Debata o přítomnosti trans žen (a dětí) nejen ve vrcholovém sportu hoří už léta. Většina jejích aktérů přitom reaguje odsouzením. Nedokáže trans ženám přiznat ženskost a někdy ani lidství. Na druhou stranu máme různá empirická data, zkušenosti trans atletek/atletů (dále jen podoby v ženském rodě, pozn. red.), a dokonce se objevují i studie, které jisté výhody trans sportovkyním oproti jejich cis kolegyním přiznávají.

Nechci se ale pouštět do lékařského a biologického tématu, jako spíš poukázat na to, zda je vůbec možné v cisnormativní společnosti vést neutrální debatu. V aktuálním kontextu, kdy se ČR i k překvapení sousedů a snad i svých vlastních představitelů a představitelek odmítla připojit k protestu proti maďarskému zákonu, který je obdobou toho ruského a který zakazuje o neheterosexualitě a trans identitě vůbec informovat, v kontextu, kdy se prezident v živém přenosu v médiích vyjádří vůči trans lidem pohrdavě, je na místě ptát se, jakou debatu skutečně vedeme.

Zamýšlím se nad tím, zda po vědě nechceme zodpovědět něco, co musíme nejprve vyřešit sami. Z minulosti již můžeme být poučeni, že zdánlivě vědecké či biologické otázky jen ve stejných scénářích a s různými aktéry (gender, rasa, etnikum, sexuální orientace, nyní trans gender) zastíraly etický a emotivní rozměr.

Atletky a atleti

Stávající výzkumy a zkušenosti představu o tom, že by trans atletky měly v ženské kategorii nějakou trvalou výhodu, nepodporují. Pokud by totiž takové přednosti opravdu měly, pak by se takové zvýhodnění mělo projevit i v praxi, a trans sportovkyně by měly nad svými cis kolegyněmi stabilně vítězit. To se však běžně neděje.

Faktem je, že atletky (bez ohledu na to, zda trans nebo cis) samy o sobě „normální“ nejsou. Nejsou to běžné ženy či lidé obecně, vymykají se totiž všem průměrům. Vrcholový sport je naprosto svébytný svět, ve kterém platí svébytná pravidla včetně těch fyziologických. Variabilita mezi atletkami přináší pro různé sporty různé individuální výhody. Některé atletky tak přirozeně mají vůči svým kolegyním markantní výhody právě díky svým genetickým dispozicím, a proto ve sportu excelují. Ostatně průměr jako takový je spíš matematická veličina — v reálném životě průměrnou ženu fakticky nenajdeme.

Jádro mé myšlenky nicméně směřuje jinam. Výše uvedené skutečnosti jen podtrhují mé přesvědčení o nesamozřejmosti a absurdnosti vyhroceného sporu. Při sté variaci na debatu (nebo spíš rozhořčení) o tom, že trans atletky (a to převádím do korektní podoby, protože většinou jim ani není uznán status žen) mají výhodu nad cis sportovkyněmi, mě totiž napadlo: No a co? Co kdyby opravdu výhodu měly?

V kontextu martýria, které v životě zažívají, si těžko lze představit, že by o takovou výhodu za takovou cenu stály. A to rozhodně z trans lidí nechci dělat oběti, protože vykazují nesmírnou míru odolnosti a odhodlání v kontextu zatvrzelého nepřátelství a nepřijetí, které v menší či větší míře, viditelně, či skrytě denně zažívají. Trans ženy čelí mnohé diskriminaci a vůči cis ženám mají trvalé nevýhody. Po sociální a duševní stránce (ale i fyzické) čelí výzvám, které se nezřídka dají chápat jako zcela traumatizující.

Napadlo mě, že pokud by nakrásně měly v jedné jediné oblasti naopak přirozenou výhodu, zda je opravdu spravedlivé znevýhodnit je uměle i v tomto případě. Opravdu je tak samozřejmé vyloučit trans ženy ze sportu jen proto, že s muži se měřit běžně nemohou?

