↗

Přisuzovat tomuto obřadu-koncertu význam jakéhosi „návratu církve do hry“, či dokonce předstírat autenticitu dávno zašlého lesku církevního triumfalismu by bylo sebeklamem. Je přitom úsměvným paradoxem, že celý „obřad“ se uskutečňuje v prostorách budovy, která na základě rozsudku Nejvyššího soudu ČR patří státu, nikoli církvi. Stát má zde navrch, ne církev. Foto A. Savin, WmC

Po třiceti letech, od druhé prezidentské inaugurace Václava Havla v roce 1993, zaznívá v pražské katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha slavnostní hymnus Te Deum u příležitosti nástupu nové hlavy státu do funkce. A to na osobní přání nově zvoleného prezidenta Petra Pavla. Rád by v mnohém navázal na svého prvního polistopadového předchůdce.

Není to však již církevní obřad, nýbrž „pouhé“ koncertní provedení Dvořákovy verze tohoto hymnu doplněné modlitbou náboženských představitelů a uctěním lebky sv. Václava, jehož svátek každoročně slavíme jako Den české státnosti. Prezident Pavel tak navazuje na tradici, byť několikrát přerušovanou, kterou zahájil ještě v době protektorátu Emil Hácha. Snad nejméně slavnou epizodou je Te Deum po zvolení prezidenta Gottwalda, kterážto se později — v souvislosti s „temnou nocí“ církve v Československu — ukázala spíš jako bolestný symbol zneužití moci komunisty.

Petr Pavel se už v předvolebním klání netajil tím, že se považuje za ateistu. Tedy podobně, jako jeho dva předchůdci v úřadu: Miloš Zeman („tolerantní ateista“, jak o sobě kdysi prohlásil) a Václav Klaus, který si postupně našel cestu přinejmenším k některým vysokým hierarchickým představitelům katolické církve. Navzdory tomu zvolil tento doplněk své inaugurace. V souvislosti se „vzkříšením“ tohoto původně ryze náboženského obřadu však vyvstávají přinejmenším dvě otázky.

Tu první naznačuje už způsob provedení. Místo upřímného poděkování Bohu, místo křesťanské bohoslužby díkuvzdání „je provozován“ koncert klasické hudby. Kulisou je starobylá katedrála, komparzem církevní preláti. Účast je na pozvánky, jimiž se už hrdě chlubí na sociálních sítích někteří zákonodárci a další pozvaní. Te Deum se stává pouhým ornamentem. Je obsahově vyprázdněno, postrádá svůj původní smysl.

Řečeno s jistým politickým filozofem, stává se „prázdným signifikantem“: znamená všechno a současně nic. Každý si ho může naplnit významem, jaký pro sebe uzná za vhodný. A vůbec nemusí jít o význam křesťanský.

V podstatě stejnou roli by sehrál symfonický koncert v Rudolfinu. Byť by jistě neměl tentýž nádech ceremoniální obřadnosti a patinu starobylosti někdejší slávy českých králů na místě posledního odpočinku tolika významných osobností národních dějin a v blízké přítomnosti korunovačních klenotů.

Druhá otázka s tou první úzce souvisí. Týká se ideových základů moderní české státnosti. Petr Pavel svým rozhodnutím „zarámovat“ svou inauguraci chvalozpěvem Te Deum nechce bourat mýtus „moudrého vladaře na Hradě“, který je v českém národě kontinuálně — a snad i cíleně — upevňován navzdory republikánskému zřízení prakticky od dob T. G. Masaryka. Zdá se, že chce tento mýtus potvrdit. Byť si to možná ani neuvědomuje.

Proč je však v sekulární zemi — i když věrné „všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé“, jak se uvádí v ústavní preambuli — nezbytné volit právě tento rámec? A nejde přitom zdaleka jenom o onen tak často proklamovaný většinový ateismus českého národa. Stát se již vyrovnal s církvemi a náboženskými společnostmi. Brzy budou hospodařit zcela „na svém“. I jinak je stát už od církve, resp. církví formálně oddělen.

Přisuzovat tomuto obřadu-koncertu význam jakéhosi „návratu církve do hry“, či dokonce předstírat autenticitu dávno zašlého lesku církevního triumfalismu by bylo sebeklamem. Je přitom úsměvným paradoxem, že celý „obřad“ se uskutečňuje v prostorách budovy, která na základě rozsudku Nejvyššího soudu ČR patří státu, nikoli církvi. Stát má zde navrch, ne církev.

Stát v osobě nového prezidenta znovu a opět vzkazuje církvi: „Hodí se mi tvé legitimizační rituály, tvé pozlátko. O obsah tvého učení se však nestarám. Nepotřebuji ho.“ A státu, zde reprezentovaného jeho novou hlavou, to vlastně vůbec nelze zazlívat.

Liberálně-demokratické země, včetně České republiky, se řídí sekulárními etickými principy danými zákony. Nikoli nábožensky zakořeněnou morálkou. I když s maximálním respektem vůči individuálním vírám a náboženským preferencím svých občanů. Možná i proto jako vhodnější formát navrhuje ve svém nedávném komentáři pro Hospodářské noviny profesor Tomáš Petráček místo toho chystaného raději inkluzivně laděnou ekumenickou bohoslužbu.

„Zachraň, Pane, svůj lid, žehnej svému dědictví, veď ho a stále pozvedej,“ zpívá se ve chvalozpěvu Te Deum. Stejné zaznívá i ve 103. opusu Antonína Dvořáka, vznešené vokálně-instrumentální skladbě.

Většinový český občan jen stěží rozumí hlubokému poselství těchto slov. O to víc, že zaznívají latinsky. Začátku prezidentského úřadování Petra Pavla to nicméně dodá patřičný slavnostní lesk. Menšinové katolíky v české populaci může potěšit a zahřát u srdce.

A to je ve zkratce zhruba vše, co o tomto prvku inauguračního dne lze říct. Hlubší, determinující smysl pro úřadování prezidenta Pavla mít nebude.