Většinu Brazilců začínající mistrovství světa ve fotbale nezajímá. Toto na první pohled šokující zjištění vyplývá z průzkumu společnosti Datafolha, která se na zájem o fotbalové mistrovství dotazuje pravidelně od roku 1994. Přestože brazilský fotbalový tým bez problémů prošel kvalifikací a podle expertů má slušnou šanci Ruskem pořádaný šampionát ovládnout, pro 53 % Brazilců to není zajímavé téma. Jde o vůbec nejvyšší číslo od počátku měření.

Nejen pozorovatel zvenčí se může ptát, co se to děje s tradičně fotbalem posedlým národem. I autor tohoto článku nejednou zažil, jakému šílenství jsou Brazilci schopni propadnout, když jde o jejich oblíbený sport - a zvlášť když jde o jejich oblíbený ligový (a donedávna také národní) tým. Vždyť zápasy klubových rivalů mohou svou intenzitou na ulicích připomínat vypuknutí válečného konfliktu a oslavy vítězství si nezadají s karnevalem.

Faktem je, že rozchod Brazilců zvláště s celonárodním fotbalem započal už před nějakou dobou. Udělení pořadatelství mistrovství světa v naděje plných časech prezidenta Luly vzbudilo nadšení, realizace plná předražených stadionů a vysidlování obyvatel v jejich okolí už méně. Proti fotbalu se tehdy snad poprvé dokonce protestovalo.

A pak přišlo ponížení. Porážka 7:1 s Německem, kterou Brazilci nejprve oplakali a následně se jí vysmáli — a vztáhli na ni svoji zaostalost za Západní Evropou, o které si v dobách růstu mysleli, že ji mají na dosah. Nebyla to prohra s Německem jenom ve fotbale, byla to prohra dokonce i ve fotbale. Porážka se stala symbolem nabývajícího vědomí nenaplněných nadějí. A fotbalové mistrovství symbolem fata morgány vzestupu, za níž se skrývá přetrvávající marasmus většiny společnosti.

Od té doby skepse samozřejmě pokročila na novou, dlouho nepoznanou úroveň. Hospodářství a s ním i politická scéna se propadly do naprostého chaosu. Zemi vládne nikým nevolený, nekompetentní prezident, v něhož má důvěru ještě menší množství lidí, než v jeho nenáviděnou, Kongresem odvolanou předchůdkyni. Velké strany se rozložily pod tlakem obvinění z korupce, malé vznikají a zanikají pomalu každý den.

Kolaps demokratické Brazílie nic neobnažilo tak, jako více než týden trvající stávka řidičů kamionů z poslední doby, během níž postupně přestalo fungovat úplně všechno. Hromadná i osobní doprava, školy a univerzity, dokonce i letiště. Obchody bez potravin Brazilcům připomněly, že Venezuela není zas tak daleko. Volání po vládě tvrdé ruky a zvyšující se náskok diktaturu obdivujícího psychopata Bolsonara ve volebních průzkumech zase varují, že alternativa ke stávajícímu chaosu může být ještě horší.

Jistě není možné vyloučit, že brazilský národní tým v Rusku uspěje a Brazilci na všechno zapomenou. Že se ulice měst, těch měst, odkud před nedávnem zmizela auta, protože došel benzin, zaplní miliony žlutomodrých dresů. Amnézie však nemůže vydržet dlouho. Ne ve chvíli, kdy je třináct procent Brazilců bez zaměstnání. Kdy klesají mzdy a znovu se zvyšuje počet chudých. Kdy roste kriminalita, zvláště kriminalita na těch nejchudších a nejzranitelnějších. Není náhoda, že nejmenší zájem o fotbal v průzkumu projevila právě ta (bobtnající) část společnosti, která má nejnižší příjmy.

Chléb a hry nemohou fungovat bez chleba.