Plynové lampy rasismu a heterosexismu

Jiří Procházka

Gaslighting je komunikační strategií spočívající ve vytváření dojmu, že útisk je jen důsledkem chování oběti. Jeho efektem je účinné zastření pozice utiskovatele. Na tento typicky rasistický nástroj hojně narazíme i v dnešním heterosexismu.

Ohledně postavení LGBT+ lidí je známá taktika spočívající v tom, že jakýkoli citelnější posun směrem k narovnání práv je doplněn ústupkem či specifickou podmínkou, která má zachovat status quo. Když bylo navzdory vetu prezidenta Klause odsouhlaseno registrované partnerství, byla jeho součástí protiústavní podmínka o zákazu individuální adopce pro toho, kdo takové partnerství uzavře. Foto AFP

Sociologický pojem gaslighting odkazuje k divadelní hře Patricka Hamiltona z roku 1938 a k její klasické filmové adaptaci od George Cukora Plynové lampy (angl. Gaslight) z roku 1944.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Na individuální úrovni lze tuto manipulativní taktiku vnímat jako druh domácího násilí — lidově řečeno „dělání z druhého blbce/blázna“. Na společenské úrovni gaslighting používá privilegovaná většina k ospravedlnění útisku určitých znevýhodněných skupin lidí v duchu argumentu „mohou si za to sami“. Tento falešný argument je natolik nutkavě svůdný, že ho používají dokonce i někteří představitelé a představitelky z řad odborné veřejnosti.

Film Plynové lampy ukazuje příběh novomanželů, kteří se přestěhují do domu po tetě hlavní hrdinky. Teta přišla za podivných okolností o život a manžel v domě po nocích pátrá po jejích špercích. Světla v domě poblikávají a manžel přesvědčuje svou ženu, že se jí to stejně jako různé noční zvuky jen zdá a využívá spoustu dalších drobností, kterými ji chce připravit o zdravý úsudek a o důvěru ve vlastní smysly. Propracovaná manipulace a suverenita má ženu připravit o svéprávnost, ale i lidskost a důstojnost, pocit vlastního aktérství, tedy o možnost jednat. Role agresora a oběti útisku se tak proměňuje.

Rasismus

Jedním z největších společenských gaslightingů je rasismus. Rasistická je totiž už samotná teorie ras, která nemá oporu v biologii ani v genetice. Na první pohled sice máme pocit, že přece osoby dle jednotlivých ras bezpečně odlišíme, ve skutečnosti však mezi jednotlivými rasami najdeme mnoho shod, zatímco v rámci nich mnoho odlišností. Rafinovanost tohoto systému spočívá v tom, že jeho tvůrci se z něj de facto vyňali.

Mezi hlavní privilegia bílé rasy patří, že není vnímána jako rasa, že bílá není vnímána jako barva (pojem barevní označuje lidi „jiné než bílé pleti“). Pointa pak bývá v tom, že pokud člověk, který zažívá strukturální rasismus vetkaný do každodenního života, na tento rasismu poukáže, stane se terčem kritiky bílé většiny, že to právě on rasisticky bazíruje na barvě pleti. Z pohledu bílé „utlačované většiny“ se přece žádný rasismus neodehrává.

Heterosexismus

Já však chci gaslighting popsat jako rozšířenou formu heterosexismu. Převažující postoj k „homosexuálům“ (záměrně používám tento psychiatrický termín i mužský rod, protože právě takto jsou LGBT+ lidé běžně stereotypně pojímáni) je totiž tolerance, a tedy přehlížení z pozice většiny. Tato tolerance je navíc podmínečná — daný jedinec musí deklarovat, že jeho stav je vrozený, nezaviněný a nedávat ho najevo.

Pokud takovou podmínku poruší, z „homosexuála“ se stane „aktivista“, „homosexualista“ nebo „stoupenec LGBT+ ideologie“. Zde začíná taktika odlidštění. Veřejnost sice stabilně deklaruje svou toleranci, ale stačí jedna reklama na ponožky, v níž figuruje pár žen, a strhne se vlna podrážděné kritiky založené na „ideologii“, „nátlaku“, „nucení“, „cpaní“ a tvrzení, že „je to na každém rohu“. V duchu gaslightingu pak tento postoj paradoxně přebírají i mnozí LGBT+ lidé a ke kritice se přidají.

