↗

Na světě žije něco mezi sedmi až sedmdesáti miliony transgender lidí, tedy promile až procento populace. Budeme-li předpokládat rovnoměrnou distribuci, znamená to, že v ČR žije minimálně deset tisíc transgender osob. Obrázek FB Nízkoprahový klub a terénní program HoPo

Zkuste si malé cvičení: Kolik lidí celkem znáte osobně? Pravděpodobně to budou stovky, možná nanejvýš tisíce lidí. Kolik z těchto lidí je transgender, tedy takových, jejichž gender (někdy nesprávně zaměňován za pohlaví) je jiný než ten, který jim okolí určilo po narození?

Jsem si jistá, že většina z vás bude mít problém vzpomenout si na někoho ze svého okolí, kdo jednoho dne ostatním řekl: „Přátelé, já nejsem chlap, já jsem ženská“, případně opak, nebo snad dokonce někoho, kdo řekl, že není ani muž, ani žena. Možná, že nakonec v paměti vyhrabete jednu osobu.

A nyní si povíme fakta: Na světě žije něco mezi sedmi až sedmdesáti miliony transgender lidí, tedy promile až procento populace. Budeme-li předpokládat rovnoměrnou distribuci, znamená to, že v ČR žije minimálně deset tisíc transgender osob. Tedy máte-li na Facebooku například tisíc přátel, měli byste tam mít jeden až deset transgender kontaktů.

Nejspíš se tomu zasmějete. Možná řeknete, že to je nesmysl, protože jste na žádného transgender člověka nenarazili. Nebo si řeknete: „No jó, ale já celý život žiju na vesnici na Moravě a u nás nic takového nemáme, to je jen v Praze.“ Budete se však akorát mýlit.

Jedním z důvodů, proč existuje Den transgender viditelnosti, je zvýšit povědomí o transgender lidech a jejich všudypřítomnosti ve veřejném prostoru. Spousta z nás, bez ohledu na to, jaká je naše genderová identita, totiž žije v přesvědčení, že transgender lidé jsou naprostá vzácnost.

Není se ale čemu divit. Přesné statistiky o počtu transgender lidí neexistují, už vůbec ne v ČR, kde navíc kolonka pohlaví slouží k tomu, aby se zjistilo, „zda je konkrétní osoba schopná porodit dítě“ (znamená to tedy, že neplodné ženy nejsou ženami?).

Transgender osobu navíc na první pohled nepoznáte. Někteří lidé svou identitu úzkostlivě tají a nikomu se s ní nesvěří, někdy proto, že se bojí represí (v některých zemích není transgender identita vůbec uznávána), někdy proto, že sami nedokáží popsat své pocity a netuší, jaká je pro ně cesta ke spokojenosti, někdy proto, že se bojí nepochopení nejbližších.

Další lidé už tranzicí neboli přechodem ke skutečné identitě přejdou, ale tuto informaci před známými utají. Někteří vzbuzují zvědavost nebo pobouření svým hlasem, ale pokud s takovými lidmi komunikujeme mailem, nepostřehneme to. Někdo může mít jiné pohlavní orgány, než byste čekali, ale v České republice obvykle nechodíme před cizími lidmi nazí.

Někoho by snad prozradily chromozomy, ale kolik z nás ví, co máme v DNA? Možná bychom zjistili, že někteří z nás jsou nakonec intersex, tedy osoby, které nemají jednoznačně samčí ani samičí primární či sekundární pohlavní znaky nebo genetickou informaci. Nehledě na fakt, že určité tělesné anomálie mohou vykazovat i cisgender lidé, tedy ti z nás, jejichž genderová identita se ztotožňuje s tou, kterou dostali při narození.

Žádná minorita

Transgender lidi tedy potkáváte všude kolem sebe, jen si toho možná nejste vědomi. Jsou to lidé, kteří vám v trafice prodávají noviny, vozí vás autobusem do práce, ošetřují vás v nemocnici, učí vaše děti nebo jsou jejich spolužáci nebo napsali scénář k vašemu oblíbenému filmu.

Ale jsou to bohužel také smutná čísla v těch několika málo statistikách, které se transgender lidmi zabývají. Více než polovina transgender hochů v USA se někdy během svého života pokusila o sebevraždu, stejně tak 42 % nebinárních teenagerů a 30 % transgender dívek. Podobná data v České republice neexistují, nicméně data z našeho výzkumu Obavy a přání trans lidí v České republice ukazují, že sebevražedné myšlenky se nevyhýbají ani transgender osobám v ČR.

Kromě sebevražd jsou pro transgender komunitu velkým problémem i vraždy, které si spolu s ostatními příčinami úmrtí připomínáme na den vzpomínky na zesnulé transgender osoby, který připadá na 20. listopadu. A to ještě nesmíme zapomenout na nezaměstnanost, nutnost sterilizace pro změnu úředního pohlaví a hromadu dalších diskriminačních procedur.

Bavíme-li se o úředním pohlaví, nesmíme opomenout téma nebinárních osob. Svým podílem mezi transgender lidmi tvoří výraznou menšinu a v rámci diskuzí o transgender problematice bývají opomíjeny jak ze strany běžné společnosti, tak i ze strany dalších transgender lidí.

V našem výzkumu zazněly na toto téma různé názory, a to od zpochybňování toho, že nebinární lidé patří do transgender komunity: „Je naprosto zcestné a exhibicionistické, aby o sobě týden (měsíc, rok…) přemýšlel v mužském a druhý týden v ženském rodě. Velmi to škodí skutečným trans lidem a degraduje to jejich celoživotní boj, trápení i odhodlání směřující k jediné a skutečné identitě.“, tak i hlasy volající po uznání ze strany lékařského personálu: „V současnosti na veřejnosti i před většinou blízkého okolí (včetně sexuoložky) vystupuji jako FtM muž, jelikož nebinární identity nejsou v ČR příliš respektovány. Mám obavy, že pokud se o své identitě zmíním své sexuoložce, byl by mi znemožněn přístup k [hormonální léčbě] a operacím.“

Ne všechny nebinární osoby se však za transgender lidi považují a někteří pro sebe používají metagender identitu, tedy identitu osob, na které neplatí společensky uznávané genderové kategorie. Naštěstí se od minulého roku toto téma čím dál častěji probírá v médiích, a existuje tedy naděje, že v České republice začne být tato identita respektována.

A s tím přichází i naděje, že se zde transgender lidé dočkají spravedlnosti. Že nebudou potřeba operace ani hormonální léčba k uznání jejich genderu. Že transgender lidé budou žít šťastně a tak, jak si přejí. Že je celková společnost začne respektovat a vnímat.