↗

Transfúzní stanice v Brazílii. Foto Elza Fiúza, ABr, WmC

„Je mi líto“; řekla doktorka s empatií v hlase, „momentálně vás nemohu přijmout jako vhodného dárce. Kdyby se něco stalo, pak by šli za vámi“, dodala již tónem, který naznačoval omluvu nebo snad touhu po odpuštění z toho, co právě vyřkla. Vědom si svých činů a způsobu života jsem se ani neodvážil zeptat se, co přesně by se mělo stát, ale věděl jsem moc dobře, co tím myslí.

Dobrá krev, špatná krev

Darovat krev jsem chtěl už od poměrně útlého věku. Když jsem pak dovršil osmnácti let, už jsem tušil, že český stát o moji krev nemá zájem. Jsem „muž, který mívá sex s muži“, a proto jsem automaticky riziková skupina. Rozhodl jsem se proto krev darovat, až se změní legislativa.

„Existují infekce, u nichž jsou slepé časové úseky, ve kterých nemusí dojít ke správné diagnostice,“ omluvila doktorka pravidla ještě předtím, než mou krev odmítla. „Vaše krev by mohla být použita pro těhotnou ženu, a mohlo by dojít k velkému problému. I proto nemůžeme přijmout krev od kohokoliv — nevíme, ke komu krev půjd,“ dodala s jistotou, jako by existovaly skupiny lidí, u kterých nezáleží, zda dostanou „dobrou“ nebo „špatnou“ krev.

S tušením, že nemoci či infekce si nevybírají na základě sexuální orientace, jsem rezignovaně přikývl hlavou. Ale myšlenek nad mechanismy, které stojí za určováním míry rizikovosti, jako jsou sexuální chování či dílčí rozhodnutí jedinců, jsem se zbavit nemohl.

Můj postoj se změnil v průběhu koronavirové krize, kdy média hlásala, že nemocnice nemají dostatek krve. Přistoupil jsem na hru, kterou musí hrát každý gay muž („muž mající sex s muži“), který chce krev darovat.

Pravidlo hry je jednoduché — vědomé lhaní při vyplňování dotazníku — sexualita je stejně něco, co se špatně dokazuje. Do karet mi hrálo nedávné zmírnění pravidel darování krve pro mojí „rizikovou skupinu“ a doporučení bývalé ombudsmanky Šabatové.

„Co ještě chtějí? Vždyť už se můžou registrovat“

Při mém prvním příchodu do nemocnice jsem byl odmítnut už ve dveřích, protože jsem v posledních šesti měsících byl v Jižní Americe, konkrétně v Brazílii. Mimochodem, i toto je moc zajímavé téma, na které by se mělo kriticky nahlédnout — nejedná se náhodou o kritérium, které vychází pouze z tradice kolonializmu?

Jakým způsobem probíhá dárcovství krve v Brazílii, když v České republice je vaše krev klasifikována jako nepoužitelná až do šesti měsíců po návratu odtam? Rozlišuje legislativa regiony nebo je generalizuje? „Přijďte v červnu, to už bude po šesti měsících,“ přátelsky mě poslala domů sestřička.

Při mé druhé návštěvě otázku redukovala již na „Cestoval jste někam v posledních šesti měsících? — stačí mi pouze kontinent.“ Odhodlán pomoci jsem se odebral ke stolku v čekárně, která mi připomínala spíše vězení.

Hned první otázka, zda souhlasím a rozumím dokumentu Poučení dárce krve jsem však nechal prázdné. Odzbrojen provinilostí pocházející z rozhodnutí lhát v oficiálním dokumentu jsem najednou pocítil vlastní zranitelnost. Mám jít zpět na recepci a před dalšími patnácti pacienty nahlásit: „Nemohu darovat krev, protože jsem homosexuál?“ Nebo mám dál lhát, přestože už několik let žiju v registrovaném partnerství?

