Plynové lampy rasismu a heterosexismu
Jiří ProcházkaGaslighting je komunikační strategií spočívající ve vytváření dojmu, že útisk je jen důsledkem chování oběti. Jeho efektem je účinné zastření pozice utiskovatele. Na tento typicky rasistický nástroj hojně narazíme i v dnešním heterosexismu.
Sociologický pojem gaslighting odkazuje k divadelní hře Patricka Hamiltona z roku 1938 a k její klasické filmové adaptaci od George Cukora Plynové lampy (angl. Gaslight) z roku 1944.
Na individuální úrovni lze tuto manipulativní taktiku vnímat jako druh domácího násilí — lidově řečeno „dělání z druhého blbce/blázna“. Na společenské úrovni gaslighting používá privilegovaná většina k ospravedlnění útisku určitých znevýhodněných skupin lidí v duchu argumentu „mohou si za to sami“. Tento falešný argument je natolik nutkavě svůdný, že ho používají dokonce i někteří představitelé a představitelky z řad odborné veřejnosti.
Film Plynové lampy ukazuje příběh novomanželů, kteří se přestěhují do domu po tetě hlavní hrdinky. Teta přišla za podivných okolností o život a manžel v domě po nocích pátrá po jejích špercích. Světla v domě poblikávají a manžel přesvědčuje svou ženu, že se jí to stejně jako různé noční zvuky jen zdá a využívá spoustu dalších drobností, kterými ji chce připravit o zdravý úsudek a o důvěru ve vlastní smysly. Propracovaná manipulace a suverenita má ženu připravit o svéprávnost, ale i lidskost a důstojnost, pocit vlastního aktérství, tedy o možnost jednat. Role agresora a oběti útisku se tak proměňuje.
Rasismus
Jedním z největších společenských gaslightingů je rasismus. Rasistická je totiž už samotná teorie ras, která nemá oporu v biologii ani v genetice. Na první pohled sice máme pocit, že přece osoby dle jednotlivých ras bezpečně odlišíme, ve skutečnosti však mezi jednotlivými rasami najdeme mnoho shod, zatímco v rámci nich mnoho odlišností. Rafinovanost tohoto systému spočívá v tom, že jeho tvůrci se z něj de facto vyňali.
Mezi hlavní privilegia bílé rasy patří, že není vnímána jako rasa, že bílá není vnímána jako barva (pojem barevní označuje lidi „jiné než bílé pleti“). Pointa pak bývá v tom, že pokud člověk, který zažívá strukturální rasismus vetkaný do každodenního života, na tento rasismu poukáže, stane se terčem kritiky bílé většiny, že to právě on rasisticky bazíruje na barvě pleti. Z pohledu bílé „utlačované většiny“ se přece žádný rasismus neodehrává.
Heterosexismus
Já však chci gaslighting popsat jako rozšířenou formu heterosexismu. Převažující postoj k „homosexuálům“ (záměrně používám tento psychiatrický termín i mužský rod, protože právě takto jsou LGBT+ lidé běžně stereotypně pojímáni) je totiž tolerance, a tedy přehlížení z pozice většiny. Tato tolerance je navíc podmínečná — daný jedinec musí deklarovat, že jeho stav je vrozený, nezaviněný a nedávat ho najevo.
Pokud takovou podmínku poruší, z „homosexuála“ se stane „aktivista“, „homosexualista“ nebo „stoupenec LGBT+ ideologie“. Zde začíná taktika odlidštění. Veřejnost sice stabilně deklaruje svou toleranci, ale stačí jedna reklama na ponožky, v níž figuruje pár žen, a strhne se vlna podrážděné kritiky založené na „ideologii“, „nátlaku“, „nucení“, „cpaní“ a tvrzení, že „je to na každém rohu“. V duchu gaslightingu pak tento postoj paradoxně přebírají i mnozí LGBT+ lidé a ke kritice se přidají.
Musím se ozvat, protože tenhle článek je strašně zjednodušující.
