To srovnání s těmi dutými matrjoškami je opravdu zajímavý nápad, pane Bittnere. Tedy ta myšlenka, že uvnitř není nakonec vůbec nic.
Nedávno jsem četla něco podobného, také v souvislosti s Drahošem. Tam byl přirovnáván zase k balónu, který je také dutý. Není v něm ovšem jiný, menší balón, nýbrž jen horký vzduch.
http://e-republika.cz/article3974-Dva-zazraky-do-tři-dnů-a-horkovzdušny-balon-jmenem-Drahoš

Drahošovo zvolení mohlo zastavit Zemanův nezpochybnitelný krajně negativní vliv na zdejší politiku, ale pan Bittner obviňuje z jejího dalšího úpadku právě Drahoše.
Prima logika.
Ani já si nemyslím, že ideální složení senátu je jeden Drahoš vedle druhého. Na kandidátních listinách se ale jistě ocitnou lidi, jejichž přítomnost v senátních lavicích by mě vyděsila víc. I úpadek je věc relativní, když víme, k čemu ho vztahujeme.

"Sněmovna i Senát se promění v odcizenou budovu plnou nečitelných lidí s plovoucími názory. Z takových institucí se stanou jen nepotřebné a nákladné žvanírny, zralé na zásah krizového manažera."
Nejsou už takové?

Vážený pane Kolaříku,
víte, oni si asi lidé, kteří tu žijí a mají oči k vidění, uši ke slyšení a hlavu k přemýšlení, museli při tom všem předvolebním humbuku, při té viditelně záměrně vybičované protizemanovské hysterii a při tom nepřirozeném až protivném protlačování barvotiskového obrázku seriózního pana profesora, který sice v životě nezastával jedinou veřejnou funkci a přesto nás má málem spasit, museli všimnout, že pan Drahoš je nastrčená figurka.

Poslední debata na ČT mezi Drahošem a Zemanem to potvrdila.

Zeman je sice pro kdekoho nepřijatelný, v lecčems se s ním nedá souhlasit, ale na nic si nehraje. To není za dnešní situace zase tak málo.

Pane Kolaříku, neděláte vůbec dobře, že takto konfrontačně – a děláte to opakovaně – vstupujete do zdejších debat. Není dobré, ba ani čestné, vynášet soud nad těmi, s nimiž nesouhlasíte. Ještě méně dobré je o nich tvrdit, že jsou ubozí a nízcí. (Vyslovil jste se tak o Zemanových voličích už jednou.´) Odsuzovat je k tomu, že si ještě zaslouží jakýsi trest, jak to vyjadřujete vůči panu Bittnerovi, je taktéž nedobré. A už vůbec to není křesťanské.

Ostatně i já jsem ve druhém kole volil pana Zemana.

Vše dobré Vám přeje, Jiří Vyleťal

Máte opravdu podivuhodné pojetí pojmu "veřejná funkce". Ona Akademie věd je veřejná instituce, ale její předseda -- který musí vyjednávat s premiérem, ministrem školství, triapritou atd. -- je soukromá funkce?

Možná Vás rozčiroval barvotisk a máte zemité, opravdové lidi jako je Ovčáček anebo Mynář. To je ryze Vaše věc, ale musíte kvůli tomu Vy a pan Bittner pomlouvat ty, kteří se Vám z nějakého důvodu nelíbí.

Nejsem křesťan a proto nemoéhu posoudit, co je a co není křesanské. Ale redukovat někoho bez uvedení jiného důvodu, než je moje vlastní nechuť na prázdnou panenku nebo na nastrčenou figurku není prostě slušné.

Ano, to jsem napsala, pane Kolaříku. Tedy napsala jsem, že někdo to takhle chápe.
Ovšem s tou morální odpovědností je nakonec trochu potíž. Komu vlastně je takto člověk odpovědný? Myslím, že buďto svému vlastnímu svědomí, nebo, pokud věří, tak "tomu nahoře". Václav Umlauf si je zřejmé jist, že si tam své chování obhájí. Co o něm soudíte vy, to mu patrně nijak zvlášť nevadí.

Já to dělám proto, pane Kolaříku, aby se ti, co čtou diskuse, seznámili i s odlišným pohledem na věc. Nedávno tu přece psal pan Poláček, že lidé se nemohou stýkat jen se stejně smýšlejícími. To prý jim vůbec neprospívá.
S Umlaufovými názory se nijak zvlášť neztotožňuji, ale, abych pravdu řekla, ani s vašimi. Neumím posoudit, kdo má víc pravdy. A to přestože mám maturitu, ba i bakalářský diplom.

protože on všechno podá tak vyhroceně a konfrontačně, že tím pohřbí i onu špetku pravdy, kterou občas mívá...

Já jsem například Drahoše volil, ale s kritikou na jeho adresu se ztotožňuji. Pro p. Kolaříka je ale nepochopitelné cokoli mimo černo-bílé vidění.

Jestliže p. Vyleťal volil Zemana, ukazuje to nepochybně na velké selhání morální nebo intelektuální. V tom totiž má zase p. Kolařík pravdu. Já bych ten výrok ovšem upřesnil: Kdo má aspoň maturitu, zajímá se o politiku a ví, co Zeman za posledních pět let dělal a říkal, a přesto jej volil anebo podpořil neúčastí v druhém kole, ten skutečně nemá výmluvu...

Pane Profante,
předseda akademie věd není veřejná funkce, tedy veřejná funkce v tom smyslu, že je do ní člověk volen veřejností, případně její konkrétní částí (správní jednotkou).

Např. starosta je volen představenstvem, které je sestaveno podle výsledků komunálních voleb. Takto předseda akademie volen není.

Předseda akademie věd není veřejná funkce, jako jí není ředitel ČD, ředitel dopravního podniku, ředitel ČEZu, rektor VŠ, ředitel gymnasia, ředitel výzkumného ústavu, atd.

Proč mne obviňujete z pomlouvání, pane Profante? Kde, prosím Vás, já někoho pomlouvám? Citujte mi příslušnou pasáž. A pokud ji neocitujete, neměl byste chuť se omluvit?

Jiří Vyleťal

Pane Plevo,
nepřipadá Vám to nějak divné?

Zavedli jsme si svobodné volby, ustanovili si kandidáty, z nichž si každý podle své vůle a podle platných zákonů může vybrat a když si vybere, tak je těmi, kdo si vybrali jinak, oznámkován jako ten, kdo morálně selhal.

Vždyť to je přece naprosté nepochopení volby. Vždyť je to totéž, jako když se domluvíte s manželkou na tom, že závěsy do pokoje vybere ona a pak - když tam pověsí ty, které se Vám připadají nepřijatelné - jí řeknete, že morálně selhala.

Nevypadá právě takto totalita? Vždyť to je "volte, ale jak chci já".

Dobrou noc, Jiří Vyleťal

Děkuji za vysvětlení. Jen pro Vaší informaci, univerzita a akademie jsou veřejnoprávní korporace úplně stejně jako obec a předseda akademie je -- stejně jako rektor -- volen. Ve dvou stupních, zvoleným gremiem, podobně jako starosta. Jen je ta obec volitelů v případě AV ČR větší než počet voličů ve většině sídel v ČR.

Nemluvě o tom, že zbývá otázka, proč by právě kvalifikace voleného politika měla být nějak významná pro kvalitu prezidenta a proč by například předseda ústavního soudu -- to je jmenovaná, tedy v logice Vašeho vysvětlení neveřejná funkce -- měl být méně vhodný než starosta obce o stopadestáti duších či někdejší člen parlamentu.

A omlouvat se Vám opravdu nehodlám. Větu, o kterou jde, jsem odkázal zcela jasně. Ta insinuace Drahoše jako nastrčené figurky je nějakých deset řádků nad mojí reakci, takže to sotva mohl přehlédnout někdo, kdo jak "má oči k vidění". Bez jakýchkoli dokladů o údajné nastrčenosti (kým a proč?) se jedná o pomluvu dosti zlolajnou. Protože figurka se nastrkuje, aby zmařila nějakou akci či zakryla nějaké činnosti, které nesnesou pohled veřejnosti a ochota být v politice nastrčenou figurkou svědčí o velmi špatném chatakteru. Tudíž omlouvat se máte za co leda Vy, a to profesoru Drahošovi. Leda byste tu nastrčenost dokázal.

Nevím, proč má pan Bittner potřebu obouvat se do Drahoše.
Jiří Drahoš se možná stane senátorem a pokud ano, tak tuto funkci pravděpodobně bude vykonávat dobře. Není pravděpodobné, že by se stal třeba předsedou nějaké strany ať už nové či některé za stávajících.

Není důvod, aby prezident měl nějaký politický program, protože k tomu, aby io prosazoval, by se musel pohybovat na hraně ústavy za hranou jejího smyslu. Potřebovali bychom prezidenta, o kterém se mluví jen občas.

Nebylo mi příjemné, že se nevyhranil ostřeji proti xenofobii, ovšem kandidát, který by to udělal. by neměl šanci vůbec žádnou.

Umlaufův článek je nepravdivý, popisuje jakési Drahošovské fanatiky, kteří v něm viděli mesiáše. Možná se takoví lidé vyskytovali, ale já žádné neznám, jeho podpora byla většinou kalkulovaná a střízlivá.

Jaký politický program vlastně mají podporovatelé Zemana? Jsou proti islámu, migraci, "elitám" a Evropské unii. Nejvíce je asi spojuje podpora mocenských zájmů Ruska. V té jde Václav Umlauf velice daleko:
http://www.novarepublika.cz/2018/03/hrozive-mlceni-zapadnich-prodejnych.html

Netuším, proč to dělá.

Přijde mi paradoxní, že pan Vyleťal, který je tak nespokojen s celým polistopadovým vývojem, podporuje téměř posledního z aktivních politiků, kteří v něm hráli rozhodující roli po celou tuto dobu.

Děkuji za odpověď pane Profante. Škoda, že se nedržíte toho co uvádím v mém posledním příspěvku. V něm totiž tvrdím, že pan Drahoš nikdy nezastával funkci, do níž by byl volen veřejností. A Vy se mi toto mé tvrzení snažíte vyvrátit argumentem o tom, že do funkcí jako je předseda akademie, rektor apod. je uchazeč volen grémiem. Tedy opravdu nikoliv veřejností. To je nějaké divné, vždyť Vy mi, pane Profante přitakáváte a přitom mi chcete mé tvrzení vyvracet.

No nic, myslím, že podstatné je, že pan Drahoš v politice nikdy nepůsobil a volbě veřejností nebyl nikdy, jak zprostředkovaně (přes kandidátku politické strany), tak přímo vystaven. Nebyl poslancem, nebyl senátorem, nebyl ani starostou.

Podívejte se, pane Profante, pokud někdo, jako pan Drahoš, se uchází o veřejnou funkci, nadto tu prezidentskou, tak na sebe bere určité jho. A sice takové, že si o něm lidé budou dělat obrázek, budou si na něj dělat názor a s tím názorem se nebudou tajit. To je snad zcela přirozené, když ten člověk, jako pan Drahoš a všichni politici vůbec, je chtějí zastupovat, není-liž pravda? Proto není třeba se takovým lidem omlouvat, ani dokazovat oprávněnost občanských názorů. (Ostatně, dovedete si to prakticky představit?)

Názor občana na veřejně působící osobu nelze tedy brát za pomluvu. To bychom pak museli brát za pomluvu výtky vůči kdekomu. Napoleonem (dle zlých jazyků krutý dobyvatelem) počínaje a panem Ondráčkem (dle nepochybně rovněž zlých jazyků „mlátičkou“) - konče.

Že se mi, pane Profante nebudete omlouvat, to jsem samozřejmě čekal, stejně jako důvody, které k tomu najdete. Nehněvám se proto ani v nejmenším. Ostatně, stejně jsme spolu na jedné lodi.

S přáním všeho dobrého, Váš Jiří Vyleťal

Vážený pane Kubičko,
"podporovat" je silné slovo. Prostě - řečeno velmi zkratkovitě - lepší ze dvou špatných možností. Můj základní názor ovšem je, úřad prezidenta zcela zrušit. Psal jsem o tom článek loni na podzim do DR. Byl uveřejněn.

Já jsem asi před měsícem napsal takový článek o tom, proč lidé Miloše Zemana volí. Snad se z něj dá vyčíst i širší odpověď na to, proč jsem Miloše Zemana nakonec (byť se mi do poslední chvíle nechtělo; v prvním kole jsem vůbec nevolil) volil i já.

Ten článek jsem poslal redakci DR. Nebyl uveřejněn a nedostalo se mi ani žádné odpovědi (pouze automat se ozval, že to došlo). Nestalo se mi to poprvé, ale počtvrté a to včetně nezájmu vůbec nějak odpovědět. Začínám být z DR tak nějak více a více zklamán.

Mějte se moc hezky, pane Kubičko. Ať se Vám vše dobré daří. Váš Jiří Vyleťal

tak využijte příležitost a formulujte prosím v této diskuzi jasně a stručně, proč jste volil Zemana, resp. proč byl podle vás tou lepší ze dvou špatných možností.

Milý pane Plevo,
to nejde, protože by to bylo moc dlouhé. Musel bych také popsat proč si myslím, že Miloš Zeman v dobrém i zlém - na rozdíl třeba od Havla i Klause - docela věrně zosobňuje českou společnost. Musel bych i vysvětlit důvody, pro které se domnívám, že jej většina volících občanů volí.

