V sobotu pochodovali Prahou. Začali mší v dómu sv. Víta, Václava a Vojtěcha, jíž předsedal kardinál Duka. Pak poobědvali na Klárově a nakonec se šik vydal přes most na Národní třídu a skončil programem u sousoší pěti národních světců na Václavském náměstí.

Dříve říkali, že je to pochod pro život. Kdo by mohl proti tomu něco namítat? Život si zaslouží podporu a respekt. Úcta k životu může být, jak ukázal Albert Schweitzer, základem humánní etiky. Dobré je pak vše, co život chrání, podporuje a rozvíjí.

Pak se téma tohoto marše ulicemi pražského centra poněkud posunulo. Je to pochod pro život a pro rodinu. Kdo by mohl něco namítat proti rodině? Většina z nás pochází z nějaké rodiny. A snad většina z nás na rodinu vzpomíná dobře, i když rodina není absolutní hodnotou a máme právo vidět i její chyby. Někteří tvoří nové rodiny a vědí, že nejsou bezchybné.

Záleží na tom, o jakou rodinu jde. Pro rodinu by se sotva pochodovalo, kdyby organizátoři a účastníci neměli na mysli konkrétní model rodiny. Lze předpokládat, že v tomto případě se pochodovalo pro rodinu patriarchální, v níž je podle Bible muž hlavou a ženě týž pramen ukládá muže poslouchat. Děti v takové rodině nemají žádné oprávněné osobní zájmy a jsou zavázány poslušností, jak se obvykle vykládá příslušné přikázání Desatera.

↗

Pochodovalo se pro rodinu, ovšem tu patriarchální, v níž je muž hlavou, žena poslouchá a děti nemají žádné oprávněné osobní zájmy. Foto Hnutí pro život

Že je taková rodina spíše než prostorem pro osobní růst a rozvoj k tvořivosti a svobodě vězením, je smutným faktem. Iniciativy státu chránící tělesnou a duševní integritu dětí se v takovém prostředí chápou jako trestuhodné zásahy v podstatě do vlastnického práva rodičů na děti. Stejně zřejmé je i to, že v prostředí autoritativní patriarchální rodiny se na dětech páchá násilí a že se toto násilí omlouvá, v poslední době na příkladu náboženského uskupení Dvanáct kmenů, jehož některé rodiny odešly z Německa do českého exilu, protože v jejich původní vlasti násilí na dětech není přípustné. U nás je stát toleruje a někteří náboženští činitelé ohajují.

V současnosti se dočítáme, že je to národní pochod. Tendence k nacionalismu, podpora národních témat a kritika témat evropských a obecně civilizačních vzbuzuje přinejmenším opatrnost a pozornost. Národ a rodina jako základní buňka národního bytí, to je téma na první pohled a poslech neškodné. Patriarchální a nacionální šovinismus jsou kroky zpět před demokratické a liberální preference a pravidla, ke kterým jsme se nesnadno dopracovali.

Nenamlouvejme si, že jde jen o pochod pro. V každém „pro“ je vždy skryto i nějaké „proti“. Výslovně se v souvislosti s tímto pochodem na Prahu, můžeme-li to tak označit, jedná o demonstraci proti potratům. Tedy proti přírodnímu procesu ukončení těhotenství po oplodnění vajíčka spermií, tedy po začátku nového života. Podle dostupných informací končí takto asi polovina všech plodů. Samovolně opustí tělo matky a ta si v některých případech ani nemusí ničeho všimnout.

V autoritativních ideologiích a systémech se s jazykem zachází nedbale. Na potřebu péče o jazyk dříve, než se věnuje péče duši a obci, upozorňoval český filosof Jan Patočka, jehož pro jeho statečnou obranu svobody prakticky zahubil jeden z totalitních systémů. Jako potrat označují velitelé pochodů a pochodující umělé ukončení těhotenství.

Národní obhájci života a rodiny předstírají, že ostatní jsou snad nadšenými obhájci abortu. Nemohou odpustit ženám, že si při nesnadném rozhodování mezi pokračujícím těhotenstvím a narozením potomka na jedné straně a potížemi zdravotními, sociálními, které mohou dopadnout na všechny zúčastněné na straně druhé, nechávají svobodu rozhodování.

Nekrofilní náboženství

Původem německý a židovský filosofující psycholog Erich Fromm, který před nacistickým režimem emigroval do Spojených států amerických a tam působil v létech 1933—1974, rozlišoval náboženství biofilní a nekrofilní. Náboženstvím orientovaným na život je mu náboženství humanistické, podporující člověka, rozvíjející na lidské bytosti to, co je právě specificky lidské. Děje se ve svobodě a k větší svobodě směřuje.

Nekrofilní, orientované ke smrti a spoluvytvářející syndrom rozkladu je Frommovi náboženství autoritativní. Je to náboženství plazící se v prachu u podnoží božího trůnu, krčící se před vševládným bohem, zákonodárcem, vládcem a katem v jedné bytosti. Je to náboženství vedoucí ke skutečně nebo domněle mravnému jednání na základě naděje na odměnu nebo strachu před trestem.

Náboženské vyznání organizující pochod na podporu života má všechny znaky nekrofilního kultu. Má vševládné božstvo a jeho neomylnou a absolutistickou reprezentaci nepodléhající žádné demokratické kontrole. V jeho dějinné dráze je dlouhá šmouha krve a popela. Od odsudků údajných kacířů se dosud věrohodně nedistancovalo. Různé směry současného křesťanstva mocně obnovují praxi zavrženou již v době osvícenství, totiž domnělé vymítání démonů a pálení knih z esoterních oborů. K upalování čarodějnic by se, jak se zdá, nejraději vrátily.

Při sobotní demonstraci to domnělým ochráncům života a rodiny připomněl (podle všeho fiktivní) Institut pro magii a svobodu. Při průchodu kolem Prašné brány se pochodujícím postavila skupina aktivistů maskovaná jako slet čarodějnic. Autorkami a autory tohoto happeningu však byli lidé, kteří chtějí ve svobodě, ale důsledně následovat Ježíše. K tomu počítají i obranu historických (a možných současných) obětí nekrofilního běsnění ve jménu téhož Ježíše, ale samozřejmě proti smyslu jeho poselství.