Před několika dny, aniž by si toho česká mediální scéna blíže povšimla, skončilo Mistrovství Evropy ve fotbale žen. Královnami ženského fotbalu se staly po zásluze hráčky z Nizozemska. Po celou dobu hrály fantasticky a předvedly výborný fotbal. Jejich finálovým soupeřem bylo Dánsko. Dánky ve čtvrtfinále překvapivě vyřadily německé obhájkyně titulu a finále Mistrovství Evropy byl pro ně splněný sen.

Tento článek není ani tak o skvělém finále Euro 2017 (mimochodem: Nizozemsko vyhrálo nad Dánskem 4:2). Stejně tak ani tolik nepojednává o ženském fotbale, ačkoli ten by si zasloužil mnohem více pozornosti — ženy totiž umí hrát stejně skvělý fotbal jako muži. Hrdinkou mého příběhu je devětadvacetiletá dánská fotbalistka afghánského původu Nadia Nadimová.

Dánská fotbalová hvězda se narodila v Herátu, městě na severozápadě Afghánistánu. Když byla Nadia malá holka, otec jí přinesl fotbalový mič. „Jeden z těch starých, jaké se používaly v  70. letech, s černými políčky,“ vzpomíná v rozhovoru pro FIFA. Její tatínek byl zapálený fotbalový fanoušek. „Byl to blázen a snažil se svou lásku k fotbalu přenést na mě a moje sestry,“ pokračuje Nadimová.

Její otec však v roce 2000 zmizel. „Byl pryč a my jsme věděli, že se nevrátí, že byl zavražděn,“ popisuje Nadia krutý osud své rodiny. Režim Tálibánu byl nelítostný a nikomu nedával šanci. Kdo se mu nezdál, toho jednoduše vymazal z  povrchu zemského.

Hamida, Nadiina matka, věděla, že musí s dětmi opustit Herát. Neměla jinou možnost. Šest žen zůstalo samo ve státě, kde nefungovaly školy, nebyla pro ně jako pro ženy práce, nemohly dokonce ani chodit samy po ulici. Nadia Nadimová popisuje Herát takový, jaký si ho pamatuji i já. Mluví o tom, jak hrála na zahradě se svými sestrami, jak kopaly do balonu, přestože nevěděly, jak se vlastně fotbal hraje. Najednou musely pryč.

A staly se uprchlicemi v nebezpečném světě. Jen s několika taškami opustily Afghánistán a přes Pákistán se s falešnými pasy dostaly do Itálie. Přestože původně chtěly do Anglie, kde měly rodinu, skončily v Dánsku. Ukryly se totiž v nákladním autě a to zastavilo v Dánsku.

Několik let žily v uprchlickém táboře. Se svobodou, kterou v Dánsku Nadia získala, přišel i fotbal. S úžasem sledovala zápasy v televizi a poznávala tehdejší světové fotbalové hvězdy: „Ronaldo, Luis Figo, Zinédine Zidane, Raúl Gonzáles, David Beckham. Jejím oblíbeným hráčem byl ale legendární něměcký brankář Oliver Kahn. Dívala se na fotbal a věděla, že to musí být skvělý pocit ovládat míč tak, že to vypadá, jako by ho měla nalepený na nohách. Mít nad ním kontrolu, řídit ho, jako by ji poslouchal.

S velkou podporou své matky začala Nadimová hrát fotbal profesionálně a v roce 2012 poprvé nastoupila v Lize mistrů žen UEFA (Unie evropských fotbalových asociací). Brzy získala popularitu a dostala nabídku reprezentovat Dánsko. V letošním evropském finále opravdu zazářila.

Nadia Nadimová je nezastavitelná. Miluje fotbal a užívá si ho na plný plyn. Na hřišti je radost se na ni dívat, je šťastná a užívá si svobodu. Vyniká také ve škole, ve svém „volném čase“ totiž studuje medicínu a chce se věnovat chirurgii.

Fotbal pro ni možná začal jako hra, teď se však Nadimová může stát hrdinkou mnoha dívek nejenom v Afghánistánu. Není pouze hrdinkou mého článku. Ztělesňuje naději mnoha dívek, které chtějí svobodně hrát.