Navíc zdejší diskuse už je natolik rozjitřená, že by to bylo jen přiléháním oleje do ohně. Vůbec se mi zdá - možná to je jenom můj subjektivní dojem, opravdu nevím - že diskuse na DR nabraly v posledním roce takový nevraživý, konfrontační rámec. Nelíbí se mi to.

Tak se moc omlouvám a přeji Vám, pane Plevo, vše dobré a nejlepší.

Dobrou noc, Váš Jiří Vyleťal

Takže se mi to s tou nevraživostí nezdá, že, pane Kolaříku.

Dobrou noc. J.V.

Vyzpovídám se i já.
Pana Drahoše si vážím, ve své funkci v Akademii věd udělal hodně. Jistě by byl i dobrým prezidentem. Kdyby se však prosadil na druhé místo Pavel Fischer, raději bych volil jeho. Přiznávám, že ve druhém kole jsem volil pana Drahoše už spíš jako antizemana. Zemana bych nikdy nevolil pro jeho lži a podpásovky už při první volbě. Je to nemorální člověk.

Nedivím se Sobotkovi, že odchází z politiky. Je to strašně nevděčná práce a nikomu se přitom nezavděčí. Všichni ho budou jen kritizovat.

Pane Vyleťale, doufám, že nepřestanete diskutovat. Chyběl byste tady.

Milá paní Hájková,
velice a srdečně Vám děkuji za porozumění.

Ale opravdu chybět, to může jen člověk ve frontě na Boží milosrdenství.

Váš Jiří Vyleťal

PS.: Rád bych uvítal Váš E-Mail. Někde se mi ztratil. Můj je: vyletal@vyletal.cz

Já vím. Už jsme si párkrát psali. Můj e-mail je
evahajkova2@gmail.com

Opravdu nedokážu docenit Vaší myšlenka, že se lidé rozlišují na ty, kteří na sebe sami přijali veřejné "jho" a proto je je možné beztrestně urážet ( "neomlouvat se jim") a ty ostatní, kteří se veřejně vyjadřují jakožto soukromníci a proto mají právo se dožadovat omluvy, pokud se bylo jejich slovům porozuměno jinak, než jak je řekli. Věřím, že to myslíte úpřimně, ale nedokázal jsem v ni objevit nic než farizejství.

A aby nedošlo k nedorozumění. Já jsem opravdu nehledal důvody, proč se Vám neomlouvat. Vy jste chtěl vědět, které z Vašich vět je pomlouva a já jsem Vám ji identifikoval.

Zatímco s případnou omluvou nijak nesouvisela pasáž, ve které jsem uvedl analogické prvky volby analogické u starosty a předsedy akademie: Oba jsou voleni definovanou veřejností -- jednou voliči s příslušným bydlištěm, podruhé vědeckými pracovníky AV ĆR -- do příslušného gremia a tato volba jim poskytuje kompetenci být zvolen příslušným sborem do funkce starosty či předsedy.

Jestli voliči Miloše Zemana usuzují, že věrně zosobňuje českou společnost, a proto mu dávají hlas, prohlubuje to můj pesimismus.
Chtěla jsem věřit tomu, že velké množství lidí ho volilo proto, že jim dělalo dobře pomyšlení na naštvání a zklamání jeho odpůrců, kteří nejsou zrovna v oblibě. To by dávalo jistou, byť slabou naději do budoucna, protože negativní emoce bývají vrtkavé a mohou vzácně zapůsobit i pro dobro věci.
Pozitivní motivace pro volbu Miloše Zemana /ve výšeuvedeném smyslu/ mě drtí.

Pane Vyleťale, pokud máte ještě i nadále zájem na zpřístupnění Vašeho článku alespoň zdejší komunitě, můžete mi ho poslat na následující adresu: Jopol68@seznam.cz

Já bych ho pak vyvěsil na mé vlastní homepage, a tady bych zanechal link; kdo by měl zájem mohl by si to tam přečíst.

Neboť jak už zmínila paní Hájková: zastávám názor že - v procesu hledání pravdy - je nutno naslouchat i argumentům protistrany. Někdy tak člověk pro sebe objeví i něco opravdu nového. Viz můj následující vstup.

Já jsem až teď četl ten článek od V. Umlaufa. Neznám toho člověka; on sám o sobě prohlašuje, že je filozof.

No budiž; je docela dobře možné že si na své živobytí vydělává profesí filozofa. Víceméně s naprostou jistotou je ale možno tvrdit jedno: takový Platón by někoho takového nikdy za skutečného filozofa neuznal. Nýbrž by ho přiřadil do sorty sofistů - tedy těch, kteří prostřednictvím zdánlivě logických pseudoargumentů danou věc vždy postaví na hlavu. (Ten druhý Umlaufův článek na který poukázal pan Kubička - to už ani není pseudoargumentace, to je prostě snůška naprosto nestoudných lží.)

Nicméně - i ten Umlaufův duševní výtvor, který lze sotva označit jinak nežli za intelektuálně zcela bezcenný blábol, měl pro mě osobně jednu nedocenitelnou hodnotu: že totiž až on mi ozřejmil, jak drasticky hluboká je v české společnosti propast mezi intelektuály a mezi periférií.

Přičemž ta "periférie" je zde míněna daleko spíše v sociálním, nežli v teritoriálním smyslu.

Nějak se zdá, jako by zde stále ještě působila mentalita minulého, pseudokomunistického a pseudolidového režimu, s jeho - ostatně zcela oprávněnou - bytostnou nedůvěrou vůči všem intelektuálům.

Zrovna v minulých dnech bylo možno v televizi sledovat staré reportáže z r. 1967 o policejním zásahu proti studentům pražských vysokoškolských kolejí, kteří vyšli do ulic protestovat proti tomu, že jim už zase na celé hodiny bylo vypnuto světlo. Tato demonstrace byla jak řečeno brutálně rozehnána policií; přičemž - jak se ukázalo z následných výpovědí studentů - už jenom být označen jako "student" bylo pro příslušníky policie dostatečným důvodem, dotyčného zmlátit obuškem do krve.

A to byli pražští policisté, žádní z venkova. Takže ještě jednou: ta zmíněná propast je jen druhotně mezi centrem a "venkovem"; nýbrž zdá se, že pro mnoho lidí je dneska stále ještě označení "intelektuál" prostě nadávkou.

A veškerou svou nenávist, veškerou svou životní frustraci si pak slepě vylévají svými ataky proti "pražským intelektuálům".

Tímto konstatováním by bylo možno tuto úvahu vlastně ukončit; s tím že zde v hlavách mnohých lidí stále ještě působí neblahé dědictví režimu minulého.

Jenže... Jenže ta věc je přece jenom o něco složitější. A - v jednom určitém bodě má dokonce i V. Umlauf určité zrnko pravdy.

Totiž v tom místě, kde naše české (pražské) politiky srovnává s politiky zahraničními. S tím, že jsou to podle něj jenom politici čeští, kteří dávají tak okatě najevo svou aroganci vůči venkovu. Vůči periférii vůbec, ať teritoriální nebo sociální.

Nutno přiznat: na tom opravdu něco je. Vezměme si třeba takovou Angelu Merkelovou: sama ovšem intelektuálka, vystudovaná fyzička; ale jako politička vystupuje daleko spíše jako nějaká venkovská tetka, nežli jako reálnému světu vzdálený akademik. Její předchůdce Schröder: se svým přímým, bezprostředním vystupováním všechno jiné nežli typ nějakého suchopárného intelektuála. Atd.atd.: ne snad že by všichni západní politici skutečně vnitřně cítili nějakou svou bytostnou spřízněnost s "dolním lidem"; ale přinejmenším se už naučili tuto svou spřízněnost úspěšně předstírat.

Zatímco čeští politici? Václav Havel: pražský intelektuál jako vyšitý, cestu k "obyčejnému člověku" si nikdy nedokázal najít. Václav Klaus? - "Pan profesor", jenž se své arogantní pohrdání všemi, kdo nedorostli výšin jeho ekonomických teorií, ani vůbec nesnažil skrývat. Sobotka? - Osobně slušný člověk, ale platí o něm prakticky totéž co o Havlovi: působil dojmem snaživého studentíka, který ale vůbec neví čím vlastně žije - a jaké životní a existenční problém má - obyčejný člověk.

Takže: my zde v české společnosti máme stále ještě až dramaticky vysoký potenciál vzájemné nedůvěry, a mnohdy nevraživosti až přímo nenávisti mezi intelektuály a mezi "obyčejnými lidmi".

A zdá se, že jistá část viny je na stranách obou.

K řečenému je možno ještě dodat toto: svým způsobem je tedy pochopitelné, že určité části národa se necítí být reprezentovány těmi "pražskými intelektuály", a že si hledají svou reprezentaci vlastní.

To co je na tom ale děsivé je to, že si svého vlastního představitele nenacházejí v nikom jiném nežli v člověku, který je přímo ztělesněním vší mravní, politické i čistě lidské falše, jakož i vyloženého křupanství.

argumenty nemáte.
Ó, jak ubohé...

Já si myslím, pane Poláčku, že někteří lidé možná hledají ochránce, ale někteří žádného "svého vlastního představitele", který by je reprezentoval, nehledají. Třeba proto že jsou to bytostní anarchisté nebo z jiného podobného důvodu.
Mám zkušenost, že téměř žádný ze Zemanových voličů (s nimiž jsem se setkala) není jeho obdivovatelem. Volí jen menší zlo, samozřejmě, tak, jak to vidí ze svého vlastního hlediska "malého člověka". Umlauf v tom článku píše, že ti lidé volí mezi pomalou a rychlou smrtí. A Zeman s Babišem jsou jejich pomalá smrt.

Ale pane Kolaříku, já jsem přece netvrdila, že Umlaufův pohled je odlišný od toho Bittnerova. Přečtěte si můj první příspěvek nahoře, kde píšu "Nedávno jsem četla něco podobného, také v souvislosti s Drahošem."
Zatímco, když jsem napsala "Já to dělám proto, pane Kolaříku, aby se ti, co čtou diskuse, seznámili i s odlišným pohledem na věc", myslela jsem tím odlišnost od pohledu, který na Referendu převládá, nikoli od Bittnera.
Ano, myslela jsem přitom i na to, že sem dávám odkazy na Švihlíkovou nebo Hekrdlu. A proč ne? Protože vy se chcete stýkat jen se stejně smýšlejícími?

Já si nemůžu pomoct, mně se to zdálo hrozně zajímavé. Panu Drahošovi se samozřejmě omlouvám, pokud ho to nějak uráží. Tedy kdyby náhodou četl tuto diskusi.

Proč někteří lidé mají potřebu urážet?
Myslím, že matrjoška i balón jsou urážky. Protože je to nálepka. Člověk, který nemá nic uvnitř. Což při kvalitách pana Drahoše nemůže být pravda. Něco už dokázal. Jistě by byl slušným prezidentem, možná by dělal chyby, jistě by se nelíbil všem.
Naopak charakteristiku Zemana snad musí uznat každý. Už se projevil. Lží, hulvátstvím, uraženectvím a odplatou.
Tím se také lišily předvolební útoky. O Zemanovi znám jen ty, kde byl u nápisu Česko je naše nahrazen Putinem nebo čínským prezidentem. Zatímco Drahoš byl osočován z pedofilství, nazýván vítačem a pod. Anebo má někdo jiný pohled a jiné zkušenosti?

Já si myslím, že to "nic" uvnitř matrjošky nebo balónu nemá být urážka pana Drahoše jako člověka. To je jen náznak myšlenky, že pan Drahoš jako hlava státu by ve skutečnosti nepředstavoval změnu k lepšímu, ač tak byl mnohými lidmi prezentován.

Já si myslím, pane Pospíšile, že kdybychom měli taková slova jako matrjoška, vítač, balón, člen pražské kavárny - ale i jiná slova kritického významu, na která jsme si už dávno zvykli, jako trouba, hlupák, poseroutka, budižkničemu, zabedněnec, jájista, ztroskotanec – měli brát jako urážku, bylo by lepší oněmět.

Je to prostě tak, že když člověk žije mezi lidmi, dělají si lidé o něm obrázek. A pohled na tento obrázek – ať už je pravdivý nebo ne - musí snést. Chce-li mezi lidmi žít. V opačném případě musí na pustý ostrov. Jde-li o politika, je těch lidí, kteří si o něm obrázek dělají, daleko více. A tak takový politik a vůbec každý, kdo je veřejně známý, musí holt snést více. To je cena za veřejnou známost. Toť vše.

Samozřejmě, že vulgarismy ani sem nepatří.

J.V.

v tom článku, na který jste dala odkaz jako na zajímavý text, vás Umlauf chválí. Jmenovitě.
Na rozdíl od Drahoše a od lidí, kteří ho podporovali. Vysloužili si za to nejen všelijaká přízviska /ilumináti pravdy a lásky/ ale i obvinění z patologické nenávisti a ze zrady. Nejprudší útok směřuje, pokud jsem to pochopila, především na pražské katolíky. Nejsem ani katolík, ani z Prahy, ale Umlauf uráží i mne, protože mi, jakožto odpůrci Miloše Zemana, podsouvá pochybnou motivaci. Zcela účelově přitom pomíjí všechny prvotní důvody, které voliče Jiřího Drahoše dovedly do jeho tábora.
Neměla byste dopustit, aby Umlaufova osobní pochvala snížila vaši citlivost na pohanění jiných. On neútočí na autory protizemanovských excesů, ale na ty, kteří usoudili, že této zemi Zeman škodí, a rozhodli se podporovat změnu zcela legálním, demokratickým postupem.

Myslím, že jste ve své odpovědi panu Pospíšilovi narazil na jádro pudla:
"Je to prostě tak, že když člověk žije mezi lidmi, dělají si lidé o něm obrázek."

