Zdánlivě je zvolení občanského demokrata Miloše Vystrčila předsedou Senátu jen půlročním zacelením díry po Jaroslavu Kuberovi. Ve skutečnosti se ale jedná o poměrně výrazný politický tah.

Oba původní uchazeči o šéfovskou funkci, Miloš Vystrčil i Jiří Růžička (nominant TOP 09 v klubu STAN), mají pověst umírněných a konsensuálních politiků, kteří nevedou svaté války ani nefaulují. Růžička ale od počátku tahal za kratší konec provazu. Částečně si za to může sám. Z pozice prvního místopředsedy si o křeslo po Kuberovi řekl příliš rychle. Mnozí to měli za netaktní. Dokonce i předsednictvo STAN v rozporu s názorem vlastního senátního klubu raději podpořilo Vystrčila.

Tomu hrály do karet vzpomínky mnohých na Kuberu i vnímání předsednictví horní komory coby léna ODS až do letošních podzimních voleb. Navíc se s Vystrčilem v čele nemusejí převolovat místopředsedové a předsedové senátních výborů. Architektura dohodnutá předloni není narušena. Jiná situace by byla, kdyby předsedou byl zvolen senátor z klubu STAN. Přitom v listopadu se poměry opět změní a vyjednávání začnou nanovo.

Vystrčil má víc politických zkušeností než ředitel prestižního gymnázia Růžička. V Senátu zasedá desátým rokem. Ušel cestu podobnou té Kuberově. Také byl nejdřív starostou — v Telči. Pak ještě stihl vést Kraj Vysočina. Je místopředsedou ODS a předsedou jejího senátorského klubu. Má pověst precizního, ba pedantského člověka. V politice roste s úkoly. S léty vypiloval rétoriku a je schopným stratégem. Jde o typického představitele Fialovy ODS.

Jeho strana v něm teď získává druhého nejvyššího ústavního činitele. V době, kdy se blíží sněmovní volby a v opozičním táboře sledujeme přetahovanou o lídrovskou hůl, je pro ODS výhodné mít takové želízko v ohni. Zatímco Kubera byl solitér, který víc hrál na sebe než na ODS a dokázal přátelsky pomrkávat na Miloše Zemana i Andreje Babiše, tak Vystrčil je stranický reprezentant se vším všudy.

S tím může jít ruku v ruce zvýraznění opoziční role Senátu vůči Sněmovně s většinou ANO, ČSSD a KSČM. Vystrčil není střelec a bude dvakrát měřit, než jednou řízne. O jeho vztahu k prezidentovi, premiérovi a vládě však nemůže být pochyb.

Jiná věc je, jestli se mu podaří zvýšit prestiž Senátu u občanů. Ti mají pocit, že je horní komora ve srovnání se Sněmovnou, které se zpovídá vláda, nezajímavá, ba zbytečná. Nemluvě o neustálých Zemanových a Babišových útocích. Senát zasedá méně často než Sněmovna, schůzuje poměrně nekonfliktně a partajních špiček v něm moc nenajdeme. Jeho opravářská role v rámci legislativního procesu není tolik vidět. Přitom jde Senátu dobře. No a jako ústavní pojistka se zatím neměl příležitost profilovat. Díky bohu. Forma a čas jeho volby vede k tomu, že je jinak složen než Sněmovna a může ji vyvažovat. Podobné štěstí většina postkomunistických zemí nemá.

Nový předseda si příliš ambiciózní cíle nedává. Postačí mu, když do konce funkčního období Senát uskuteční jedno veřejné slyšení ke skutečně vážnému politickému tématu. Ještě užitečnější by ale bylo zalobbovat za posílení pravomocí Senátu. Mohl by mít třeba víc času na projednávání zákonů nebo si říct o sólo možnost podat ústavní žalobu na prezidenta. Též by stálo za to zdůraznit význam a způsob jeho volby, aby se aspoň trochu zvýšila docházka občanů k urnám.

Devět měsíců je na zázraky málo. Ale poněvadž má ODS nakročeno po podzimním volebním klání posílit, může se Miloš Vystrčil pustit i na běh na delší trať.