Upozornění: v textu se vyskytují zmínky o sebevraždách
Ivana RecmanováTransgender lidé nejsou periferní menšinou. Jejich pozice v českém prostředí je přesto žalostná. Tím horší je situace nebinárních osob, pro něž obecný diskurz dosud nemá patřičné kategorie. Nápravě slouží i Den transgender viditelnosti.
Zkuste si malé cvičení: Kolik lidí celkem znáte osobně? Pravděpodobně to budou stovky, možná nanejvýš tisíce lidí. Kolik z těchto lidí je transgender, tedy takových, jejichž gender (někdy nesprávně zaměňován za pohlaví) je jiný než ten, který jim okolí určilo po narození?
Jsem si jistá, že většina z vás bude mít problém vzpomenout si na někoho ze svého okolí, kdo jednoho dne ostatním řekl: „Přátelé, já nejsem chlap, já jsem ženská“, případně opak, nebo snad dokonce někoho, kdo řekl, že není ani muž, ani žena. Možná, že nakonec v paměti vyhrabete jednu osobu.
A nyní si povíme fakta: Na světě žije něco mezi sedmi až sedmdesáti miliony transgender lidí, tedy promile až procento populace. Budeme-li předpokládat rovnoměrnou distribuci, znamená to, že v ČR žije minimálně deset tisíc transgender osob. Tedy máte-li na Facebooku například tisíc přátel, měli byste tam mít jeden až deset transgender kontaktů.
Nejspíš se tomu zasmějete. Možná řeknete, že to je nesmysl, protože jste na žádného transgender člověka nenarazili. Nebo si řeknete: „No jó, ale já celý život žiju na vesnici na Moravě a u nás nic takového nemáme, to je jen v Praze.“ Budete se však akorát mýlit.