V tom je ta potíž. Vy ani Petr Bittner si obrázek Jiřího Drahoše neděláte z žité zkušenosti. Naopak, od této zkušenosti "žití mezi lidmi" abstrahujete.

Mluvím-li člověku, který vytvořil vědecké dílo uznávané příslušnou vědeckou obcí, stal v čele Akademie věd v době, kdy se ji pravicová vláda pokusila ekonomicky zlikvidovat a dokázal tehdy zároveň hájit její zájmy v jednáních s premierem a ministry, obhajovat v mediíích a zároveň najít soulad s radikální "Vědou žije", zní výrok o jeho prázdnotě poněkuď nepatřičně. Právě tak, pokud mluvíme o jeho osobním životě rodinném atd.

Vy ale nemluvíte ani o takovém člověku, se kterým spolu žijete mezi lidmi, ani o politickém programu, který Vám nabízí (a který se Vám z dobrých důvodů může zdát špatný), mluvíte jen manipulovaném mediálním obrazu. Jenomže tuto manipulaci pak promítáte zpět na toho člověka, který žije mezi námi.

Vyjádřila to jasně Eva Hájková:
"Já si myslím, že to "nic" uvnitř matrjošky nebo balónu nemá být urážka pana Drahoše jako člověka."
Ano, abych mohl směl druhého urážet a pomlouvat, zbavím ho napřed lidství a změním jen v "figurku" či "balonek". A pak se ještě omluvím, kdyby byl náhodou tak nemožně vztahovačný, že by podobný výrok o své osobě bral osobně.

Dobře, chtěli jste z nějakých důvodů jako prezidenta Miloše Zemana. Nechápuje je, pro mě je to prezident, který šíří nenávist vůči těm nejslabším a nejzranitelnějším a vulgárně pomlouvá mrtvé, se kterými za jejichž života přátelsky vycházel, ale nejspíše jste dokázali najít nějaké dobré vlastnosti, které jsem u něj přehlédl. Respektuji výsledek voleb a těch pár let to s ním jako hlavou státu vydržím -- ale to jste si svoji volbou Vy i Eva Hájková tak nejistí, že musíte pomlouvat poraženého, který prohrál velmi čestně?

Já s poněkud drsným stylem, jakým píše pan Umlauf, nesouhlasím. Jenže on je prostě takový (jak sám o sobě píše, vyrostl na venkově). Kdyby psal korektně, přetvařoval by se. A tak je radši upřímný. Jak říkám, mně osobně ten jeho útočný styl nesedí (přestože mě chválil za článek, paní Zemanová). Sleduji občas jeho e-republiku (předtím Umlaufoviny), abych viděla věci i jinak, než z Referenda. Nakolik má pravdu obsahově, neumím posoudit. Nepovažuji se za tak zběhlou v politice.
Jinak opakuji, že jsem Zemana nechtěla ani nevolila. Nevolila jsem ani Drahoše (jenom v prvním kole). Nevěřím, že jsou to politické osobnosti, kdo mění systém.
Nedávno tu hezky vyjádřil pan Unger, že kdyby nebylo Hitlera, sehrál by jeho úlohu někdo jiný. Přesto to nesnižuje ani význam jeho osoby ani jeho vinu.
Znovu opakuji: nevěřím v osobnosti. Nevěřím. Neřídí svět. V tom se možná od Václava Umlaufa také liším.

Umlauf přece uráží především obsahem svého textu, a až v druhé řadě stylem a jednotlivými nálepkami.
Osobnosti možná neřídí svět, ale mohou měnit atmosféru ve svém okolí. V pozitivním i negativním smyslu. V ovzduší, kde ubyde urážek či mstivosti, je podle mne větší naděje, že se věci pohnou k lepšímu, než když mrak urážek a nesnášenlivosti houstne.

Neuráží stylem, ale obsahem svého textu? Takže Umlauf si nesmí myslet něco jiného, protože uráží už tím, co si myslí?

Já nevím, co si Umlauf myslí, vím jen, co píše. K obsahu, kterým mě uráží, jsem se už vyjádřila: lživě podsouvá lidem, které nesnáší, falešné motivy jejich jednání. Není ochotný přiznat jim snahu o zlepšení poměrů v této zemi, viní je z politického a intelektuálního selhání, ze zrady. Vědomě dle Umlaufa "fedrují mocenskou agendu jednoho procenta". Nejspíš Sorosovu, jak naznačuje na jiném místě.

Podle mého názoru nikoho nepomlouvá jmenovitě (tedy kromě Drahoše, kterého nazval balónem a ještě tam, tuším, jmenuje Klause). Ano, možná někomu podsouvá falešné motivy jednání. Ale ne jmenovitě osobám, nýbrž jakýmsi skupinám - třeba pražské kavárně (s níž se přece nikdo nemusí ztotožňovat). Pokud jim vytýká zradu na většině národa, drží se určitého konceptu, který jsme tady už diskutovali - že totiž vzdělanci, čili elity mají povinnosti vůči komunitě, ve které se narodili. Někdo s tím, samozřejmě, nemusí souhlasit. Jistě je to sporné.

aspoň to mnozí takhle berou a snaží se veřejným vystupováním české společnosti i jejímu obrazu ve světě prospět. Vděku se ale dočkají jen málokdy, spíš je kdekdo nařkne z "fedrování" jakési mocenské agendy.
Vezměte si třeba, čemu je permanentně vystaven Halík.
Nebo signatáři akademické výzvy proti strachu a lhostejnosti.

Ten zmíněný - neotištěný - text pana Vyleťala je možno shlédnout tady:

http://jopol68.npage.de/jirivyletalfenomenzeman.html

Děkuji vám za zveřejnění textu pana Vyleťala.
Všimla jsem si, že tam má i větu Karla Kryla „Václav Havel nikdy nepochopil dělnickou třídu".
Chci ještě dodat, že Václav Umlauf je také bývalý politický vězeň. Myslím, že chvíli dokonce seděl i s Václavem Havlem. Nebo aspoň ve stejném vězení jako on. A nevím to jistě, ale patrně si myslí totéž, co Kryl.

Nevím nevím, paní Hájková: já sám jsem sice také zažil něco podobného, tedy že od voličů Zemana jejich volba byla zdůvodňována jako menší zlo; ale mám pocit že to od nich byla spíše kamufláž, když vidí že mluví s někým kdo má o Zemanovi závažné pochybnosti (a může tuto svou pochybnost také podložit příslušnými argumenty), takže ti Zemanovi voliči pak přece jenom ztratí trochu svou sebejistotu, a vyhnou se proto na tu kolej údajně "menšího zla". Ale vzhledem k tomu jak byla ve volebním období společnost skutečně dramaticky polarizovaná, je dost málo pravděpodobné že by většina Zemanových voličů byla jenom jakýmisi jeho vlažnými příznivci z nouze; daleko pravděpodobnější je, že se v něm skutečně "vidí", že v něm skutečně nachází svého reprezentanta, ztělesnění jejich vlastních životních preferencí.

------------------------------------------------

Co se pak toho Umlaufa týče, paní Hájková: tak on je skutečně hodně velký rozdíl mezi upřímností a arogancí. Kdyby byl Umlauf jenom upřímný, tedy naprosto otevřeně řekl: "Já jako venkovan nesnáším pražské intelektuály, a konvenuje mi obhroublý a neotesaný Zeman" - pak by sice bylo možno si o tom pomyslet své, ale bylo by možno uznat že alespoň hovoří otevřenou řečí.

Ale on nehovoří a neargumentuje upřímně a otevřeně, naopak jak už jsem napsal on používá manipulátorství, pseudoargumenty za kterými skrývá svou niternou nenávist vůči všemu, co překračuje jeho omezený životní obzor.

---------------------------------------------------------

Ostatně, vůbec by neuškodilo kdyby si ten rozdíl mezi otevřeností a arogancí dokázali uvědomit i leckteří z účastníků zdejších diskusí.

Kvalita lidské osobnosti se opravdu neprojeví tím, že někdo zaujme ten či onen politický postoj či názor. Kvalita lidské osobnosti se rozpozná - a to velice spolehlivě - ze zcela přirozeného každodenního jednání a chování; a to v prvé řadě s jednání právě s názorovým odpůrcem.

--------------------------------------------

A ještě bych dodal: kvalita mužské osobnosti se velice spolehlivě pozná podle způsobu jednání se ženami. Ženy si už tak musejí v životě užívat dost a dost mužské arogance, než aby se jí musely nechat vystavovat ještě i tady.

Není zač, paní Hájková; ostatně to zveřejnění (redakcí nepřijatého) textu jsem svého času nabídl i Vám.

A panu Vyleťalovi jsem tuto možnost nabídl především ze solidarity; sám z vlastní osobní zkušenosti velice dobře vím, jaké to je když člověk někam poslal text o kterém se domnívá že má svou důležitost, a pak nestojí (ten odesilatel) ani za odpověď.

Ale ten text pana Vyleťala si teprve musím přečíst, jenom jsem ho narychlo umístil na mou stránku, a pak už jsem se musel věnovat jiným záležitostem.

Musím předeslat: kdyby mi to ještě stálo za to obtěžovat se k něčemu takovému jako je volební urna současných států, pak bych z obou nabízejících se kandidátů s naprostou samozřejmostí volil Drahoše.

Ale přesto: svého času jsem právě já byl jeden z prvních, kdo vyjádřil přesvědčení, že za Drahošem kromě jeho solidního charakteru a slušného vystupování nestojí nic dalšího. Jinak řečeno: prázdnota. Nedá se nic dělat, ale je tomu tak. Ostatně, právě proto Drahoš ty volby prohrál.

Jakým způsobem se tato obsahová a koncepční prázdnota označí a analyzuje, to už je záležitostí osobního stylu.

Sám bych nikdy nevyslovil větu, že Drahoš je prázdný jako člověk; ale pokud někdo vyřkne svůj soud, že Drahoš je prázdný jako politický aktér - pak neshledávám nic, na základě čeho by takovýto úsudek bylo možno zavrhnout jako věcně chybný.

Myslím, že jedním stálým problémem společnosti je mesianismus. Proti Zemanovi měl stát Mesiáš. Napsal jsem, že bych raději volil Pavla Fischera, ale spokojil jsem se se slušným člověkem proti neslušnému. Vím, že Zemana lidé volili z různých důvodů. Možná jeden z nich byl, že proti němu nestál Mesiáš. Nestačil jim slušný člověk. Nestačil jim krůček dopředu.
Souvisí s tím i text paní Zemanové: "Osobnosti možná neřídí svět, ale mohou měnit atmosféru ve svém okolí. V pozitivním i negativním smyslu. V ovzduší, kde ubyde urážek či mstivosti, je podle mne větší naděje, že se věci pohnou k lepšímu, než když mrak urážek a nesnášenlivosti houstne." Přemysl Pitter neudělal nic převratného. Jen se postavil proti každému režimu, jen zachránil "pár" dětí a pomohl "několika" lidem. A přesto vím, jak jeho příklad povzbuzuje další. V jejich činnosti. A to je důležité. Ikdyž jsem přesvědčený, že pan Fischer má víc předpokladů k politické činnosti, panu Drahošovi nedáme šanci? Už předem víme, že je a bude k ničemu? On neprohrál proto, že nebyl k ničemu, ale proto, že mnozí dali přednost zlu před malým dobrem.

Váš článek jsem si přečetl a nedozvěděl jsem se ani náznakem, co je podle Vás politickým programem MZ. V podstatě tam píšete jen, že měl lepší PR než měl Drahoš. To asi měl, ale není to trochu málo?

MZ třeba neumí stáhnout králíka, ale dokázal by v roli venkovana vystupovat přesvědčivěji než Drahoš i kdyby to ten uměl poslepu. Jediný programový bod z jeho kampaně o kterém mluvíte, je protimuslimská hysterie, tam jste ale proti
Z dávnější doby "zavedení exekucí", to omlouváte tím, že by je pravicová vláda zavedla také.

Pokud je uvnitř Drahoše jen balon s horkým vzduchem, tak co je uvnitř Miloše Zemana, čemu věří kromě sebe sama?

V čem je vlastně Miloš Zeman lidový? Jeho kariéra se nijak neliší od Klausovy či Dlouhého a celý život pracoval v Praze. Je to samotářský člověk, který zdá se nemá žádné přátele, jen lidi, které využívá a kteří využívají jeho. Má manželku a dceru, ale nikdy s nimi nežil. Boj o moc je jeho jedinou vášní a proto je v něm tak dobrý.

Je to mistr šalby a klamu. Co Vám na tom imponuje?

Vážený pane Kubičko,
děkuji Vám za reakci na můj článek.

Já jsem jej psal jako odpověď na otázku, proč Miloš Zeman má své místo v naší společnosti a naší politice. A také, proč nachází u mnoha lidí porozumění a sympatie. A proč jej mnoho lidí volí. Proto v něm nenajdete nic o jeho programu ani jeho osobním životě a není tam ani nic o tom, zda Miloš Zeman autorovi imponuje či nikoliv.

Kdysi jsem napsal článek s podobnou tématikou i názvem. Jmenuje se „Fenomén Havel“. (Shodou okolností byl uveřejněn asi dva týdny před skonáním Václava Havla.) Snažil jsem se v tomto článku rovněž vystihnout důvody, pro které se Václav Havel stal nepřehlédnutelnou postavou naší historie.

Ještě jednou Vám, pane Kubičko, děkuji za komentář ke článku a přeji Vám vše dobré.

