Schopnost Spojených států amerických rozumně si vládnout je stále více oslabována archaickým ústavním rámcem a těžko odstranitelnými politickými a ideologickými přežitky, které vyhovují především mocným soukromým zájmům. Negativní roli hraje i zpolitizovaná justice a stále větší role peněz ve volbách na všech úrovních. Součástí problému se ve stále komplexnějším světě stává i systém dvou stran, v nichž politické menšiny buď ztrácejí hlas, anebo své strany vydírají.

Ústava Spojených států byla jednou z prvních ústav demokratických režimů, které začaly vznikat na konci 18. století. Ponecháme-li stranou, že mnohé z toho, co bylo v americké ústavě zakotveno, bylo ve společnosti, v níž přežívalo otroctví a později rasová diskriminace, ještě dlouho jen pouhou aspirací, jde o progresivní dokument, který sloužil jako inspirace rodícím se evropským demokraciím.

Hlavním současným problémem ústavy USA je archaičnost. Ústava byla přijata v roce 1788, a od té doby bylo přijato jen 27 dodatků.

Rozdělíme-li dodatky na ty, které americkou demokracii posunuly jasně kupředu v souladu s měnícími se společenskými poměry, a na ty, které dnes v USA způsobují těžko řešitelné problémy, do první skupiny nepochybně patří zrušení otroctví v roce 1865, zakotvení práva volit bez ohledu na rasu v roce 1870, přiznání volebního práva ženám v roce 1919 a snížení věku, od nějž občané mohou volit, na 18 let v roce 1971.

Do druhé skupiny patří zejména dnes hojně diskutovaný druhý dodatek, který v roce 1789 zakotvil právo držet a nosit zbraně. Některé dodatky, jako ten čtrnáctý o zaručení práv a výhod občanství, také obsahují pasáže, které jsou formulovány velmi nejasně, což samozřejmě působí problémy.

Příkladem budiž ustanovení, jímž se zakazuje veřejným činitelům, kteří se dopustili vzpoury proti ústavě, kandidovat ve volbách na veřejné funkce. Když některé státy nedávno chtěly využít tohoto ustanovení k zákazu kandidatury Donalda Trumpa kvůli jeho roli v útoku davů na Kapitol 6. ledna 2021, Nejvyšší soud rozhodl, že tak nelze učinit jen soudním rozhodnutím v daném státě Unie, bez schválení Kongresu. Ten má přitom k dispozici nástroj impeachmentu.

Hlavním problémem americké ústavy se navzdory existenci sedmadvaceti dodatků stala její faktická nezměnitelnost. Aby dodatek prošel, musí být navržen dvěma třetinami hlasů v každé komoře Kongresu nebo ústavním konventem svolaným dvěma třetinami států a následně ratifikován zákonodárnými sbory nebo státními konventy tří čtvrtin států. V ostře rozdělené zemi to dnes znamená, že žádný zásadnější dodatek šanci projít nemá.

Právo nosit zbraně

Největší kontroverze dnes budí 2. dodatek zakotvující právo držet a nosit zbraně. Byl přijat v době, kdy se Američané, zejména kolonisté, nemohli ještě plně spoléhat na ochranu státu a museli se buď bránit sami, nebo formovali nejrůznější milice.

V dnešní době, v níž napříč USA fungují složky státní moci (jak té federální, tak jednotlivých států Unie) i komplexní systém policejní moci organizovaný municipalitami, ztratilo právo na držení zbraně svůj původní význam. Technologický pokrok navíc přinesl vznik nejrůznějších typů automatických zbraní, které, jak argumentují kritici druhého dodatku, do rukou civilistů nepatří.

Právě automatické zbraně jsou odpovědné za masové střelby, které se v USA odehrávají se železnou pravidelností. Občanské organizace monitorující tuto oblast i Výzkumná služba Kongresu definují masovou střelbu jako událost s použitím střelných zbraní, která má čtyři a více obětí včetně raněných. K 31. květnu tohoto roku registrují USA 225 případů masové střelby, při nichž zemřelo celkem 318 lidí a 836 bylo zraněno.

Pokusy omezit přístup ke zbraním, zejména k těm automatickým, narážejí v obecné rovině na 2. dodatek ústavy, v konkrétní pak na mocnou zbrojařskou lobby, jejíž politickou tváří je Národní asociace držitelů zbraní (NRA). V politice hájí zájmy zbrojařské lobby zejména Republikánská strana právě poukazy na 2. dodatek ústavy, a je tak skoro nemožné prosadit i jen dílčí změny, jako je byť jen důkladnější kontrola prodeje zbraní.