Rozhodl jsem se to nechat na osudu. V dokumentu jsem zalhal, podepsal a řekl jsem si, že dle ošetřujícího personálu se rozhodnu, zda téma vytáhnu.

Lékařka vypadala velmi přívětivě a mile. „Váš krevní obraz je úplně v pořádku,“ informovala mě s lehkostí. Odhodlal jsem se tedy k asi tisícímu coming outu v mém životě s tím, že nevím, jak zareaguje.

Naštěstí vše dopadlo dobře, tentokrát nedošlo na slzy a slova o „největším zklamání“ nebo vztek, čehož se přirozeně na základě svých předchozích zkušeností obávám. Pouze na odmítnutí mé krve. Jsem „homosexuál“, mám tedy špatnou krev. Sama doktorka na malou chvíli připustila, že legislativní situaci nerozumí a doufá, že se to časem změní, což v danou chvíli účinkovalo jako pohlazení po duši.

Přitom problém je jasný. Žiji v registrovaném partnerství rok a půl a vztah, ze kterého partnerství vzešlo, samozřejmě fungoval i nějakou dobu předtím. Protože se však nejedná o heterosexuální manželství, počítá se s tím, že náš svazek nějakým způsobem rizikový je — pro společnost, pro hodnoty, pro obecné zdraví atd.

Zajímalo by mě, čím zákonodárci onu rizikovost vztahů určují. Touto optikou jsem občanem druhé kategorie. Tím, že jsem „muž mající sex s muži“, se legislativně předpokládá, že se automaticky chovám nebo dělám riziková rozhodnutí zejména v oblasti sexuálního chování.

Rizikové může být sexuální chování či jednotlivá rozhodnutí, nikoli sexuální orientace

Jinými slovy, můj sexuální život je rizikový a tím i ohrožující pro společnost. Přemýšlím, o kolik je můj sexuální život více ohrožující než ten, jaký vedou moji heterosexuální přátelé. Nestačilo by pár namátkových otázek na obecné sexuální chování bez ohledu na sexuální orientaci?

A proč v dotazníku figuruje přehnaně dlouhý termín nutného celibátu, když například v případě nákazy virem HIV, můžete svůj stav zjistit s pětadevadesátiprocentní pravděpodobností nejdříve po čtyřech týdnech od možné infekce, a prakticky s jistotou již po dvanácti týdnech?

Pozoruji, jak si lékařka v ordinaci pročítá legislativu, aby měla jistotu, že dělá rozhodnutí v souladu s ní a popřápadě mi list papíru ukázala - nejspíš proto, že se chtěla vyhnout diskuzím nebo konfliktům. „Vím, že existují odběrová centra, kde toto neřeší. Zkuste si zajít tam,“ řekla a doporučila mi soukromou kliniku, která se zaměřuje na odebírání krevní plazmy.

Přemýšlel jsem, zda moje tělo, moje krev má nějakou hodnotu jenom v případě, že na nich někdo chce vydělávat velké peníze. „Nebo přijďte za šest měsíců a můžete tvrdit, že jste za tu dobu s nikým nebyl, přestože tím, že žijete v registrovaném partnerství je pro vás darování krve asi doživotně uzavřené.“

Z ordinace jsem odešel zklamaný, naštvaný na systém, ale přeci jenom trochu klidný — měl jsem za sebou poměrně dobře zvládnutou konverzaci s lékařkou, která očividně dělala rozhodnutí, se kterým kompletně nesouhlasila, ale legislativa ji neumožňuje jednat jinak. Ale také jsem nepodvedl sám sebe, zůstal jsem sám sebou a nelhal jsem o něčem, co tvoří můj základ před molochem, který nade mnou má kontrolu.

Kdo ví, jak dlouho potrvá, než moje krev začne mít hodnotu i pro český stát. A kdy tím pádem budu mít možnost uplatnit svou svobodnou vůli pomoci lidem v nouzi?