1918. "Sudetskou" identitu našich Němců vnímám opět jako nacistický exces v opozici proti čechoslovakismu, identita německy mluvících obyvatel Čech byla vždy zemsky česká, na Moravě moravská. V tomto případě bych se zániku české identity neobával, jen by nebyla tak slovanská nebo vůbec slovanská. I (zejména v jazykově smíšených oblastech) Moravy byla jednotná moravská identita bez ohledu na jazyk. Vedle jazykového romantismu, kterým se inspirovali čeští obrozenci, tu vždy byla nenacionální alternativa, jen ve 20. století výrazně potlačena.

Pokud jde o pojetí rekatolizace a pobělohorského vývoje v Čechách a na Moravě po roce 1620, tak jej nelze ztotožňovat s germanizací. To si myslím již dostatečně vyvrátil Josef Pekař. Opět, obávám se, obrozenecký mýtus.

Děkuji. Jsem potomek smíšené rodiny a část mých předků pocházela z olomouckého jazykového ostrova, přičemž vstupovali do smíšených manželství. V jejich rodinách se mluvilo česky jako německy a řekl bych, že více je spojovaly sociální podmínky selského stavu a římskokatolické vyznání než národnost nebo jazyk. Takže možná neumím formulovat tak jako Vy, ale myslím, že jste obecně vyjádřil to, co se u nás na konkrétních příbězích traduje v rodové paměti.

Pokud jde o pobělohorskou germanizaci, já ji přece s rekatolizací neztotožňuji. Já jsem napsal, že ji doprovázela. Možná to nebyl ani záměr (nebo aspoň ne hlavní), ale výsledkem bylo potlačení českého jazyka, v některých oblastech až téměř na hranici zániku. Vždyť kolik jenom slov museli obrozenci nově vytvořit...

to, co popisuji, koresponduje se zkušeností mých předků z česky i německy mluvících rodin na jižní Moravě. Ve vyprávění mé prababčicky ("staré babičky") se střídaly české a německé básničky či říkadla a potom mě ještě učila píseň Jsem Moravan... Její maminka byla (spíše) z německy mluvící, tatínek z česky mluvící rodiny.

Omlouvám se za nepřesnou interpretaci vašich slov. To možné doprovázení germanizací mohla být potřeba jednotného úředního jazyka, kterým se přirozeně s osvícenskou centralizací, rozvojem vědy a vzdělání v průběhu 17. století stávala němčina. Čeština po roce 1620 ztratila část politické podpory. Ale je dost dobře možné, že ke germanizaci by došlo i tehdy, pokud by se žádné stavovské povstání v letech 1618-1621 nekonalo. Koneckonců z hlediska jazykového (a národního z pohledu 19. a 20. století) byli čeští stavové více jazykově němečtí než katolická prohabsburská strana.