Porady nejvyšších ústavních činitelů se zřejmě i v příštích letech budou konat bez účasti předsedy horní komory Parlamentu. S nejvyšší pravděpodobností jím totiž zůstane Miloš Vystrčil, kterého prezident Miloš Zeman nemůže vystát kvůli jeho pramálo servilnímu chování vůči Říši středu. Na pravidelných dýcháncích v Lánech nebo na Hradě, jež mají sloužit ke koordinaci zahraniční politiky naší země, se proto bude muset spokojit jen se společností premiéra Andreje Babiše a předsedy Poslanecké sněmovny Radka Vondráčka.

Ačkoliv občanští demokraté v senátních volbách významně zaostali za vítěznými Starosty a zdálo se, že jejich senátorský klub bude až druhým nejsilnějším, ukázali se jeho mnohem schopnější kuloární harcovníci. Během úterního večera se dohodli se čtyřmi senátory zvolenými za TOP 09, aby v nadcházejícím funkčním období horní komory Parlamentu nadále nespolupracovali se Starosty, ale dali se do party s nimi. A rázem se stali nejpočetnější frakcí, jež má plné právo nárokovat si křeslo předsedy Senátu.

Souboj o pozici druhého nejvyššího ústavního činitele tak skončil dřív, než mohl vůbec začít a Starostové si z něj odnášejí lekci z praktické politiky. Jejich předsedovi Vítu Rakušanovi proto nezbylo než plánovanou volbu Vystrčila podpořit. „Jsme uprostřed krize, kdy vláda nezvládá svou roli v domácí i v zahraniční politice. Kdy Sněmovnu ovládá populistická většina. Kdy prezident neplní svou roli a rozděluje společnost. Tím vším roste důležitost Senátu. Proto není v této podivné době na místě vést personální přetlačování o jeho předsedu,“ uvedl.

Příklon TOP 09 k občanským demokratům potvrzuje, že jednání o předvolebních koalicích pro sněmovní volby nabírají na intenzitě a vznik konzervativního bloku, který by zahrnoval i lidovce, je zřejmě na spadnutí. Ustavení toho druhého, liberálnějšího, jenž by měl být tvořen Starosty a Piráty, se naopak odkládá. Navzdory tomu, že předsedové obou partají o spolupráci stojí, zdaleka není ruka v rukávě. Oba totiž čeká ještě ten nejnáročnější úkol, a to přesvědčit o správnosti společného postupu i členskou základnu.

Z postavy staronového předsedy horní komory Parlamentu se tak nemusí radovat jen občanští demokraté, kteří o uhájení pozice pro bývalého hejtmana Vysočiny tuze stáli, ale také zástupci druhé nejmenší sněmovní strany. Ta, jak ukázaly krajské volby, není schopná uspět jinak než v koalicích s dalšími subjekty. A pokud by se o hlasy voličů v nadcházejícím sněmovním klání měla ucházet jen sama za sebe, s nejvyšší pravděpodobností by pohořela. Nyní si může být jistější, že alespoň ještě jedno volební období přežije.

Starostové posilují, chybějí jim však výrazní politikové

Starostové ovšem o prestižní funkci předsedy Senátu nepřišli jen proto, že jsou méně obratní a pomalejší vyjednavači, ale rovněž z toho důvodu, že včas nepředstavili svého kandidáta. Zůstává proto otázkou, zda o získání předsednického křesla vůbec stáli. Možná si jen spočítali, že v jejich klubu se mnoho vhodných adeptů nevyskytuje. Ten se totiž skládá spíše z politiků regionálního formátu, kteří jsou sice pracovití a úspěšní ve svých obcích, ale do zahraničně politických témat se příliš nepouštějí.

Před dvěma roky zvažovali, že do souboje s pozdějším předsedou Jaroslavem Kuberou vyšlou buď Zbyňka Linharta, Petra Holečka nebo Jiřího Růžičku. První dva ovšem o křeslo neměli valného zájmu a třetí se nominace nakonec vzdal — mimo jiné kvůli tomu, že Starostům nekonvenovalo, že byl vybrán coby kandidát konkurenční TOP 09 — ve prospěch již třicet let úřadujícího starosty Božího Daru Jana Horníka. Ten ovšem s Kuberou prohrál již v prvním kole.

Mnoho dalších jmen v úvahu nepřicházelo. Spíše žádné. V klubu Starostů sice zasedají hned dva neúspěšní uchazeči o prezidentský úřad, Jiří Drahoš a Marek Hilšer, nebo bývalý rektor Masarykovy univerzity v Brně Mikuláš Bek, kteří jsou jak známí, tak relativně orientovaní v zahraničně-politickém dění a na post předsedy Senátu by si jistě troufli, ale ani jeden z nich nemá stranickou legitimaci. A Starostům by jejich případné zvolení nepřineslo takřka žádné politické body, neboť by si je lidé s nimi nespojovali.

Současně je třeba dodat, že volba Drahoše, Hilšera či Beka by neprospěla ani Senátu. Jde přece jen o druhou nejvyšší ústavní funkci v zemi a tu by neměl vykonávat někdo, kdo si jednou usmyslel, že posbíral dost životních zkušeností, má za sebou jisté veřejné angažmá, a tak by mohl zkusit štěstí v senátních volbách. Jde předně o funkci politickou, kterou by měl zastávat čitelný politik a ne někdo, kdo reprezentuje spíš sám sebe. Pokračování Vystrčila je proto s ohledem na poměry vlastně dobrou zprávou.