Nic než národ

Jiří Pehe

Ve veřejné debatě se poslední dobou probouzí pozapomenutý fenomén nacionalismu, oživený zcela zmatenou debatou o „národních zájmech“. Těm však v dnešních poměrech nikdo ohánějící se tímto pojmem vlastně pořádně nerozumí, upozorňuje Jiří Pehe.

V posledních letech u nás v reakci na matoucí trendy globalizace a masovou migraci ožil na politické scéně i v částech veřejnosti nacionalismus. Což o to, nacionalistické tendence můžeme pozorovat i v západní Evropě a v USA, ale vesměs mají charakter obrany proti konkrétním jevům, jako je masová migrace, odliv pracovních míst v tradičních průmyslových odvětvích do levnějších destinací nebo problémy s evropskou integrací.

Většina politiků, i na Západě, kteří populisticky využívají úzkost částí společnosti z nových jevů, přitom slibuje návrat do jakýchsi „zlatých časů“ někde v minulosti. Jak už upozornil ve své nejnovější knize „Tyranie: Dvacet lekcí z dvacátého století“ známý americký historik Timothy Snyder, žádné takové časy ovšem nikdy neexistovaly. Báchorka o návratu do „zlatých časů“ je jen vějička pro voliče neznalé historie.

Některé dnešní velmoci samozřejmě mohou být zasaženy jistou vlnou nostalgie po svém kdysi nezpochybnitelném mocenském statusu. Ale zase jde jen o iluze. Kupříkladu Velká Británie už nikdy nebude tím, čím byla na vrcholu koloniální éry, a Spojené státy už nikdy nezažijí padesátá léta, v nichž měly v důsledku 2. světové války výsadní mocenské postavení a zažívaly nebývalou ekonomickou prosperitu.

Český klídek a pohodička

V českém případě jsou nostalgické obraty k minulosti ještě o poznání více absurdní, protože je vzhledem k dějinám země opravdu jen málo toho, na co by se mohlo po právu nostalgicky vzpomínat. Dokonce ani mytizovaná první republika nebyla žádným „zlatým věkem“. Byl to stát sice relativně demokratický, ale trpěl značnými ekonomickými nerovnostmi i spory „Prahy“ s národnostními menšinami, které nakonec přispěly k jeho konci.

Národ je u nás chápán jako obranné společenství hodnot, jež však reálně neexistují. Jediný společný jmenovatel je jakási sdílená touha po klídku a phodičce, který si nenecháme narušovat cizáky. Repro DR

Český nacionalismus má navíc ve srovnání s novými projevy nacionalismu na Západě další zvláštní rys, který lze pěkně vystihnout slovem „národnictví“. Jsou to snahy idealizovat si „národ“, ale národ nikoliv chápaný občansky jako na Západě, ale pojímaný ještě stále v herderovském smyslu v tradicích 19. století jako idealizované společenství krve, kultury a jazyka.

Národ v tomto smyslu je u nás jakési obranné společenství společných „hodnot“, které nás má chránit před vnějším světem. Tyto „hodnoty“ přitom nejsou, protože ani nemohou být (vzhledem k tomu, že reálně neexistují), jasně definovány, ačkoliv se všichni tváří, že je znají. Náš nacionalismus, pojímaný jako národnictví, je tak svým způsobem komický: mluví se sice o tom, že to či ono je „české“ (a proto i hezké), ale pro různé lidi to znamená různé věci, takže nikdo přesně neví, co se v podobě apelů na národ vzývá.

Jediný společný jmenovatel, který lze národnickým pojetím národa jak takž při značné míře zevšeobecnění spojit, je jakási sdílená touha po „klidu“ a „pohodě“ (klídku a pohodičce), které si nenecháme, pokud možno ničím narušovat, zejména ne cizáky. To se dá v případě malého národa, který se stával opakovaně obětí mocnějších, do jisté míry pochopit, ale v současné České republice to má občas až tragikomické rysy, když jsme kupříkladu svědky nostalgie jistých částí populace po „klidných“ a přehledných časech normalizace.

Specifikem novodobého „češství“, které se k oživenému národnictví váže, je, že je to po staletích konfrontace s jinými národnostmi na stejném teritoriu jakási „zbytková“ kategorie. Rakousko-Uhersko byla multietnická a multinárodní monarchie a Československo se původně vynořilo jako samostatný stát v podobě jakéhosi mikrokosmu této národnostně pestrobarevné monarchie.