Jiří Vyleťal

Jsem rád, že souhlasíte s tím, že Zemanova oblíbenost není dána nějakým jeho programem.

Větu: "První dva roky Zemanova prezidentství byly dobré a první rok byl doslova skvělý" beru právem jako výraz toho, že Vám Zeman imponuje.

Ten skvělý rok je ten, kdy MZ zneužil svého úřadu k osobní mstě při jmenování profesorů a ohýbal ústavu Rusnokovou vládou. Zeman společnost neuklidnil (jak tvrdíte) ale zneklidnil.

Ne, ne, pane Kubičko. Pokud někoho pochválím, za to, co si myslím, že udělal dobře, neznamená to, že chválím celé jeho dílo, případně rozhodující část tohoto díla. Rozhodující pro to, abych si o takovém člověku udělal nějaký hlubší a ucelenější obrázek.

Chvála je správná věc. Ještě lepší je, když jsou k ní pádné důvody. Chvála však nezavazuje.

Jiří Vyleťal

Petru Bittnerovi tento článek opravdu vyšel tak, že by se dobře vyjímal v některém z těch zemanovsko-proruských webů. které tak rády přejímají texty Václava Umlaufa, ale domnívám se, že to pan Bittner tak nemyslel a myslí si, že se od Umlaufa zásadně liší.

a zaznít asi mělo, je to, že tentokrát je projekt Jiřího Drahoše daleko méně apolitický, než píše Petr Bittner.

Pohled na stránky Společně pro Česko https://www.jiridrahos.cz/spolecne-pro-cesko/ ukazuje, že jsou tam některá konkrétní - a zásadní - témata, jako jsou exekuce a situace školství. Dále je tam myšlenka expertních skupin, k řešení věcných otázek.

Nikde tam není řečeno, že je to apolitický projekt. Mluví se jen o tom, že je to projekt nadstranický, což je rozdíl, který asi Petr Bittner chápe. Při volbách do Senátu je to zcela logické a na místě, je to pragmatický - politický - přístup.

Shrnuto a podtrženo, článek Petra Bittnera mi přijde zaujatý, nevěcný - špatný. Je to polemika s obrazem Jiřího Drahoše, nikoli s konkrétním Jiřím Drahošem při startu jeho senátní kandidatury.

Bohužel musím dodat, že podle mého názoru články jako je tento posilují dojem mnoha lidí, že "levičáci" tohoto ražení jsou urputní ideologové, kteří si skutečnost bez jakýchkoli zábran přizpůsobují obraz svému.

Pane Outrato, přečetl jsem si ten Drahošův "program". Ale bohužel, na rozdíl od Vás jsem tam nenašel naprosto nic, co by mě přesvědčilo o přítomnosti nějaké skutečné vize. Veškerý "program" je vyčerpán prakticky sdělením: "Začněme o věcech diskutovat, přenechme to odborníkům, a však ono to už nějak dopadne."

Základním krédem je víceméně ta závěrečná výzva: "Pojďte do toho s námi a přidejte se!" - Což je fakticky jenom jiná varianta onoho babišovského "Makáme!" Není v tom naprosto žádný obsah, je to jenom holý vnější akcionismus: Vyhrňme si rukávy, pusťme se do práce, my jsme přece něco lepšího než politici!

je mezi senátory nebo kandidáty do senátu někdo, kdo odpovídá vašim představám?
Pokud ano, jaká je jeho vize?

ta výzva "Pojďte do toho s námi!" mně osobně přijde v pořádku, obecně je potřeba, aby lidi "šli do toho", tj. jakýmkoli způsobem se aktivně angažovali. Kdyby to mělo mít třeba jen tu formu, že se někteří lidé zapojí do jakýchsi expertních občanských týmů, třeba pro otázky městského plánu, dopravy aj., bylo by to dobře.

Myslím, že je to jiné než Babišovo Makáme (nerušit). Asi je to i věc formy. Těžko lze hledat v propagačních stránkách ucelenou, promyšlenou vizi. Já ji tam ani nehledám, vím, že by to nemělo smysl.

Nechtělo se mi už včera pouštět se do hlubšího rozboru úvahy pana Vyleťala o M. Zemanovi a jeho působení v české politice. A také jsem tak trochu doufal, že se toho mezitím ujme někdo jiný, a ušetří mi alespoň část práce. Učinil tak ale jenom pan Kubička, ale ten se omezil jenom na několik dílčích aspektů.

Takže napřed všeobecně: pan Vyleťal podává obraz M. Zemana, který je svou formou diferencovaný - to jest, zmiňuje nejen pozitivní, nýbrž i určité diskutabilní stránky jeho osoby. To by byl sám o sobě dozajista pozitivní počin; nicméně se ukazuje dosti zřetelně a neklamně, že J. Vyleťal nakonec Zemanovi přece jenom nadržuje, a to značně zaujatě. Všechny ty Zemanovy charakterové deficity, které ho pro velkou část veřejnosti činí naprosto nepřijatelným, se v podání J. Vyleťala mění jenom v jakési roztomilé slabůstky; jakých má nakonec celou řadu každý z nás.

Takže vše popořádku. J. Vyleťal tvrdí, že M. Zeman není konjunkturalista, neboť byl vyloučen z KSČ pro nesouhlas se vstupem "spřátelených" okupačních vojsk. Ano, nelze popírat: v časných dobách jeho působení je i u M. Zemana skutečně možno vystopovat určité pozitivní momenty.

Ale: za prvé je dosti odvážným tvrzení J. Vyleťala, že Z. Zeman prý "vyšel z lidu". Spíše v jeho životopisu stojí, že vyšel z Prognostického ústavu. Čili z instituce vyloženě intelektuálské. To jen tak pro pořádek.

Dále. Ano, je fakt že M. Zeman se nějakým způsobem zúčastnil Listopadového převratu. Ovšem - zdá se mi že nejtrefnější charakteristikou jeho působení v oněch událostech je svědectví jednoho aktivisty, že v jednu chvíli když bylo zapotřebí rozhodnout o nějaké důležité záležitosti, obrátili se na právě přítomného Zemana; a jeho "přínos" byl v podstatě tento: JÁ Zeman. Čili, že on se okamžitě učinil středobodem veškerého dění, a samotná věc o kterou se jednalo se stala jenom jakýmsi bezvýznamným přívěskem jeho samého.

Dále. J. Vyleťal vysoce oceňuje, že M. Zeman tehdejší zakrnělou sociální demokracii pozvedl do pozice silného politického činitele, který mohl účinně oponovat Klausovým asociálním, neoliberalistickým choutkám. (Zdá se ostatně, že právě tento moment je tím hlavním motivem, proč se M. Zeman u pana Vyleťala těší takové přízni.)

Jenže:tady je naprosto opomenuto, že v popřevratové době se Zeman nepřipojil k sociální demokracii; nýbrž že napřed založil svou vlastní "Liberální stranu". A že teprve poté když zjistil, že pro liberální proud v českém prostředí neexistuje žádný prostor, teprve poté velice rychle přesedlal svého koně, a přidal se k sociální demokracii.

Svědčí takové jednání skutečně ve prospěch téze, že M. Zeman prý "není konjunkturalista"? - Spíš to svědčí o naprostém opaku.

Ostatně, vůbec by nemuselo být marné zauvažovat o tom, jak by asi bylo, kdyby v té době když Zeman zjistil že se svou Liberální stranou pohořel, kdyby v té době nebyla už obsazená vůdčí pozice na pravici, nýbrž na levici! Tedy že by to nebyla ODS, nýbrž sociální demokracie, která už by měla svého "Klause". Byla by skutečně zcela nerealistickou představa, že v takové situace by Zeman vyskočil nikoli na levicového, nýbrž na p r a v i c o v é h o koně?!... Nakonec, liberalismus má k pravici vždy principiálně blíže, nežli k levici. A tak by se docela dobře mohlo stát, že by Zeman se stejnou vehemencí, s jakou bojoval za vzrůst síly sociální demokracie, prosazoval témata a hodnoty ODS.

Vůbec: čím dál tím více se ukazuje, že tím jediným, na čem M. Zeman má skutečný a intenzivní osobní zájem, je jeho vlastní egománie. Té je ochoten podřídit naprosto všechno; a nelze zapomenout na to, že pod vlivem svého uraženého ega začal dělat všechno proto, aby škodil "své" vlastní sociální demokracii, když zjistil že ona má těch jeho velkopanských manýrů už dost.

Zemanova lidovost. Druhý nejzákladnější důvod, proč Jiří Vyleťal shledává na osobě M. Zemana tolik pozitivního. Podle něj Zemanovo charisma spočívá právě v tom, že je "jako my všichni", jako jeden z nás. Že je mužem z lidu, že - na rozdíl od akademického Drahoše - svou lidovost nikterak nepředstírá.

To je na jedné straně pravda; a působilo skutečně neobyčejně trapným dojmem, když se Drahoš v rámci své volební kampaně snažil stahováním králíka pěstovat svou imidž "prostého muže z lidu".

Ano, Zeman svou lidovost nijak předstírat nemusí; ovšem tato "lidovost" je asi přesně takového typu, jako když se po Únoru 1948 dostali k moci neotesanci z KSČ. Ti svou "lidovost" také předstírat nemuseli; ale to byla v prvé řadě obhroublost, nekultivovanost. Oni se oháněli lidem a svou "službou lidu"; ale ve skutečnosti se jim jednalo jenom o jejich vlastní moc. A u Zemana to sotva bude příliš jiné.

Jestliže by opravdu mělo souhlasit, že Zemanova obliba pramení z toho, že on je nakonec "jako my všichni" - pak by to v prvé řadě byla zničující diagnóza pro charakter českého národa. Nebo přinejmenším jeho velké části.

Pro mou osobu mohu říci: svého času jsem ze své rodné země odešel p r á v ě proto, že jsem nechtěl být "jako všichni". Jako všichni ti, kteří se tak nějak aranžovali s panujícím režimem, s jeho pseudolidovstí, s jeho zatuchlým provincialismem. Já jsem sám sebou, a jdu svou vlastní cestou; a nějaké "jako všichni" na mě neplatí.

A i kdyby opravdu úplně "všichni" byli jako Zeman - ani to pro mě nebude dostatečným důvodem k tomu, se k nim přidat.

Paní Zemanová - opravdu se mi ještě nepovedlo Vám učinit zřejmým, že já v c e l é m tom současném politickém systému nenacházím naprosto nic (a tedy ani nikoho), co (a kdo) by byl(o) schopno vyprodukovat nějakou skutečně nosnou vizi?...

Jedinou "vizí" pravice je neustálý nárůst produkce, a tedy i konzumu. Že levice (umírněná, sociálnědemokratická) svou dřívější vizi už nenávratně ztratila, jsem zde už několikrát popsal. Levice radikální: autentická radikální levice za prvé není přítomna ve strukturách (a tedy ani nesedí v parlamentu a senátu); a za druhé její vize je víceméně ryze negativistická, tedy radikální odmítnutí kapitalismu. (Neautentickou radikální levici - KSČM - opomíjím; opravdu nevím, jaké vize by od ní bylo ještě možno očekávat.)

Co ještě zbývá? Jako případný nositel nějaké vize? Liberální střed? Ten, který je tradičně jenom jakýmsi nárazníkem mezi pravicí a levicí, aniž by dokázal postulovat jakýkoli vlastní pozitivní program?...

Ne, paní Zemanová: buďme konečně jednou alespoň upřímní, a přiznejme si, že v tuto chvíli tu není ani žádná skutečná vize, ani žádný subjekt od kterého by bylo možno její vytvoření očekávat.

A přestaňme si namlouvat, že nás nějakou skutečnou vizí oblaží někdo, jehož fantazie nesahá nikam dále, nežli jenom k věčnému záplatování funkčních deformací stávajícího systému.

Svým způsobem by už takovéto přiznání si reálného stavu věcí bylo určitou vizí. Neboť pozitivum vždy napřed vzniká z negace; tedy z konstatování, že ty stávající poměry jsou už nadále zcela bezperspektivní.

fakt, že nenacházíte žádnou nosnou kolektivní vizi, jste tu už ozřejmil mnohokrát.
Moje otázka směřovala k něčemu jinému: jestli je pro vás skutečně celý senát /i lidé, kteří v něm chtějí zasednout/ opravdu jen sbor bezduchých panáků, respektive jestli jste přece nezaznamenal výjimku.

O Jiřím Drahošovi bych jistě nenapsal, že je prázdný, natož matrjoška. Připadalo by mi to poněkud hloupé, hlavně však nekonkrétní a příliš troufalé. (Také si pamatuji Klausova "prázdného a falešného" M. Topolánka.) Co se týče nějaké nové vize, jejíž potřebu zmiňoval často Václav Havel, pan Drahoš nepředstavuje zřejmě nějakou důvodnou naději. A možná je také patrné, že v jeho dosavadním životě nebyl zájem o různé politické aspekty vždy prvořadý a mimořádný.

Přečetl jsem si text pana Vyleťala o M. Zemanovi. (Jen tak mimochodem, myslím, že svou nabídkou jeho zveřejnění pan Poláček ujel „o parník“ z úrovně nevraživé diskuse a ukázal, že smysl malých činů mu neuniká.)

Text pana Vyleťala mám za poněkud selektivní a tendenční. Nedostatečně se zaobírá posledním (nejvíce relevantním) obdobím ve vývoji M. Zemana. (Před volbami byl uveřejněn pozoruhodný text jednoho z dávných kolegů dnešního prezidenta, v němž jej nemálo obdivoval, hovořil však též o jeho proměně a uvedl, že by Zemanovi přál, aby již nebyl zvolen.)

