Andrej Babiš představil v publikaci O čem sním svou vizi budoucího směřování České republiky, a to včetně nastavení klíčových ústavních institucí. V něm navrhuje jednak posílení pozice vlády vůči parlamentu, ale především pak snížení počtu poslanců a v neposlední řadě úplně zrušení horní komory — Senátu.

Jakkoliv je tato představa prezentována širší veřejnosti jako nevídaně vizionářská, nejde o nic mimořádného. Podobná sdělení periodicky zaznívají z úst nejrůznějších politických outsiderů již přes dvacet let. Co je však nového je skutečnost, že nyní zaznívají takové úvahy z úst člověka, jenž za několik měsíců může usednout v premiérském křesle, a navíc s bezprecedentně silným mandátem. Proto je potřeba věnovat těmto úvahám pozornost.

Demokracie něco stojí

Nejtradičnější argument zaznívající z úst zastánců podobných vizí (i v řadách široké veřejnosti) je, že systém postavený na působnosti parlamentu s 281 zákonodárci je příliš drahý. Každý si tedy v první řadě představí výši poslaneckých a senátorských platů, náhrad a provozních nákladů činnosti komor.

Pozoruhodné je, že původci podobných výroků obvykle zároveň požadují zavádění prvků přímé demokracie, hlavně institut všeobecného referenda. Nikdo se pak nikdy nenamáhal vyčíslením možných nákladů na realizaci takových všelidových hlasování v nějakém významnějším rozsahu, například minimálně čtyřikrát, pětkrát do roka.

Bylo by zajímavé nějaké srovnání výše možných nákladů na realizaci takových referend s prostředky alokovaných v příslušných rozpočtových kapitolách na činnost obou komor Parlamentu. Podobná otázka však nositele zmíněných myšlenek netrápí, poněvadž „hlas lidu, hlas Boží“ a zastupitelská demokracie je naopak obvykle asociována jako „živení politických darmošlapů“...

Jakmile se začne vést debata na této úrovni, je jakákoliv hodnotová motivace do ní zasahovat bezpředmětná. Demokracie je obecně sázkou na to, že i při vědomí lidské omylnosti je většina občanů „příčetných“, a každý, kdo si přeje její udržení, by měl brát v potaz především skutečnost, že v případě většinové vůle demokracii zrušit se podobnému záměru nedá zabránit ani skrze zastupitelské instituce.

Smyslem jejich činnosti je ale přesun moci do rukou těch, kteří za její výkon nesou přímou osobní odpovědnost (před voliči) a zároveň se omezují a kontrolují navzájem. I proto máme dvě komory Parlamentu, nikoliv pouze jednu. A takový systém brzd a protivah je pochopitelně finančně dražší než koncentrace moci do rukou jednoho „suveréna“.

Nejde o peníze, ale o moc

Důležité totiž je, že poukaz na finanční náročnost udržitelnosti dvoukomorového parlamentu a jeho personální obsazení ve stávajícím počtu jsou argumenty zcela zástupné. Skutečným záměrem autorů těchto úvah je ve skutečnosti významné institucionální zjednodušení právě s ohledem na vyšší míru kumulace moci do rukou menšího počtu aktérů, kteří by jí tak mohli snáze využívat.

Český volební systém do Poslanecké sněmovny umožňuje posílení nejsilnějších stran co do počtu mandátů a za určitých okolností je pravděpodobná i jednobarevná většina nejsilnější strany. V Polsku, kde je aplikován téměř stejný volební systém, postavený na zhruba stejně velkých volebních obvodech (ohledně počtu volených míst) i přepočtu hlasů na mandáty podle tzv. D'Hondtova dělitele, dosáhla vítězná strana PiS v posledních volbách do Sejmu v roce 2015 výsledku, kdy se ziskem 37,6 procent hlasů obsadila 232 mandátů z celkových 460.

Podobný cíl mají i některé české strany a pokud jsou tyto strany vedeny lídry, kteří si je vytvořili jako politické divize svých obchodních společností a ovládají je rukou tvrdých byznysmenů, nemilosrdně vyhazujících kohokoliv, kdo by se jejich vůli odmítal podvolit, je podobná vize navýsost lákavá.

Ovládat však více než sto „vlastních“ poslanců je i pro takové lídry daleko náročnější, než kdyby k jednobarevné většině potřebovali například maximálně jednapadesát lidí. Obecně platí, že čím více jedinců, tím větší pravděpodobnost, že se objeví někdo, kdo se podobnému stylu řízení začne vzpouzet a odmítne se jim podřizovat.

