↗

Sám Prague Pride spíše, než bojem je oslavou už dosažené míry emancipace. Přesto však konfliktních situací je dost a je stále co prosazovat. Foto Štěpán Rožek

Občas mě přátelé zleva napomínají, že se nemám nechat vtáhnout do kulturních bojů, protože na vítězství v nich nemáme sílu. Máme se prý soustředit na politické boje, jejichž osu vidí v sociálním postavení, výši příjmů, v tom, jak je to s prací námezdnou či, jak zní současné oficiální označení, závislou. Jak jsou lidé práce nerovnoprávní s „chlebodárci“. 

Přečetl jsem si několik charakteristik a výčtů politických a kulturních sporů a nejsem z nich moudrý. Moderní lokální i mezistátní deklarace člení práva a svobody do kapitol. Sociální práva, která jsou vyhlášena kompromisně a dodržována chabě a s četnými výmluvami, to jsou zřejmě ta, která by měla být, a pro mě jsou tématem politické rozepře.

Práva prohlašovaná mými levicovými souputníky za kulturní, to je snad svoboda vyznání, svoboda pohybu včetně zahraničního cestování a třeba i stěhování, svoboda kritiky mocných bez rizika represe. Dny na začátku srpna nám připomínají LGBT+, soudržnou a vlivnou skupinu, která si už různá práva prosadila, ale přeje si mimo jiné rovnou pozici s ostatními i co do manželství, aby nebylo vázáno jen na svazek muže a ženy.

Mně připadají důležitá práva bezdomovců, nezaměstnaných, námezdních pracovníků, malých živnostníků, řemeslníků a soukromých rolníků, práva nemocných na státem hrazenou péči, a to i u stomatologických pacientů, které Listina základních práv a svobod z ochrany nevyjímá. Zdají se mi být hodna politického soupeření zcela stejně jako právo menšin na ochranu před urážlivým osočováním či hanobením, právo možná okrajových a početně bezvýznamných nových náboženských skupin tu žít, hlásit se ke svému přesvědčení a získávat pro ně jiné, nebo třeba právo aktivistů zesměšňovat veřejnou performancí hanebného držitele úřadu hlavy státu.

Právo leseb, gayů, bisexuálních, pansexuálních, asexuálních a transgender lidí, pokud jsem na některou větev z queer komunity nezapomněl, mi připadá stejně hodné právě i politického soupeření mezi konzervativci a liberály. A myslím, že místo ekologů a socialistů různých oranžových, rudých, rudočerných a kdovíjakých zabarvení na této ose je jasně na straně těch, komu ještě přece jen zbývá vybojovat něco k úplné občanské rovnosti.

Nemysleme si, že u nás je vyhráno, protože se podařilo schválit registrované partnerství a protože soudy obvykle chrání queer lidi před diskriminací například v zaměstnání, v menších obcích nebo ve školách. Uvedená skupina lidí je odsuzována, někde odmítána a vylučována zejména v některých církvích, rozhodně v české římskokatolické a obou zdejších pravoslavných, v Bratrské jednotě baptistů (kteří nedávno vyloučili sbor, jenž se k tématu choval tolerantně) a ve většině komunit evangelikálních a letničních, mezi nimiž výjimkou je Ta Cesta a vydavatelství Biblion.

Fanatici připouštějí jedinou legální možnost, totiž obrácení čili zavrhnout sám sebe takového, jaký jsem stvořen, vzepřít se přirozenému tíhnutí, celoživotně trpět absencí uspokojivého partnerství. Pokud to neuděláte, chovají se k vám jako ke zplozencům pekla. Mají pro vás připraveno nekonečné sadistické trápení po smrti.

Fundamentalisté mohou jít i dál. Ve východní polovině Polska jsou stovky obcí, které veřejně vyhlásily, že jsou oblastí vyčištěnou od LGBT. Nejde podle nich o lidi, a proto nemusí brát ohledy. Snahu queer lidí žít svobodně a s respektem okolí prohlašují za homoideologii.