Poztrácené národnosti

Jenže během 20. století Češi všechny ostatní národnosti a národy, s nimiž sdíleli území Československa, vinou jiných i vlastní „poztráceli“. Postupně zmizeli Němci, většina Židů i „českých“ Romů, polská menšina a nakonec i Slováci a menšina maďarská. Češi jsou po rozpadu Československa ve svém českém státě v podstatě sami, ale protože po staletí svůj obraz vnímali v zrcadlech jiných národů, s nimiž sdíleli společný prostor, panuje najednou velká míra zmatku, co „češství“ vlastně je.

Navzdory rostoucí komunitě lidí, kteří v posledních desetiletích přišli do České republiky z jiných zemí za prací, není se novodobé „češství“ nadále schopno definovat aktivně, občansky, ale pouze defenzivně, zbytkově. Jako to, co zbylo po rozpadu již dříve etnicky postupně ochuzovaného Československa.

A s touto mlhavou představou národa nyní u nás pracují naši novodobí nacionalisté. Místo toho, abychom se po sto letech oklešťování a postupného uzavírání otevřeli světu a budovali občanský národ, když nám k tomu Evropská unie i obecně příznivá mezinárodní situace dávají příležitost, hledají čeští nacionalisté způsoby, jak zabetonovat to, co z češství po sto letech mrzačení zbylo, nejen „ideově“, ale i prakticky: utužováním pravidel imigrace, odporem k EU či výzvami k obraně země před jevy, které u nás známe jen z televize.

Tento nástup národnictví se odehrává v prostředí širší a naprosto zmatené diskuse o „národních zájmech“. Zmatené proto, že i pojem „národní zájmy“ je u nás infikován nejasnostmi ohledně toho, co je moderní národ a co je „národní“ stát v éře globalizace.

Slyšíme tak například, že slovo „národ“ by prý mělo být zakotveno přímo v ústavě. Co na tom, že by to bylo jen smutné potvrzení skutečnosti, že si nevíme v nových demokratických poměrech — stvrzovaných příslušností k širšímu společenství demokratických zemí — rady s pojetím „národa“ v občanském slova smyslu. A že by to byl krok zpět do minulosti.

Západ Evropské unie v poslední době hledí na dění ve střední Evropě s údivem. To, jak se Česká republika hlásí (vzhledem k poměrům v Polsku a  Maďarsku nesmyslně) k visegrádské spolupráci, házejí západní politici často agresivní polský či maďarský nacionalismus, který má vlastní kořeny, do jednoho pytle s tím českým. Český „nacionalismus“ je ovšem jiný. Je to, jak už bylo řečeno, zmatené národnictví země, která zatím marně hledá svojí identitu. Je přitom jisté, že ve snění o „národě“ ve stylu 19. století ji nenalezne.

    Diskuse (61 příspěvků)
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    June 12, 2017 v 11.40
    Budovat občanský národ?
    Ve své kritické analýze našeho národního maločešství má J. Pehe dozajista pravdu; otázka je ovšem, co se tomuto českému zápecnickému národovectví nabízí jako pozitivní alternativa.

    Pehe uvádí, že se nemá jednat o nějaký obranný spolek vůči rušivým vlivům zvnějšku, nýbrž o nějaký aktivní projekt "budování občanského národa", což prý nám umožňuje jak Evropská unie, tak i vůbec současná mezinárodní konstelace.

    Jenže, v čem konkrétně má vlastně spočívat toto "budování občanského národa"? Kromě toho jediného momentu, že jeho legitimním příslušníkem nemají být pouze "etničtí" Češi?

    Jaký pozitivní projekt či cíl před nás staví třeba ta Evropská unie - kromě toho, stále efektivněji (respektive stále byrokratičtěji, podle toho) organizovat neustále a nekonečně rostoucí produkci a konzum? Co pak má být na tomto "projektu" natolik přitažlivého, aby český (či jakýkoli jiný) národ dokázal vylákat z ulity jeho národovectví, aby se spojil se se všemi ostatními v jednom společném díle?

    Pokud takovýmto "společným dílem" nemá být nic jiného nežli další budování bezduchého kapitalismu, pak už je nakonec celkem jedno, jestli se tak bude dít ve formě nacionální či internacionální.
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    June 12, 2017 v 12.4
    Poslušně hlásím, pane obrlajtnant,
    že nejsem pro klid a pohodu, ale pro neklid a nepohodu!

