Myslela jsem, že naše vzdělaná ministryně sociálních věcí to ví

Alena Zemančíková

Alena Zemančíková se ve svém dalším sloupku v žánru „krátký film o…“ tentokrát zamýšlí nad tím, proč ona, její děti či vnuci chodívali za školu. A zda za záškoláctví trestat rodiče odejmutím příspěvku na bydlení.

Hodnota vzdělání se v čase mého života hodně proměnila. Moje babička, inteligentní dívka z pošumavské obce, dobrovolně a ráda odešla do Prahy do pouhé měšťanky, jen aby měla šanci na jinou úroveň vzdělání, než bylo na přelomu 19. a 20. století povinných 8 let sedění v lavicích obecné školy. Odejít v deseti letech z domova do velkého města, nedostat se domů častěji než za dva měsíce, protože cesta z Prahy do Sušice je dlouhá a drahá, jistě pro dítě nebylo snadné. Ale babička, nejstarší z devíti dětí, viděla, že to je velká šance, kterou její mladší sourozenci už neměli: bratři se aspoň vyučili, ale sestry šly prostě do služby. Moje babička si vzdělání vážila nade všechno a sama, ačkoliv to dotáhla jen k obchodní škole, se celý život učila a zlepšovala, například v němčině.

Z druhé strany rodiny to však vypadalo úplně jinak: otcova matka byla dítětem z hornického města v západních Čechách, školu měla německou a nikdy se dobře nenaučila český pravopis. Její manžel byl horník, po výsluze školník, a žádný z nich necítil potřebu svoje vzdělání zlepšovat třeba tím, že by si půjčoval knížky v knihovně. Jejich pohled mířil na svět z úplně jiného úhlu než pohled pražské rodiny mé matky. Můj otec, vyučený elektrikář, byl přirozeně inteligentní člověk s kulturními zájmy, ale formálnímu vzdělání význam nepřisuzoval: kdyby ano, mohl si klidně udělat jako mladý komunista dělnickou rychlokvašenou maturitu, nakonec i vysokou školu. Neučinil tak, ale třeba v mém případě kladl vysoké nároky a automaticky předpokládal, že půjdu na vysokou. Vzdělání si tudíž cenil.

Já jsem vyrůstala na malém městě v obyčejné škole, kam chodily děti nejrůznějšího rodinného zázemí (některé děti dosídlenců ze vzdálených východních krajin měly to zázemí hodně slabé). Nikoho, žáky ani učitele, pokud si vzpomínám, ani nenapadlo děti, které se hůř učily, jakkoli podceňovat. Ani si nevzpomínám, že bych se ve škole nějak výrazně nudila, bylo fajn být s ostatními pohromadě, poznáním toho, co komu jde nebo nejde jsme se poznávali i lidsky.

Přechod na gymnázium v krajském městě byl dost ohavnou zkušeností normalizace. Tehdy také jsem začala chodit za školu. A nutno přiznat, že za tím byla i skutečnost, že naši rodinu postihly těžké časy, zemřel otec, vrátil se k nám bratr, který byl po rozvodu rodičů v tátově péči, mámu vyhodili z práce, žili jsme na několika místech a nikde pořádně, museli jsme drasticky šetřit. Ano, byli jsme do značné míry sociálně vyloučená rodina, jen jsme to tak necítili, protože jsme měli sebevědomí elit. Moje záškoláctví pramenilo z pocitu životního zoufalství, z nesmyslného ponocování i z distance od systému, která se pravdivě zakládala i na tom, jaké jsme náhle měli učitele. Hlavní příčina ale byla v tom, že máma pracovala v Praze, já jsem byla v Plzni bez běžného dozoru i péče, která spočívá v probuzení, ve společné snídani, aspoň tu a tam teplé večeři, každodenním povídání o tom, co je nového.

Spokojeně jsme žili, když jsem chodila na základku, pak už nikdy. Normalizační gymnázium jsem nenáviděla, ale můj vztah ke vzdělání se tím nezměnil. Nikdy jsem si nemyslela, že když mě nechtějí pustit na vysokou, nemusím mít ani maturitu. Přesto jsem riskovala vyloučení. Kdyby můj třídní neměl pochopení pro naši rodinnou situaci a pro mě osobně, dostala bych za ty věčně padělané omluvenky i neomluvené hodiny (která prostě ve třídnici proškrtal) přinejmenším dvojku z chování, pokud by mě rovnou nevyloučili ze studia. Měla jsem štěstí. Ani jsem si neuvědomovala, jaké.

