Matěj Stropnický reagoval na otázku možné redukce počtu krajů v „předvolební superdebatě“ den před volbami. Padla před tím otázka, zda nadbytečný počet příliš malých krajů není vhodné do budoucna snížit. I komunisté totiž po jedenácti letech fungování stejného krajského modelu, který máme dnes, v roce 1960 počet krajů snížili ze třinácti na osm.

Předseda Strany zelených v této debatě den před krajskými volbami prohlásil: „Byli bychom proti zemskému uspořádání, protože by se zbytečně živily nacionalismy.“ Stropnický tímto výrokem prokázal neznalost naší i evropské historie…

Stačilo by se přitom podívat do Německa, odkud si naši zelení často berou příklad. Jak by v Západním Německu po druhé světové válce asi vypadal výrok, že obnovením spolkových zemí se budou živit nacionalismy? Nacionalismus bavorský či vestfálský? Přitom tehdy právě skončilo nacistické běsnění, které zrušilo zemský federalismus a zavedlo totalitní centralistické provincie, podobně jako se tomu stalo u nás po roce 1948 v rámci komunistické totality. Obnovením zemí v Západním Německu v roce 1945 a v bývalé NDR v roce 1990 se naopak obnovila struktura, která nacionalismům brání.

Podobně by se upevnila i státnost Československa, kdyby byla po roce 1989 obnovena samospráva se silnými zeměmi, zemskými parlamenty a vládami evropského regionálního formátu. Nikoli se závislými a nepřirozenými guberniemi typu Karlovarska a Liberecka, se kterými se občané naší republiky neztotožnili ani po 16 letech existence.

Pokud bychom zredukovali nesmyslný počet krajů ze čtrnácti na tři nebo čtyři (Čechy, Morava, Slezsko a Praha), mohli bychom navázat na dobrou tradici samosprávy Zemí Koruny české. V době, kdy byla Morava možná nejvíce autonomní, tedy ve druhé polovině 19. století a na počátku století 20., nebyl ze zemských pozic živen nacionalismus, ale bylo mu naopak ze strany zemských institucí hrdě bráněno. Boj proti nacionalismu dospěl až ke světovému úspěchu v podobě Moravského vyrovnání z roku 1905, kdy se Češi a Němci na Moravě dohodli na kompromisním řešení národnostních poměrů. To, že se podobná věc v sousedních Čechách nezdařila a Země česká byla zmítána v boji českých a německých nacionalistů až do konce světové války, ovšem neznamená, že by Čechy z obnovení zemské samosprávy nemohly dnes profitovat.

Matěj Stropnický hovoří o nacionalismech v plurálu. Pokud si myslel, že po obnovení české země by hrozilo živení českého nacionalismu, tak je jeho obava lichá. Země, která dala světu Aloise Jiráska, Jana Nerudu, Antonína Dvořáka, Berthu von Suttnerovou, Franze Kafku, Ferdinanda Porscheho, Jaroslava Seiferta, Jaroslava Heyrovského nebo Václava Havla nemá rozhodně o zdravé zemské tradice nouzi. Navíc jejich vzájemné prolínání s moravským či slezským prostředím po staletí tvořilo funkční jednotu v různosti, ještě doplněnou o rozmanitost jazykovou a náboženskou.

Podporou k návratu k dobrým tradicím zemského uspořádání by česká Strana zelených nejen potvrdila, že je opravdu otevřená do Evropy a nikoli směrem k uzavřenému centralismu východního typu, ale vyvrátila by obavy, že je v otázkách státního uspořádání nějakou další ODS, jen natřenou nazeleno.