↗

Potřebný systém demokratických brzd a protivah je pochopitelně finančně dražší než koncentrace moci do rukou jednoho „suveréna“. Repro DR

Pokud takový stav nezachrání někteří jiní poslanci dalších stran, kteří naopak politickému podnikateli tohoto typu svou podporu nabídnou, nastává pro něj z hlediska mocenských ambicí velký problém. Koncentrovat moc znamená nejen ustavit ústředního nejvyššího „cara“, jenž tuto moc jímá, ale také pokud možno získanou moc institucionálně nerozptylovat, neboť instiucionální dělba moci předpokládá hledání kolektivní vůle, což je ambice autokratickým vůdcům zcela cizí.

Druhá komora překáží

V již zmíněném Polsku fungují také dvě komory parlamentu. Problém s tou horní, tedy polským Senátem, však spočívá ve faktu, že je z hlediska způsobu a také termínu svého obsazení téměř nadbytečná. Polský Senát je volen ve stejném termínu jako Sejm a navíc pouze jednokolovým většinovým systémem, který má významně majoritární účinky. PiS se před dvěma lety podařil dosud nebývalý husarský kousek, kdy získala v jeden den většinu v obou komorách polského parlamentu.

V českém případě je podobný scénář méně pravděpodobný a hůře dosažitelný, poněvadž odlišný termín voleb do Senátu, jeho dílčí třetinová obměna po dvou letech, jakož i aplikace většinového dvoukolového systému znesnadňuje případnému nejsilnějšímu aktérovi v Poslanecké sněmovně zisk většiny (neřkuli ústavní) i v Senátu.

Dosavadní vývoj za posledních dvacet let pak podobnou tezi víceméně potvrzuje. Přesně toto výše zmínění pretendenti svrchovaných vládců celé země dobře vědí, a proto je jim Senát trnem v oku. Překáží jim v jejich mocenském rozletu a pokud by byl navíc jejich cílem skutečně přímý útok na ústavní základy liberální demokracie, je pro ně dokonce bariérou pro uskutečnění podobného cíle.

Z toho důvodu budou neustále opakovat, že je Senát „zbytečný“ a že je třeba ho zrušit. Zrušit ho jinak než jeho faktickou sebeeliminací nelze, a pokud k tomu není politická vůle v samotné horní komoře, je Senát právě naopak onou ústavní pojistkou a garantem zachování stávajícího ústavního zřízení.

Od teorie k praxi aneb co bude po volbách

Podobné úvahy vyznívají dosti akademicky, poněvadž je rozebíráme toliko v rovině hypotetických situací, které reálně nenastaly. Jestliže se však na politické scéně objeví aktér, jenž se netají podobnými vizemi, a tento aktér může mít brzo reálnou politickou sílu leccos z toho, co slibuje, taktéž realizovat, je třeba nebrat podobná sdělení na lehkou váhu.

Proti předpokladu snahy zásadně změnit institucionální i hodnotové základy českého ústavního a politického systému v podání Babišova hnutí ANO hovoří jeho dosavadní politická činnost, kdy se coby součást vládní koalice víceméně podílí na rozhodnutích, které jsou v zásadě systémově konformní. Netřeba však dlouze pochybovat, že podobná praxe Andreji Babišovi v mnoha směrem nevyhovuje a nejradši by jí změnil. Respektive mu vyhovuje jen do té míry, do jaké je pro jeho mocenské ambice v politické i ekonomické oblasti výhodná. V případě, že výhodnou být přestane, je nasnadě ambice učinit zásadní změnu.

Ve Financial Times nedávno vyšel článek, že „Česko je jedny volby od konce liberální demokracie“. Řekněme si upřímně, že podobná teze nereflektuje primárně dominantní pozici Babišova hnutí ve volebních modelech, ale především relační dimenzi stranických vztahů, tedy pravděpodobnost ochoty hnutí ANO podepřít svou mocenskou pozici přímým zapojením antisystémových aktérů do vládnutí, tedy těch aktérů, kteří přímo útočí na hodnotové i institucionální základy liberální demokracie. Nejbolestivější na dnešní situaci pak je, že takový scénář podléhá kromě volebních výsledků toliko úsudku jednoho člověka....

Buď jak buď, pokud by poměry v Poslanecké sněmovně čítaly po říjnových volbách takovouto konstelaci, neřkuli na úrovni ústavní většiny, zbývá jedna jediná politická pojistka institucionálního zachování stávajícího uspořádání, a tou je právě Senát. Možná že tedy v dalších letech zažijeme horké předvolební kampaně před senátními volbami, nebývale vysokou volební účast v nich a v neposlední řadě možná akceptují mnozí pochybovači, že Senát je skutečně potřeba.