Zdánlivý kompromis spočívající ve vytvoření speciální kategorie si vzhledem k počtu trans lidí jako takových, natož ve vrcholovém sportu, nedovedu v realitě představit. A co kdybychom kategorii pohlaví/gender navíc nahradili rasou? Nemuseli bychom si (otevřeně) říct, že diskvalifikujeme černé atlety, protože mají zdánlivě biologickou či genetickou výhodu, se kterou drtí své bílé soupeře? Možná nám to u kategorie pohlaví/genderu jen přijde samozřejmé, protože na rasismus jsme oproti cissexismu notně citlivější.

Pokud budeme rozdělovat sporty dle genderu/pohlaví, tak vždy budeme na hraně (a někdy za ní), jako bychom byli v případě rasové segregace. I samotná kategorie biologického pohlaví je prekérní. O čemž jsme se bolestně přesvědčili v případu atletky Caster Semenya, která se po neustálých sporech o jejím pohlaví, ponižujících procedurách a intervencích namísto účasti na olympijských hrách v Tokiu soudí u Evropského soudu pro lidská práva o zbytky své důstojnosti.

Identita a lidství

Tím nemyslím, že se o spravedlivém měřítku a vyrovnaných podmínkách nemá diskutovat, ale zdá se, že i v takém případě proces sklouzne k identitě a k samotné existenci daného člověka. Navíc to možná ještě lze pochopit u vrcholového sportu, ale zákaz trans studentek účastnit se zápasů elitních týmů, nebo dokonce zákaz trans dětí, u kterých před pubertou o jakýchkoli jiných než čistě individuálních biologických výhodách nemůže být řeč, nedává smysl.

Zajímavý také může být optický klam, který k dojmu, že trans sportovkyně mají znatelnou výhodu, přispívá. Referuje se totiž jen o těch opravdu výjimečných, protože jen takové se dostanou do hledáčku médií. O jiných se nemluví, a to samo o sobě může vyvolávat dojem, že trans atletky jsou z principu výjimečné, enormně výkonné.

Dále si všimněme, že debata se prakticky zaměřuje jen na ženy a ne na (trans) muže. Všiml jsem si, že lidé někdy vůbec netuší, že takoví sportovci (a vynikající) vůbec jsou. Ironií přitom je, že Česká republika má svého rekordmana Zdeňka Koubku. Ten je však vesměs misgenderován a i v projektech a článcích, které mu mají vzdát úctu, se o něm téměř bezvýhradně mluví jako o ženě a používá se především jeho původní ženské jméno.

Muži totiž nepředstavují hrozbu. A dle logiky biologizujících debat by fakticky měli naopak mít vůči cis mužům nevýhodou, což nikoho nepálí. Nebo jsou absurdně nuceni naopak závodit za ženy, vůči nimž opravdu výhodu mají (pokud prochází medicínskou tranzicí). Do ženských týmů jsou trans sportovci nuceni se stejnou vehemencí, jako z nich jsou vylučovány trans sportovkyně.

Diskuze nad biologickými výhodami pohlaví či genderu v principu kopíruje minulé debaty o kategoriích jako je rasa nebo etnikum. Běžně takové spojitosti nevnímáme a debaty nazíráme odděleně. Přitom podřadnost jiné než bílé rasy byla dokazována božím záměrem, přirozeností, exaktními vědami, a nakonec společenským prospěchem. V minulosti (ale nezřídka i nyní) přišlo lidem stejně samozřejmé odmítat, že by černoši nebo Asiaté byly na stejné úrovni jako běloši. Bylo to něco „nesrovnatelného“.

Ale i pokud vezmeme v potaz věcnou debatu nad výhodami, je dobré si uvědomit, jak odlidštěná má tendenci být — trans lidé jsou zbaveni svého lidství a fragmentováni na své tělesné části nebo hormony bez snahy porozumět tranzici nebo trans identitě jako takové — lidství. V debatách pak nejde o existenci trans atletek ve vrcholovém sportu, ale většinou o existenci trans žen vůbec. Ve sportu, ve veřejném prostoru, v možnosti vedle základního respektu získat také společenskou úctu.