V řadě filmů či v jiné umělecké tvorbě je dobře ukázáno, jak se rodinné existenční trable promítnou do školních průšvihů dětí. Repro DR

Máma moje postoje nechápala, byla zastánkyní (jistě praktické) metody „mít školní věci v pořádku a pak si dělat, co chci“. Jenže já jsem nemohla mít v pořádku školní věci, když jsem měla v nepořádku všechno ostatní. Nedokázala jsem to oddělit. Vzpomínám si, jak jsem, když přišla krize, pomýšlela i na sebevraždu.

Školy mých dětí

Moje děti, které šly do školy v osmdesátých letech, už nic tak pěkného, jako byla moje škola šedesátých let, nepoznaly. Snad na obecné, v některé třídě, ale na druhém stupni ani na středních školách už ne. Navzdory vysoké pozici vzdělání v žebříčku hodnot v mé rodině moje děti školu rády neměly. Nějak se jí prokousaly, ale nevzpomínají na to rády, ani nejmladší, která chodila do gymnázia už po roce 2000.

Moje matka odpor mých dětí ke škole nikdy nepochopila ani neuznala, považovala ho za jejich i moje sociální selhání. A já dodnes nevím, proč to tak bylo. Dnes, kdy jsou všechny mé děti dávno dospělé, vidím jasně, že to, co je bavilo a v čem byly dobré už jako malé, by pro ně bylo i dobrým povoláním, ve kterém by určitě byly šťastnější než v tom, které nakonec vykonávají.

V tom popření vzdělanosti byl jistě i odpor vůči mně a mému možná až přílišnému akcentování studia jako brány k poznání světa. Vzdělání a jeho otevřené možnosti se u nás možná staly hodnotou, která byla tak dominantní, že ji bylo třeba zpochybnit. Děti chodily za školu, padělaly omluvenky a utíkaly do nemoci, možná i někdy myslely na sebevraždu, a přitom měly celý svět před sebou, jen se uklidnit a uvolnit v sobě ten nesmyslný odpor. A samozřejmě — taky jsem se měla uklidnit a polevit já.

Školní docházka mých dětí se odehrávala v době společenských změn, které náš rodinný život zkomplikovaly podobně, jako se to stalo počátkem sedmdesátých let v mé původní rodině, a je úplně jedno, že ty změny byly pociťovány tentokrát pozitivně.

Já jsem velice doufala — i věřila — v lepší školu, než měly moje děti za reálného socialismu, ale ve skutečnosti ta škola byla po roce 1989 spíš horší, dobrých učitelů měly moje děti asi tolik jako já za té hnusné normalizace a celá povaha jejich vzdělávacích ústavů byla nepřívětivá. V prvních létech jsem přímo cítila učitelský odpor ke všem novotám (kterým byli osvícenější kantoři na konci osmdesátých let už docela otevření).

Když se pokouším přijít na to, v čem je zakopaný pes, napadá mě, že škola postupně přestala být soudržným prostředím, jak jsem ji v okresním pohraničním městě zažila já v šedesátých letech. Moji kantoři byli lepší i horší, ale důležitější než učitelé byli spolužáci. Prostředí nebylo příliš soutěživé, já jsem měla respekt pro sečtělost, Ota M., který koktal, zase uměl sestavit rádio, Jára H., zbytečně přeučený levák, byl šikovný v dílnách a i to se uznávalo. Míra M., napůl Bulhar, měl sice samé čtyřky, ale nádherně zpíval: i on měl respekt.

Tyhle moje krátké filmy jsou docela dlouhé. Ale nedokážu se dobrat podstaty jinak než pomocí vlastní zkušenosti. Když moje děti dospěly k takovému vzdělání, jaké si zvolily (některé v nastaveném čase), moje hodnoty nahlédly, dokonce nahlédly i svoje chyby. A do školy nastoupila další generace.

A školy mých vnuček a vnuků

Jeden z mých vnuků, chytrý, schopný, praktický středoškolák, proklamuje, že se chce vzdělávat jen v tom, co mu v praktickém životě k něčemu bude. Když namítám, že to ale nemůže vědět, argumentuje, že věci, které se ho netýkají, si prostě nepamatuje, že se nedokáže soustředit na informace, které ho nezajímají.