Právě 2. dodatek americké ústavy je ukázkou toho, jak faktická nemožnost změnit prokazatelně přežité ustanovení v základním právním textu země přispívá k obrazu USA coby země zachvácené násilím. USA mezi demokratickými zeměmi vévodí i statistikám v počtech jiných trestních činů, než jsou masové vraždy spáchaných s pomocí střelných zbraní. V průměru je v USA v poslední dekádě postřeleno více než 110 tisíc lidí ročně, z toho jich více než 40 tisíc na následky střelných zranění zemře.

Nefunkční politika

Politická paralýza, která znemožňuje přijetí účinné legislativy v oblasti, jako je kontrola zbraní, je často přičítána polarizaci americké politiky. Problém je ovšem hlubší, institucionální.

Aby mohl být v USA přijat jakýkoliv zákon, musí se na něm shodnout obě komory Kongresu, které často buď nesouhlasí, nebo přijmou odlišná znění zákonů (která se pak pokouší sladit v dohadovacím řízení). V obou komorách sice stačí k přijetí zákonů prosté většiny, ale v Senátu se kvůli dřívějším obstrukcím (tzv. filibusters) ustálila praxe, v níž je k projednání zákona potřebný souhlas 60 senátorů.

V obou komorách, zejména ve Sněmovně reprezentantů, mají na to, co se bude projednávat, zásadní vliv také předsedové komor. Jak jsme nedávno viděli v případě blokování zákona o pomoci Ukrajině, dokázal předseda Sněmovny odkládat projednání zákona celé měsíce. Existují sice mechanismy, jak předsedu obejít, jsou však dost komplikované.

Problémem je i volba samotného předsedy, který potřebuje v Kongresu rozděleném mezi dvě strany získat hlasy v podstatě všech zákonodárců své strany. To dává radikálním stranickým menšinám možnost vydírat většinu.

Netýká se to přitom jen volby předsedy. Jak jsme viděli v minulých letech, radikální menšina v Republikánské straně dokáže opakovaně blokovat kompromisy potřebné ke schvalování státních rozpočtů a obecně k financování vlády. Jedním z jejích nástrojů jsou i hrozby, že vyvolá hlasování o odvolání předsedy dolní komory, pokud by chtěl uzavřít kompromis.

Rozdělené strany

Možnost radikálních menšin v obou stranách, které ovládají americkou politiku, paralyzovat chod Kongresu, úzce souvisí s tím, jak jsou tyto strany konstituovány. K samotné existenci systému dvou stran totiž přispívá už jednokolový většinový systém, který se v USA využívá na všech úrovních.

Aby ten který kandidát mohl v jednokolovém většinovém systému zvítězit, musí mít za sebou širokou koalici různých zájmů. A různé koalice zájmů časem kondenzovaly do podoby svou velkých stran.

Systém dvou stran objektivně fungoval, dokud se byly ochotné dohodnout na určitých kompromisech. Jenže řada nových jevů v posledních letech přispěla k rostoucí politické polarizaci, v níž se strany staly postupně především mluvčími zcela rozdílných mocenských zájmů.

Zároveň rostoucí komplexita společenského globálního dění ovšem vytváří — mnohem více než v minulosti — v těchto stranách názorové frakce. Kdyby USA využívaly systém poměrného zastoupení, mohly by tyto názorové proudy existovat jako samostatné politické strany, a většiny by se v Kongresu tvořily na základě koaličních kompromisů, občas i přes politický střed. Jak je to ostatně obvyklé v evropských demokraciích.

V politickém systému USA není nic takového možné, koalice se tvoří uvnitř každé ze dvou velkých stran. Když jsou názorové rozdíly v jednotlivých stranách příliš hluboké, mají menšiny s pomocí specifického fungování svých stran možnost blokovat fungování samotného Kongresu.

Politický a ideologický fundamentalismus, který se v minulosti dařilo překonávat s pomocí kompromisů přes politický střed, tak v prostředí extrémní polarizace získal nebývalý vliv a ohrožuje chod celého demokratického systému v USA.

Hlas různé ceny

Dalším z politicko-ústavních mechanismů, který dává v současnosti stále menší smysl, je tzv. electoral college. Tedy výběr volitelů v jednotlivých státech, jejichž celkový počet v táboře jednoho ze dvou hlavních prezidentských kandidátů rozhodne, kdo se stane prezidentem.

