Princip nevměšování se do vnitřních záležitostí je tradiční součástí čínské zahraniční politiky od 50. let minulého století a zůstává její součástí i v současné době. Jeho obsahem je tvrzení, že Čína nebude zasahovat do politického uspořádání dalších suverénních států, a tedy omezovat spolupráci různými podmínkami, které by se týkaly orientace zahraniční politiky a vnitřního uspořádání země.

Již v této době byly zároveň formulovány i specifické příklady situací, které znamenají porušení tohoto principu. Mezi ně patří vojenská intervence, hrozba silou, podpora rebelů a povstání, nepřátelská propaganda a zneužívání ekonomické a politické moci k destabilizaci cizího státu nebo k omezování rozhodnutí o jeho vlastním vývoji a vnitřních záležitostech. V podstatě jedinou podmínkou, na které Čína i dnes trvá, je politika jedné Číny, tedy oficiální neuznání Tchaj-wanu jakožto reprezentanta Číny.

Princip nevměšování se budí mezi politiky, mezinárodními organizacemi a vědeckými kruhy velkou pozornost. Důvod je prostý: kontroverzní princip v podstatě dává volnou ruku diktátorům, které drží u moci přísunem financí a diplomatickou podporou, a podrývá tak snahy západních vlád a donorů donutit represivní režimy, aby přehodnotily svou politiku a politicky se liberalizovaly. Čína je v této souvislosti terčem kritiky i za to, že této položky zahraniční politiky využívá k přístupu na trhy a k nerostným surovinám, a to zejména v Africe.

Na jedné straně tedy tento princip kritizuje Západ, na druhou stranu ho ale vítá celá řada vlád zejména v rozvojových státech, kterých se kritika deficitu kvality demokracie jejich režimů často týká. Africké státy za použití rétoriky alternativní spolupráce a finančních možností princip vyzdvihují jako protipól tradičního přístupu Západu a pochvalují si, že jim dává možnost svobodněji se rozhodnout, jak s financemi naložit a jakou cestou rozvoje se vydat.