Česko-americký tenista Ivan Lendl říkával „Je to jenom [spo:rt]“. Mezi lidmi, pro které dosavadní fotbalový šampionát není jenom sport, ale také událost bytostně politická, převažují dvě skupiny. První šampionát bojkotuje, protože FIFA je korupcí prolezlá a sebeobohacující se organizace, a tudíž ji nesmíme legitimizovat svou pozorností. Druhá skupina šampionát taky ignoruje, ale pro změnu z toho důvodu, že se hraje v Rusku, autoritativním režimu pošlapávajícím lidská práva.

Obě námitky spolu souvisí a jsou v zásadě pravdivé. Jakkoli je legitimní protestovat proti konání šampionátu, má smysl jej i sledovat. Setkání světového fotbalu totiž nabízí nepřeberné množství politických, společenských a kulturních střetů, které jsou výmluvným odrazem doby.

Proto jsme se nakonec rozhodili pro kompromisní „třetí cestu“: sledovat úplně všechny zápasy a páteční den, kdy se výjimečně nehraje, věnovat psaní o těchto zápasech. Následující výběr nejzajímavějších momentů dosavadního šampionátu budiž zároveň i ukázkou, jak bychom asi psali o sportu, kdybychom se o něm rozhodli psát.

Jedinečná příležitost k multikulti propagandě

Německý fotbal a migrace. Tak se jmenovala reportáž Studia fotbal, která ukazovala, jak se u našeho západního souseda regionální fotbalové kluby aktivně zapojují do integrační politiky a kolik nových hvězd dokáží takto Němci vychovat pro světový fotbal. Dokonce i hosté ve studiu v čele s excentrickým trenérem Františkem Strakou se tématu zhostili víc než důstojně. Všichni přítomní byli nakonec zajedno v tom, že státy bez migrace už dnes nemají na mezinárodní úrovni šanci.

Téma migrace už pár let dominuje veřejnému životu u nás a v drtivé většině v ní vítězí emoce strachu, nenávisti a preventivní připosránkovství. Při troše optimismu by právě fotbal mohl i u nás prolomit ledy. Zatímco „pestré“ nároďáky válí ve světové konkurenci, homogenní a v korupci zacyklené svazy, jakým je ten český, už několikátý turnaj dřepí doma na zadku.

Koukají se i holky, pane Štěpán

Pokud jde o fotbal, je to u nás takříkajíc půl na půl. Šéfredaktor Jakub Patočka se s oblibou rozpovídá o památných zápasech Brazílie, reportérka Fatima Rahimi zase fotbalu a jeho emancipačním a sociálním aspektům věnovala nejeden sloupek. O to víc nás obtěžuje způsob, jakým o fotbale píší (zřejmě výsostně mužské) sportovní redakce českých médií.

Kupříkladu Deník vyhlašuje Miss šampionátu, server Aktuálně zase nabízí fotogalerii nejhezčích fanynek s názvem „Plačící, křepčící, ale především sexy“. Tématem ženy a fotbal však zřejmě nejvíce trpí ego komentátora veřejnoprávní televize.

Jiří Štěpán se v podstatě při každém utkání dopustí aspoň jednoho sexistického „vtipu“, lascivní narážky nebo stereotypního komentáře. Například prý „mluví za muže“, když nechápe, „jak může hráč opustit turnaj kvůli porodu“, aby se hned vzápětí pozastavil nad tím, že trenér Islandu „měl dost trpělivosti k tomu, aby trénoval i ženy“.

Představují-li média zdejší veřejnosti ženy pouze v roli „křepčících“ pohledných fanynek, není divu, že nevedeme kupříkladu debatu nad tím, proč nemáme žádnou komentátorku či expertku ve studiu. Fotbal přitom rozhodně není výhradně mužská záležitost: světovou fanouškovskou základu tvoří z více než třetiny ženy.

Belgický útočník, anebo útočník konžského původu?

Belgický střelec Romelu Lukaku sdělil před turnajem světu svůj bezmála literární příběh. Narodil se v chudé rodině konžských imigrantů na předměstí Antverp. Když jako malý viděl svou matku, jak musí ředit mléko vodou a kupovat si v místním pekařství chleba na splátky, zeptal se svého otce, fotbalisty v důchodu, v kolika se může člověk stát profesionálním hráčem. Odpověděl mu, že v šestnácti. „Tak to bude. Tečka,“ odpověděl mu tehdy šestiletý Romelu.

Od toho dne bylo pro něj i bago v parku jako finále Ligy mistrů. Když mu bylo 11, musel stěžujícím si rodičům soupeřova týmu sám ukazovat občanku, aby prokázal svůj věk a belgický původ — otec se ho nemohl zastat, protože neměl auto a nezvládal s ním jezdit na zápasy. Když mu bylo 12, vstřelil v žákovské lize 76 gólů za 34 zápasů. Profesionální kontrakt se slavným Anderlechtem Brusel uzavřel Romelu Lukaku v den svých šestnáctých narozenin.

„Když člověk opravdu chce a dře, dokáže se dostat na vrchol,“ napadlo zřejmě nejednoho čtenáře zpovědi Lukaka. Jeho příběh však mnohem spíš ukazuje důvody, proč drtivá většina jemu podobných vrstevníků neuspěje. Romelu Lukaku nás nutí přemýšlet, jak odstranit strukturální překážky, které musel na cestě k vrcholu sám překonat. Pohádkovost jeho osudu nás motivuje k hledání způsobů, jak učinit ze světa místo, kde by mohl každý naplnit svůj potenciál.

