„Zahraniční politika se dělá nejvíce tak, že se mluví,“ vysvětloval mi kdysi jeden zkušený diplomat. Nu, Petr Pavel z tohoto hlediska první týden od voleb věru neotálel. Takřka každý den poskytl nějaký velký rozhovor; takřka každý den pronesl nějaký výrok-granát: „Ukrajina by měla být po válce přijata do NATO“; „Západ by měl Kyjevu poslat vše kromě jaderných zbraní“; „Ruští sportovci na olympiádu nepatří“; „Jsem ochoten setkat se s dalajlámou“ a podobně.

Připočte-li se úvodní telefonát s tchajwanskou prezidentkou, avizovaný záměr odjet co nejdříve, a možná ještě před inaugurací, se slovenskou prezidentskou do Kyjeva a plán navštívit přednostně Polsko, obrázek eskalujícího prezidenta-generála je na světě. Nemohly mít nakonec Pavlovi kritikové z řad protiliberální levice pravdu?

Skalní Pavlovi stoupenci upozorňují, že vše je v souladu s oficiální doktrínou české zahraniční politiky. Tvrdí, že ani Fialova vláda nic nenamítá. To je však spíše formalistní argument. Od vlády jsme něco podobného dosud neslyšeli, tedy ne podobně jasně a v podobné kadenci.

To nejdůležitější je zde ale něco jiného: i v rámci linií načrtnutých Pavlovými výroky lze dělat dosti různé politiky. Vzato zjednodušeně, buď může jít o pouhá gesta, a tedy zesílení rétoriky, ale jinak nic, nebo o prvek celkového posunu k více konfrontačnímu přístupu, což tvrdí kritikové, anebo třeba taky o součást aktivnější chytré (ve smyslu promyšlené a provázané) politiky.

V případě Ruska a Ukrajiny narážíme dnes, po potvrzení obav ohledně loňské mobilizace, na past, o níž tu kdysi psal Filip Outrata: vlády států, které Ukrajinu podporují, mluví na jedné straně o tom, jak je důležité, aby se Rusku nepoddala, a to i z hlediska jejich vlastní bezpečnosti; na druhé straně však váhají s dodávkou takového množství zbraní a techniky, které Ukrajina žádá.

Ona chytrá politika zde znamená vědět, co Ukrajina opravdu potřebuje k co nejrychlejšímu vytlačení ruských jednotek ze svého území a v jakém množství, umět číst postoje v klíčových západních zemích a zároveň mít představu, jak se při jednotlivých scénářích zachová Rusko.

Jak už argumentováno nedávno v komentáři Josepa Borella, urgentní dodání požadované techniky je dnes zřejmě nejnadějnější cestou k ukončení konfliktu ještě letos. Rizikem je samozřejmě eskalační spirála, a právě proto je třeba danou politiku promýšlet. Dělá to Pavel, respektive struktury, které vydávají v poslední době podobná prohlášení, například britské ministerstvo zahraničí? To zatím nevíme. Na každý pád však platí, že kdyby byl nově zvolený český prezident pouze figurkou těch, kdo chtějí na válce především vydělat, jak se též někde říká, měl by mít sklon prosazovat spíše pozvolné soustavné vyzbrojování, které by válku maximálně natáhlo.

V případě Tchaj-wanu je neznámých ještě více. Existuje zde kupříkladu přístup, který tvrdí, že čím otevřenější podpora se ostrovu vyjadřuje, tím méně pravděpodobný je čínský útok, protože interventovi jsou pak zřejmější důsledky. A vedle toho existuje přesvědčení, že se totéž má činit čistě z principiálních důvodů, bez ohledu na cokoliv dalšího. Nu, a samozřejmě je tu též skupina, která věří, že nejlepší je neříkat vůbec nic...

I u Tchaj-wanu nicméně platí, že je k problému zapotřebí přistupovat s chytrou strategií. Tchaj-wan sám svou identitu a žádoucí přístup k ČLR stále řeší. Jak přitom upozornil v posledních dnech například Martin Hála, i oficiální politika současné české vlády je v některých ohledech stále propekingská. Měli bychom si tak nejdříve sami ujasnit, co vlastně chceme.

Nově zvolený český prezident se vskutku může ukázat jako milovník gest pro gesta nebo i bezhlavý prosazovač politiky, již z USA tlačí dlouhodobě tábor tzv. jestřábů. Žádnou válku tím samozřejmě nevyvolá — Babiš a jeho billboardy v kampani na každý pád lhali. Může však zničit svou image rozvážného státníka, kterou si budoval po většinu kampaně, a ohrozit svůj hlavní slib: společnost uklidňovat, spojovat a posunovat k lepšímu ovzduší, k lepší celospolečenské náladě.

Ale vše může být také jinak. Petr Pavel je kariérně víc diplomat než voják. Zrovna v zahraniční politice má jak rozhled, tak zkušenosti. Je klidně představitelné, že to, co říká, říká promyšleně, s plným vědomím cíle i dopadu a plánem dalších kroků, jimiž chce na úvodní výroky navázat.

Vpravdě uvolňující je ostatně projít si Pavlovy první rozhovory po zvolení celé: „Jakmile tu bude byť maličká naděje na mírové rozhovory, podpořme to. Z ruské strany však zatím něco takového ani náznakem nevidět,“ říká například v interview titulovaném „Ukrajina si zaslouží být v NATO“ pro BBC.

„Nechci se chovat jako neřízená střela,“ uvádí Pavel zas pro Novinky. „Veškeré své zahraničněpolitické kroky budu konzultovat s vládou, tak abychom byli v jednotě. V tomto případě respektuji principy, které jsou jasné, ale to neznamená, že bych se případnému kontaktu s tchajwanskou prezidentkou v budoucnu chtěl vyhnout. S velkou pravděpodobností by to ale nebylo setkání na formální nejvyšší úrovni, ale v rámci větší akce, ať už by to bylo v ČR, nebo v jiné zemi. Dovedu si představit, že na okraj nějaké konference bychom se klidně sejít mohli, protože ty společné zájmy zde objektivně jsou.“

Nechme tedy čerstvě zvoleného prezidenta, aby se ještě dovybarvil. Jak ohledně Ukrajiny, tak ohledně Tchajwanu. V žánru „velké soudy po několika dnech“ ať se realizují jiní jasnozřiví sekáči, jako je Robert Fico nebo Erik Best.