Miloš Zeman čelil dlouhodobě extrémnímu tlaku politických odpůrců a médií. Neměl to skutečně lehké. A dostali ho: Nedokázal, jak se dnes říká, onen hon „vydýchat“. Pan Vyleťal ovšem přechází zvláštní blízkost Zemana s Klausem, neuvádí jeho faktické "klausovatění" (pro nedocenění na západě obrácení se na východ, vývoj vztahu k EU, Havlovi atd.). Pomíjí hrubé dehonestace Buzkové, Špidly, Grosse, Sobotky a jiných ne právě pravicových politiků.

Představa lidového Zemana a lidu nerozumějícího Havla není ani tak faktem, jako pokusem o vysvětlení (pokleslosti) nálad veřejnosti. Václav Havel byl pět let zavřený, mezi nejobyčejnějšími lidmi, řečeno poněkud eufemisticky. Známe jeho foto s pytlem na zádech a víme snad, že spolu s V. Komárkem sfáral nedlouho po listopadu 1989 za horníky do dolu. Jeho charakteristická hra Audience není vůbec prosta pochopení pro obyčejné lidi. Hrádeček není o nic méně venkovský než tvrz v Novém Veselí. Známé vaření guláše a spousta záběrů z filmu občan Havel svědčí pro Havlovu normálnost a spontánnost.

Zvolení M. Zemana na druhé funkční období považuji za špatné rozhodnutí. Jednotlivým voličům ji však nevyčítám a nezazlívám. (Jak také, když jsou jich tři miliony?) Snad ovšem hraje svou roli i to, že (ne)způsob prezidentování M. Zemana mám jen za menší příspěvek k faktu, že současnou politicko-ekonomickou realitu je dle mého třeba vidět hodně negativně. Devět desetin tohoto nebezpečného ledovce je skryto pod hladinou politiky a reprezentace.

Závěrem však usoudím, že (i přes vítězství Babiše ve volbách) máme "vrcholné číslo" prezidenta Zemana nejspíš ještě před sebou.

Jenom dvě věci, pane Poláčku, k Vaší reakci na článek o Zemanovi.

Zaprvé Zeman byyl v Prognostickém ústavu až od roku 1990. A to je úplně něco jiného, než kdyby tam byl před listopadem, že? Přečtěte si ti na Wikipedii.

Zadruhé o nezvladatelné mocichtivosti Zemana lze pochybovat. Je jediným premiérem, který odešel z této pozice bez výprasku. V r. 2002 vyhrála ČSSD znovu volby a Zeman mohl klidně dál premiérovat. Neudělal to. Odešel na Vysočinu objímat buky a premiérské křeslo i křeslo předsedy ČSSD předal Špidlovi.

Tímto se loučím z diskuse. Ostatně, je mi proti srsti diskutovat na DR o článku, který nebyl DR přijat.
J.V.

Vy aspoň píšete, pane Horáku, že volbu Zemana lidem nevyčítáte. O to právě jde! O lidi, ne o Zemana. Ne pořád dokola vykládat, že Zeman za nic nestojí. Opravdu nestojí! Ale o něj přece nejde. S ním se nikdo bavit nemusí. Jde o to, abychom někoho nezatracovali jenom za to, že volil Zemana.

Nejednou jsem se přesvědčil o tom, že právě malí a leckdy opovrhovaní lidé mají silnou potřebu být někomu oddáni, nebo aspoň nápomocni. Někdy je jejich náklonnost těmi, kteří nejvíc chtějí vládnout, cynicky podněcována a zneužívána, zatímco ze strany lidí svobod více si užívajících se jim dostává pohrdání, příp. spílání. Přitom jsem přesvědčen, že většina tradičních lidských kvalit nevylučuje špatnou volbu v demokracii, či-li že podle politických preferencí můžeme o člověku soudit jen hodně nejistě.

Vzpomenu, že tomu není tak dlouho, co zde hájil leckdo katalánské snahy o vlastní stát, zatímco já ne. Tváří v tvář nynějšímu konání španělské justice nastalo ovšem "ticho po pěšině", jež (mi) může křičet. Nejsme zkrátka všichni v jednom gardu. Chtěl jsem vlastně jen poznamenat, že v takovém Katalánsku (a leckde jinde) budou muset překonat opravdu vážné vnitřní rozpolcení a pochopit, že špatné byly ty (a asi i ony) kroky v minulosti, nikoli však půlka národa. Nejinak to vidím v našich podmínkách.

dovolím si malé upřesnění k vašemu příspěvku o Vyleťalově textu.
Vy jste napsal, že je tam opomenuta dehonestace některých sociálních demokratů. Akce Olovo tam ale zmíněno je. Těmito slovy:
"Zemanovi je vytýkáno, a jistě právem, že do strany vzal kdekoho, řadové bývalé komunisty i protřelé šíbry dřívějšího režimu. Akce Olovo o tom svědčí výmluvně."
Celou záležitost tím pan Vyleťal hrubě zkresluje.

pokud jste svůj text dal panu Poláčkovi s vědomím, že ho zdejším čtenářům a diskutérům zpřístupní, pak můžete mít jen těžko námitky proti tomu, že tu k němu vyjádří. Na stránce, kde si ho přečetli, to nejde.

Vážená paní Zemanová,
já jsem napsal, že je mi proti srsti diskutovat o článku, který nebyl DR přijat. Asi jsem měl napsat, že je mi proti srsti, abych já diskutoval o mém článku, který nebyl DR přijat.

Samozřejmě, že mi ani v nejmenším nevadí, když o něm diskutují ostatní. Vždyť je to totéž, jako když se tu už nějakou dobu diskutuje o článku pana Umlaufa.

Panu Poláčkovi jsem přirozeně dal svolení, ať s ním naloží dle svého uvážení.
J.V.

Pan Vyleťal právě dodal své "placet", takže se nemusím potýkat s rozpaky, když toho využiju:
Přečetla jsem si obhajobu prezidenta Zemana z pera pana Vyleťala a shledala jsem, že to bylo užitečné. Člověk by měl přece jen občas zapochybovat, jestli není z přemíry antipatií k někomu nespravedlivý a přehlíží proto jeho dobré vlastnosti a činy.
Pan Vyleťal ve prospěch své volby neargumentoval haněním pražské kavárny či havloidů a jejich kandidáta, ale výhradně výčtem všeho dobrého, co shledává na osobě Miloše Zemana. Pochopitelně vynechal většinu toho, co vidí jeho odpůrci, ale to nevadí, já mám výčet Zemanových lží, podlých útoků a podrazů před očima, takže porovnání není obtížné a nemělo by příliš odlišný výsledek, ani kdybych všechny ty body z textu pana Vyleťala opravdu uznala jako klady.
Panu Vyleťalovi tedy děkuji za umožnění této rekapitulace. Potvrdila jsem si, že Zemanovi nekřivdím.
Jako jeden z mnoha příkladů páně Vyleťalových klapek na očích lze uvést Zemanův odchod na Vysočinu v roce 2002, v textu hodnocený jako důkaz proti tvrzení o Zemanově neutuchající mocichtivosti. Špidlovi tenkrát Z. předal předsednictví a povinnost dovést stranu k volbám. Asi nejsem sama, kdo se domnívá, že Zeman prostě nechtěl být ten, kdo volby prohraje. O prohře ČSSD po čtyřech letech oposmluvní vlády zřejmě nepochyboval a kalkuloval s tím, že poté bude opět přivolán do Prahy coby zachránce. Jenže Špidla ho převezl, smetl Klause v televizní debatě a volby vyhrál. A co víc, o Zemanovu další účast v soc.dem. politice nestál. Od té doby proti němu Zeman intrikoval.

Neumím si sice přesně představit, co znamená "vyjít z lidu" a jak by to mělo určovat osobnost politika, ale přiznám se, že nevidím valný rozdíl, byl-li Miloš Zeman před rokem 1989 v Prognostickém ústavu nebo v rezortním výzkumném ústavu zabývajícím se ekonomií sportu (ledaže v tom druhém citelně lépe platili)

Trochu si Vás dovolím opravit, co se kauzy Olovo týče:
Pokud se Zemanovi vyčítá, že "vzal do strany kdekoho", je to krajně nespravedlivé. V ČSSD nevládl demokratický centralismus a předseda nemohl rozhodovat o tom, koho si do strany vezme či nikoliv.

Právem lze Zemanovi vyčítat, že si jako svého blízkého spolupracovníka vybral Miroslava Šloufa (který neměl šanci na kariéru ve straně zásluhou své předrevoluční minulosti a skandálům s porevolučním podnikáním) a podpořil ho při zaneřádění Úřadu vlády lidmi ještě pochybnějšího charakteru a minulosti než měl Šlouf sám. Navíc vesměs mdle inteligence, Šlouf se bál mintelktuálně rovnocenných spolupracovníků.

Celé Olovo vzniklo vlastně jen proto, že jednoho z takových velmi pochybných poskoků neuhlídali a dotyčný se snažil přijít s iniciativou, kterou by se svým páníčkům zavděčil. Zplodil kolosální blbost -- a to si dovolím říct z kompetence jednoho z těch, kteří byli v tom blábolu explicitně jmenování s návrhem na jejich rozpracování (neznaje estébácký žargon nevím, co se to se mnou vlastně mělo dít). Pokud lze Zemanovi kromě neštítivého vkusu co se spolupracovníků týče (ostatně v tom se nezměnil) v kauze Olovo něco vyčítat, pak to, že se od práce svých lidí nedistancoval a že toho blba nevyhodil.

Jen drobné doplnění. Zeman tehdy kandidoval na prezidenta, to lze sotva považovat za absenci mocichtivosti a odchod na Vysočinu. Dvacet poslanců ČSSD ho tehdy nevolilo a Zeman nezapomíná.

Článek o M.Zemanovi jsem spíš pochopil jako literární dílo a pan Vyleťal se mi zařadil někam mezi Ignáta Herrmana a Jaroslava Haška. Posudek nechávám literárním kritikům.
Pozornost od M.Zemana obracím ke svým hendikepovaným klientům a jejich rodičům, kteří volili, jak jim kdo řekl a ke svým spolupracovníkům, kteří volili jak rozuměli. S panem Zemanem nemusím žít, s nimi ano.
Bylo tady poznamenáno, že pan Kolařík nemá rád malé činy, ale občas se jich dopouští. Myslím, že zapomíná, že velké projekty a vize nepřinesly moc dobra (Čím větší myšlenka, tím víc krve se prolilo), spíš drobná práce těch, kteří přes ty velké vize a potoky krve pracovali dál. Jejich práce je skutečným pokrokem.
Stejně však čekám, kdy všichni začneme uskutečňovat Boží království na zemi. Jen ne, prosím, pod jednou vizí!

Mně se moc líbil ten příklad ze života, který uvedl pan Vyleťal, ne v článku ale v diskusi:
„Vždyť je to totéž, jako když se domluvíte s manželkou na tom, že závěsy do pokoje vybere ona a pak - když tam pověsí ty, které se Vám připadají nepřijatelné - jí řeknete, že morálně selhala“.
Manželé sice obvykle nemluví o morálním selhání (to už by museli být jó praštění), ale řeknou například: Cos to koupila za hrůzu?

že příměr se záclonami je přiléhavý. Manželka v něm jakoby exkluzivně zastupovala lid, pověřený volbou.
V našem skutečném volebním příběhu se manželé nedomluvili, že to bude na manželce.
Nechci vyčítat lidem, které neznám, že morálně selhali. Vyčítám nanejvýš těm, které znám, že svým mizerným vkusem a nedbalým uvažováním poškodili jiné. S těmi, o kterých tuším, že jejich motivace nebyla příliš čestná, se radši vůbec nebavím. K těm samozřejmě pana Vyleťala neřadím.

Když souhlasíme s demokracií, je to jako bychom se domluvili, že "to bude na manželce". Všichni spoluobčané (vzhledem ke mně jako k jedinci) vystupují jako "manželka", jejímuž rozhodnutí se podřídím.
Ale podstatný rozdíl tady je. Manželku si můžeme vybrat, kdežto spoluobčané jsou nám "přiděleni".

Nojo, to máte jistě pravdu, paní Hájková. Jenže ti, co mluví o morálním selhání, neobracejí svou nechuť k lidu jakožto abstraktní entitě, o které hovoří teoretici demokracie. Podřizují se většině, ale nemůžete jim upírat právo tuto většinu kritizovat. To patří také k demokratickým fundamentům.

To nemůžu. Ani jim to neupírám.
Já sama jsem daleko raději v pozici, kdy můžu kritizovat, že druhý něco rozhodl špatně, než v pozici, kdy rozhoduji já, a pak jsem naopak vystavena kritice za špatné rozhodnutí.

To je právě to, paní Hájková. Když "souhlasíme s demokracií" - to jest, když princip volební většiny uznáme za jediný a vůdčí princip fungování státu, pak proti tomu, že ti ostatní spoluobčané jsou nám "přiděleni", nemůžeme nic dalšího udělat. Ať se tito spoluobčané rozhodují (a to ovšem znamená: i o n á s rozhodují) jakkoli iracionálně, jakkoli nesmyslně, a třeba i jakkoli mravně pochybně - my s tím v demokracii nemůžeme naprosto nic dělat. Dokud oni mají většinu, mají i pravdu.

Jak zní onen krásný výrok z cimmermanovské dílny: nám se to sice může nelíbit, můžeme proti tomu protestovat - ale to je tak všechno co proti tomu můžeme dělat.