Předem asi musím říct, že absolutně neschvaluji zastřelení mladého Kinga. Popravovat by se dle mého měli pouze recidivističtí násilníci a vrazi a dealeři tvrdých drog dětem. Nikdo jiný.
Nicméně nejde souhlasit s tvrzením, že to tehdy byla situace (nevinná) oběť - agresor, jak píšete. Byla to situace (drobný) agresor - agresivní vrah. Když jsem si o tom něco vyhledal, narazil jsem dokonce na názory, že od Kinga to byl dokonce akt lásky, vždyť McInerneymu dával zamilovanou valentýnku!
Tak to ani náhodou. McInerney byl podle všeho hererosexuál, King to věděl, a taky věděl, že tím předáním valentýnky před jeho spolužáky mu pěkně zavaří. McInerney to naprosto jistě vnímal tak, že ho chce ponížit, zesměšnit, shodit před přáteli, udělat z něj "bukvici", "hulibrka" a já nevím jak se ještě gayům posměšně říká.
Malá odbočka -- před lety byla jedna moje kamarádka na stáži v centru pro problémovou mládež někde v "biblickém pásu" v USA. Byli to nezletilí s násilnickou minulostí. Pak mi vyprávěla, jak byl v téhle skupině nepředstavitelně tvrdě šikanovaný každý, kdo v šestnácti neměl holku. O tom, že by tam někdo přiznal, že je gay nemohla být už vůbec řeč. Zabili by ho.
Tak myslím, že to vnímal i McInerney, jako násilnický typ.
Jak říkm, vraždu Kinga absolutně odmítám, ale provokoval a neodhadnul přitom, že se naváží do zlého člověka.
A když už jsem se rozepsal, jsou tu i jiné aspekty genderové problematiky, které prostě nejdou odbýt lajdáckým "cítíme se ohroženi".
Ať se nedotknu nikoho živého -- před nedávnem nešťastnou náhodou po pádu ze střechy zemřela transgender producentka a umělkyně Sophie.
Zcela jistě by chtěla, aby byla oslovována jako "ona", když se podíváte na klip v článku It´s Okay To Cry, vidíte, jak byla pyšná na své nové ženské ňadra, které získala díky vědeckému pokroku a hormonální léčbě. Nicméně když si nebudeme nic nalhávat, protože nejen ňadra dělají rozdíl mezi ženou a mužem, přes účes a šminky se prostě díváme na muže. Její tvář, její krk, její ramena, její ruce, její boky a zadek, to všechno je mužské, ne ženské.
Jazyk nefunguje tak, že třeba židle má v říši idejí přidělené slovo židle a proto se židli říká židle. Ve skutečnosti je to společenská domluva, že pro židli budeme používat slovo židle a pro stůl zase stůl. A všichni musí tuto vývojem nastolenou pojmenovávací smlouvu dodržovat, jinak bychom se nedomluvili. Nejde když je vám smutno říkat židli židle, když veselo smrk, když máte žizeň rybník, a když se vám chce spát galaxie.
A proto není tak jednoduché říkat někomu jako byla Sophia "ona". Protože oči vidí muže, kterým byla dlouhá léta a nedá se to zastřít ani účesem, ani šminkama, ani oblečením.
V člověku to způsobuje vnitřní rozpor na hluboké úrovni řeči.
No, končím. Zkrátka a dobře věci nejsou tak prosté, jak by se mohlo zdát...
„Na první pohled sice máme pocit, že přece osoby dle jednotlivých ras bezpečně odlišíme, ve skutečnosti však...“
Takže, když před sebou vidím černocha, tak je to strukturální halucinace?
Asi by mě dost provokovalo, kdyby mi nějaký psycholog tvrdil, že to, co před sebou nyní vidím, přede mnou ve skutečnosti není... Odkazuje to totiž k té divadelní hře a k té zmíněné psychologické manipulativní taktice... Autor článku mě přesvědčuje, že ten přede mnou stojící černoch se mi jen zdá. Autor článku tedy „využívá spoustu dalších drobností, kterými mě chce připravit o zdravý úsudek a o důvěru ve vlastní smysly“...
