Te Deum jako ornament inaugurace
Marián SekerákZdá se, že Petr Pavel chce svým rozhodnutím „zarámovat“ svou inauguraci chvalozpěvem Te Deum stvrdit mýtus „moudrého vladaře na Hradě“, který je v českém národě kontinuálně upevňován navzdory republikánskému zřízení prakticky od dob TGM.
Po třiceti letech, od druhé prezidentské inaugurace Václava Havla v roce 1993, zaznívá v pražské katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha slavnostní hymnus Te Deum u příležitosti nástupu nové hlavy státu do funkce. A to na osobní přání nově zvoleného prezidenta Petra Pavla. Rád by v mnohém navázal na svého prvního polistopadového předchůdce.
Není to však již církevní obřad, nýbrž „pouhé“ koncertní provedení Dvořákovy verze tohoto hymnu doplněné modlitbou náboženských představitelů a uctěním lebky sv. Václava, jehož svátek každoročně slavíme jako Den české státnosti. Prezident Pavel tak navazuje na tradici, byť několikrát přerušovanou, kterou zahájil ještě v době protektorátu Emil Hácha. Snad nejméně slavnou epizodou je Te Deum po zvolení prezidenta Gottwalda, kterážto se později — v souvislosti s „temnou nocí“ církve v Československu — ukázala spíš jako bolestný symbol zneužití moci komunisty.
Petr Pavel se už v předvolebním klání netajil tím, že se považuje za ateistu. Tedy podobně, jako jeho dva předchůdci v úřadu: Miloš Zeman („tolerantní ateista“, jak o sobě kdysi prohlásil) a Václav Klaus, který si postupně našel cestu přinejmenším k některým vysokým hierarchickým představitelům katolické církve. Navzdory tomu zvolil tento doplněk své inaugurace. V souvislosti se „vzkříšením“ tohoto původně ryze náboženského obřadu však vyvstávají přinejmenším dvě otázky.
Tu první naznačuje už způsob provedení. Místo upřímného poděkování Bohu, místo křesťanské bohoslužby díkuvzdání „je provozován“ koncert klasické hudby. Kulisou je starobylá katedrála, komparzem církevní preláti. Účast je na pozvánky, jimiž se už hrdě chlubí na sociálních sítích někteří zákonodárci a další pozvaní. Te Deum se stává pouhým ornamentem. Je obsahově vyprázdněno, postrádá svůj původní smysl.
Řečeno s jistým politickým filozofem, stává se „prázdným signifikantem“: znamená všechno a současně nic. Každý si ho může naplnit významem, jaký pro sebe uzná za vhodný. A vůbec nemusí jít o význam křesťanský.
V podstatě stejnou roli by sehrál symfonický koncert v Rudolfinu. Byť by jistě neměl tentýž nádech ceremoniální obřadnosti a patinu starobylosti někdejší slávy českých králů na místě posledního odpočinku tolika významných osobností národních dějin a v blízké přítomnosti korunovačních klenotů.
Druhá otázka s tou první úzce souvisí. Týká se ideových základů moderní české státnosti. Petr Pavel svým rozhodnutím „zarámovat“ svou inauguraci chvalozpěvem Te Deum nechce bourat mýtus „moudrého vladaře na Hradě“, který je v českém národě kontinuálně — a snad i cíleně — upevňován navzdory republikánskému zřízení prakticky od dob T. G. Masaryka. Zdá se, že chce tento mýtus potvrdit. Byť si to možná ani neuvědomuje.
Proč je však v sekulární zemi — i když věrné „všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé“, jak se uvádí v ústavní preambuli — nezbytné volit právě tento rámec? A nejde přitom zdaleka jenom o onen tak často proklamovaný většinový ateismus českého národa. Stát se již vyrovnal s církvemi a náboženskými společnostmi. Brzy budou hospodařit zcela „na svém“. I jinak je stát už od církve, resp. církví formálně oddělen.
Přisuzovat tomuto obřadu-koncertu význam jakéhosi „návratu církve do hry“, či dokonce předstírat autenticitu dávno zašlého lesku církevního triumfalismu by bylo sebeklamem. Je přitom úsměvným paradoxem, že celý „obřad“ se uskutečňuje v prostorách budovy, která na základě rozsudku Nejvyššího soudu ČR patří státu, nikoli církvi. Stát má zde navrch, ne církev.
Stát v osobě nového prezidenta znovu a opět vzkazuje církvi: „Hodí se mi tvé legitimizační rituály, tvé pozlátko. O obsah tvého učení se však nestarám. Nepotřebuji ho.“ A státu, zde reprezentovaného jeho novou hlavou, to vlastně vůbec nelze zazlívat.