Zatímco kdybychom ten princip demokracie přinejmenším doplnili (a ho vyvážili) principem jiným, například principem odpovědnosti vůči mravnosti, vůči slušnosti a vůči lidskému rozumu - pak bychom těmto svým spoluobčanům mohli přinejmenším vytýkat jejich selhání v uvedených oblastech; a mohli bychom po nich legálně a legitimně žádat nápravu.

Pane Poláčku, problém je v tom, že na mravnost a slušnost má každý jiné kritérium.
Když několik lidí vstoupí do téže místnosti, někteří z nich hned vidí, že tam je špinavá podlaha, zatímco jiní to prostě nevnímají.

K tomu, abych uvedla příklad se špinavou podlahou, mě inspiroval jeden můj osobní zážitek před mnoha lety. Přišla jsem domů z porodnice a první co jsem udělala, bylo to, že jsem umyla podlahu. Mohla jsem vynadat manželovi, proč ji neumyl on, proč to zbylo na mě. Jenže vím, že manžel špinavou podlahu nevidí. Jednak jsou v tom zdravotní důvody (on skutečně vidí špatně), a jednak vím, že někteří muži nepořádek nevnímají. Taky v tom mohl být ten důvod, že manžel tolik povinností prostě nezvládl (musel se ještě postarat o malé děti).
Mohli jsme se příšerně pohádat. Ale často stačí vžít se do toho druhého a pochopit jeho jednání.

Musím přiznat, paní Zemanová, že jsem Vás skutečně nepochopil zcela přesně. Vám se tedy jednalo opravdu o zcela konkrétní osobnosti. Tedy jestli v českém parlamentu a senátu jsou přece jenom přítomny nějaké osobnosti které by zasluhovaly náš respekt.

Dobře, na přímou otázku přímou odpověď: ale jistě, několik takových se i tam najde. Následující seznam je z mé strany víceméně spontánní, za prvé odsud z Německa opravdu nemám nijaký vyčerpávající přehled o tom kdo všechno v těchto institucích působí a jak, a za druhé své úsudky mohu převážně tvořit jenom na základě televizních záběrů, případně novinových zpráv.

Takže: velmi slušným dojmem na mě působil například František Bublan. Jenže - právě jeho případ je naprosto symptomatický. On se totiž právě se svou osobní slušností do té velké (a převážně hodně špinavé) politiky vůbec nehodil. Prostě na to neměl dost ostré lokty. A tak vlastně bylo jenom logickým počinem, že byl nakonec odsunut do pozadí, do Senátu.

Jiří Dienstbier: v podstatě naprosto to samé. Pro svou politiku slušnosti nenašel dost spojenců (respektive skoro žádné), a tak byl zatlačen do politického pozadí.

Petra Buzková: z vrcholné politiky vysloveně vyštvána (ty okolnosti k tomu byly ve zdejší diskusi už zmíněny).

Hana Marvanová: odešla dobrovolně, zřejmě poté co poznala že v té velké politice nakonec se svou slušností ničeho nedosáhne, a že lidem může více pomoci jako advokátka.

Vladimír Špidla: toho jsem svého času považoval za jednoho z mála zbývajících slušných lidí ve vysoké politice; ale to co svého času provedl Teličkovi, to byl prostě podraz. A byl to pro mě definitivní důkaz toho, že v politice nakonec není možno věřit naprosto nikomu. (Pro ty co už by nevěděli o čem je řeč: Telička měl už prakticky slíbenu pozici eurokomisaře; ale když najednou Špidla musel odejít ze svého postu předsedy vlády, pak pro sebe narychlo sháněl "trafiku". A tak byl Telička rázem z kola venku.)

Bohuslav Sobotka: to je zase svým způsobem naprosto symptomatický případ. Už jsem několikrát uvedl, že ho považuji za osobně slušného člověka; tato osobní slušnost však nijak nezabránila tomu, aby se ve své politické činnosti nedopustil i hodně neslušných činů. Viz jeho účast (i když jen váhavá) na protiimigrační kampani, viz jeho podpis na Zemanově podlézavé deklaraci vůči Číně.

To je právě to: v tomto způsobu politiky i osobně slušní lidé jsou dříve či později donuceni buďto odejít, anebo se začít chovat neslušně. Například Cyril Svoboda (svého času ministr zahraničí): to je jediný z českých politiků, kterého jsem poznal sám osobně. Studoval jsem s ním práva (byť i ne ve stejné studijní skupině); ale především jsem s ním absolvoval tehdy pro studenty obligatorní předvojenský výcvik. A asi nebude sporu o tom, že právě vojenské prostředí, se svými hierarchiemi a se svým rozkaznictvím je jedno z těch míst, kde se lidé poznají nejlépe. Tady se vyjeví, kdo je opravdu kdo. A proto trvám na tom: Cyril Svoboda je osobně slušný člověk. Slušný hoch. A přece - právě jeho případ byl ten první, kdy jsem mohl - a musel - zaznamenat, jak politika i slušné lidi nutí k neslušným počinům.

Takže tolik má odpověď, paní Zemanová. Ten můj výčet relativně slušných osobností v české politice není zcela vyčerpávající; ale rozhodující pro Vás bude zřejmě tento můj závěr: ano, i v české politice působí několik slušných osobností. Ale: tito buďto jsou - a to právě pro svou slušnost - z této politiky vyštváni nebo přinejmenším odstaveni na vedlejší kolej, anebo jsou dříve či později donuceni konat věci neslušné.

Ale jistě, paní Hájková, že ta měřítka na to co je a co není slušné jsou velice různá.

A do určité míry je tomu tak dokonce dobře; právě v tom tkví pozitivní moment principu plurality.

Ale jde o to: za podmínek liberální demokracie ten p r i n c i p slušnosti (a rozumnosti a pravdivosti) chybí n a p r o s t o. Absentuje absolutně.

Obecně je možno říci: všechno co není vyvážené (tedy co nesestává ze dvou navzájem se vyvažujících principů či sil) je špatné. Dokonce i sám náš vesmír podle Einsteinovy kosmologické konstanty může existovat jenom jako symetrický, vyvážený: jako velice úzký koridor základních fyzikálních veličin. Kdyby tyto fyzikální veličiny jenom trochu "spadly" k jedné či druhé straně - náš vesmír by vůbec nemohl existovat ve své současné materiální podobě.

Tuto Einsteinovu fyzikální konstantu je možno převést na zcela obecný princip ontologický: to co není vnitřně vyvážené, to nemůže - natrvalo - vůbec existovat.

Ten princip liberální demokracie není vyvážený ničím. On je jenom do určité míry o m e z e n ý (principem nedotknutelných lidských práv, dalšími zákony, principem dělby moci) - ale to všechno jsou jak řečeno jenom omezení, nikoli skutečné doplnění, vyváženost principem opačným.

Liberální demokracie prostě není natolik evolučně vyspělá, aby dokázala tuto vyváženost realizovat. Zkuste si jenom představit, paní Hájková, jak by to asi vypadalo, kdyby do ústavy nějakého současného demokratického státu byla vepsána jenom tato jediná prostá věta:

"Každý občan státu je zásadně povinen všechny své občanské akty a počiny podřizovat zásadě naprosté odpovědnosti vůči principům pravdy, morálky a obecného rozumu."

Takovouto - z obecného hlediska dozajista zcela nespornou - větu nenajdete v žádné ústavě nějakého současného demokratického státu. Protože - takováto prostá větička by prostě na kusy rozbila celý daný politický systém. Který je postaven právě naopak na tom, že každý (občan) si může myslet, může konat a může rozhodovat (o státě) tak jak jemu samotnému napadne, bez jakékoli odpovědnosti, bez jakékoli závaznosti vůči těm uvedeným principům. A podle toho pak také - zcela nevyhnutelně - vypadá a dopadá.

Pane Horáku, ten Váš příměr s Katalánskem ovšem nesedí. V případě vztahu katalánských separatistů a centrální španělské vlády se jedná o konflikt potřeby svébytnosti a potřeby integrace - tedy dvou o sobě naprosto legitimních principů. Kterýžto konflikt není možno rozhodnout apriori.

Zatímco v případě volby/nevolby Zemana se jedná o konflikt slušnosti a neslušnosti, kultivovanosti a neotesanosti, pravdivosti a falše.

Pane Poláčku, hned jsem věděl, že tu katalánskou paralelu roubuji poněkud problematicky. Jestli jsem ji přesto použil, pak ze dvou důvodů. Zaprvé čistě ve významu, že někdy spolu musí a dokáží žít, ba dobře vycházet lidé, kteří se ocitli na opačných stranách barikády (především jejich vlastním přičiněním jen imaginární). A za druhé? Puigdemont byl leckým obdivován (i shledáván užitečným), když byl (zdál se být) schopen měnit mapy. Jakmile se však proměnil v objekt stíhání a zatýkání, přestal být zajímavý. Tahle mentalita, hodně mi vzdálená a docela mě iritující, hraje ve střetech provázejících demokratické rozhodování často prim a na to jsem chtěl také upozornit.

"Každý občan státu je zásadně povinen všechny své občanské akty a počiny podřizovat zásadě naprosté odpovědnosti vůči principům pravdy, morálky a obecného rozumu."
Domnívám se, že jsou dvě možnosti:
1/ za poměrně krátkou dobu by se v legislativě objevily paragrafy obsahující podrobné popisy konání, které výše zmíněnou ústavní zásadu porušují, a byly by doplněny o trestní sazby, jakými by to porušování bylo sankcionováno. Vítězství principů pravdy, morálky a obecného rozumu by tak bylo dovršeno.
2/ za obdobný čas by byly zřízeny občanské komise, jejichž úkolem by bylo posuzovat jednání každého jednoho občana. Pokud by komise shledala porušení zmíněných ústavních principů, občan by dostal výstrahu a byl by o tom vyhotoven záznam. Pokud by se nevhodného chování dopouštěl opakovaně, mohl by být uplatněn podobný postup, jaký je nyní zaváděn v Číně, kde několik černých mravnostních teček vyřadí člověka z možnosti koupit si letenku, lístek na vlak či z jiných požitků.

Omlouvám se, pane Kolaříku. Myslel jsem samozřejmě pana Poláčka a napsal Vaše jméno. Přijměte mou omluvu.

Pane Kolaříku, nerozumím vašemu poslednímu vstupu. Nic proti vám nemám, i když ze začátku jsem se vás trochu bála.

Líbí se mi různá přirovnání: matrjošky, balóny, záclony...

Zajímavé je, že tento Bittnerův článek se líbil i Topolánkovi, jak se zmínil Petr Bittner na svém facebooku. Topolánek se prý vyjádřil: "Zase to někdo napsal líp než já. Docela drsně".

Ano, paní Zemanová: to je naprosto typická reakce těch, kteří svět člověka a jeho možnosti nedokáží posuzovat nijak jinak, nežli jenom optikou současné občanské (buržoazní) demokracie.

Jde o to: i kdyby ta zmíněná věta v té ústavě měla jenom čistě d e k l a r a t o r n í charakter - i tak by okamžitě rozmetala celý stávající ústavní pořádek.

Protože už jenom tím, že by před člověka-občana postavila nějakou p o v i n n o s t (a třeba jenom povinnost ryze mravní odpovědnosti) - pak by v této individualisticko-liberalistické ústavě byla naprosto cizím elementem.

Jenže právě tohle je to, co občan liberální demokracie nikdy nesnese: aby musel mít nějaké (skutečné) povinnosti. Aby si už nemohl dělat všechno co se mu zlíbí. Aby nesměl svou vlastní libovůli povýšit na nejvyšší měřítko všech věcí.

A proto tento občanský liberál, jakmile jenom uslyší něco o takovéto mravní závaznosti - tak ten okamžitě spustí poplach. Aniž by se jenom trochu zamyslel nad tím, jestli by takový svět mravní závaznosti a mravní odpovědnosti nebyl přece jenom za určitých okolností možný, a jestli by nakonec nebyl mnohem lepší a lidštější nežli ten současný - on vidí jenom jediné: jakékoli vyžadování mravní odpovědnosti po člověku vede nevyhnutelně k teroru. A hned začne v nejčernějších barvách malovat na stěnu všechny ty gulagy a převýchovné tábory minulosti.

Dozajista, je zcela nepochybné: takovýto projekt o obnovu mravní odpovědnosti člověka za jeho konání by byl historicky přelomovým činem. Stejně tak přelomovým, jako bylo svého času například zavedení křesťanství, s jeho mravním étosem a odpovědností před Bohem.

A ano - dozajista by takovýto přelomový počin musel být postaven na převažujícím společenském konsensu; stejně tak jako se svého času naprosto převažujícím společenským konsensem stalo křesťanství.

A ano - takovýto počin by vyžadoval osobně vyzrálejšího člověka a mravně odpovědnějšího občana, než jaký je k dispozici v současnosti. Stejně tak, jako křesťanství nemohlo vzniknout u barbarských kmenů své doby, nýbrž jenom v civilizačně vyspělém prostředí vzniklém z jedinečné kombinace monoteistické judaistické teologie a duchovně vytříbené antické kultury.

A ano - takovýto počin zavedení závazné mravní odpovědnosti by byl vždy spojen s určitými riziky; stejně jako byl s riziky spojen každý velký převrat v lidských dějinách, počínaje slezením z bezpečí stromů do nebezpečné, otevřené savany a konče zavedením demokracie (o které tehdejší konzervativci s nejhlubším vnitřním přesvědčením prohlašovali, že přinese naprostý společenský i mravní rozvrat, protože rozbije všechny ustálené společenské, státní a stavovské struktury).

Ano, to všechno je pravda. Odvážit se radikálního zásahu do ustáleného chodu věcí je vždycky riziko.