Pokud bychom ve své sociální orientaci přece jen chtěli být opatrní, nemělo by nám uniknout, že po bohoslužebném zahájení Prague Pride 2020 v neděli večer v evangelickém kostele U Martina ve Zdi další program zahrnuje třeba také Prague Business Forum. Nutno připustit, že relativně úspěšná obhajoba práv minority se snadno stane předmětem kšeftu. Letošní fórum je však věnováno mezifiremní diskusi o rovnosti lidí různých erotických preferencí na pracovišti, a to je snad přijatelné.

Letošní Prague Pride ze zdravotních důvodů nezahrnuje tu část, která v minulých letech vyvolávala nejvíc kontroverzí, tedy Pochod hrdosti, který si méně informovaní pletli s týdenním festivalem jako celkem. Tentokrát se tedy nebude testovat tolerance širší veřejnosti k různým zábavným, ale i provokativním projevům.

Část týdenního programu bude tentokrát také dostupná přes internet, například pořad Ne/binární čeština, naživo v Divadle u Valšů, nebo pouze přes web přístupná diskuse Pokusy o porozumění opozici vůči LGBT+ lidem ve Střední Evropě. Program zahrnuje výstavy, přednášky, diskuse, divadelní představení, promítání filmů, autorská čtení, sportovní utkání, pikniky, kolem patnácti akcí denně i souběžně na různých místech v Praze.

V minulých čtyřech letech více připomínal sociální rozměr života queer lidí konkurenční nebo možná doplňující program Alt Pride. Jeho organizátorem byl stejnojmenný kolektiv spřízněný s Autonomním sociálním centrem Klinika. Loňské pořady ho charakterizují: Jak překonat kapitalismus, Láska za časů policie, Nechcete nás mít v domech, budete nás mít v ulicích. Letos bohužel není žádný alternativní program ohlášen.

Sám Prague Pride spíše, než bojem je oslavou už dosažené míry emancipace. Přesto však konfliktních situací je dost a je stále co prosazovat.

U slovenských sousedů zrovna v těchto dnech zaznamenali pokus o další represi. Již vloni na podzim evangelický biblista Ondrej Prostredník (*1963) kritizoval kapitolu o kultuře života a kultuře smrti v učebním textu katolického náboženství pro základní školy.

Napsal, že text šíří fundamentalistickou teologii a démonizuje existující lidskoprávní standardy. Na zásah slovenských luterských biskupů mu bylo znemožněno nadále působit na evangelické teologické fakultě.

Nedávno biskupové znovu zasáhli, tentokrát proti farářce evangelického církevního sboru Bratislava Staré město Anně Polckové. Je třeba poznamenat, že slovenská luterská církev má mnohem silnější postavení než všechna protestanská uskupení dohromady v České republice. Uvidíme, co ukáže za půl roku a něco sčítání lidu, ale zdá se, že procentuální zastoupení evangelíků na Slovensku bude vyšší než očekávaná pozice katolíků v České republice.

Na letošním Mezinárodním dni proti homofobii a transfobii se Polcková vyslovila, že už nechce mlčet. Řekla: „Po tom všem, s čím se mi svěřili a svěřují LGBT lidé, mlčet nemohu. Byla bych zbabělá a falešná …Proto chci být hlasem těch, kteří mlčí, protože se mluvit bojí. Hlasem mladých lidí, kteří mají strach říct, jací jsou a koho chtějí milovat.“

Luterští biskupové před týdnem Polckovou vyzvali, aby zvážila setrvání ve službě farářky. Ve svém stanovisku kritizovali „liberálně laděná média“ a „prohomosexuální hnutí“. Farářky se však zastal její sbor, a to má v evangelickém prostředí svou váhu. Presbyterstvo — volené laické vedení sboru — napsalo prohlášení, které jí vyslovuje plnou důvěru a hájí ji proti obviněním. V církvi a v okruhu sympatizantů kolem ní vzniká petice na její obranu.

Emancipaci lidí s menšinovými erotickými preferencemi lze sotva zastavit. Lze slavit, lze svádět zápas, ale není radno rezignovat.