Já mu to nevěřím, ale hraje to dobře. Jeho starší sestřenka je mimořádně zručná, slušelo by jí řemeslo, ale odmítá se neučit jakoukoli teorii, takže se nechala vyhodit z výtvarné školy. V dnešní době nulové nezaměstnanosti si vydělá dost na svůj každodenní život a nechce se bavit o tom, že až se hospodářské poměry změní, bude, přes svoji manuální zručnost a přirozenou inteligenci, mezi prvními, kteří budou propuštěni. Nejmladší teprve míří na druhý stupeň, je to hodný, ukázněný kluk, kterému jedinému vyhovuje dělat to, co se dělat má. Ale i on už byl za školou.

Co se v české škole změnilo? Myslím, že to, co se změnilo ve společnosti. Moje škola v šedesátých letech byla škola skromnosti za poměrů narůstající svobody. Všichni tehdy byli srozuměni s tím, že jako žáci jsme různí, že máme různé výchozí podmínky i různé schopnosti. Nikdo neměl potřebu pro sebe reklamovat nějaké zvláštní poměry. Byla to v tomto smyslu asi nejlepší doba československého socialismu, neudržitelná, jak se záhy ukázalo, ale svým způsobem ideální.

Normalizační škola mých dětí byla nesmyslně sešněrovaná hyperkonformními postoji, panovala veliká přísnost a demagogie jediné pravdy. Nemyslím jen ideologický výklad světa, ale třeba i to, že když jedno z mých dětí napsalo mezi zeleninu, kterou zná, brokolici, soudružka učitelka to škrtla a připsala, že taková zelenina neexistuje. Brokolice prohýbala tou dobou pulty západních hypermarketů, ale moje dítě ji znalo jako něco, co jsme se pokoušeli pěstovat na naší zahrádce. Všechno vedlo ke lži a neautenticitě, ve všem. Snad se to učilo už na pedagogických fakultách.

Celá tahle školská kultura se přenesla i do poměrů po roce 1989. Bylo v ní mnoho strachu, nejistoty, neschopnosti jednat a učit podle svého, ano, bylo v ní mnoho nevzdělanosti. Učitelé — a teď nemám na mysli ty z elitních velkoměstských škol, ale ty obyčejné v okresních i menších městech — byli zmatení. Ale musím jim taky připsat k tíži, že v době, kdy bylo na místě se otevírat světu, mnozí se uzavírali, vyžadovali osnovy, pokyny, závazné předpisy. Není divu, že se váhy převážily a učitelé pod jejich tíhou trpí.

Společnost tak, jak se v ní prosazoval tržní a podnikatelský princip, stávala se stále soutěživější. Soutěž a konkurence se stala mýtem, v jehož pozadí bylo cítit i to, v čem nefunguje: jenže jak si to mají školní děti pojmenovat? Že je třeba naučit děti i spolupráci se moc neuplatňovalo, pořád se stíhalo (asi dodnes) opisování, místo aby se dovolila skupinová práce. Takže se opisuje.

Přehnaný důraz na soutěž a výkon vede určité typy k distanci. Prostě se do takového režimu zapojovat nechtějí, nejen proto, že nechtějí být mezi poraženými, někteří nechtějí ani být vítězi. Spolužáci, kteří na vítězství v prominentním oboru nemají, zato ale krásně zpívají jako Míra M. v mé škole, jsou už rovnou vyloučeni. Protestní postoje jsou ale součástí vzdělávacího procesu, povstala z nich nejedna kultura, třeba hudební, kterou současné děti, na rozdíl od nás za železnou oponou, znají. Bláznivou soutěživost ovšem dokážou fanaticky podporovat i rodiče, a co si s tím mají děti počít?

Za školu chodí děti, které to mají těžké. Třeba ani samy nevědí, v čem, jen to cítí. Nemusí v tom být lemplovství, někdy prostě nemají sílu ke všemu zvládnout ještě školu. Kde často cítí, že stejně nemají šanci proti spolužákům, kteří mají, na co si vzpomenou, včetně už dopředu zajištěné cesty vzděláním a kariérou.

Pro děti, které mají poruchy učení, existují přívětivé školy na waldorfském a montessori — nebo jak se všechny ty metody nazývají — základě. Znám děti, které tam chodí, a vidím, jak jim to svědčí. Tyhle školy se ale platí a je jich málo. Dobrá škola má být dostupná každému dítěti.