Ale co je na tom všem ze všeho nejhorší je právě to, že se znovu a znovu jakýkoli pokrok k lepšímu uspořádání věcí lidských předem zavrhne, aniž by se vůbec začalo vážně uvažovat o možnostech, jak takovéhoto pokroku přece jenom nějakým způsobem dosáhnout.

Kdyby ty věty měly čistě deklaratorní charakter, tak se můžete spolehnout, pane Poláčku, že by to bylo totéž, jako by v ústavě nebyly.
Jediné, co by se možná zpočátku změnilo, by byla frekvence řečnických cvičení v parlamentu na toto téma, zejména v podobě obviňování politické konkurence z prohřešků proti ústavním zásadám. Voliči by na to reagovali tak, že nijak. Zásah do ustáleného běhu věcí by se nekonal.

Aspoň vidíte, pane Kolaříku, že sem nevrážím nějaké své oblíbence, protože Topolánek k nim rozhodně nepatří. Zajímavé to je, a to z toho důvodu, že Bittner se považuje za levici, kdežto Topolánek za pravici.

Byla bych ho možná šla volit i přesto, ale musela jsem nutně do Prahy a nevyřídila jsem si včas voličský průkaz.
Vzhledem k tomu, že v případě, kdybychom šli k volbám, volila bych Drahoše a můj manžel Zemana, řekli jsme si oba, že tím vlastně nikomu nepomůžeme a že tedy k volbám nemusíme chodit, protože naše hlasy se stejně vyruší.
Pokud jsme pro vás nemorální, prosím. Co se dá dělat.

Asi své občanství málo prožívám, pane Kolaříku.

Nerad bych žil ve světě, kde volba jednoho z řádných kandidátů znamená, že se dopouštím nemravnosti. A ještě víc by mi vadilo, kdyby o tom, co je nemravné měl rozhodovat jakýsi samozvaný arbitr. Důvody, které mají voliči Miloše Zemana, pokud je veřejně uvádějí, mne nejen nepřesvědčily, ale totéž mohou oni říct o mých důvodech, proč toho muže nevolit.

Nikdy jsem si nemyslela, že něco předstíráte. Pokud to tak někdy vypadalo (čehož si nejsem vědoma), pak se omlouvám. To, že jsem se ptala, proč se staráte o naše volby, když žijete v Mnichově, to bylo přece podivení, ale ne zpochybňování.

Ani mně není jedno, co se bude dít s Českou republikou a se světem. Jenže nevím, co mám dělat a komu můžu věřit.

Já jsem ho taky poznala osobně (před třemi a půl rokem) a strávila jsem s ním týden na exerciciích. Napsala jsem i pár článků pro Umlaufoviny, dokud ještě fungovaly (ačkoli ty už vedl někdo jiný). Právě proto se mi nezdá, že by lhal.

V tom základním, co svým textem vypovídá, Umlauf nelže. Můžeme mu stoprocentně věřit, že nemá rád jisté lidi, které po Zemanově vzoru nazývá pražskou kavárnou nebo sorošovci, a že nemá rád některé pražské katolíky, které nazývá ilumináty. Průnik těchto dvou množin je pravděpodobný. Kromě těchto přízvisek jim bez bližšího rozlišování vyčítá zbožnění Jiřího Drahoše i jiné věci, jako posluhování kapitálu a podobně. Ani to nelze jen tak z voleje nazvat lží, protože není vyloučeno, že to není pouhé zlé pomlouvání s úmyslem ty lidi poškodit, ale že tomu Umlauf věří.
Když o své sousedce, která vám jde na nervy, budete roztrušovat, že je běhna, protože jste o tom pevně přesvědčená na základě dejme tomu živého snu, taky vám vlastně nikdo nemůže vyčítat, že lžete. Vy si myslíte, že máte pravdu, i když celá ulice ví, že je to nesmysl. Vy sice nelžete, ale vaše pomlouvání bez důkazů je nemorální a nahrává zlu.

Ale paní Zemanová, to o pražské kavárně a iluminátech je jenom takový folklór. Přece jsem napsala, že se mi ten jeho útočný styl psaní nelíbí. Když se někdo někomu nelíbí, nedá se rozhodnout, zda říká pravdu nebo lež. To máte pravdu.
Nejde zrovna o tento článek. Měla jsem na mysli, že jeho politické názory (vnitro- i zahraničněpolitické) jsou trochu jiné než například ty pana Kolaříka, přestože jejich někdejší politické východisko bylo patrně stejné (oba katolíci, více méně liberální, oba pro underground atd,).
Zdá se, že i teď to oba myslí upřímně.
Kdo má tedy pravdu?
Jak to mám poznat já, kdysi dítě přesvědčených komunistických rodičů, která jsem byla nucena přehodnotit všechno, v čem jsem byla vychovaná?
To mám říct, že má pravdu pan Kolařík, jenom protože je slušný, kdežto Umlauf je sprosťák, a proto pravdu nemůže mít? Je pravda závislá na tom, jaký je člověk, který ji vyslovuje?

Pane Kolaříku, to musí být člověk buďto pro Západ nebo pro Rusko? Nemůže být nad tím nebo mimo to? Vždyť svět je velký. Hodně sleduji papeže Františka, ale nezdá se mi, že by byl tak úplně jednoznačně a ve všem pro Západ. A Umlauf se s ním dost ztotožňoval, pokud si pamatuji. Oceňoval i to, že je František proti kapitalismu.

To nevím, co by mu řekl. Nejspíš by z něj nebyl nadšen. Jako kněz by se měl politice věnovat asi méně.
Pokud jde o tu válku, bojím se aby opravdu nebyla. Bojím se, že plno lidí u nás se na ni už už třese.
Já se ztotožňuji se Západem jako s kulturou, ale ne až tak s jeho politikou. S politikou Ruska samozřejmě také ne. Domnívám se, že Umlauf má pravdu v tom, že to byl především Západ, kdo destabilizoval severní Afriku a Střední východ. Je fakt, že Rusko teď zbrojí jako divé. Ale Umlauf připomíná, že to byl Georg Bush, kdo s ním po roce 2000 rozvázal smlouvu o raketách středního doletu.
Podle mého názoru je vina na obou stranách.
Modlím se za mír. Víc nemůžu dělat.

Vy jste to teď v některém jeho textu četl? Pokud vím, tak před těmi několika lety proti přijímání uprchlíků, včetně muslimů, nijak kategoricky nebyl.

To nemusí hrát roli. Někteří křesťané, co volili Fischera a Drahoše, muslimy odmítají docela silně. Znám jednoho, který se prý se Zemanem v politice migrantů i v jiných věcech vcelku ztotožňuje, ale přesto ho nevolil, protože se mu Zeman zdá nemorální. Jeho jméno vám samozřejmě neřeknu.

Ne, v takovém světě naštěstí nežiju. Respektuji, že jste schopen říkat právě jen prosté skutečnosti a budiž Vám přána Vaše hrdinská póza s tim "jakkoli okřikován".

ještě poslední poznámka k Umlaufovi, pak už toho nechám.
Zkuste zvážit, jestli /odhlédnuto od stylu/ nejsou jeho vnitro- i zahraničněpolitické názory, které zřejmě berete jako relevantní, ukotveny obdobně jako ty, které nazýváte folklórem.

Já už jsem toho chtěla nechat, paní Zemanová. Nevím, proč zrovna mně připadlo mu dělat advokáta, když nemáme nic společného.
Ukotvené názory? Nevím, co to znamená. V čem ukotvené? V realitě?
Nezjistí se pravda lépe, když se od té reality trochu poodstoupí?
Když už jste zmínila to ukotvení, poznala jsem nedávno , že ukotvení je možné jedině v Bohu. Jedině tam lze nalézt pokoj. Všechno ostatní je pomíjivé.

Tak přece jenom se ukázalo, že tato bolestivá debata měla smysl. Jakoby se s tím vším čekalo, až přijde Velký pátek.

Paní Hájková to řekla za nás a pro nás: "... poznala jsem nedávno, že ukotvení je možné jedině v Bohu. Jedině tam lze nalézt pokoj. Všechno ostatní je pomíjivé."

Díky, paní Hájková, není větší pravdy.

Jiří Vyleťal

Ámen

Umlauf naprosto jednoznačně při své argumentaci používá lží.

Nečetl jsem ten jeho druhý text celý (toho jsem se už ušetřil); ale hned za jeho začátku tvrdí, jak prý západní odborníci byli šokováni novými ruskými superraketami, a jak prý tím Rusko technologicky předběhlo Západ.

Skutečností je: tyto ruské údajné "superrakety" byly naprostou většinou západních vojenských odborníků přijaty s krajní skepsí, ne-li s vyloženým posměchem. Bylo prakticky naprosto jasné, že jsou to jenom potěmkinovské vesnice, s kterými Putin vede svou předvolební propagandu.

Tohle všechno Umlauf nemůže nevědět; a jestliže přesto servilně papouškuje ruskou propagandu, pak zcela vědomě lže.

------------------------------------------

Co se pak toho Umlaufova tvrzení týče, paní Hájková, že to byl svého času americký prezident který vypověděl smlouvu o omezení raket středního doletu - to sice formálně souhlasí, ale pokud mě paměť neklame bylo to až potom, když Američané zjistili, že Rusové tuto smlouvu ve skutečnosti už dávno porušují. Že vyrábějí a umisťují větší než povolené množství těchto raket, ale navenek jejich existenci nepřiznávají, anebo je deklarují jako rakety jiného typu.

Paní Zemanová, kdyby se do české (nebo jakékoliv jiné liberálně demokratické) ústavy dostal princip zásadní odpovědnosti člověka a občana vůči mravnosti a pravdě, a to třeba i jenom jako ryze deklaratorní článek, pak by se v prvé řadě v krajních obtížích ocitl ústavní soud. Neboť ten by musel rozhodnout, že protiústavní je buďto tento princip odpovědnosti - anebo ale že protiústavní jsou všechna ty liberalistická ustanovení o "svobodě slova, svědomí, slova" atd. atd.

Protože například ta svoboda slova: tak jak je pojímána v liberální demokracii, tedy s naprostým vyloučením jakékoli odpovědnosti vůči pravdě - tak to fakticky není nic jiného, nežli naprostá svoboda lhát.

A přesně podle toho nám to taky v tom našem "svobodném" světě pak vypadá; jak je možno neklamně rozpoznat i z právě běžící diskuse o proruských trollech.

To znamená: liberální demokracie se rozhodla pro absolutní, ničím neomezenou a ničím nevyváženou svobodu jednotlivce. To je sice napohled velice svobodomyslné, a je to velice příjemné a pohodlné; ale z tohoto jednostranného pojetí lidské svobody den co den sklízíme velice shnilé ovoce.

Je to opravdu velice zvláštní fenomén: jak všichni revolucionáři, sotva jenom provedli tu svou vlastní revoluci, jak prakticky ještě v tom samém okamžiku kdy ještě zapáleně vyvolávají svá revoluční hesla o pokroku - tak v tu samou chvíli se promění v reakcionáře.

Jakmile provedli tu svou dílčí reformu věcí lidských - tak v tom samém okamžiku striktně prohlásí: "Nastal konec dějin!!"

Tu svou vlastní revoluci okamžitě prohlásí za tu revoluci úplně poslední, která jednou provždy vyřešila všechny problémy lidstva; a jakoukoli kritiku na svém dosahu, jakékoli pokusy o další pokrok vpřed okamžitě prohlásí za kontrarevoluci. "S námi a jedině s námi na všechny časy, a nikdy jinak!"

Tímto nekonečně stupidním heslem se svého času proslavil (a zesměšnil) režim bolševický; ale fakticky přesně ten samý postoj zaujímá i režim liberálně demokratický.

Neboť i současní demokraté - poté co do světa vnesli své vlastně krajně triviální pojetí svobody omezené jenom na stránku lidského individualismu - tak hned poté se tito "revoluční" demokraté stávají silou reakční, a s rozhořčeným pokřikem jako údajný útok na lidskou svobodu zatracují všechny snahy dovést lidstvo a člověka někam dál, na cestě k dalšímu, kvalitativnímu pokroku.

Samozřejmě, oni pro tu svou "svobodu" mohou uvést celou řadu dobrých důvodů; jenže jak velice trefně napsal svého času Hegel, že "všechno co na tomto světě bylo zkaženo bylo zkaženo z 'dobrých důvodů'".

Vlastně všechno, co vůbec jenom nějakým způsobem existuje, má pro svou existenci - a tedy i pro své konání - n ě j a k é "dobré důvody". Hegel uvádí, že například i takový zloděj má pro svůj čin dobré důvody - tím že někoho okrade zvětší své vlastní bohatství; anebo má prostě hlad.

Takže ono je vždycky možno nalézt si nějaké "dobré důvody". Ale jak Hegel stejně tak naprosto správně uvádí, takovéto "dobré důvody" jsou vždycky omezeny jenom na perspektivu jednotlivce. Který se tímto vydělil z celku; ze své odpovědnosti vůči celku, a tedy vůči vyššímu principu dobra a spravedlnosti.

A přesně tohle je i ona "svoboda" liberálních demokratů: ta je založena jenom na individuu, na jeho ryze partikulárních zájmech a potřebách, a nijakým způsobem nedokáže překročit ten omezený mravní i lidský horizont principiálně egoistického individua.

Právě tohle ale liberální demokraté bytostně nesnesou: že by nad jejich vlastním Já měl vládnout ještě nějaký vyšší princip. A proto vždy okamžitě spustí pokřik o "nesvobodě" a o "útlaku".

