Letošní senátní volby — stejně jako ty předchozí — potvrdily, že politické kyvadlo nadále funguje. Strany vládní koalice zcela propadly a zvítězila opozice. Jistou zvláštností oproti minulým letům nicméně je, že z vítězství se radovala nejmenší sněmovní strana Starostové a nezávislí. A také míra porážky, jakou politické hnutí ANO, ČSSD, KSČM a SPD utrpěly. Všechny partaje dohromady totiž získaly pouhopouhé jedno senátorské křeslo.

Až na výjimky volby do horní komory vyhrávají ti, kteří se právě nepodílejí na řízení státu. Lidé mají zpravidla tendenci volit tak, aby horní komory Parlamentu svým složením vyvažovala vládní kabinet. Současně platí, že k senátním volbám chodí motivovanější občané, což jsou zpravidla ti, kteří mají ke způsobu správy země nějaké výhrady a touží po změně.

Navzdory tomu jsou výsledky těch letošních voleb překvapivé. Především kvůli úspěchu Starostů. Ti postavili své kandidáty jen do patnácti obvodů, ale i tak se radovali z nejvyššího počtu získaných mandátů. Již v prvním kole zvítězil Zbyněk Linhart (Děčín), což se doposud podařilo pouze dvanácti dalším politikům — například Vladimíru Železnému (Znojmo), Jiřímu Čunkovi (Zlín) nebo Jiřímu Drahošovi (Praha 4).

O týden později svou účast ve druhém kole proměnilo v zisk senátorského postu všech deset kandidátů v barvách Starostů. Ti dokázali zvítězit nejen ve středočeských nebo libereckých obvodech, tedy v krajích, kde je STAN tradičně silný, ale také na západě Čech nebo na Moravě a ve Slezsku. A to jak díky štěstí — Karel Zitterbart (Vyškov) vyhrál o sedmadvacet hlasů —, tak kvůli chytrému spojení s lokálně úspěšným subjektem — Miroslav Plevný (Cheb).

Hned čtyři zástupci Starostů navíc ve druhém kole voleb od občanů obdrželi více než sedmdesát procent hlasů. Vedle zmíněného Plevného se jednalo o Jana Sobotku (Trutnov), Petra Štěpánka (Příbram) a Pavla Kárníka (Kolín), který dosáhl vůbec nejlepšího výsledku, když svého protikandidáta Igora Karena z politického hnutí ANO porazil rozdílem bezmála osmdesáti procent hlasů.

Zkrátka se ukázalo, že senátní volby Starostové umí. Těží nejen z nevelké ideologické ukotvenosti, která dělá jejich kandidáty přijatelnější, respektive konsensuálnější než reprezentanty klasické pravice, ať už se jedná o ODS, KDU-ČSL nebo TOP 09, ale také z toho, že mají ve svých řadách nejednoho úspěšného a — alespoň regionálně — známého politika, za nímž jsou vidět výsledky. 

Hamáček vede ČSSD od porážky k porážce

Porážku naopak týden po historickém debaklu v krajských volbách utrpěla nejstarší česká politická strana. V senátních volbách, v nichž obhajovala deset mandátů, nedokázala zvítězit ani v jednom ze sedmadvaceti obvodů a v horní komoře Parlamentu ji v příštích dvou letech bude reprezentovat jen trojice senátorů — Jaromír Strnad (Kutná Hora), Petr Vícha (Bohumín) a Jan Žaloudík (Brno).

Výsledek voleb pro sociální demokracii mimo výpadku téměř deseti milionů korun v podobě ročního příspěvku za mandáty s nejvyšší pravděpodobností znamená jak ztrátu senátorského klubu, pro jehož utvoření je třeba nejméně pěti členů, tak šancí obsadit čelné pozice v jednotlivých orgánech horní komory Parlamentu jako jsou výbory nebo stálé komise, o samém vedení Senátu nemluvě.

Volby ukázaly, že značka, která kdysi dopomáhala k úspěchu, dnes její reprezentanty stahuje spíše ke dnu, a to bez ohledu na to, co během své politické kariéry vykonali. Ze Senátu tak po čtyřiadvaceti letech vypadl jeho někdejší předseda Milan Štěch (Pelhřimov), bývalý ministr pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu Jiří Dienstbier (Kladno) nebo tři volební období úřadující senátor Ivo Bárek (Vyškov).

Důvody jsou nasnadě: Sociální demokraté se dopustili fatální chyby, když si ve vnitrostranickém referendu odhlasovali vstup do druhé Babišovy vlády, která je od samého vzniku zatěžkána premiérovým střetem zájmů a neustále čelí podezření, že její rozhodnutí nejsou činěna ve prospěch občanů České republiky, ale právě v zájmu předsedy politického hnutí ANO.

