Prostor voleb ve Spojených státech amerických je vyhrazen zejména dvěma největším politickým stranám — republikánům a demokratům. Do Sněmovny či funkcí výkonné moci se tak kandidáti a kandidátky třetích stran či bez politické příslušnosti v podstatě nedostanou. Tedy až na výjimky.

O trošku jiná situace je v zákonodárných sborech na úrovni jednotlivých států (Aljaška, Maine, Massachusetts, Vermont…) a z malé části i ve federálním Senátu. Tam lze zpravidla nalézt tři čtyři osobnosti, které ani k jedné z dominantních stran nepatří. V drtivé většině jde ovšem buď o bývalé členy velké dvojky, nebo o výrazné postavy, které své hlasování s jednou z velkých stran koordinují.

Přesto tzv. třetí politické strany v USA čile fungují. Mají své členstvo, sjezdy a tradičně také prezidentské kandidáty. A byť nemají prakticky žádnou šanci zvítězit, mohou ubrat voliče některému ze dvou hlavních kandidátů, ovlivnit veřejnou debatu anebo přímo vnutit nejsledovanější dvojici vlastní témata.

Totéž pak platí i pro výrazné osobnosti, které se rozhodly kandidovat bez jakékoliv, byť malé strany — pouze se svým týmem a programem.

Z voleb 1992 vstoupil do příslušných kapitol v učebnicích politologie miliardář Ross Perot, kterému dalo hlas téměř dvacet milionů Američanů (18,2 procenta odevzdaných hlasů). Před volbami se z jeho popularity rosilo čelo jak nastupujícímu Billu Clintonovi, tak neúspěšně obhajujícímu Georgovi H. W. Bushovi.

Ve volbách 2000 zase aktivistický právník Raplh Nader získal tisíce voličů v klíčových rozhodujících státech (důležitá byla tehdy zejména Florida). Ti potom chyběli demokratickému kandidátovi Alu Gorovi, jenž byl v posledku těsně poražen Georgem Bushem juniorem.

Které z výrazných osobností tedy kandidují vedle Trumpa a Harrisové v letošním roce? A může některá z nich zanechat podobný otisk jako Nader či Parrot?

Poněkud jiný Kennedy

Zřejmě nejviditelnějším z letošních třetích kandidátů je Robert F. Kennedy junior. Syn legendárního Bobbyho Kennedyho — někdejšího senátora, velké osobnosti 60. let a ministra spravedlnosti v kabinetu svého bratra J. F. Kennedyho — vystudoval práva na třech vysokých školách. Působil jako asistent okresního prokurátora na Mannhatanu. Jeho kariéru však nejprve ukončilo nezvládnutí advokátních zkoušek v roce 1982 a následné zatčení za držení drog — v ten moment se dostalo na povrch, že protekční syn z vlivné rodiny je již čtrnáct let závislý na heroinu.

Po léčení se Kennedy začal angažovat jako environmentální právník v organizaci Riverkeeper, starající se o ochranu řeky Hudson. Od osmdesátých let se pak angažoval v mnoha environmentálních tématech, stál za úspěšnou žalobou na chemičku DuPont, která způsobila zdravotní problémy obyvatelům Západní Virginie, či se podílel na propagaci obnovitelné energie.

Až doposud zní jeho životopis jako CV úspěšně vyléčeného člověka, jenž své právnické vzdělání využívá ve veřejném zájmu. V novém miléniu se jeho pozornost přesunula zejména k odporu proti vakcínám. V červnu 2005 uveřejnil v časopise Rolling Stone svůj text „Deadly Immunity“ (Smrtící imunita), ve kterém „odhaloval“ spiknutí, spočívající údajně v tom, že se vláda snaží zatajit, že vakcíny způsobují autismus.

Článek byl vědeckou obcí strhán a o šest let později byl kompletně stažen. Kennedymu to však nezabránilo v dalším sbližování s konspirátorskou komunitou — v roce 2015 prohlásil očkování za „holocaust“, o dva roky později prohlašoval, že novináři pracují pro vakcinační průmysl, a v roce 2019 si dokonce zahrál v pokračování konspiračního pseudodokumentu Vaxxxed.

Skutečné slávy mimo konspirátorské kruhy se dočkal až s příchodem pandemie covidu-19. Stal se jednou z antivaxerských ikon Spojených států a jedním z nejhlasitějších odpůrců imunologa Anthonyho Fauciho. Spojené státy přirovnával k nacistickému Německu a neočkované k Anně Frankové.

