Dosluhující americký prezident Joe Biden udělal, čeho se mnozí obávali: těsně před koncem svého mandátu udělil generální pardon druhorozenému synovi Hunterovi. V kontrastu se svým prvorozeným bratrem Beauem — v roce 2015 zesnulým premiantem, válečným veteránem a elitním právníkem, který působil jako ztělesnění amerického snu — byl Hunter vždy jakousi černou ovcí Bidenovy rodiny. Armádní kariéra se mu nepovedla, upadl do drogové závislosti a jako právník se prodával různým skupinám, kterým šlo v první řadě o jeho příjmení.

Není tak divu, že se právě Hunter stal přibližně před dekádou jedním z nejčastějších prostředků útoku na Bidena seniora ze strany amerických republikánů. Široce nejznámější je v tomto kontextu odhalená snaha Donalda Trumpa jako už úřadujícího prezidenta vyzískat na Bidena juniora špínu od ukrajinské vlády, na čemž byl postaven Trumpův první impeachment. Nejpropíranější v trumpistických bublinách jsou pak uniklé videomateriály z Hunterova laptopu, na nichž je Bidenův syn zvěčněn při kouření cracku či s různými milenkami.

V USA byl Hunter Biden nakonec usvědčen v podstatě ze dvou přečinů: z nezákonného držení zbraně a lhaní úřadům, když v žádosti o licenci zapřel, že užívá drogy, a z daňových podvodů. Byť zbraň ilegálně vlastnil jen jedenáct dní a daně i s pokutou doplatil, hrozil mu za obé dohromady až pětadvacetiletý trest.

Vzhledem k posedlosti republikánů, a zvlášť Trumpova tábora, mladým Bidenem a s ohledem na sliby „vyřizování si účtů“, jež Trump před letošními volbami dával, má svou logiku, že Biden senior chtěl svého syna chránit. Není to totéž jako Trumpovy pardony pro podvodníky z konce jeho prvního mandátu.

Prokázaná provinění Huntera Bidena byla objektivně malá. Účinné korupční jednání ve vazbě na otce se mu nikdy doložit nepodařilo, a to ani ve zmiňovaném ukrajinském angažmá, kde Hunter Biden sloužil v letech 2014 až 2019 za královský plat a bez jakékoliv kompetence ve správní radě plynařské společnosti Burisma.

Problematický ovšem vydaný pardon je, a to hned ze tří důvodů. Za prvé, Biden senior opakovaně před volbami sliboval, že jej neudělí. Za druhé, osvobození od stíhání je v něm vymezeno velice široce lety 2014 až 2024 a týká se všeho, co Biden junior v dané době provedl — nejen tedy zmíněných prokázaných provinění. A za třetí, podlamuje se jím důvěra v americký justiční systém.

Člověk si může dnes myslet o republikánském honu na Huntera Bidena cokoliv. Svůj názor může mít také na jeho působení. V očích většiny Američanů zůstane ale po takto pojatém pardonu už navždy korupčníkem a jeho otec přinejmenším slabým dědečkem, který se nechal k pardonu zlomit, avšak spíše Hunterovým komplicem.

Ne že by byl odkaz Joea Bidena jako prezidenta bůhvíjak valný už před tím. Tímto pardonem si jej však nadobro pokazil. Shodnou se na tom i tradičně demokratům nakloněné tituly jako New Yorker či New York Times. Donald Trump teď může bez mrknutí oka omilostnit stále zavřenou část výtržníků z 6. ledna a v podstatě kohokoliv ze svých stoupenců, ba dokonce i sám sebe, jak několikrát naznačoval — to vše s poukazem ne na nějakou vlastní bludnou konstrukci, ale na vadný justiční systém, čemužto Biden senior svým pardonem přikývl.

Velká část síly „rule of law“ kampaně demokratů z posledních let tímto vzala za své. Stejně tak související morální pozice. A připočte-li se, že nemálo Američanů věří v různé konspirační teorie typu ovládání Demokratické strany pedofilní mafií, do níž mají Hunter Biden i Joe Biden patřit a kterou by mohlo údajně další vyšetřování Bidenova syna odhalit, lze si představit, jak bude Hunterovo omilostnění vnímáno v jednodušší části společnosti.

Jedinou šancí na ještě dodatečnou změnu percepce bude, pokud Trump spustí nějakou nejčernější verzi toho, čeho se pozorovatelé obávají. Jinak zůstane Joe Biden zapsán v kapitolách dějin USA podobně jako Warren Harding, Herbert Hoover, John Tyrel či Franklin Pierce: pozitivně změnil jen málo, a ještě v posledku udělal něco, čím i to málo sám pošlapal.