Ukazuje se, že už samotná existence neheterosexuální jinakosti ve veřejném prostoru provokuje. Důkazem nepatřičnost LGBT+ aspektů ve veřejném prostoru včetně internetu je pak Prague Pride. Kritizovány pak jsou naprosto marginální aspekty průvodu, které jsou v hetero kontextu naprosto přehlíženy. Pikantním dokladem je masopust, který náleží na seznam nehmotného světového kulturního dědictví UNESCO.

Tradicí je totiž i to, že si mladí muži své klobouky polepují obrázky z pornografických časopisů, na kterých jsou obnažené ženy i jejich genitálie. Donedávna byly takové fotografie dokonce součástí oficiální prezentace na webu UNESCO. Ale i nyní je lze vygooglovat. Zaregistroval jsem dokonce i to, že Česká televize, která o této tradici pravidelně referuje, zachytila, jak v druhém plánu za reportérem jeden z mužů v masce povalil na zem přihlížející ženu a za přihlížení ostatních simuloval kopulační pohyby.

Nikdy jsem přitom nezaznamenal sebemenší kritiku, zatímco lopotně vygooglované několik let staré fotografie mužů v plavkách a masce, kteří ani zdaleka nedosahují lascivnosti masopustu, jsou využity jako argument pro morální odsouzení pražského průvodu, který je dále využit jako argument proti státem uznaným partnerským sňatkům a rodičovským právům.

Rafinovanějším příkladem gaslightingu právě z řad odborné veřejnosti může být rozhovor Reflexu se známým psychiatrem Cyrilem Höschlem z roku 2017. Höschl jako odborná psychiatrická autorita v něm dostal otázku na heterosexistickou šikanu na školách. Respondent říká, že si za to gayové mohou sami svým zviditelňováním, například průvodem během Prague Pride. Höschl se v odpovědi dále oslím můstkem dostane k populárnímu tématu migrantů, a zatímco před tím ospravedlňoval homofobii, následně ospravedlňuje xenofobii a kritizuje „přepjatou politickou korektnost“.

Sebeobrana

Extrémním projevem gaslightingu je i tzv. „gay panic defense“. Tato právní taktika má ospravedlnit útok na neheterosexuální osobu tím, že útočník se cítil ze strany neheterosexuální osoby zastrašován či ohrožen, a proto reagoval v sebeobraně a v jistém pominutí smyslů. V USA je v sebeobraně na základě pocitu ohrožení velká tradice a pokud k tomu přidáte další silnou tradici nošení zbraně, vzniká tragická kombinace.

Tato taktika má za cíl změnit binaritu agresor-oběť. Jak otřesně může výsledná situace vypadat, zachycuje dokument Valentine Road (2013). Popisuje tragickou událost, kdy 12. února 2008 středoškolský student Brandon McInerney vešel během vyučování do třídy a svého patnáctiletého spolužáka Lawrence „Larryho“ Kinga dvakrát střelil zezadu do hlavy.

Kromě jedné učitelky (která byla propuštěna) stáli všichni na straně útočníka. Soudní znalci ho vykreslili jako oběť sexuálního násilí, protože King mu před kamarády dal valentýnku. Vyučující měli pro čin pochopení, protože podle nich King provokoval — například i tím, že do školy přišel s nalakovanými nehty. V současné době už některé státy USA „gay panic defense“ definují jako nelegální.

Skrytá nesnášenlivost

Za gaslightingem se jen schovává nesnášenlivost. Dokud jinakost není vidět, mluví se o toleranci, ale jakmile někdo z menšiny projeví svůj hlas nebo pokud se menšiny někdo zastane, čelí výčitkám, že mu/jí jde o politiku. Ano, o politiku samozřejmě jde, protože to, jak je s LGBT+ lidmi, páry a rodinami zacházeno, včetně toho, jaké mají právní postavení, je zkrátka společenským tématem.

Právě pandemie byla jedinečnou příležitostí odhalit jinak skrývaný dvojí metr mezi párem muže a ženy, manželstvím, a párem stejného genderu, registrovaným partnerstvím. Při vydávání vládních opatření, zákazů a výjimek, byli registrovaní partneři a partnerky mnohdy opomenuti, nebo byli dokonce předmětem dvojího zacházení, které je znevýhodňovalo.

Ohledně postavení LGBT+ lidí je známá taktika spočívající v tom, že jakýkoli citelnější posun směrem k narovnání práv je doplněn ústupkem či specifickou podmínkou, která má zachovat status quo. Když bylo navzdory vetu prezidenta Klause odsouhlaseno registrované partnerství, byla jeho součástí protiústavní podmínka o zákazu individuální adopce pro toho, kdo takové partnerství uzavře. Po deseti letech Ústavní soud podmínku v procesu iniciovaném jedním z párů zrušil.