Návod na dobrou školu z pedagogického hlediska neznám, ale z lidského hlediska si ho dovedu představit: je to škola, kde má učitel na děti čas, má pro ně pochopení a věnuje se jim. Je to, marná sláva, instituce, která může být vyvažujícím principem k rodině (kde se to může mlátit ode zdi ke zdi). Takovou školu jsme ale za posledních třicet let cestou všeliké optimalizace a segregace dost poničili.

A jsem na konci a u toho, jestli má smysl sankcionovat rodiče dětí, které chodí za školu: nemá. Jsou děti, které z neutěšených rodinných poměrů do školy unikají, ale víc je asi takových, které do nich zabřednou a přijmou nihilismus svého postavení. Represivní přístup předpokládá, že rodiče jsou svrchovanými pány nad svými dětmi, ale tahle pozice je možná snad u dětí na prvním stupni, pak už ne.

Rodiče ani nemusí vědět, že dítě chodí za školu (vím o tom svoje), anebo se dítě schovává do nemoci, aby do školy nemuselo a získalo si pozornost a soucit, což je ve výsledku totéž, jako kdyby šlo za školu (vím o tom svoje). Ostatně záškoláctví není jen problém dětí z rodin, které pobírají příspěvek na bydlení — čili represí se sankcionuje jen část rodin. Takže vlastně nejde o záškoláctví, je to jen házení další zátěže na ty, kteří toho už tak mají dost.

Neznám složitější a náročnější období v životě člověka, než je středoškolský věk. A právě v tomto období se rozhoduje o jeho vzdělání. Systém by měl být prostupnější mezi vzděláním k řemeslu, službám a teoretickým disciplínám, měl by lépe počítat s čím dál infantilnější podobou teenagerů, podporovat je v tom, aby něco opravdu chtěli umět (Facebook se nepočítá).

Odebrání příspěvku na bydlení neřeší nic — žáka obecné školy ještě může rodič do školy odvést, ale teenagera už ne, a ten, když nedokáže mít zodpovědnost za sebe, měl by ji mít za rodinný příspěvek na bydlení? Peněžní sankce vůbec jsou k ničemu, berou lidem důstojnost a jen posilují odpor. Nejnověji je to vidět ve filmu Pardon, nezastihli jsme vás, kde je mimo jiné ukázáno, jak se rodinné existenční trable promítnou do školních průšvihů dětí. Myslela jsem, že naše vzdělaná ministryně sociálních věcí to ví.

V minulosti se vzdělání lidem spíše upíralo, z různých důvodů a různými způsoby. Že jsme to překonali je rozhodně civilizační úspěch. Dnes se ale vzdělání dětem možná až vnucuje. Nevím, jestli je to dobře. Sama jsem v tomto ohledu leccos pokazila, jak jsem se pokusila v tomto krátkém filmu ukázat.

    Diskuse
    V každém případě, paní Zemančíková, Vaše věta "Přechod na gymnázium v krajském městě byl dost ohavnou zkušeností normalizace" naprosto přesně vystihuje i mé vlastní zážitky a pocity; jenom s tím rozdílem, že se jednalo o gymnázium nikoli v krajském, nýbrž v hlavním městě. (Myslím ostatně že jsme tímto zážitkem prošli v dosti stejné době.)

    Ovšem: i v těchto podmínkách jsem si utvrdil dávnou zkušenost, že škola je taková, jaký je učitel. I v těch podmínkách ohavné normalizace stále ještě byli učitelé, kteří své povolání brali vážně, kteří dokázali vyučovací hodinu ztvárnit se zájmem a s vnitřním zaujetím. (A například jenom kvůli takto velmi angažované a sympatické učitelce biologie jsem si tuto vybral za volitelný maturitní předmět, ačkoli jsem k ní - biologii - předtím neměl žádný hlubší vztah).

    Ale - je fakt že toto byly spíše jenom vzácné prožitky pozitivní výuky ve všeobecném prostředí všedusící normalizace.

    K dnešní výuce - a jejímu smyslu či nesmyslu - nemohu nic bližšího říci; ale co se toho záškoláctví týče, pak například v německém Mnichově se osvědčilo, že místní policie kontroluje obchodní domy s jejich herními konzolami, netráví-li tam žáci čas, kdy by měli být ve škole. Prý se tím podařilo signifikantně snížit záškoláctví; ale jestli se proto dotyční žáci začali lépe (a motivovaněji) učit, jak řečeno o tom nemám k dispozici žádné bližší údaje.