Sláva vítězům, čest plátcům daní
Zuzana VlasatáTakže znovu: je ostudou české společnosti, když se tváří, že tenisté mají větší priviliegia nežli ostatní občané a nemusí platit daně v České republice. Gratulující politici by nepříjemnou skutečnost daňových úniků sportovců neměli přehlížet.
„Česká republika získala do dnešního dne sedm medailí na letních olympijských hrách v Rio de Janeiru.“ Napíše-li se to takto, zní to velkolepě. To i člověk jako například já — s dvouměsíčním kojencem na krku a bez televize, u jejíž obrazovky by držel sportovcům palce — má tak trochu pocit, že jsem se o ně zasloužil. Že česká medaile je i jeho.
Ovšem „čeští sportovci získali do dnešního dne na letních olympijských hrách v Rio de Janeiru sedm medailí“ zní jinak. Jako by je získali pro sebe, ne pro radost nás všech.
Že v dnešním pojetí účasti na olympijských hrách jde méně o „my“ a více o „já, já, já“, ale dokládá následující skutečnost: tři z dosavadních sedmi českých medailí vybojovali tenisté. Lucie Šafářová s Barborou Strýcovou bronz ve čtyřhře žen. Petra Kvitová bronz ve dvouhře žen. Lucie Hradecká s Radkem Štěpánkem bronz ve smíšené čtyřhře. To je dohromady pět lidí. Tři z nich mají trvalý pobyt v Monte Carlu. Dva, tedy dvě — Strýcová a Hradecká — v České republice.
Co to znamená? O každou z „našich“ tří tenisových medailí se zasloužil někdo, kdo se rozhodl neodvádět své daně v České republice, a naopak dává přednost nulové dani z příjmů v monackém daňovém ráji. Smutný přehled. Jejich euforické skotačení v olympijské vesničce a vlastenecké řeči tak působí dosti pokrytecky.
Málokdo, pokud vůbec někdo, se při vyplňování svého daňového přiznání zaraduje z pohledu na kolonku s částkou, kterou za uplynulý rok odvedl do státního rozpočtu. Jde o údaj, pod nímž bychom si raději představovali nové lyže, zrenovovanou koupelnu, několik měsíčních splátek hypotéky, dovolenou, zkrátka cokoliv, co činí život příjemným.
Nedohlížíme přitom, že už takovým — příjemným — je právě i díky tomu, že se svými daněmi kolektivně skládáme na silnice, školy, kulturní instituce, zdravotnictví, popeláře, hasiče, úředníky (i ty ochotné z nich), ba i na sportovní kluby. Prostě na to všechno, díky čemu se dnes v České republice právem cítíme jako v moderní civilizaci.
Petra Kvitová, jejímž daňovým útěkům jsme se dříve v DR podrobně věnovali, je jistě mimořádně talentovaná sportovkyně, která se z větší části takzvaně vypracovala sama. Nicméně pokud by se k danění svých příjmů stavěli stejně jako ona i všichni její spoluobčané, dost možná by dnes nebyla tam, kde je. Můžeme mít k úrovni veřejných služeb i k nakládání s veřejnými penězi v České republice výhrady, faktem ale zůstává, že bez nich by to měli máma a táta rodačky z malého severomoravského Fulneku při jejím doprovázení na cestě mezi světovou tenisovou špičku nesrovnatelně těžší.
Kvitová sice není mezi sportovci-daňovými útěkáři sama, leč její případ bije do očí nejvíc. Vyznamenaná sportovkyně roku 2014 na své monacké „bydliště“ upozornila novináře a veřejnost před časem neopatrně sama. Ze světových turnajů se ale ve skutečnosti — a ve zjevném rozporu se zákonem — nevrací domů do Monte Carla, ale domů do Prostějova, kde má svůj byt, kde pravidelně — jako členka tenisového klubu ministra financí — trénuje, kde zkrátka má své středisko životních zájmů.
Pobyty „doma“ v Prostějově se dříve pravidelně chlubila na sociálních sítích — z čehož, patrně v souvislosti našimi články, které na to upozorňovaly, upustila —, zatímco Monako zůstávalo jen zástěrkou pro výhodnou osobní rozpočtovou bilanci. Však kdo by chtěl také v Monte Carlu doopravdy bydlet? Sám. Když má rodinu a zázemí v České republice.
Aby byl obrázek hamižnosti Petry Kvitové — či spíše jejích manažerů, kteří tento plán pravděpodobně zosnovali místo ní — dotažen k dokonalosti, podepisovala svého času také pracovní smlouvu s Centrem sportu ministerstva vnitra, čímž získávala nárok na zdejší zdravotní péči a další, jinak nákladné služby, na něž se my ostatní skládáme svými daněmi.