Tento mechanismus dával smysl v době, kdy fakticky ještě neexistoval americký politický démos, a hrozilo, že lidnaté státy budou v americké federaci — založené na vyvažování vlivu států Unie —prosazovat svoje zájmy na úkor těch méně lidnatých. USA jsou ale dnes prostředím, v němž, jak argumentují kritici systému volitelů, by měl mít každý hlas už stejnou váhu.

Systém, v němž může jeden prezidentský kandidát vyhrát až o několik miliónů hlasů v celostátním měřítku, a přesto se kvůli systému volitelů nestane prezidentem, je problematický. Neúměrného vlivu nabývají takzvané „swing states“, v nichž jednou vítězí demokrat, jindy republikán.

Volbu amerického prezidenta také stále více problematizuje rostoucí vliv peněz ve volební kampani. Zatímco v roce 1988 utratil republikánský kandidát George Bush 191 miliónů dolarů a jeho protivník George Dukakis 183 miliónů, v roce 2020 utratil vítězný Joe Biden přes tři miliardy a Donald Trump zhruba 800 miliónů.

Je jasné, že nemůže-li dnes prezidentský kandidát nebo kandidát ve volbách do Kongresu či na post guvernéra státu Unie uspět bez obřích finančních částek, stává se závislým na celé řadě soukromých zájmů, včetně těch skrytých. Má to za následek, že obsahová dimenze americké politiky je často zcela zastíněna potřebou neustále dělat kampaň. Kandidáti na post prezidenta často začnou vést kampaň několik let před volbami, a obsahová stránka politiky se tudíž nutně vytrácí.

Zpolitizované soudnictví

Nefunkční politický provoz by mohla a měla v právním státě vyvažovat nezávislá justice. Ta v nižších patrech funguje v USA poměrně dobře, jakkoliv i tam vidíme mezi USA a jinými vyspělými demokratickými zeměmi velké rozdíly.

USA mají zdaleka největší počet vězňů na světě — a to jak v absolutních číslech, tak v přepočtu na obyvatele. V amerických věznicích v současnosti dlí 1,8 miliónů lidí. V demokratických zemích v Evropě je počet vězňů v přepočtu na obyvatele několikanásobně nižší. USA se blíží jen Rusko a Čína.

Hlavním problémem amerického justičního systému je ale ve stále polarizovanější společnosti skutečnost, že státní zástupci a soudci jsou vybíráni též politicky. Vedoucí státní zástupci soutěží o své posty ve volbách, soudci ve významných pozicích jsou ustavováni prezidentem. A ačkoliv tyto nominace podléhají schválení zákonodárců, výsledkem je, že jsou soudci zpravidla silně straničtí.

Nejvyšší soud je tak v současnosti poznamenán tím, že se během prezidentství Donalda Trumpa uvolnilo několik pozic, které Trump s pomocí republikánské většiny v Senátu nahradil konzervativci. Už to, že na doživotí jmenovaní soudci nejvyšší soudní instance v USA, jež má bez nadsázky obrovský vliv, jsou vybírání podle ideologického profilu, spíše než odbornosti a osobních kvalit, má na chod americké demokracie masivní dopady.

Soudkyně jmenovaná Trumpem na Floridě nyní aktivně zdržuje proces s ním kvůli odmítání vydat tajné dokumenty. Nejvyšší soud bez zjevných důvodů odkládá rozhodnutí, zda byl Trump v případě svých snah zasahovat do výsledku voleb v roce 2020 či iniciování útoku davů na Kapitol chráněn imunitou.

Celkově stále méně funkční americký politický systém a systém zpolitizované justice přispívají k tomu, že USA se ve srovnání s nejvyspělejšími západními demokraciemi jeví v některých oblastech jako země třetího světa. Sociální a další reformy, které pomohly ostatním demokraciím pružně se přizpůsobovat proměnlivému světu, se v USA neuskutečnily.

USA jsou sice i nadále velmi flexibilní, pokud jde o podnikání, a velkou roli v zemi hraje rozvinutá občanská společnost, ale zablokovaný politický systém se stává stále větším problémem. A to nejen doma, ale i mezinárodně.

Skutečnost, že reálnou šanci vyhrát v prezidentských volbách má fašizující kandidát netající se autoritářskými plány, lze připsat nejen politické polarizaci, jak se často tvrdí, ale právě i stále méně funkčnímu politickému systému, který ho nedokáže zastavit. Modernizace tohoto systému je přitom nereálná a nahromaděné frustrace v americké společnosti mohou, jak varují někteří komentátoři, vést až k tomu, že současná „studená občanská válka“ přeroste v masové násilí.