„Je mi líto“; řekla doktorka s empatií v hlase, „momentálně vás nemohu přijmout jako vhodného dárce. Kdyby se něco stalo, pak by šli za vámi“, dodala již tónem, který naznačoval omluvu nebo snad touhu po odpuštění z toho, co právě vyřkla. Vědom si svých činů a způsobu života jsem se ani neodvážil zeptat se, co přesně by se mělo stát, ale věděl jsem moc dobře, co tím myslí.

Dobrá krev, špatná krev

Darovat krev jsem chtěl už od poměrně útlého věku. Když jsem pak dovršil osmnácti let, už jsem tušil, že český stát o moji krev nemá zájem. Jsem „muž, který mívá sex s muži“, a proto jsem automaticky riziková skupina. Rozhodl jsem se proto krev darovat, až se změní legislativa.

„Existují infekce, u nichž jsou slepé časové úseky, ve kterých nemusí dojít ke správné diagnostice,“ omluvila doktorka pravidla ještě předtím, než mou krev odmítla. „Vaše krev by mohla být použita pro těhotnou ženu, a mohlo by dojít k velkému problému. I proto nemůžeme přijmout krev od kohokoliv — nevíme, ke komu krev půjd,“ dodala s jistotou, jako by existovaly skupiny lidí, u kterých nezáleží, zda dostanou „dobrou“ nebo „špatnou“ krev.

S tušením, že nemoci či infekce si nevybírají na základě sexuální orientace, jsem rezignovaně přikývl hlavou. Ale myšlenek nad mechanismy, které stojí za určováním míry rizikovosti, jako jsou sexuální chování či dílčí rozhodnutí jedinců, jsem se zbavit nemohl.

Můj postoj se změnil v průběhu koronavirové krize, kdy média hlásala, že nemocnice nemají dostatek krve. Přistoupil jsem na hru, kterou musí hrát každý gay muž („muž mající sex s muži“), který chce krev darovat.