V moderních demokraciích má politika v sobě vždycky něco z taktiky i něco z divadla. Pro politiku USA v době mediální to platí obzvlášť. V rámci doznívajícího překvapení nad Bidenovou obrátkou je tak záhodno připomenout zimní analýzu „Plánu B“ demokratů od Charlese Mahtesiana a Stevena Sheparda z Politica, na niž jsme tu upozorňovali před čtyřmi měsíci.

Podle autorů tohoto magazínu se demokratům nabízel po celou dobu záložní plán, který dnes při zpětném čtení nápadně připomíná, co se skutečně stalo: Biden vydrží v kampani až do konce demokratických primárek a nominačního procesu u republikánů; potom sám odstoupí. Špičky demokratů tím budou mít zajištěnou kontrolu nad nominačním procesem, zbaví se neperspektivního kandidáta, a ještě získají straně letní mediální pokrytí.

Jak moc se při nátlaku na Bidena s časováním opravdu pracovalo, těžko spolehlivě říci. Někteří pozorovatelé přímo ve Washingtonu mají za to, že nesporně. Dle jiných šlo naopak o boj do posledních dní, ba i minut. Z celé události je ale na každý pád dobré si zapamatovat, že ne vše je v americké politice zase až tak nepředvídatelné drama, jak se to prezentuje. Biden opravdu tentokrát neměl prakticky na výběr.

Nyní sledujeme jakoby druhé dějství příběhu: Biden odstoupil, rozhoduje se o náhradníkovi. Volit by se měl na nominačním konventu demokratů 19. srpna v Chicagu. A nyní všudepřítomné dilema: provedou demokraté tzv. korunovaci viceprezidentky Kamaly Harrisové, nebo bude sněm pojat jako otevřená soutěž a proběhnou na něm jakési miniprimárky?

Zdání nového dramatu ještě přidává fakt, že Harrisovou ihned vysloveně nepodpořili nejtěžší váhy ve Sněmovně a Senátu či exprezident Barack Obama — na rozdíl od obou Clintonových, většiny zákonodárců, velevlivného jihokarolínského poslance Jima Clyburna či řady hollywoodských celebrit. Rýsuje se snad ve straně rozkol?

Skutečností je, že v čisté formě nemůže nastat ani jedna z jmenovaných možností. Klasické korunování, tedy prosté předání nominace, by v konfrontaci s republikány, kteří měli plnohodnotné primárky, Harrisovou oslabovalo. O zcela otevřené soutěži přitom nemůže být také ani řeči, neboť delegáti na sněmu budou takřka všichni Bidenovi — a s ním i Harrisové.

I když totiž platí stokrát opakované, že účastníci konventu mohou hlasovat, pro koho chtějí, fakticky jde o lidi, které si nominovali z jednotlivých států kandidáti úspěšní v tamních primárkách. A vzhledem k tomu, že Biden s Harrisovou (byť ještě jen jako s viceprezidentkou) vyhráli letos formálně všechny státy USA, je těžko myslitelné, že by jejich lidé hlasovali na konventu ve velkých počtech pro někoho jiného.

Když se připočte blesková podpora od nejvýznamnějších demokratických guvernérů, nadšení v hlavních liberálních televizích či důležitost, jaké se stále u demokratů těší politika identit, hraničí s jistotou, že Kamala Harrisová nominaci získá, i kdyby o ni měla ještě třeba i s někým formálně soutěžit.

Prezidentskou kandidátkou demokratů pro letošní rok bude ona a zbytky skutečného letního dramatu se soustředí nakonec do poslední reálné neznámé: zda bude jejím viceprezidentským spolukandidátem pennsylvánský guvernér Josh Shapiro, arizonský senátor a bývalý kosmonaut Mark Kelly, guvernér Severní Karolíny Roy Cooper, anebo zkusí demokraté zariskovat a nasadí například čistě ženskou dvojici — Kamala Harrisová a Gretchen Whitmerová, dnes guvernérka Michiganu.

Situace by se mohla začít možná měnit, kdyby Harrisová například vršila jednu velkou chybu za druhou. Ovšem ani nevalná čísla z rozhodujících států teď konvent nepřesvěčí, že by měl demokraty reprezentovat někdo jiný. Čím méně se budou lepšit, tím více se bude mluvit o potřebě semknutí. A čím méně se bude dít, tím více se bude čekat na novou energii, která do kampaně s Kamalou „určitě“ vstoupí — avšak až po nominačním konventu.