Na prezidenta chtěl původně kandidovat za Demokratickou stranu, z jejích primárek však v říjnu 2023 odstoupil. Chvíli koketoval s Libertariánskou stranou a nakonec se rozhodl kandidovat jako nezávislý. Mezi jeho podporovatele se řadí zejména konzervativci a konspirátoři, jeho donorem je například prolife aktivista a advokát Mark Lee Dickson, jeden z vynálezců optické myši a covidový konspirátor Steve Kirsch či miliardář Timothy Mellon, dlouhodobý trumpista a podporovatel hnutí MAGA. Sympatie mu vyjádřili také herci Kevin Space a Donnie Wahlberg, zakladatel twitteru Jack Dorsey či hvězdy NFL Aaron Rodgers či Ken Ruettgers.

Popularita tohoto konspiračního teoretika byla taková, že podle průzkumů by mu v říjnu 2023 dalo svůj hlas okolo patnácti procent Američanů. Ačkoliv nyní o něco poklesla, stále se drží nad deseti procenty, a dosahuje tak nejlepšího výsledku v průzkumech od doby výše zmíněného Rosse Perota.

Zároveň Kennedy na svou kampaň vybral přes 46 milionů dolarů (údaje z května 2024), což mu umožňuje vést poměrně účinnou propagaci (pro srovnání: Biden do května vybral 248 milionů a Trump 200 milionů).

Hlasovat pro Kennedyho by mohla malá část republikánů, které nezískal Trump a zároveň mají konspirační myšlení. U malé části demokratů může zafungovat jeho příjmení, odpor ke zbrojení a podpoře válek či antiestablishmentová image.

Potenciální vliv Kennedyho by přitom výrazně posílila eventuální účast v podzimních předvolebních debatách, kterou však třetím kandidátům tradičně komplikují tvrdě nastavené podmínky.

Za zelené opět Steinová

Mezi stálice řad třetích kandidátů v prezidentských volbách v USA již dlouho patří alternativní lékařka Jill Steinová, kandidující za Stranu zelených. Aktuálně se jako favoritka zelených primárek vrací po osmi letech. Prezidentskou kandidaturu dovedla do konce už v letech 2012 a 2016, přičemž vždy získala přibližně jedno procento odevzdaných hlasů.

Letošní průzkumy Steinové přisuzují popularitu mezi jedním a dvěma procenty. Jistou kuriozitou je, že Steinová původně kandidovat nechtěla, a dokonce vedla kampaň jinému „třetímu“ kandidátovi — levicovému akademikovi, aktivistovi a radikálovi Cornelu Westovi.

Sám West se ovšem nakonec rozhodl o nominaci ve Straně zelených neucházet, a tak Steinová svůj postoj přehodnotila.

Samotný sjezd, na němž se zelený kandidát na prezidenta zvolí, teprve proběhne, a to v půli srpna. Steinová má už dnes nicméně dle všeho zajištěno dostatečné množství delegátů na zvolení.

Letošní kampaň Steinové se zaměřuje na tři body: People (lidé), Planet (planeta) a Peace (mír). Chce přísnější Green New Deal, do roku 2035 obnovitelnou energetiku, nahrazení NATO modernější institucí, stažení amerických jednotek z bojových zón či ukončení sankcí vůči Kubě. Zároveň se staví za právo na bydlení, ochranu pracujících a zvýšení minimální mzdy na 25 dolarů za den.

Kritizována i v rámci levicových kruhů je Steinová za slepou naivitu ve vztahu k Rusku a za částečné živení protiočkovacích konspirací.

Radikální filozof West

I výše zmíněný Cornel West kandiduje nakonec jako nezávislý. Na americké levici jde o hotovou legendu — provokujícího filozofa vyslovujícího se zejména k otázkám rasy, útlaku, moci bohatých v USA a kontroverzním stránkám americké zahraniční politky.

West byl kdysi výrazným členem vlny, která vynesla do prezidentského křesla Baracka Obamu. Později ho ale silně kritizoval.

Letos má šanci ubírat hlasy zejména Kamale Harrisové, a to mezi skalními levičáky a mezi etnickými menšinami.

Jednasedmdesátiletý akademik vyniká nejen logem kampaně, které má, na rozdíl od běžných a navzájem si podobných červeno-modro-bílých log, hnědo-oranžovou barvu, ale také svou prostořekostí, kterou může mnohým demokratům připomínat Bernieho Sanderse, jehož ostatně dlouhodobě podporuje.

