Česko-americký tenista Ivan Lendl říkával „Je to jenom [spo:rt]“. Mezi lidmi, pro které dosavadní fotbalový šampionát není jenom sport, ale také událost bytostně politická, převažují dvě skupiny. První šampionát bojkotuje, protože FIFA je korupcí prolezlá a sebeobohacující se organizace, a tudíž ji nesmíme legitimizovat svou pozorností. Druhá skupina šampionát taky ignoruje, ale pro změnu z toho důvodu, že se hraje v Rusku, autoritativním režimu pošlapávajícím lidská práva.

Obě námitky spolu souvisí a jsou v zásadě pravdivé. Jakkoli je legitimní protestovat proti konání šampionátu, má smysl jej i sledovat. Setkání světového fotbalu totiž nabízí nepřeberné množství politických, společenských a kulturních střetů, které jsou výmluvným odrazem doby.

Proto jsme se nakonec rozhodili pro kompromisní „třetí cestu“: sledovat úplně všechny zápasy a páteční den, kdy se výjimečně nehraje, věnovat psaní o těchto zápasech. Následující výběr nejzajímavějších momentů dosavadního šampionátu budiž zároveň i ukázkou, jak bychom asi psali o sportu, kdybychom se o něm rozhodli psát.

Jedinečná příležitost k multikulti propagandě

Německý fotbal a migrace. Tak se jmenovala reportáž Studia fotbal, která ukazovala, jak se u našeho západního souseda regionální fotbalové kluby aktivně zapojují do integrační politiky a kolik nových hvězd dokáží takto Němci vychovat pro světový fotbal. Dokonce i hosté ve studiu v čele s excentrickým trenérem Františkem Strakou se tématu zhostili víc než důstojně. Všichni přítomní byli nakonec zajedno v tom, že státy bez migrace už dnes nemají na mezinárodní úrovni šanci.

Téma migrace už pár let dominuje veřejnému životu u nás a v drtivé většině v ní vítězí emoce strachu, nenávisti a preventivní připosránkovství. Při troše optimismu by právě fotbal mohl i u nás prolomit ledy. Zatímco „pestré“ nároďáky válí ve světové konkurenci, homogenní a v korupci zacyklené svazy, jakým je ten český, už několikátý turnaj dřepí doma na zadku.

Koukají se i holky, pane Štěpán

Pokud jde o fotbal, je to u nás takříkajíc půl na půl. Šéfredaktor Jakub Patočka se s oblibou rozpovídá o památných zápasech Brazílie, reportérka Fatima Rahimi zase fotbalu a jeho emancipačním a sociálním aspektům věnovala nejeden sloupek. O to víc nás obtěžuje způsob, jakým o fotbale píší (zřejmě výsostně mužské) sportovní redakce českých médií.

Kupříkladu Deník vyhlašuje Miss šampionátu, server Aktuálně zase nabízí fotogalerii nejhezčích fanynek s názvem „Plačící, křepčící, ale především sexy“. Tématem ženy a fotbal však zřejmě nejvíce trpí ego komentátora veřejnoprávní televize.

Jiří Štěpán se v podstatě při každém utkání dopustí aspoň jednoho sexistického „vtipu“, lascivní narážky nebo stereotypního komentáře. Například prý „mluví za muže“, když nechápe, „jak může hráč opustit turnaj kvůli porodu“, aby se hned vzápětí pozastavil nad tím, že trenér Islandu „měl dost trpělivosti k tomu, aby trénoval i ženy“.

Představují-li média zdejší veřejnosti ženy pouze v roli „křepčících“ pohledných fanynek, není divu, že nevedeme kupříkladu debatu nad tím, proč nemáme žádnou komentátorku či expertku ve studiu. Fotbal přitom rozhodně není výhradně mužská záležitost: světovou fanouškovskou základu tvoří z více než třetiny ženy.