Liberálně-demokratické země, včetně České republiky, se řídí sekulárními etickými principy danými zákony. Nikoli nábožensky zakořeněnou morálkou. I když s maximálním respektem vůči individuálním vírám a náboženským preferencím svých občanů. Možná i proto jako vhodnější formát navrhuje ve svém nedávném komentáři pro Hospodářské noviny profesor Tomáš Petráček místo toho chystaného raději inkluzivně laděnou ekumenickou bohoslužbu.
„Zachraň, Pane, svůj lid, žehnej svému dědictví, veď ho a stále pozvedej,“ zpívá se ve chvalozpěvu Te Deum. Stejné zaznívá i ve 103. opusu Antonína Dvořáka, vznešené vokálně-instrumentální skladbě.
Většinový český občan jen stěží rozumí hlubokému poselství těchto slov. O to víc, že zaznívají latinsky. Začátku prezidentského úřadování Petra Pavla to nicméně dodá patřičný slavnostní lesk. Menšinové katolíky v české populaci může potěšit a zahřát u srdce.
A to je ve zkratce zhruba vše, co o tomto prvku inauguračního dne lze říct. Hlubší, determinující smysl pro úřadování prezidenta Pavla mít nebude.
"Liberálně-demokratické země, včetně České republiky, se řídí sekulárními etickými principy danými zákony" - jenže právě tento obsahově naprosto mlhavý liberální demokratismus nemá k dispozici nic, čím byl mohl nějakým pozitivním způsobem oslovit samotného člověka, s jeho vnitřním životem, s jeho životními hodnotami, s jeho emocemi, s jeho duší. Právě proto stát liberální demokracie musí vždy znovu a znovu sahat k "výpůjčkám" u jiných sektorů lidského a společenského žití, které mají mnohem vyšší emocionální potenciál. Klasicky tedy musí sahat po výpomoci tradice křesťanské (ačkoliv ji jinak - oficiálně - z okruhu své vlastní působnosti eliminoval); ale takovouto výpůjčkou může být třeba i vzněcování nacionalistického cítění, které je odpovědí na neosobní mechanický, technokratický charakter současného státu liberální demokracie. Oním "prázdným signifikantem" tedy není pouze církevní obřad; nýbrž je jím stát liberální demokracie sám.
Máte pravdu. Slušný nástup občanského prezidenta bych si představoval také jinak. „Dobrý den, nastupuji do úřadu a budu rád, když si udržím Vaší důvěru, milá spoluobčané." Tečka a práce.
Inaugurace je občanská parodie na korunovaci. Předstírání, že komu dal lid úřad, tomu odebral lidskou konečnost.
Nejde o to, zda si demokratismus potřebuje půjčovat pompu od minulosti, jde o to, že řádný člověk nedělá zbytečné dluhy. Pokud chce katolická církev sloužit děkovnou mši pro prezidenta, je to její právo, máme tu svobodu náboženství a pokud se chce ateistický prezident té mše zúčastnit, je to jeho volba -- ale součást nástupu do úřadu by to být neměla.
Já si ale myslím, že to Te Deum je přesně to, co byste připustil: děkovná mše katolické církve, které se prezident zúčastní.
Není to inaugurace. Tou je složení Ústavou předepsaného slibu před poslanci.
to vlastně není mše. Je to jenom bohoslužba slova.
Ona je ta mše/nemše od Klementa Gottwalda podivně "oblečena/neoblečená" součást protokolu slavnostního pořadu inauguračního oslav.
Nic proti tomu, církev měla tehdy poněkud schizofrenní vztah k vládnoucí moci a prostě se to tak vybrbilo.
Dnes jde o vzájemnou zdvořilost, ta je ve styku mezi statní a duchovní autoritou v sekulárním státě velmi potřebná, ale oproti panu Poláčkovi jsem vděčný za to, že je to zdvořilost oboustranně vyprázdněná. Že snad nikoho nenapadne považovat tento obyčej při instalaci prezidenta za porušování náboženské neutrality státu.
Protože pokud by to nebyl "prázdný signifikant", jednalo by se opravdu o parodii na korunovaci.
"Prezidentský úřad je těžký a odpovědný", stojí hned zkraje Masarykova abdikačního dopisu. O této pravdě se posléze přesvědčili všichni naši prezidenti. Právě tímto má jejich funkce, byť i prozíravě omezená na trvání max. desetileté, opravdu něco společného s rolí monarchy.