Sanderse v minulých volbách podporovalo téměř deset milionů demokratů a v primárkách se umístil hned za Bidenem. Nelze si představovat, že se tato masa podporovatelů vermontského senátora po volbách vypařila. O tom, jak pravděpodobně uvažují levicoví demokraté ostatně hovořil Matěj Schneider v posledním podcastu Redneck.

Claudia de la Cruzová

Třetí osobností s výrazně levicovými profilem a programem je letos v amerických prezidentských volbách Claudia de la Cruzová. Čtyřiačtyřicetiletá aktivistka kandiduje za Stranu socialismu a osvobození (Party for Socialism and Liberation). Ta se od zelené Steinové a „bojovníka proti Wall Streetu“ Westa liší moderní a srozumitelnou kampaní a důrazem na boj proti multimiliardářům, přičemž otevřeně uvádí, že jedinou cestou pro postavení Spojených států na nohy je budování socialistického hnutí.

Nepřehlédnutelná aktivistka a teoložka dlouhodobě působila v komunitních centrech ve vyloučených lokalitách New Yorku a do povědomí voličů se dostala zejména televizní debatou kandidátů třetích stran, kde se střetla právě s Jill Steinovou a kandidátem pravicových libertariánů Chasem Olivierem. Její energie (kde se skvěle doplňuje se spolukandidátkou a lektorkou Karinou Garciou), moderní vedení kampaně i důraz na sociální témata jí sice letos úřad prezidentky nezaručí, pomůže jí ale sna dostat se do povědomí Američanů a otevřít mnoho dveří.

Levicových kandidátů a kandidátek je jinak v letošních prezidentských volbách v USA ještě daleko více. Telegraficky lze vyjmenovat spisovatele Josepha Kishnora za Americkou stranu rovnosti, recesistického věčného kandidáta Vermina Supreme za Pirátskou stranu, odborářku Rachelle Fruitovou za Socialistickou stranu pracujících či Billa Stoddena za Socialistickou stranu. Šance na zanechání výraznějšího otisku v aktuálních volbách se ale u těchto rovná už prakticky nule.

Libertariáni a paleokonzervativci

Za Libertariány — tedy za stranu minimálních daní a minimálního státu — kandiduje letos Chase Oliver. Manažer, politický aktivista, bývalý demokrat a podporovatel Barracka Obamy dnes slibuje snížení ceny zdravotnictví prostřednictvím trhu, zrušení ministerstva školství (něco podobného chtějí i ultrakonzervativci okolo Trumpa), možnost volby v případě potratu (to naopak ultrakonzervativci rozhodně nechtějí) či právo na zbraň.

Do voleb se spojil Oliver s ekonomem rakouské školy Mikem ter Maatem. Jejich preference se pohybují okolo jednoho procenta, tedy na podobné úrovni, jako v případě Westa či Steinové.

Podstatně méně známá a významná, ale též pravicová paleokonzervativní Státoprávní strana, která má názorově blízko k republikánskému křídlu zvanému „Tea Party“, vysílá potom do boje Randalla Terryho. Tento protipotratový aktivista se proslavil zejména blokováním potratových klinik, za což byl několikrát hnán k soudu, kde se s organizací National Organization of Women dohodl na mimosoudním vyrovnání a následně vyhlásil bankrot.

Právě Terry se stal v roce 2012 terčem pamětihodného kousku recesistického kandidáta Vermina Supreme, který na něj během předvolební kampaně sypal třpytky jako reakci na jeho homofobní názory.

Quo vadis, znechucený voliči?

Jak jsem již naznačil v úvodu, význam třetích kandidátů ve vlastních volbách je v americkém systému omezený, a to obvykle jenom na vázání části hlasů hlavních kandidátů. Vedle nepatrného tvrdého jádra stoupenců podporují třetí kandidáty klasicky zejména znechucení exvoliči republikánů nebo demokratů.

Letos se patří z daného hlediska sledovat zejména nejvýraznější antiestablishmentové figury: Westa a Kennedyho.

Vedle toho však třetí uchazeči také zviditelňují prezidentskou kandidaturou svoji osobu či věc, v níž se angažují: postoje, program a názory. I taková metoda do demokracie patří a vnějšímu pozorovateli může otevřít svět, jenž jinak zůstává mimo dosah mainstreamových médií.