Pochodovali pro život?
Ivan ŠtampachSotvakdo by mohl něco namítat proti životu a rodině. Jejich domnělí ochránci však usilují spíše o obnovu praxe zavržené již v osvícenství a na místo podpory člověka a jeho svobody kladou do popředí nacionalismus a násilí.
V sobotu pochodovali Prahou. Začali mší v dómu sv. Víta, Václava a Vojtěcha, jíž předsedal kardinál Duka. Pak poobědvali na Klárově a nakonec se šik vydal přes most na Národní třídu a skončil programem u sousoší pěti národních světců na Václavském náměstí.
Dříve říkali, že je to pochod pro život. Kdo by mohl proti tomu něco namítat? Život si zaslouží podporu a respekt. Úcta k životu může být, jak ukázal Albert Schweitzer, základem humánní etiky. Dobré je pak vše, co život chrání, podporuje a rozvíjí.
Pak se téma tohoto marše ulicemi pražského centra poněkud posunulo. Je to pochod pro život a pro rodinu. Kdo by mohl něco namítat proti rodině? Většina z nás pochází z nějaké rodiny. A snad většina z nás na rodinu vzpomíná dobře, i když rodina není absolutní hodnotou a máme právo vidět i její chyby. Někteří tvoří nové rodiny a vědí, že nejsou bezchybné.
Záleží na tom, o jakou rodinu jde. Pro rodinu by se sotva pochodovalo, kdyby organizátoři a účastníci neměli na mysli konkrétní model rodiny. Lze předpokládat, že v tomto případě se pochodovalo pro rodinu patriarchální, v níž je podle Bible muž hlavou a ženě týž pramen ukládá muže poslouchat. Děti v takové rodině nemají žádné oprávněné osobní zájmy a jsou zavázány poslušností, jak se obvykle vykládá příslušné přikázání Desatera.
Nebylo by lepší ten "předpoklad" nějak ověřit?
Protože já se třeba pochodu účastnil právě až poté, co jsme si ověřil, že cíle hnutí jsou kompatibilní s mými (tedy větší zapojení otců do průběhu těhotenství a větší zájem o význam poměrně tajemného pojmu "zájmy (nenarozeného) dítětě".
Bylo zřejmé, že mnozí účastníci akce mají zájmy zase jiné, ale to už tak u masových akcí bývá.
Každopádně s těmí účastnícemi a účastníky, se kterými jsem se bavil jsme shodli bez problémů.
Takže v dané souvislosti mi úvaha o následování Ježíše v životě ve (vnitřní) svobodě a pravdě ovšem pod důmyslnou rouškou neexistujícího institutu přijde opravdu... no...
Upřimně řečeno mi to přijde k smíchu.
Co je ale tím kritizovaným náboženstvím smrti? Přece "smírčí oběť za hříchy proti Blahobytu" (interrupce z ekonomických důvodů), ke které ženu často nutí právě muž (tedy ta kritizovaná patriarchální autorita).
Osobně pošlu na MPSV Vaše Vyjádření s prosbou, aby okamžitě zamezilo podporu všem těm drobným hnízdům kultury smrti.
https://www.mpsv.cz/files/clanky/32822/Predbezne_vysledky_pro_rok_2018.pdf
A určitě je škoda, pokud se díky tomu rozoostří smysl třeba tohto pochodu.
Právě proto si ale myslím, že je super, že těch aktivit a organizací, jejichž cílem je mimo jiné větší zapojení otců do péče o (nenarozené) děti přibývá.
Možná je označení podpora rodin příliš jednoduché nebo zavádějící. Ale jeden by stejně měl volit spíš podle obsahu (a nejlépe měřitelných výstupů).
A tady je určitě pole pro zlepšení obrovské.
Na tom bychom se doufám shodnout mohli.
https://www.genderonline.cz/cs/issue/6-rocnik-7-cislo-2-2006-feminismus-v-praxi/61
Osobně věřím, že se mohly změnit i cíle.
Ale chápu, že je obtížné to posuzovat.
Já to řešil tak, že jsem se pořadatelů zeptal.
Samozřejmě, pokud mne informovali nepravdivě nebo mi něco zatajili... no... snad budou zase jiné příloeitosti, jak to napravit.
https://relax.lidovky.cz/peter-singer-nemluvme-jen-o-abstraktnich-teoriich-udelejme-neco-konkretniho-1sz-/veda.aspx?c=A150818_200451_ln_veda_ELE
To je ona cesta k eugenice, kterou pan manželský poradce připisuje (společně s nacismem) té "tradiční (zlé) rodině", to je ta cesta k náboženství smrti, které Ivan Štampach nepochopitelně připisuje těm, kteří mají naopak úctu k životu.
Pokud by došlo na upřímnost, možná bychom tu slyšeli pohádku o rodině jako o místu reprodukce (špatné) kapitalistické morálky a kultury.
Rodina ale vždy byla spíše místem, kam vliv totalitního režimu nedosahoval, místem odporu proti totalitě. Proto vždy představovala pro totalitní režimy problém...
https://www.etrend.sk/ekonomika/papez-ochrana-nenarodenych-nie-je-dolezitejsia-ako-ochrana-tych-ktori-uz-ziju.html
Zapojení obou rodičů do vytváření podmínek pro nový život.
Přijde mi trochu zvlláštní, že když je matka těhotná přijde všem tak nějak samozřejmé, že se na ten nový život musí připravovat a je na to spousta knih a různých pomocnýh organizací a tak. Kdežto s otcem se většinou počítá až po porodu. Ne-li v pubertě, že :-)
Tak si prostě myslím, že je dobře, když jsou do těch příprav co nejvíc vtaženi i tátové už od pokud možno plánovaného početí.
Jinak... mi přijde mi přirozené, že se oba rodiče na něčem občas neshodnou, ale upřímně řečeno nevím, proč by zrovna porod měl mít na způsob řešení té neshody nějaký podstatný vliv.
Politováníhodné je to, že se ve společnosti vytvořila atmosféra strachu – různé skupiny obyvatelstva se o sobě navzájem domnívají, že „ti druzí“ jim chtějí něco vnutit nebo jim něco zakázat prostřednictvím státu a zákonů. Šíří se strach a dezorientace. Chtělo by to najít způsob, jak takovou nedobrou situaci ve společnosti překonávat.
Ohledně té atmosféry strachu a rozdělování... inu to řeší ve svých článcích třeba Petr Bittner a jiní kabrňáci.
Já zatím nemám problém občas osobně zajít i mezi lidi které neznám, nebo kde se třeba cítím nepříjemně.
Neříkám, že bych je tím nutně víc chápal, ale někdy mi jejich pohled aspoň umožní lépe chápat sebe.
A když vím, co si myslím, mnohem lépe se mi to zase sděluje jiným.
Samozřejmě jiná věc je, že na zavřené dveře nevydržím bušit moc dlouho.
Zejména pokud vedou tam, kam se mi nechce.