Při tvorbě nového občanského zákoníku pak bylo registrované partnerství z připravované legislativy vyňato — není tzv. rodinným stavem a jeho druhořadost oproti manželství je explicitně legislativně ukotvena. Je sice patrná snaha svazky párů stejného a různého genderu právně narovnat, její zvláštností však je vymezit pro tyto svazky specifická pojmenování. V minulosti tak bylo třeba navrhováno, aby rodič stejného pohlaví/genderu, který si osvojí dítě partnera/ky, nebyl „rodič“, ale nazýval se jinak.

Zastánci a zastánkyně odlišného pojmenování svazků na základě genderu/erotické a citové preference sami před sebou zastírají ideologii a symbolický význam, jaký společensky uznávaný institut manželství má. Naopak ze slovíčkaření a lpění na detailech viní ty, kdo odlišné názvy na oko stejných institucí jako „kompromis“ (kdy koza se prý nažere, ale vlk zůstane celý) nechtějí. Argumentem spadajícím do gaslightingu je, že jim evidentně nejde o stejná práva, když je odmítají, i když jim je někdo nabízí.

To, co je přitom skutečně odmítáno, je genderová segregace, která má stejný rozměr jako segregace rasová — stejná práva, ale odlišné zacházení a konkrétní symbolický význam. Zachováním binarity totiž podporujeme i zachování hierarchie a v tomto případě heteronormativity. Neustále to bude „my“ a „oni“, (mocenská) „většina“ a „menšina“.

Jsme tak zvyklí na svá privilegia, že když někdo požaduje stejná práva, která mu/jí upíráme, máme pocit, že chce něco navíc, něco na náš úkor. Pouhá reflexe útisku nás provokuje, vyvolává pocit, že nám někdo něco bere.

Příčiny

Příčiny uvedeného jevu jsou komplexní a obtížně se adresují. Víme však, že útisk se reprodukuje směrem dolů. Většinová společnost čelí nejen normativitě patriarchátu, rape culture či bílé nadřazenosti, ale v posledku také imperialismu, kolonialismu a kapitalismu. Jelikož toto vše je obtížně uchopitelné, člověk, zpravidla muž, za příčinu svého strachu překrytého vztekem snadno označí právě například muže, který se odlišuje.

Jinakost je pro nás na první pohled ohrožující. Jak na osobní úrovni, když třeba náš partner či partnerka dělají něco jinak, než jsme zvyklí ze své primární rodiny (kde jsme někdy byli i trestáni za nedodržování rodinných norem a požadavků), tak na rovině společenské. Přitom právě jinakost je osvobozující. Tvoří totiž prasklinky ve zdech vězení, kam uzavíráme sami sebe i sebe navzájem.

Svá privilegia ani vězení, kde jsme sami sobě dozorci, si zpravidla neuvědomujeme. Naše zdánlivé pohodlí vyděsí duhový perníček i reklama na ponožky. Protože právě pro nás by si mohlo přijít, na nás ukázat prstem, nás vyloučit ze společenství. To zažíváme od dětství. To vyvolává reakci a tvrzení, že „to“ („LGBT ideologie“) je na každém rohu. Přitom např. v Praze jsou na každém rohu spíš plakáty anti-choice Hnutí pro život. Hnutí, které má jasný politický přesah. Hnutí, které nedávno manipulativně odrazovalo od solidarity s polskými ženami, jež čelí zákazům interrupcí, a lživě podsouvalo, že poskytnout jim v ČR lékařkou péči je ilegální.

Příznačné je, že tuto bigotní ideologii klerofašismu lépe rozkrývají „menšiny“ a lidé z genderové, sexuální a vztahové diverzity. Běžná veřejnost líbivé plakáty v metru a po městě nerozkryje a pražské městské části prostřednictvím svých zástupkyň a zástupců nekriticky vyjadřují Hnutí svou politickou podporu. Vidět je jen vize bohulibé pomoci ženám v nouzi, ačkoli samotné ženy v nouzi v této kampani nemají slovo — slovo má jen PR Hnutí, které hlas případných uživatelek svých služeb zastupuje s odvoláním na nutnost zachovat anonymitu dotyčných žen.