    To bude něco nádhernýho, až spolu voba padneme za moderní občanský národ v éře globalizace... Nic než moderní národ!!! Pryč s visegrádským spolkem!!!
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    June 12, 2017 v 12.22
    Cha chááá :-)))
    "Obecně příznivá mezinárodní situace nám dává příležitost, abychom se po sto letech oklešťování konečně otevřeli světu... " cha cha cha, já se snad budu smát až do večera, pane Pehe. To se Vám fakt povedlo:-)

    No jo, když se blábolí ideologicky, vznikají neskutečně krásné vtipy.
    Eva Hájková, penzistka
    June 12, 2017 v 12.51
    "Všude pod nebeskou klenbou vládne dokonalý chaos; situace je znamenitá".
    Toto je prý autentický výrok Mao Ce-tunga. Viz
    https://cs.m.wikiquote.org/wiki/Mao_Ce-tung
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    June 12, 2017 v 12.54
    "To není jednoduchý proces ta přestavba. Není. To je proces, bych řekl, v kterým se ne každý dost vyzná a proces, do kterýho mohou vstoupit nepřátelé a vypadají přitom jako přátelé, určitou dobu..."
    PK
    Pavel Kolařík, informatik
    June 12, 2017 v 13.5
    Problém s diskusními šašky je v tom,
    že v té šaškovské poloze nikdy dlouho nevydrží. Většinou si velmi brzy šaškovskou čepici s rolničkami zase sundají, a začnou se dost agresivně dožadovat, aby byli zase bráni vážně, coby seriozní diskutéři. Jsou pak většinou také dost uraženi, když je jim nadále dáváno najevo, že jsou jenom šašci.
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    June 12, 2017 v 14.23
    Freud by byl nadšen:
    "Obecně příznivá mezinárodní situace"... No jak pro koho, že. Pro Syřany moc ne, pro multi-kulti revolucionáře zase jo.
    DU
    David Unger, psycholog
    June 12, 2017 v 17.16
    Ve smyslu konstruktivní diskuse
    se jedná od autora článku o skvělou analýzu českého národnictví a idealizace národa, včetně trvání na zastaralém jazykovém herderovském pojetí, se kterým jsou dnes občané České republiky v Evropě za exoty.

    I to ubývání menšin, nezvládnutí národnostní otázky již za 1. republiky, postupné ukrajování státu až k Jablunkovu (a může pokračovat a skončit v příkopě Pražského hradu) je důkazem, že československý koncept byl omylem od prvopočátku, zvláště, když obyvatelé Čech, Moravy a Slezska (v občanském smyslu) měli šanci být po boku rakouských Němců, Maďarů a Poláků ve střední Evropě jednoznačně mocensky dominujícími. Ale to by se nesměl český jazykový národ ryze plebejsky a bez obrozeneckých bludů, lží a podvrhů v 19. století "vydupávat ze země".

    Na otázku pana Poláčka: Je dostatečným motivem pro budování autentického českého občanského národa snaha nebýt jen německou montovnou s tak velkými rozpory v příjmech a životní úrovni vůči HDP, za což si mohou Češi sami, protože se sami konstituovali protiněmecky, protirakousky i protižidovsky ve smyslu jazykovém jako národ plebejský. Proto je s nimi jako s plebejci zacházeno, zacházeli tak s nimi Němci, Francouzi, Rusové, Britové, Poláci i Maďaři.

    Když mluvím o "autentickém občanském národě", kdy národnost je v podstatě totožná se státností, vzpomeňme si volání Slováků před rozpadem federace po "autentické federaci", kterou Češi odmítli.

    Nikomu nevnucuji svůj názor, ale protože Československo vzniklo diplomatickými kličkami a revolučně spojením 4 národů (Češi, Moravané, Slezané, Slováci) - viz zákon č. 508/1919 Sb., měli bychom usilovat o vstoupení do Evropy jako tři občanské národy na způsob Beneluxu nebo Německého spolku. Je tomu tak vzhledem k výše napsanému, že vznik Československa byl historický omyl a zkrachovalá koncepce, kterou "Praha", a to nemyslím jen toto město, ale tak, jako Jiří Pehe, stejně nezvládla.
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    June 12, 2017 v 18.22
    Zdá se mi, že pan Unger tím vlastně říká,
    že už tu ten "národ chápaný občansky" vlastně máme.
    DU
    David Unger, psycholog
    June 12, 2017 v 19.27
    Národ chápaný občansky
    jsme měli jen v Masarykových idejích, nesplněných slibech Beneše na Versailleské konferenci a de iure v současné platné ústavě (viz preambule). Jinak, bohužel, ne.
    + Další komentáře