Princip nevměšování se do vnitřních záležitostí je tradiční součástí čínské zahraniční politiky od 50. let minulého století a zůstává její součástí i v současné době. Jeho obsahem je tvrzení, že Čína nebude zasahovat do politického uspořádání dalších suverénních států, a tedy omezovat spolupráci různými podmínkami, které by se týkaly orientace zahraniční politiky a vnitřního uspořádání země.

Již v této době byly zároveň formulovány i specifické příklady situací, které znamenají porušení tohoto principu. Mezi ně patří vojenská intervence, hrozba silou, podpora rebelů a povstání, nepřátelská propaganda a zneužívání ekonomické a politické moci k destabilizaci cizího státu nebo k omezování rozhodnutí o jeho vlastním vývoji a vnitřních záležitostech. V podstatě jedinou podmínkou, na které Čína i dnes trvá, je politika jedné Číny, tedy oficiální neuznání Tchaj-wanu jakožto reprezentanta Číny.

Princip nevměšování se budí mezi politiky, mezinárodními organizacemi a vědeckými kruhy velkou pozornost. Důvod je prostý: kontroverzní princip v podstatě dává volnou ruku diktátorům, které drží u moci přísunem financí a diplomatickou podporou, a podrývá tak snahy západních vlád a donorů donutit represivní režimy, aby přehodnotily svou politiku a politicky se liberalizovaly. Čína je v této souvislosti terčem kritiky i za to, že této položky zahraniční politiky využívá k přístupu na trhy a k nerostným surovinám, a to zejména v Africe.

Na jedné straně tedy tento princip kritizuje Západ, na druhou stranu ho ale vítá celá řada vlád zejména v rozvojových státech, kterých se kritika deficitu kvality demokracie jejich režimů často týká. Africké státy za použití rétoriky alternativní spolupráce a finančních možností princip vyzdvihují jako protipól tradičního přístupu Západu a pochvalují si, že jim dává možnost svobodněji se rozhodnout, jak s financemi naložit a jakou cestou rozvoje se vydat.

Přizpůsobování proměnám

Neznamená to, že by se princip během let neměnil a zůstával po takřka sedm desetiletí statickým. Lze pozorovat, jak se přizpůsoboval proměnám mezinárodního systému a roli Čínské lidové republiky v něm. Měnil se zejména od roku 2000, což souvisí i s aktivnější rolí Číny v zahraničí a jejími potřebami ekonomicky expandovat a zajistit si zdroje pro svůj další růst. Čína musí při této expanzi do zahraničí čelit celé řadě různých kontextů a hledat možnosti kooperace s demokraciemi i nedemokraciemi, vládními stranami i těmi opozičními v případě alternace u moci, ať už prostřednictvím voleb, nebo převratu.

Stejně tak se její role mění i s ohledem na vojenské angažmá v mezinárodních organizacích. Ještě v 80. letech bylo pro čínskou vládu v podstatě nemyslitelné, že bude posílat své experty a vojenské jednotky do mírových misí OSN. S koncem studené války a s rostoucími zájmy v řadě nestabilních států se tento pohled dramaticky proměnil — nastal tak posun od vysílání nebojových jednotek v devadesátých letech až po ty bojové v konfliktu v Mali 2013 a o rok později v Jižním Súdánu.

Nutno ovšem podotknout, že v tomto ohledu Čína požaduje, aby s intervencí souhlasila hostitelská vláda. S takovým souhlasem totiž zůstává princip nevměšování i přes určité modifikace zachován. Lze tedy tvrdit, že i přes rostoucí komplexnost terénu, ve kterém se zahraniční spolupráce Číny odehrává a které přizpůsobuje svoji zahraniční politiku, zůstává ultimátní cíl principu nevměšování stejný — udržení stabilních ekonomických a diplomatických vztahů a vyvarování se problémů tváří v tvář možným politickým změnám.

Případy vměšování

Navzdory snaze Číny vyvarovat se vměšování lze však narazit na několik případů, kdy princip porušila, byť u většiny z nich chybí oficiální stanovisko čínských představitelů, kteří by jej potvrzovali. Zejména na příkladu Afriky lze takto poukázat na Zambii. Otázka čínského angažmá se opakovaně stávala součástí volební kampaně dnes již zesnulého prezidenta Michaela Saty, jenž kritizoval Peking za neokoloniální a vykořisťovatelský přístup.

Otázku kontroverzní čínské spolupráce se mu podařilo pod barvitou populistickou rétorikou zpolitizovat tak umně, že se mu v roce 2011 podařilo po několika neúspěšných pokusech vyhrát volby. Nicméně ještě během kampaně 2006, při které vyzýval k deportaci Číňanů, donutil Peking k vyjádření, že pokud Sata vyhraje volby, Čína možná přehodnotí své diplomatické vazby s Lusakou. V případě Zambie tak Peking zjevně porušil princip, když podmínil další spolupráci výsledkem voleb.

Jak se později ukázalo a ukazuje i dnes, vztahy mezi oběma státy to výrazně neohrozilo a neomezilo. Naopak, strana bývalého prezidenta Saty Patriotic Front, která je nadále u vlády, pokračuje v živé spolupráci s Pekingem a žene dluh vůči Čínské lidové republice do astronomických položek. Sama vláda Edgara Lungu dnes musí čelit obviněním z možného sledování svých politických oponentů za pomoci čínské firmy Huawei, jinými slovy z možného porušení principu nevměšování.

Další případy porušení principu již nejsou tak jasné, neboť chybí oficiální prohlášení čínské strany, která by je potvrzovala. Jako narušení principu nevměšování se interpretuje rozhodnutí Pekingu pozastavit půjčky ghanské vládě v reakci na masovou deportaci tisícovek ilegálních horníků z Číny v roce 2013.

Oficiální potvrzení z čínské strany, že své rozvojové financování zastavila na základě nelibosti vůči politikám ghanské vlády, však v tomto ohledu chybí. Stejně tak se hovořilo o čínském zapojení do převratu v Zimbabwe v roce 2017, kdy měla čínská strana „dát povolení“ k jeho provedení, a podpořit tak opozici ve vládě nedávno zesnulého Roberta Mugabeho. I v tomto případě chybí oficiální vyjádření představitelů ČLR, které by takové „povolení“ potvrzovalo.

V tomto kontextu se oficiální reakce čínského velvyslance vůči rozhodnutí pražského magistrátu jeví být spíše výjimečnou záležitostí. Čang Ťien-min vyzval Prahu ke změně přístupu, jinak bude čelit konsekvencím svého rozhodnutí. S ohledem na princip nevměšování tak čínské velvyslanectví podmiňuje další spolupráci vývojem vnitrostátní politiky jiného suverénního státu, a tedy princip porušuje.

I přes rozhodnutí Prahy vyškrtnout princip „jedné Číny“ ze smlouvy s Pekingem zůstává stanovisko české vlády k politice „jedné Číny“ nadále beze změny a vláda ji dodržuje a oficiálně neporušuje. Vyděračská rétorika čínského velvyslance tak staví případ České republiky do role rarity, kterou lze srovnat snad jen s výše zmíněnou Zambií.