Prostor voleb ve Spojených státech amerických je vyhrazen zejména dvěma největším politickým stranám — republikánům a demokratům. Do Sněmovny či funkcí výkonné moci se tak kandidáti a kandidátky třetích stran či bez politické příslušnosti v podstatě nedostanou. Tedy až na výjimky.

O trošku jiná situace je v zákonodárných sborech na úrovni jednotlivých států (Aljaška, Maine, Massachusetts, Vermont…) a z malé části i ve federálním Senátu. Tam lze zpravidla nalézt tři čtyři osobnosti, které ani k jedné z dominantních stran nepatří. V drtivé většině jde ovšem buď o bývalé členy velké dvojky, nebo o výrazné postavy, které své hlasování s jednou z velkých stran koordinují.

Přesto tzv. třetí politické strany v USA čile fungují. Mají své členstvo, sjezdy a tradičně také prezidentské kandidáty. A byť nemají prakticky žádnou šanci zvítězit, mohou ubrat voliče některému ze dvou hlavních kandidátů, ovlivnit veřejnou debatu anebo přímo vnutit nejsledovanější dvojici vlastní témata.

Totéž pak platí i pro výrazné osobnosti, které se rozhodly kandidovat bez jakékoliv, byť malé strany — pouze se svým týmem a programem.

Z voleb 1992 vstoupil do příslušných kapitol v učebnicích politologie miliardář Ross Perot, kterému dalo hlas téměř dvacet milionů Američanů (18,2 procenta odevzdaných hlasů). Před volbami se z jeho popularity rosilo čelo jak nastupujícímu Billu Clintonovi, tak neúspěšně obhajujícímu Georgovi H. W. Bushovi.

Ve volbách 2000 zase aktivistický právník Raplh Nader získal tisíce voličů v klíčových rozhodujících státech (důležitá byla tehdy zejména Florida). Ti potom chyběli demokratickému kandidátovi Alu Gorovi, jenž byl v posledku těsně poražen Georgem Bushem juniorem.

Které z výrazných osobností tedy kandidují vedle Trumpa a Harrisové v letošním roce? A může některá z nich zanechat podobný otisk jako Nader či Parrot?

Poněkud jiný Kennedy

Zřejmě nejviditelnějším z letošních třetích kandidátů je Robert F. Kennedy junior. Syn legendárního Bobbyho Kennedyho — někdejšího senátora, velké osobnosti 60. let a ministra spravedlnosti v kabinetu svého bratra J. F. Kennedyho — vystudoval práva na třech vysokých školách. Působil jako asistent okresního prokurátora na Mannhatanu. Jeho kariéru však nejprve ukončilo nezvládnutí advokátních zkoušek v roce 1982 a následné zatčení za držení drog — v ten moment se dostalo na povrch, že protekční syn z vlivné rodiny je již čtrnáct let závislý na heroinu.

Po léčení se Kennedy začal angažovat jako environmentální právník v organizaci Riverkeeper, starající se o ochranu řeky Hudson. Od osmdesátých let se pak angažoval v mnoha environmentálních tématech, stál za úspěšnou žalobou na chemičku DuPont, která způsobila zdravotní problémy obyvatelům Západní Virginie, či se podílel na propagaci obnovitelné energie.

Až doposud zní jeho životopis jako CV úspěšně vyléčeného člověka, jenž své právnické vzdělání využívá ve veřejném zájmu. V novém miléniu se jeho pozornost přesunula zejména k odporu proti vakcínám. V červnu 2005 uveřejnil v časopise Rolling Stone svůj text „Deadly Immunity“ (Smrtící imunita), ve kterém „odhaloval“ spiknutí, spočívající údajně v tom, že se vláda snaží zatajit, že vakcíny způsobují autismus.

Článek byl vědeckou obcí strhán a o šest let později byl kompletně stažen. Kennedymu to však nezabránilo v dalším sbližování s konspirátorskou komunitou — v roce 2015 prohlásil očkování za „holocaust“, o dva roky později prohlašoval, že novináři pracují pro vakcinační průmysl, a v roce 2019 si dokonce zahrál v pokračování konspiračního pseudodokumentu Vaxxxed.

Skutečné slávy mimo konspirátorské kruhy se dočkal až s příchodem pandemie covidu-19. Stal se jednou z antivaxerských ikon Spojených států a jedním z nejhlasitějších odpůrců imunologa Anthonyho Fauciho. Spojené státy přirovnával k nacistickému Německu a neočkované k Anně Frankové.