Tak, jako lidé čelící menšinovému stresu, lidé odsouvaní fyzicky, nebo symbolicky, ač neméně bolestně, na okraj společnosti, komunity, rodiny, důstojnosti a lidskosti (stačí si pustit jakoukoli debatu v Poslanecké sněmovně na téma genderově neutrálního manželství), dokáží mnohdy najít odvahu a sílu nezůstat v roli oběti, ale vytvořit si se svými jizvami na duši a těle zdravou identitu bez sebepodrývání, najít k sobě vlídnost a být na to náležitě hrdí, mají stejný potenciál lidé, které jinakost zdánlivě ohrožuje. A LGBT+ lidé, lidé různé rasy, etnika, vztahového uspořádání v tom mohou být inspirací.

Významná terapeutka Virginia Satir mluvila o tom, že stejnost je to, co nás přitahuje. A jinakost je to, co nám umožňuje růst. A pokud jste z řad odborné veřejnosti, můžete ke svému růstu v kontextu GSRD využít novou iniciativu a komunitu kolem ní na webu Queer psychologie.

Diskuse

Musím se ozvat, protože tenhle článek je strašně zjednodušující.

Předem asi musím říct, že absolutně neschvaluji zastřelení mladého Kinga. Popravovat by se dle mého měli pouze recidivističtí násilníci a vrazi a dealeři tvrdých drog dětem. Nikdo jiný.

Nicméně nejde souhlasit s tvrzením, že to tehdy byla situace (nevinná) oběť - agresor, jak píšete. Byla to situace (drobný) agresor - agresivní vrah. Když jsem si o tom něco vyhledal, narazil jsem dokonce na názory, že od Kinga to byl dokonce akt lásky, vždyť McInerneymu dával zamilovanou valentýnku!

Tak to ani náhodou. McInerney byl podle všeho hererosexuál, King to věděl, a taky věděl, že tím předáním valentýnky před jeho spolužáky mu pěkně zavaří. McInerney to naprosto jistě vnímal tak, že ho chce ponížit, zesměšnit, shodit před přáteli, udělat z něj "bukvici", "hulibrka" a já nevím jak se ještě gayům posměšně říká.

Malá odbočka -- před lety byla jedna moje kamarádka na stáži v centru pro problémovou mládež někde v "biblickém pásu" v USA. Byli to nezletilí s násilnickou minulostí. Pak mi vyprávěla, jak byl v téhle skupině nepředstavitelně tvrdě šikanovaný každý, kdo v šestnácti neměl holku. O tom, že by tam někdo přiznal, že je gay nemohla být už vůbec řeč. Zabili by ho.

Tak myslím, že to vnímal i McInerney, jako násilnický typ.

Jak říkm, vraždu Kinga absolutně odmítám, ale provokoval a neodhadnul přitom, že se naváží do zlého člověka.

A když už jsem se rozepsal, jsou tu i jiné aspekty genderové problematiky, které prostě nejdou odbýt lajdáckým "cítíme se ohroženi".

Ať se nedotknu nikoho živého -- před nedávnem nešťastnou náhodou po pádu ze střechy zemřela transgender producentka a umělkyně Sophie.

https://a2larm.cz/2021/01/zemrela-producentka-sophie-ktera-osvobodila-imaterialni-kluky-a-imaterialni-holky/

Zcela jistě by chtěla, aby byla oslovována jako "ona", když se podíváte na klip v článku It´s Okay To Cry, vidíte, jak byla pyšná na své nové ženské ňadra, které získala díky vědeckému pokroku a hormonální léčbě. Nicméně když si nebudeme nic nalhávat, protože nejen ňadra dělají rozdíl mezi ženou a mužem, přes účes a šminky se prostě díváme na muže. Její tvář, její krk, její ramena, její ruce, její boky a zadek, to všechno je mužské, ne ženské.

Jazyk nefunguje tak, že třeba židle má v říši idejí přidělené slovo židle a proto se židli říká židle. Ve skutečnosti je to společenská domluva, že pro židli budeme používat slovo židle a pro stůl zase stůl. A všichni musí tuto vývojem nastolenou pojmenovávací smlouvu dodržovat, jinak bychom se nedomluvili. Nejde když je vám smutno říkat židli židle, když veselo smrk, když máte žizeň rybník, a když se vám chce spát galaxie.

A proto není tak jednoduché říkat někomu jako byla Sophia "ona". Protože oči vidí muže, kterým byla dlouhá léta a nedá se to zastřít ani účesem, ani šminkama, ani oblečením.

V člověku to způsobuje vnitřní rozpor na hluboké úrovni řeči.

No, končím. Zkrátka a dobře věci nejsou tak prosté, jak by se mohlo zdát...

„Na první pohled sice máme pocit, že přece osoby dle jednotlivých ras bezpečně odlišíme, ve skutečnosti však...“

Takže, když před sebou vidím černocha, tak je to strukturální halucinace?