A tak tedy má nadále platit: "S liberální demokracií na všechny časy a nikdy jinak..."

s tím, že by ústavní deklarace odpovědnosti občana vůči mravnosti a pravdě dohnala ústavní soud přinejmenším do rozpaků, naprosto souhlasím. Její vágní /lépe řečeno neuchopitelný/ právní význam by jej jistě zaměstnával velmi často, protože nepochybuju, že spory o její výklad by určitě doputovaly až do tohoto nejvyššího soudcovského patra.
Je samozřejmé, že výklad, který by popíral platnost základních lidských práv, by soud skutečně nemohl připustit. Na druhou stranu by asi ani nevydal verdikt o neústavnosti deklarace. Ten zásadní rozpor, který se domníváte vidět, by nejspíš neshledal.
V ústavách, které se odvolávají na Boha, by deklarace mohla obsahovat dovětek, že jen na něm je odměna a trest.

Námitka, že se v právně-ústavních více mluví o lidských právech než o lidských povinnostech, se ozývá dost často, vždy bez jasného uvědomění, proč tomu tak je.

V právním státě jsou povinnosti odvozeny od práv a ne obráceně. Zatímco lidská práva mohou být formulována velmi obecně, stát může ukládat jen taxativně specifikované povinnosti s přesně stanovenou sankcí. Například platit daně nebo sloužit v armádě po stanovenou dobu či za přesně stanovených podmínek. Neomezenou dobu služby v armádě mají například v Eritreji.

Zákon je nadřazen státní moci a o omezuje ji, to platilo už u starých Římanů a v ranných germánských státech, kdežto například v Číně byla autorita panovníka neomezená a právo se odvozovalo od ní.

Stát není v našem kulturním okruhu neomezenou morální autoritou. To neznamená, že morální autority neexistují, pro římské katolíky je to například církev a papež, ne ovšem papež jako hlava státu.

Myslím si, že Ústavní soud by Poláčkovu větu v ústavě zrušil, protože odporuje základním právním principům a zavádí místo právního státu orientální despocii.

K evropské tradici patří oprávněná nedůvěra ke státu a jeho exekutivě. Kdykoliv se od omezování státní moci právem ustoupilo, dopadlo to velmi špatně, viz "socialistická zákonnost", nacismus, fašismus.

No ano - v tom to právě bude.

Protože za dané konstelace se stát běžnému občanu jeví jako něco cizího, jako jakýsi moloch který z něj jenom vysává daně a zatěžuje ho dalšími nepříjemnými povinnostmi.

A to všechno je důsledkem toho že sama společnost je roztržená na jednotlivé, navzájem neharmonující, nýbrž navzájem na sebe nevraživě hledící respektive proti sobě bojující části.

Za těchto okolností - a to věděl už Marx - si stát navenek začne hrát na neutrála, na jakousi nezúčastněnou nadstranickou instituci, jejímž účelem a úkolem není nic jiného nežli čistě byrokratická správa obecných záležitostí. Ve skutečnosti ale tento stát - a to ať chce nebo ne - nakonec protěžuje tu společenskou skupinu, která je za daných podmínek dominantní. Čili ve feudalismu třídu feudálů, v kapitalismus třídu kapitalistů.A za socialismu samozřejmě tu "novou třídu" partajní nomenklatury.

A tak samozřejmě není divu, že lid obecný nemá důvěru k tomu státu, který ho permanentně klame tím, že předstírá že je tu pro něj, ale ve skutečnosti sleduje zcela jiné zájmy a účely.

Samozřejmě, je možno zaujmout postoj, že se s tímto stavem smíříme. Že se jednou provždy smíříme s tím, že společnost zůstane roztržená na tyto navzájem se nesnášející a navzájem spolu bojující skupiny a frakce - a že stát už jednou provždy nebude mít žádnou vyšší úlohu nežli jenom zabránit, aby se tyto navzájem spolu soupeřící a navzájem se nenávidějící skupiny nepobily jedna s druhou. Aby tedy ten jejich vzájemný boj měl alespoň do určité míry "civilizované" formy.

Ano, je samozřejmě možno takovýto postoj zaujmout. Zbývá pak už ale jenom odůvodnit, proč by tento stav neustálé nevraživosti lidí k sobě navzájem měl být stavem dobrým.

Ta zmínka o Bohu v ústavě není ovšem tak docela marná. Po celé věky ten Bůh (a to v prvé řadě právě Bůh monoteistický) byl symbolem a vyjádřením pochopení toho, že celý svět má nakonec jeden společný základ. Že tedy svět jako takový - přes veškerou svou rozdílnost a mnohost v jednotlivostech - je homogenní. Spojitý. A že totéž platí nakonec stejně tak i o samotném člověku. Že i ten - přes všechny individuální rozdíly - je nakonec tou samou lidskou bytostí, která má vposledku jeden a ten samý smysl a účel své existence: totiž realizovat humanitu, v nejširším smyslu tohoto označení.

Samozřejmě: ten (křesťanský) Bůh už nemůže nadále plnit tuto svou - původně převážně pozitivní - roli; kromě jiných důvodů z toho základního, že je příliš fixován j e n o m a pouze na tu jednotu. Na tu homogenitu. A není schopen se vyrovnat s (novodobou) mnohostí, se svébytností lidské individuality.

Současný liberalismus je ovšem naprostým opakem: ten sice osvobozuje lidské individuum od toho diktátu vnucené homogenity - ale zároveň tento liberalismus rozbíjí i tu homogenitu původní, pravou, přirozenou, a toto "osvobozené" individuum ponechává jeho vlastnímu osudu, zbavuje ho jeho původního smyslu, a nechává ho hledat si náhražku smyslu vlastní existence obvykle v těch nejpřízemnějších a nejmateriálnějších činnostech a uspokojeních.

Zkrátka, jako obvykle: mechanické a bezmyšlenkovité zmítání se z extrému do extrému, ode zdi ke zdi.

Psané ústavy jsou docela starým žánrem, který dodnes v zásadě ctíme. Vznešené proklamace, jsou-li v textu konstituce příromny, navazují zpravidla na americkou ústavu ještě z 18. století a zdráhají se jít dále, např. vyžadovat ochranu biosféry, neřku-li něco z oblasti morálky. Výše uvedené neznamená, že stávající ústavy nemají svůj význam, byť jde také prostě o jeden z tradičních atributů státu.

Lidově řečeno platí, že lidé (občané) mohou dělat vše, co není zakázáno, ale moc ve státě (úřady) jen to, co má povoleno. Lidé tedy mohou, pokud na to mají prostředky, třeba kropit své trávníky, aby byly co nejzelenější, a to do té doby, dokud pro sucho není vyhlášen zákaz. Obec však tento zákaz nevyhlašuje proto, že se starosta nemůže dívat na nepoučenost, rozmařilost a měšťáckost obyvatel, ale proto, že má pravomoc za určitých okolností (nějak definované sucho) spotřebu vody regulovat.

S tímto přístupem k občanům jsem v zásadě srozuměn. Neznamená to však, že necítím potřebu existence nějakých celkem autoritativních požadavků na chování společnosti a tedy i jedinců, nabídky vzorů i stimulování žádoucího konání. Regulace, zákazů a omezení, je třeba nadále užívat, byť nejsou populární. Je třeba umět je obhájit, vyzkoušet a spravedlivě a účinně aplikovat.

Stát není nic posvátného. Apriorní nedůvěra k eráru i k tomu, kdo mu momentálně velí, a co zase ukuchtí, je přirozená a nutná. Pospolitost, která si vytkne za cíl mravnost, ušlechtilost a pravdu, může /a měla by být/ na eráru nezávislá. Zejména by po státu neměla chtít, aby prosazování jejích cílů vynucoval, protože z praxe známe, co všechno se může zvrhnout v úplnou šílenost. Jak jsem se snažila výše naznačovat.

Pořád vlastně jde o to, aby veškerá moc náležela lidu. Vždycky se ji snaží někdo za něj uchopit. Král, šlechta, strana v totalitě, stát (úředníci). Dosáhne se toho, až každý bude osobně podřízen Bohu. Soudců 21,25: V oněch dnech nebyl v Izraeli král; každý dělal, co bylo v jeho očích správné..1.Samuelova 8, 4 n: Izraelští starší se shromáždili a přišli k Samuelovi. Řekli mu: Ustanov nad námi krále, aby nás soudil, jak tomu je u všech národů. Hospodin řekl Samuelovi: Uposlechni lid ve všem, co ti řekl, protože nezavrhli tebe, ale zavrhli mě, abych nekraloval nad nimi.

Přesně tak. Bůh nechce hierarchický systém, kde ti nižší mají povinnost poslouchat vyšší. Dopouští ho, když jej chtějí lidé. Ale ve skutečnosti chce, aby každý člověk poslouchal jenom jeho a tak byl svobodný. Protože poslouchat Boha, který člověka (každého jednotlivě!) miluje, je svoboda. Zatímco to první je otroctví.

Pane Horáku, myslím že jste naprosto přesně vystihl, o co se vlastně jedná.

Ono se to - co popisujete v posledním odstavci - velice těžko definuje, je to neustálé hledání velice úzké cesty, velice křehké a labilní rovnováhy mezi tím a oním. A přece - právě jedině tudy vede ta jediná možná cesta. Všechno ostatní je jednostrannost, a tedy nakonec omezenost.

Paní Hájková, jestliže člověk může najít svou svobodu v podřízení se Hospodinovi, stejně tak ji může najít i v - dobrovolném, vědomém a uvědomělém - podřízení se hierarchiím světským.

Za toho předpokladu ovšem, že tyto světské hierarchie budou působit na principu spravedlnosti, rozumu a humanity.

Paní Zemanová: Vy stále děláte tu zásadní chybu, že stát chápete jako něco, co stojí někde mimo samotné společnosti, a nad ní ("erár").

Stát je ve skutečnosti integrální součástí společnosti samé a jejího života, stát je jenom formou, vnější strukturou samotného živého organismu společnosti.

Stát není a nikdy nebude jiný, nežli sama společnost.

To znamená: jestliže ta společnost bude vnitřně homogenní, bude založena na obecném konsensu a pocitu vzájemné pospolitosti a společně sdílených hodnot a společného cíle - pak ani ten stát se nebude jevit jenom nějakým cizím "erárem", nebo vůbec nějakou cizí mocí, nýbrž bude lidmi pojímán a chápán jako j e j i c h v l a s t n í stát, jejich vlastní nástroj, který si sami zřídili pro efektivnější správu svých vlastních záležitostí.

A naopak, jestli společnost bude - jak je tomu nevyhnutelně za podmínek kapitalismu - vnitřně roztržena do navzájem konkurujících skupin a frakcí, pak se i ten stát nevyhnutelně bude jevit něčím cizím, nějakou cizí mocí, neboť za prvé když společnost nebude mít žádný vlastní sdílený smysl a cíl, pak ani tento stát nebude mít žádný vyšší smysl. A za druhé, dokud se tu budou jenom smečky psů rvát o poloohryzanou kost, pak tomu státu nezbyde nic jiného nežli vzít do ruky bič, aby zjednal alespoň trochu pořádek. A pak se samozřejmě všem bude jevit jako nějaká vyšší, cizí, nadřazená moc.

Může. Jenže to, zda se má podřídit jinému člověku, musí posoudit on sám. Respektive, jeho Bůh mu musí sdělit, zda to či ono, co se po něm chce, může nebo má udělat. Jak by mohl člověk bez Boha poznat, že to, co od něj někdo chce, je správné?

Stát vždycky byl, je a bude něco jiného (někdo jiný) než sama společnost.
Jenom ten, kdo zůstal členem společnosti a rozhodl se sloužit druhým, mohl být "největším".
"Kdo je mezi vámi největší, budiž služebníkem všech."

Že zrovna ti "největší" - tedy politikové a státníci mají sloužit lidu, tak o tom psal už Aristoteles. Tedy půl tisíciletí před Kristem.

Paní Hájková - a jak může jednotlivý člověk rozpoznat, k t e r ý ze všech možných bohů (anebo jiných duchovních směrů) je ten "jedině správný"?

Nakonec je to stejně jenom čistě osobní rozhodnutí - a tedy osobní rozvážení - pro co se kdo rozhodne.

Jistotu, absolutní jistotu správnosti našich úsudků a našich rozhodnutí nebudeme mít nikdy; ale přece jenom tu jsou k dispozici dvě cesty, dva návody, jak to naše hledání přiblížit vlastní pravdě tak blízko jak jen možno.

V první řadě, je to čistě osobní vyzrálost. Připravenost a ochota nenechat se svést jednoduchými, pohodlnými, lacinými názory a řešeními.

A ten druhý moment (který je vlastně jenom konkretizací prvního): nejedná se vlastně o nic jiného nežli o skutečně hluboké pochopení té prastaré, zcela jednoduché moudrosti, totiž že každá mince má dvě strany. Rub a líc.

Kdyby lidé opravdu pochopili tuto jedinou věc - pak by tím rázem zmizela naprostá většina lidských omylů, ale i mezilidských konfliktů.

Neboť to všechno vzniká právě z toho, že naprostá většina lidí se vždy rozhodne j e n o m pro líc, a n e b o pro rub - a pak už zarytě odmítá podívat se i na tu druhou, odvrácenou stranu.

A tak tu máme zapálené bojovníky za rub a stejně tak přesvědčené bojovníky za líc, kteří po sobě navzájem vrhají projektily své nevraživosti, a ani jeden z obou táborů není ochoten přiznat si pravdu strany náprotivné.

Jak to pozná? Nejspíš srdcem. Pozná, který bůh je ten jeho.