Těžce nemocný prezident sice nebude znovu kandidovat v příštích volbách, povládne však přinejmenším několik měsíců, než v zemi proběhne „národní dialog“ a připraví se nová ústava. Tak by se daly shrnout ústupky alžírského režimu ohlášené tento týden v reakci na masové demonstrace v ulicích. V nich protestující požadovali, aby dlouholetý prezident Abdelazíz Buteflika odvolal v pořadí pátou kandidaturu do nejvyššího úřadu v „zemi jednoho a půl milionu mučedníků“.

„Alžírsko prochází vskutku historickým okamžikem,“ prohlásil v úterý novopečený premiér Núreddín Bedúí, který má Alžírsko dovést až k prezidentským volbám odloženým z dubna nejspíše na konec letošního roku. „Slibuji všem občanům, že jim budeme naslouchat dnem i nocí. Že jim budeme blíž a budeme jim v těchto těžkých časech sloužit.“

Sám Buteflika se pak nechal slyšet, že vlastně neměl v úmyslu znovu kandidovat a přislíbil „mezigenerační výměnu“. „Můj zdravotní stav a můj věk mi dovolují vykonat jednu poslední službu alžírskému lidu: položit základy nové republiky,“ napsal v otevřeném dopisu citovaném vládní Alžírskou tiskovou agenturou (APS).

Věčný prezident

Přestože Buteflika v pondělí tvrdil, že „páté funkční období nepřipadá v úvahu“, ještě minulý měsíc se vyjadřoval zcela opačně. V únoru totiž oznámil, že se chystá v prezidentském úřadu, kam byl poprvé zvolen v roce 1999, setrvat dalších pět let. A to bez ohledu na to, že se od mrtvice prodělané před šesti lety v podstatě vypařil a s občany komunikuje pouze tiskovými prohlášeními.

„Jistěže nejsem tak fyzicky silný jako v minulosti, to jsem před svým lidem nikdy neskrýval,“ připustil tehdy — a jeho slova potvrdila i skutečnost, že navzdory požadavku v alžírské ústavě nepodal prezidentskou kandidaturu osobně, protože v tu chvíli ležel ve švýcarské nemocnici. „Ale oddanost sloužit vlasti mě nikdy neopustila a dovolí mi překonat všechny problémy související s mojí nemocí.“

Alžířané s tím nesouhlasili. Deset dní po tomto ohlášení vypukly v ulicích velkých měst největší protesty od 90. let s hesly jako „ne znovuzvolení“, kterých se od konce února podle neoficiálních odhadů účastnily statisíce až miliony lidí. Opětovná kandidatura kdysi respektovaného prezidenta, jenž před dvaceti lety vyvedl zemi z občanské války, se stala katalyzátorem nespokojenosti nashromážděné po letech neefektivní vlády starých mužů v čele s „živou mrtvolou“, jak Butefliku překřtili mnozí demonstranti.

Protesty

Alžírské bezpečnostní složky na masové protesty od počátku reagovaly mírně a demonstrace samotné se vyznačovaly mimořádnou spořádaností například včetně organizace úklidových čet. Představitelé režimu varovali — a dosud varují — před „vnitřními a vnějšími infiltrátory“, návratem k „temné dekádě“ (tj. období občanské války mezi lety 1991 — 2002) nebo před „syrským scénářem“, oproti nedalekému Súdánu se však neuchýlili k vyloženě represivní politice.

Na rozdíl od období takzvaného Arabského jara také faktickým vládcům Alžírska přezdívaným Le Pouvoir („Moc“), za něž jsou považováni prezidentovi bratři, náčelník generálního štábu a skupina vlivných byznysmenů, nezbývá dost peněz na to, aby nespokojence jednoduše uplatili. V roce 2011 demonstrace umlčely masivní příspěvky na základní potraviny, zvýšení mezd a nabírání nových státních zaměstnanců. Jenže alžírská ekonomika od té doby utrpěla klesající cenou životně důležité ropy a zemního plynu, masivní korupcí i neefektivním řízením.

Řady protestujících navíc mezitím rozšířili vysoce postavení politici přímo z Buteflikovy vládnoucí Fronty národního osvobození (FLN) nebo zhruba tisícovka soudců, kteří se nechali slyšet, že nebudou dohlížet na průběh voleb, pokud se jich znovu zúčastní stávající prezident. K demonstracím se dále připojily odbory včetně učitelů či zaměstnanců státních energetických gigantů Sonelgaz a Sonatrach, kteří se od 11. března podíleli na vyhlášené generální stávce.

Ústupky?

Představitelé režimu se za této situace rozhodli přijít s ústupky. Náčelník generálního štábu a nejmocnější muž v zemi Ahmed Gaíd Saláh již v neděli prohlásil, že „lid a armáda sdílejí stejnou vizi budoucnosti“. O den později Buteflika stáhl vlastní kandidaturu, vyměnil předsedu vlády a vyhlásil přechodné období, na jehož konci by se Alžírsko mělo dopracovat k ústavě „druhé republiky“, sociálním a ekonomickým reformám a nakonec i novým volbám.

Na alžírských ulicích ale počáteční nadšení rychle vystřídala skepse a demonstrace pokračují s požadavkem prezidentova okamžitého odchodu. Představitelé protestního hnutí upozorňují, že všechny osoby zodpovědné za přechodné období jsou spojené se stávajícím režimem — například nový premiér Bedúí byl dosud ministrem vnitra a dlouhodobě blízké vztahy s Buteflikou má i diplomat Lakhdar Brahímí, jenž by měl koordinovat proces vzniku nové ústavy.

Ostatně nikdo ani neví, jak dlouho ještě setrvá v úřadu sám paralyzovaný Buteflika. Přesné datum voleb totiž nikdo nestanovil, a pokud k nim skutečně dojde až na konci roku, bude prezident vládnout dlouho po konci svého čtvrtého funkčního období. Panují obavy, že Le Pouvouir do té doby přijde s novým vyvoleným a demokratické alternativy jako při všech volbách od roku 1991 zastraší nebo jim nedovolí kandidovat. Takovým kandidátem by se mohl stát třeba generál Saláh, o němž se spekuluje jako o „alžírském Sísím“.