Asi by mě dost provokovalo, kdyby mi nějaký psycholog tvrdil, že to, co před sebou nyní vidím, přede mnou ve skutečnosti není... Odkazuje to totiž k té divadelní hře a k té zmíněné psychologické manipulativní taktice... Autor článku mě přesvědčuje, že ten přede mnou stojící černoch se mi jen zdá. Autor článku tedy „využívá spoustu dalších drobností, kterými mě chce připravit o zdravý úsudek a o důvěru ve vlastní smysly“...

Takže to, co vidím a cítím prý vůbec není pravda, tvrdí pan psycholog: ten černoch není černoch, ta žena není žena, ten muž není muž, ti dva gayové, co se spolu vedou za ruku, jsou prý předmětem mojí nenávisti (i když proti nim vůbec nic nemám) a mohli by prý být manželé (já ale tvrdím, že nemohli, protože vidím dva muže).

Nedivte se, pane psychologu, že mě to rozčiluje. Ne proto, že bych někoho nenáviděl, ale proto, že podle Vás mám bludy a halucinace.

Jsem tedy povinen cítit se jako blázen, abyste se Vy mohl cítit dobře?

Jsem povinen - když před sebou vidím černocha - myslet si, že černocha nevidím? (To mi ale zase nepřijde jako liberální.)

Mohu vidět ženy, nebo se jich nejdříve musím zeptat, zda se v jejich případě o ženy jedná?

(Nedostanu po takové otázce facku?)

HZ
July 6, 2021 v 22.42
Pane Morbicere,

židli je fuk, jestli jí říkáte stůl. Ale živý člověk si snad zaslouží ohledy. Necitlivé oslovení zraňuje.

Pan Nushart jde po ulici a vidí proti sobě kráčet bělocha. A támhle dalšího. A dalšího.

Nevidět lidi, ale příslušníky konkrétní rasy může jednoho uondat.

Tak si, paní Zemanová, zatím tedy nanečisto vyzkoušíme, jestli jsme těch ohledů vůbec schopni: týden zkusíme říkat židli stůl a stolu židle. Po týdnu si dáme vědět, jak na tom s tou ohleduplností jsme.

Už mi to docela jde, paní Zemanová. Bohužel, manželka té ohleduplnosti zdaleka tolik nemá a od včerejška si pořád významně klepe na čelo. Zase mi ale poradila, že kdyby se dělo něco divného, mohu kdykoliv volat

284 016 110.

Divný věci se pak skutečně děly: když jsem to číslo podle její rady v noci vykřikoval, hezky mě pohladila a říkala, že jsem velmi ohleduplný, abych se prý už tím dál netrápil.

A jak ta zkouška ohleduplnosti probíhá u Vás? Jste na tom také tak dobře jako já?

MP
July 7, 2021 v 13.11
Jiřímu Nushartovi

Máme v Plzni jednu učebnu vybavenou trochu poskládaným nábytkem -- hodí se mi to, při výkladu o idejích, nechává studenty, aby se dohodli, jestli to, za čím sedí, jsou stoly nebo školní lavice, a to, na čem sedí, židle nebo stoličky. Vzadu v té místnosti jsou i škamny, ale to slovo studenti dnes vesměs neznají.

Ono je to s těmi lidmi, které potkáváte na ulici, často dost podobné.

Mimochodem, k tou experimentu jste si vybral špatný příklad. Byla by tam matoucí spodoba se der Stuhl,tedy židlí po německu .-)

JN
July 7, 2021 v 17.36
Panu Profantovi

Při rozhovoru o idejích jsme se v rámci té ohleduplnosti nakonec s manželkou přece jen dohodli, že všichni budeme při jídle sedávat u jedné prostřené židle na klasických pohodlných polstrovaných stolech s opěradlem.

Nejprve tedy manželka dost protestovala - to ano, ale nyní mi už projevuje dříve zcela nebývalou péči a také uznává, že jsem velice ohleduplný. Ohleduplnost je základ, cítím se prostě báječně a všem tenhle jednoduchý recept na šťastné manželství vřele doporučuji - pan Procházka je prostě kapacita!

MP
July 8, 2021 v 11.37
Báječné

Vaší ženě tu pohodu upřimně přeji. Nemůže to mít lehké.

Vyřídím. To víte, lehké to nemá nikdo, kdo v rámci ohleduplnosti musí nazývat věci levými jmény...

Už to zkrátka není to staré dobré ptydepe, ale pokrok se nedá zastavit.

+ Další komentáře