Takže to, co vidím a cítím prý vůbec není pravda, tvrdí pan psycholog: ten černoch není černoch, ta žena není žena, ten muž není muž, ti dva gayové, co se spolu vedou za ruku, jsou prý předmětem mojí nenávisti (i když proti nim vůbec nic nemám) a mohli by prý být manželé (já ale tvrdím, že nemohli, protože vidím dva muže).
Nedivte se, pane psychologu, že mě to rozčiluje. Ne proto, že bych někoho nenáviděl, ale proto, že podle Vás mám bludy a halucinace.
Jsem tedy povinen cítit se jako blázen, abyste se Vy mohl cítit dobře?
Jsem povinen - když před sebou vidím černocha - myslet si, že černocha nevidím? (To mi ale zase nepřijde jako liberální.)
Mohu vidět ženy, nebo se jich nejdříve musím zeptat, zda se v jejich případě o ženy jedná?
(Nedostanu po takové otázce facku?)
židli je fuk, jestli jí říkáte stůl. Ale živý člověk si snad zaslouží ohledy. Necitlivé oslovení zraňuje.
Pan Nushart jde po ulici a vidí proti sobě kráčet bělocha. A támhle dalšího. A dalšího.
Nevidět lidi, ale příslušníky konkrétní rasy může jednoho uondat.
Tak si, paní Zemanová, zatím tedy nanečisto vyzkoušíme, jestli jsme těch ohledů vůbec schopni: týden zkusíme říkat židli stůl a stolu židle. Po týdnu si dáme vědět, jak na tom s tou ohleduplností jsme.
Už mi to docela jde, paní Zemanová. Bohužel, manželka té ohleduplnosti zdaleka tolik nemá a od včerejška si pořád významně klepe na čelo. Zase mi ale poradila, že kdyby se dělo něco divného, mohu kdykoliv volat
284 016 110.
Divný věci se pak skutečně děly: když jsem to číslo podle její rady v noci vykřikoval, hezky mě pohladila a říkala, že jsem velmi ohleduplný, abych se prý už tím dál netrápil.
A jak ta zkouška ohleduplnosti probíhá u Vás? Jste na tom také tak dobře jako já?
Máme v Plzni jednu učebnu vybavenou trochu poskládaným nábytkem -- hodí se mi to, při výkladu o idejích, nechává studenty, aby se dohodli, jestli to, za čím sedí, jsou stoly nebo školní lavice, a to, na čem sedí, židle nebo stoličky. Vzadu v té místnosti jsou i škamny, ale to slovo studenti dnes vesměs neznají.
Ono je to s těmi lidmi, které potkáváte na ulici, často dost podobné.
Mimochodem, k tou experimentu jste si vybral špatný příklad. Byla by tam matoucí spodoba se der Stuhl,tedy židlí po německu .-)
Při rozhovoru o idejích jsme se v rámci té ohleduplnosti nakonec s manželkou přece jen dohodli, že všichni budeme při jídle sedávat u jedné prostřené židle na klasických pohodlných polstrovaných stolech s opěradlem.
Nejprve tedy manželka dost protestovala - to ano, ale nyní mi už projevuje dříve zcela nebývalou péči a také uznává, že jsem velice ohleduplný. Ohleduplnost je základ, cítím se prostě báječně a všem tenhle jednoduchý recept na šťastné manželství vřele doporučuji - pan Procházka je prostě kapacita!
Vaší ženě tu pohodu upřimně přeji. Nemůže to mít lehké.
Vyřídím. To víte, lehké to nemá nikdo, kdo v rámci ohleduplnosti musí nazývat věci levými jmény...
Už to zkrátka není to staré dobré ptydepe, ale pokrok se nedá zastavit.