Po těžké porážce v senátních a komunálních volbách před dvěma lety a ztrátě zastoupení v Evropském parlamentu během loňských evropských voleb je letošní fiasko již pátou prohrou, ke které sociální demokracii v pozici předsedy Jan Hamáček dovedl. A přestože je coby místopředseda podepsán i pod neúspěchem v posledních sněmovních volbách, nikdo nevolá po jeho rezignaci. Funkci k dispozici nehodlá dát ani on sám.

KSČM propadla, ačkoli nasadila první ligu

Nedařilo se ani komunistům. Ti vyšli v senátních volbách naprázdno již počtvrté za sebou. Navzdory tomu, že nasadili své nejznámější a nejviditelnější tváře — například předsedu poslaneckého klubu Pavla Kováčika (Znojmo) nebo předsedkyni sněmovního rozpočtového výboru Miroslavu Vostrou (Kladno) — žádný z jejich kandidátů nebyl s to postoupit z prvního kola, což se jim od roku 2010 nestalo.

Z posledního úspěchu ve volbách do horní komory Parlamentu se v ulici Politických vězňů mohli radovat před osmi lety, kdy Václav Homolka (Chomutov) v souboji s Rudolfem Kozákem z ČSSD obhájil mandát, který získal o pět let dříve v doplňovacích volbách po odstoupení Petra Skály. Kromě Homolky se v barvách KSČM podařilo vybojovat senátorské křeslo jen dalším sedmi kandidátům.

Letošní výsledek KSČM proto není nikterak překvapivý. Ve srovnání s ostatními typy voleb se jí v těch senátních nikdy nedařilo, a to zejména z toho důvodu, že se v případě postupu jejího nominanta do druhého kola téměř všechny ostatní politické síly sjednotily za jeho vyzyvatelem. Na vině ovšem není jen „antikomunismus“, ale i podpora Babišovy vlády.

Komunistům se sice bezmála po třiceti letech podařilo získat — byť omezený — podíl na moci a vymanit se z politické izolace, přišli však o postavení protestní, respektive nesystémové strany, k jejíž volbě se uchylují lidí nespokojení s panujícími poměry. Vzhledem k tomu, že s postupem času přicházejí i o své tradiční voličské jádro, mohou se po Senátu brzy rozloučit i se zastoupením ve Sněmovně.

Na straně poražených skončilo i ANO a Piráti

Neúspěchem v senátních volbách zaznamenal i hegemon české politiky. Babišova strana — stejně jako ve všech dosavadních senátních kláních, kterých se účastnila — skončila v poli poražených, když zopakovala výsledek z roku 2018, kdy také získala jen jedno senátorské křeslo. Důvody jsou nasnadě: Senát je veřejností chápán jako opoziční bašta, politickému hnutí ANO se nedostává důvěryhodných kandidátů a není s to vysvětlit, k čemu horní komoru Parlamentu pro vládnutí potřebuje.

Zástupci nejsilnější sněmovní partaje se navíc ve druhém kole voleb obvykle ocitají v situaci, kterou dobře znají komunisté. Ať už proti nim stojí prakticky kdokoliv, voliči mu dají přednost jen proto, že není spojen s Babišem. Lepším volebním výsledkům anonistů současně nenahrává ani to, že jejich předseda význam Senátu zhusta zpochybňuje a ve své předvolební knize psal, že jeho zrušení by „nebylo žádným divokým experimentem“.

Pravdou ovšem zůstává, že politické hnutí ANO se bez silnějšího zastoupení v horní komoře Parlamentu dokáže dost dobře obejít. Občasné vrácení některých zákonů do Sněmovny sice představuje komplikaci, ale pouze dílčí. A o přepsání pravidel hry v podobě Ústavy nebo volebních zákonů, které není bez Senátu možné, Babiš nijak zvlášť neusiluje, snad s výjimkou pokusu o zavedení klouzavého mandátu poslanců.

Posledním poraženým senátních voleb jsou Piráti. Ti avizovali, že jejich cílem je ustavit v Senátu vlastní klub, což by vyžadovalo zisk nejméně čtyř mandátů, neboť dnes mají jen jednoho senátora, a to Lukáše Wagenknechta (Praha 8). Do druhého kola ovšem postoupili jen dva jejich kandidáti — Adéla Šípová (Kladno) a Daniel Kůs (Plzeň). Z vítězství se radovala pouze Šípová.

Potvrdila se tak slova pirátského poslance Mikuláška Ferjenčíka, že část pirátského elektorátu nepovažuje horní komoru Parlamentu za příliš důležitou. „Mladší voliče zkrátka nezajímá instituce, kam mohou zvolit jen lidi starší čtyřiceti let,“ řekl na sklonku července v rozhovoru pro Deník Referendum s tím, že souvisejícím problémem je i relativně nízký věkový průměr členské základny, kde převažují třicátníci.