Ne každý může být fotbalistou. Fotbalové hřiště se ale často stává jevištěm, na kterém se společenské nerovnosti stávají transparentními. Malý Romelu by měl ze svého antverpského předměstí jen málo šancí utkat se s většinovou společností v každodenním životě.

Na fotbalovém hřišti ale na 90 minut okolní svět přestává existovat. Romelu stál proti dětem zajištěných rodných Belgičanů jako rovný proti rovnému a bylo to konečně jenom na něm. V reálném světě to zůstává výzvou pro nás pro všechny.

Politologie fotbalu

Kdyby politika skutečně nepatřila do sportu, nemuseli bychom tuhle frázi poslouchat už od Hitlerovy olympiády. Šampionát se naopak vyplatí sledovat i z toho důvodu, že je významným jevištěm mezinárodní politiky. Z toho letošního bychom mohli vybrat už v základních skupinách několik příkladů, kdy politika fotbal významně ovlivnila.

Těsně před šampionátem řešili Němci skandál, který se dost možná nakonec podepsal i nad mizernou atmosférou v týmu, a tedy na šokujícím posledním místě obhájců titulu v základní skupině. Dva němečtí reprezentanti tureckého původu Mesut Özil a İlkay Gündoğan se v květnu vyfotili s tureckým prezidentem Erdoğanem.

Oba hráči tak pomohli před volbami k dobrému PR stále autokratičtějšímu prezidentovi, jehož politika jde ostře proti německým a evropským hodnotám. Özilova popularita u německé veřejnosti výrazně klesla, v obou prohraných zápasech, kde nastoupil, hrál mizerně a cestou na letiště se dokonce střetnul s několika fanoušky.

Už před turnajem se řešil případ švýcarského útočníka albánského původu, Xherdana Shaqiriho. Jednu z jeho kopaček totiž zdobila vlajka nezávislého Kosova. To ještě nikdo netušil, že právě on spolu s dalším Švýcarem, synem kosovských Albánců, Granitem Xhakou, svými góly pošlu domů národní tým Srbska. Oba dva oslavili své góly do srbské sítě zkříženýma rukama na hrudi, tedy dvouhlavou orlicí, symbolem nezávislého Kosova.

Kopačky sehrály roli také v dalším z incidentů. Poté, co Donald Trump odstoupil od jaderné dohody s Íránem a uvalil sankce na vývoz amerického zboží do země, zastavila firma Nike dodávku kopaček pro íránský národní tým. Tamější trenér marně žádal o pomoc FIFA s tím, že politika přece do sportu nepatří.

Když se oči milionů lidí upírají na jednu věc

Kdykoli se oči světa upřou jedním směrem, otevírá to možnost dělat na druhé straně světa neplechu. A jelikož poslední světový šampionát ve fotbale sledovalo 3,2 miliardy lidí, je i letošní mundial skvělou příležitostí, jak páchat věci, které ocení rozptýlenou pozornost světové veřejnosti. Zatímco tedy všichni sledují střely fotbalové, v některých zemích létají ty skutečné.

Před minulým šampionátem v Brazílii načasoval Izrael příhodně útok svých jednotek na Gazu, letos zase Saudská Arábie před zahajovacím utkáním s domácími Rusy započala ostřelování Jemenu.

V tomto ohledu stojí za zmínku, že právě zahajovací týmy turnaje, Saudská Arábie a Rusko, jsou ze všech dvaatřiceti týmů nejhorší nejen v samotném žebříčku FIFA, ale také v žebříčku lidských práv.

Prodali dům, aby přijeli

Navzdory vzdálenosti provází šampionát výrazná převaha fanoušků z latinskoamerických zemí. Podle statistik fotbal sleduje 62 procent tamějších obyvatel, nejvíc ze všech regionů. Že mezi návštěvníky budou dominovat Peruánci, ovšem nikdo nečekal. Někteří prodali dům nebo auto, jiní dali výpověď v práci, jen aby mohli do Ruska odcestovat a vidět tak svůj tým po více než třiceti letech na mistrovství světa.

Podobně emotivně prožívali turnaj také fanoušci tříapůlmilionové Panamy, která se na turnaj dostala vůbec poprvé v historii. Pláč, v který propukli po debaklu s Anglií 6:1, přitom nevyvolalo zklamání, ale hrdost a dojetí ze vstřeleného gólu jednomu z favoritů. Sociální sítě zase ovládlo video ze zákulisí panamského televizního studia: dvojice komentátorů se na něm oddává nesmírnému dojetí, když poprvé před zápasem zazní panamská hymna, poprvé pro miliony uší všude po světě, poprvé mezi globální fotbalovou elitou.

Za úspěchem Panamy stojí britský kouč Gary Stempel, někdejší trenér Milwall. Na rozdíl od příběhu Romela Lukaku, který ukazuje, jak jedinec porazí systém, je panamský příběh dokladem toho, jak jedinec může celý systém změnit ve prospěch všech.

Stempelovi nikdy nešlo jen o poháry a příležitostnou výchovu ojedinělých hvězd pro evropské velkokluby. Od začátku svého více než dvacetiletého působení v Panamě usiloval to, aby ze zdejšího fotbalu vybudoval prostředek komplexní sociální integrace a mobility.

Trénoval žáčky, vtahoval propuštěné vězně zpátky do života. A nakonec se ujal i reprezentačního Áčka. Chudou zemi s vysokou mírou kriminality dostal až na mistrovství světa, na úkor favorizovaných Spojených států.

V momentě, kdy Panama vstřelila kvalifikační gól, cítil však Stempel podle svých slov především hrdost nad všemi, kdo se v Panamě dokázali skrze fotbal stát lepšími lidmi.