Lapidárně řečeno, parazitovala na systému, jak jen to šlo. Teď už je to o trochu lepší, mezi instruktory sportu ministerstva vnitra nefiguruje — zřejmě jí její daňoví optimalizátoři poradili, že tohle by se soudům vysvětlovalo špatně.
Přesto však naše pokřivené společenské konvence chtějí tomu, že když Petře Kvitové a dalším našim tenistům osobně gratuluje premiér či ministryně školství, ani jeden z nich si netroufne při téže příležitosti utrousit poznámku, že by jejich medailím slušel daňový domicil v České republice.
Českým tenistům to zatím vychází. Nemusí to tak být ovšem nastálo. Daňové úniky se již mnoha sportovcům nevyplatily: švédskému tenistovi Björnu Borgovi, německé tenistce Steffi Grarové, jejímu krajanovi Borisi Beckerovi, španělské tenistce Arantxe Sánchezové Vicariové nebo argentinskému fotbalistovi FC Barcelona Lionelu Messimu, italskému motocyklovému závodníkovi Valentinu Rossimu a mnoha mnoha dalším.
Reprezentovat Českou republiku na olympiádě, potřásat si rukou s jejími nejvyššími politickými představiteli, rozdávat autogramy jejím občanům a trénovat na zdejších kurtech, ale přitom dělat dlouhý nos na český erár, je v příkrém rozporu s myšlenkou kalokagathia — harmonického propojení tělesné a duševní krásy — s níž obnovoval olympijské hry v roce 1896 baron Pierre de Coubertin.
Sportovci, kteří se uchylují do daňových rájů, reprezentují sebe a své špatné mravy více než české země. Je s podivem, že za to sklízí aplaus veřejnosti a úsměvy a gratulace politiků. Ale je tu ještě jedna věc: je známo jak ve vrcholovém sportu, v úplné špičce, vše záleží na nejmenších detailech. Není to třeba i tak, že pověstný neklid, až neurotičnost Petry Kvitové souvisí i s tím, že se sama jako slušně vychované děvče z Fulneku necítí jako daňová podvodnice komfortně?
Ta trestní stíhání zmíněných prominentních tenistů také nezahájili nějací politikové, nýbrž docela "obyčejní" státní zástupci, prostě konající podle svých povinností.
Nepodařilo se mi vypátrat jak je tomu na jiných tenisových turnajích, ale v Anglii (kde právě v tamějším Wimbledonu Petra Kvitová vybojovala své největší úspěchy) se nejen z vítězných prémií, nýbrž z veškerých příjmů získaných za pobytu v Anglii a u t o m a t i c k y vyměřuje a odebírá daň - a to ve výši celých 50 procent!
Takže, jestliže zde byla řeč o tom, kolik - českých - silnic, kolik českých škol a kolik českých úředníků by bylo možno alimentovat z daní odvedených z příjmů P. Kvitové, pak je nutno vzít v ohled, že z jejích daní se už alimentovaly a n g l i c k é silnice, anglické školy a dejme tomu anglická zdravotní zařízení.
Navíc je nutno přihlédnout i k tomu, jak velké výdaje mají hráči tenisu se svou profesí: cestovní náklady, výdaje za trenéra, fyzioterapeuta, atd.atd. Faktem je, že z celého toho "tenisového cirkusu" ze svých výdělků může jakž takž dobře vyžít jenom ta nejlepší stovka z nich. A opravdu "za vodou" je jenom tak prvních dvacet. A stačí aby přišlo nějaké dlouhotrvající zranění či výpadek formy, a daný hráč/hráčka na tom žebříčku velice rychle spadne hodně hluboko dolů.
Takže, kdybychom chtěli opravdu zcela spravedlivě posoudit přínos či naopak míru parazitování prominentních sportovců ohledně blahobytu celé společnosti, pak bychom museli velice důkladně znát a analyzovat veškerá "dal a má dáti".
A je docela dobře možné, že bychom nakonec dospěli k závěru, že nějaké takové opravdu spravedlivé posouzení v rámci kapitalismu prostě vůbec principiálně není možné. Neboť kapitalismus je nakonec tak jako tak založen na principu "urvi si pro sebe samotného, kolik jen můžeš!"
Je to tak pane Poláčku, sportovní prize money se daní v zemích, kde se turnaje konají, v případě VB nebo USA je to zmiňovaných 50%.
Ovšem větší část příjmů sportovců tvoří sponzorské smlouvy.
A tady už se MC po čertech hodí, že.
Ale když si přečteme třeba Panama Papers, tak zjistíme, že vyhýbat se zdanění je tak nějak všeobecná móda těch, kteří hodně vydělávají.
Ostatně proč se asi boj EU proti daňovým únikům tak moc podobá bitvě na Sommě? Tj. přes obrovské hrdinné úsilí nulový postup vpřed.