Petr Pavel se rozhodl ucházet o nejvyšší úřad země zajisté po zralé úvaze. V podobných chvílích ovšem u dobrých adeptů vítězí vědomí odpovědnosti nad povědomím obětí a obtíží. Ty ovšem začínají záhy, dokonce ještě v přípravném, přechodném období. Správná rozvaha je potřebná už pro volbu, či úpravu formálních a symbolických náležitostí. Určitá podobnost s ceremoniálním svázáním tradičních panovníků "z Boží milosti" je zkrátka, při všech odlišnostech, reálná a citelná.
Přejme úspěšnému uchazeči o nejvyšší úřad v zemi a hlavně nám všem, aby si nový prezident ve funkci počínal prozíravě a aby v ní v zájmu země plně obstál.
Při nástupu Klause Te Deum nebylo, což jsem kvitoval s povděkem. U Zemana už jsem to nesledoval, jeho kšefty s Dukou mě nezajímaly.
Jestli ale někdy mělo Te Deum smysl, tak je to právě teď.
Neboť Bůh opět pozdvihnul pravici a pomohl nám k vítězství nad nepřáteli, zlomil bodec otrokáře, dopomohl k právu sirotkovi a vdově.
Jméno Páně budiž pochváleno!
No, jo. Ale co druhé přikázání, pane Kolaříku? Neberete tu jméno Boží nadarmo, pokud by se po příštích parlamentních volbách stal Babiš opět premiérem a Bůh nám vítězství nad nepřáteli už nedopřál?
Rád Nusharta poučím, že vzdání Bohu chvály a braní Božího nadarmo jsou dvě absolutně odlišné věci.
Jenom doufám, že to zase nebude brát jako úvod k “diskuzi”.
Děkuji, za poučení, pane Kolaříku. Také si dovolím vyslovit stručné poučení: Nad těmito našimi příspěvky je větším písmem napsáno „Diskuse“. Usuzuji tedy, že zde má skutečně probíhat diskuse (člověk, který diskutovat nechce, pod to slovo „Diskuse“ nic psát nebude). Takže se těším na diskusi s Vámi.
No tak jestli si myslíte, že nějak oddiskutujete to, že vzdání chvály Bohu je něco úplně jiného než braní Božího jména nadarmo, klidně si diskutujte.
Já mohu vyjádřit jenom údiv, že takovou elementární věc nevíte, a vlastně i podezření, že takovou ignoranci jenom předstíráte.
Chválit Boha je, pane Kolaříku, samozřejmě úplně v pořádku, ovšem důležité je také to, za co chcete Boha chválit (nemůžeme Bohu připisovat svoje vlastní záměry, záměry jak bychom my učinili svět lepší, a myslet si přitom, že Bůh už si dal konečně od nás říct jak to má dělat).
Nebylo by například správné chválit Boha za to, že „sousedovi chcípla koza“, protože soused si to podle mě zaslouží – je strašně protivný a nemám ho vůbec rád. Sousedova „chcíplá koza“ by v tomto příkladu byla tedy pro mě jasnou známkou toho, že mi Bůh v šarvátce se sousedem dal za pravdu a dopomohl mi k vítězství nad ním. Chválil bych tedy Boha.
No... Jenže takhle by to chválení Boha bylo právě, pane Kolaříku, spíše zneužitím Božího jména k mé vlastní interpretaci událostí, k tomu, abych Bohu přisuzoval svůj vlastní záměr poškodit souseda.
Jak myslíte.
Současná podoba prezidentského úřadu má s monarchií společného hodně a to nemám na mysli například vous nového pana prezidenta na masarykovský způsob. Alespoň před volbami si ho načas zkrátil, aby mohl oslovit mladší voliče kandidátů, kteří nepostoupili.
"Co nemůžeš zakázat, posvěť", velmi užitečné pravidlo, kterým se katolická církev řídila po staletí. Prošvihli jsme příležitost, jak se se silnými monarchistickými konotacemi vyrovnat. Návrat k monarchii se po roce 1989 nezdařil ani třeba v Rumunsku, které k tomu mělo nejblíže. Druhá cesta je významně zcivilnit úřad prezidenta. Možná ho spojit s funkcí předsedy Senátu, dát mu sídlo mimo Pražský Hrad a možná i mimo Prahu, volba nepřímá, ale nemusí být výlučně parlamentní. Jak se to říká? Není k tomu politická vůle, není na to nyní vhodná doba, není to na pořadu dne? Ano, není.
Co jsem slyšel různé příběhy, tak naprostá většina dětí, které byly adoptovány, když dosáhnou určitého věku, dělají všechno proto, aby zjistily, kdo jsou jejich skuteční rodiče.
To patří samozřejmě pod jiný článek, omlouvám se.